Kapitola III.: Rodina a rozmíška

Chapter III. The Family and the Feud
Býval za mého dětství starý vtip v tom smyslu, že lidi lze dávat dohromady podle jejich křestních jmen. Zapomněl jsem už tehdy uvažované příklady, ale dost napoví i soudobé příklady. Ceremoniální bratrství ve zbrani mezi otcem Bernardem Vaghanem a panem Bernardem Shawem se jeví jako plné možností. Mírně se bavím představou, kterak se pan Arnold Bennet pokouší vypreparovat větší humanitní fikci z politických odlišností pánů Arnolda White a Armolda Luptona. Sám bych měl své dny prožít ve výlučné společnosti profesora Gilbera Murraye a Sira Gilberta Parkera, u nichž si dovedu představit, že se v některých bodech liší mezi sebou a některých ode mne. Nu, na tomhle starém vtipu si lze všimnout jedné zvláštní věci, že totiž mohl být brán ve vážnějším duchu, i když v rozumnějším stylu v době ještě starší. Tahle fantasie viktoriánské doby mohla být docela dobře faktem ve středověku. V morální atmosféře středověku by nemuselo být nic nenormálního na slavnosti, hostině či slavném průvodu oslavovat společenství lidí, kteří mají stejného svatého patrona. Dnes to vypadá jako šílenství a nesmysl, protože se ztratil smysl křesťanských či křestních jmen. Upadla do jakéhosi chaosu a zapomnění, který je velmi typický pro naši dobu. Chci říct, že jsou v nich pořád módy, ale už důvod pro ně. Móda je totiž zvyk bez příčiny. Móda je zvyk, na který si lidé nemohou zvyknout prostě proto, že nemá příčinu. To je i důvod, proč jsou naše průmyslové společnosti, když přijde na témata od kosmu po límce na kabátech jen smýkány způsoby, jež jsou toliko náladami. Jsou to zvyky, jimž se nedaří být navyklými. A tak jsme mezi všemi těmi módami v křestních jménech zapomněli všechno, co se rozumělo pod obyčejem křestních či křesťanských jmen. Zapomněli jsme na všechna původní fakta o křesťanském jménu, ale zapomněli jsme především na fakt, že bylo křesťanské.
Nu, když si všimneme, že se tenhle proces odehrává ve světě Londýna nebo Liverpoolu, uvidíme, že zašel ještě dál a vedlo se mu ještě hůře. I příjmení ztrácí svůj kořen a tedy svůj důvod. Příjmení začíná být stejně osamělé jako přezdívka. Dalo by se totiž tvrdit, že první jméno má být čímsi individuálním, ba isolovaným, ale příjmení má, podle vší logiky a historie, docela jistě člověka spojovat s jeho lidským počátkem, zvyky, či příbytkem. Historicky to bylo slovo vzaté z města, kde žil nebo řemeslného cechu, kterému přináležel, a právě je to pořád ještě slovo, na níž závisí všechny otázky legitimity, následnictví či pozůstalostního uspořádání. Má to být korporátní jméno v tom smyslu, že má být neosobní, zrovna tak, jak to druhé má být osobní. Přesto je v moderním industriálním stylu bráno způsobem současně jako samotné a také na lehkou váhu. Jakýkoliv systém společnosti na tomhle postavený bude vypadat zrovna tak jako vtip jako vtip o křestních jménech, jímž jsem začal. Pokud by se zdálo podivné požadovat po Tomášovi, aby se kamarádil se všemi ostatními Tomáši, bude znít skoro stejně zmatečně, pokud bychom trvali na tom, že jakýkoliv Thompson musí milovat kteréhokoliv jiného Thompsona. Je možné, že Sir Edward Henry, dříve od policejních sil, nebude chtít omezovat na společnost pana Edwarda Clodda. Musí ale Sir Edward Henry nutně vyhledávat společnost pana O. Henryho, bez ohledu na to, jak by jistě byla příjemná a zábavná. Sir John Baker zakladatel velkého emporia v Kensingtonu nemusí nijak zvlášť vyhledávat objetí pana Johna Mansfielda, musí se ale o to rychleji vrhat do náruče pana Granville Bakera? Tenhle výhled rozmanitostí nás dovede daleko, stačí si ale všimnout, nesmysly teď stranou, že nejběžnější anglická příjmení nabyla jedinečného sociálního významu, představují spíše člověka, než rasu či původ. I pokud jsou to ta nejobyčejnější jména, nejsou společná. To co označujeme za rodinné jméno není dnes primárně jménem rodiny. Rodina sama, jako společný pojem, se už vytratila do pozadí a hrozí jí, že se vytratí i z pozadí. Krátce řečeno, křestní jména nejsou jediná křesťanská věc, o kterou můžeme přijít.
Nu, druhým faktem, který mě v Irsku upoutal (po úspěchu malého vlastnictví a neúspěchu velké organisace) byl fakt, že rodina byla v prostě opačném postavení. Vše, co jsme výše v současné řeči řekl o celém směřování a trendu moderního světa je přímým opakem směřování moderního irského světa. Nejen, že křestní jménu tu je křestním jménem, ale rodinné jméno (což vypadá ještě paradoxněji a dokonce komičtěji) je skutečně rodinným jménem. Když se dotkneme první z těch dvou věcí, bude snadné načrtnout některé velmi zajímavé pravdy o ní, kdyby nás ovšem neodváděly od hlavní pravdy této kapitoly: druhé velké pravdy o Irsku. Lidé, kteří staví do protikladu „vzdělanost“ obou zemí, nebo se snaží do jedné rozšířit, to co se v druhé jako vzdělanost označuje by věru mohli udělat i horší věci, než jen bádat nad prostým problémem významu a smyslu křestních jmen. Dokonce i propagátorům vzdělanosti by konečně mohlo dojít, že svou hodnotu má obsah právě tak jako rozsah kultury, či (jinak řečeno), že znát devět set slov není vždy důležitější, než vědět, co některá z nich znamenjí. Je přísně a střízlivě pravda, že jakýkoliv rolník, který v chatrči z bláta v hrabství Clare pojmenuje Michael, může cítit přítomnost, která svrhla Satana, zbraně a okrasu rajského paladina. Pochybuji, že by bylo zrovna tak drtivě pravděpodobné, že když nějaký úředník v nějaké vile na Clapham Common pojmenuje svého syna Jan, bude u toho mít vidění svatého orla ze Zjevení nebo i jen mystického poháru učedníka, kterého Ježíš miloval. Při pohledu na tento prostý fakt nemám pochyb o tom, kdo z těch dvou je vzdělanější člověk a ani znalost Daily Mail nemůže onu rovnováhu zvrátit. Často se říká, a je to asi pravda, že rolník pojmenovaný Michael své jméno ani nedokáže napsat. Docela stejně ale platí, že úředník jménem Jan nedokáže své jméno přečíst. Nedokáže je přečíst, protože je psané v cizím jazyce a jeho nikdo nepřivedl k tomu, aby si uvědomil, co to znamená. Neví, že Jan znamená Jan, tak jak ten druhý ví, že Michael znamená Michael. V tomhle přísně realistickém smyslu nezní žák industriálního intelektualismu ani své vlastní jméno.
To byla ale jen odbočka, protože tu jde o to, že obyčejný člověk z ulice (odlišný od obyčejného člověka z pole) byl odloučen nejen od svého soukromého, ale i od svého veřejnějšího popisu. Zapomněl nejen své jméno, ale i svou adresu. Z mého pohledu se podobá někomu z těch nešťastných lidí, kteří probudí s prázdnou hlavou a proto nemohou najít cestu domů. Ovšem bez ohledu na to, zda se takhle díváme na stav věcí v nějaké industriální společnosti, jako je ta anglická, musíme si pevně uvědomit, že v zemědělské společnosti, jako je třeba ta irská existuje stav věcí naprosto opačný. Chceme-li, můžeme to převést v podobě nepovědomé, ba nepříznivé fikce. Můžeme říct, že dům je větší než člověk, že dům je laskavý obr, který se honí za člověkem a chytá ho. Ten fakt tu ale je, povědomý či nepovědomý, přátelský či nepřátelský, a tím faktem je rodina. Rodinná pýcha je ohromná, třebaže ji obyčejně provází zářící spousty individuální skromnosti. A tenhle rodinný cit se váže na rodinné jméno, takže už sám jazyk, jímž člověk myslí je tvořen rodinnými jmény. V tomhle se atmosféra jedinečně nepodobá Anglii i když je velmi podobná Skotsku. Nestranné uznání tohoto faktu vlastně bude ilustrovat, mimo všechny stranické úvahy, to, že je to rovným dílem patrné tam, kde se má Irsko se Skotskem potkávat. Je to rovným dílem patrné v Ulsteru, a dokonce i v protestanském koutě Ulsteru.
Myslím, že ze vší ulsterské propagandy, se kterou jsem se setkal mě nejvíc udeřila do očí věta v jednom unionistické úvodníku. Bylo to něco, co by se dalo docela dobře označit za skotské, bylo to opravdu dokonce ještě víc irské, ale ani v té nejdivočejší náladě by se to nedalo označit za anglické a proto se v to žádném racionálním smyslu nemohlo označovat za unionistické. A přece to byla část vášnivě upřímného a tedy vpravdě lidského a historického výbuchu politiky severovýchodní oblasti proti politické zbytku Irska. Většina z nás si pamatuje, že sir Edward Carson dosadil do vlády svého přítele, právníka jménem Campbell. Bylo to na počátku války a jen málo z nás si o tom myslelo něco víc, než je pitomost dávat posty carsonovcům v čase nejdelikátnější krize irské věci. Jak všichni víme, Campbell se od té doby ukázal jako rozumný člověk, což bych přeložil jako praktický stoupenec Home Rule, ale v každém případě ke to víc, než se obvykle míní pod označením carsonovec. Ať už by to ale bylo jakkoliv, jeho přítel právník, přednesl výtečnou řeč obsahující jisté ústupky irskému lidovému cítění. Jak se dalo předpokládat, tisk strany oranžistů ho zuřivě odsuzoval, ne ale zuřivěji, než se dalo číst v Morning Post nebo Saturday Review. Byla tu nicméně jedna věta, kterou jsem nikde v Morning Post či Saturday Review nenašel, jedna věta, o níž jsem nikdy nečekal, že ji v nějakých anglických novinách najdu, i když bych ji velmi pravděpodobně mohl číst ve skotských novinách. Byla to tahle věta, přečtená mi z úvodníku jedněch belfastských novin. „Ještě nedošlo k žádné zradě, ale byl za tím vším nějaký Campbell.“
Ať si kdokoliv představí, nějakého Angličana, jak říká o jakékoliv obchodní rozmíšce: „To je celý Atkins!“ nebo „Co by tak mohl člověk čekat od Wilkinsona?“ Kratičké zamyšlení ukáže, že by to bylo ještě nemožnější, pokud jde o veřejné osoby ve veřejných sporech. Žádný anglický liberál nikdy nespojoval dřívější výkony nynějšího lorda Birkenheada s atavistickými vlivy, nebo s totemem velkého a kočovného kmene Smithů. Žádný anglický patriot nebádal na rodokmenem anglického pacifisty, ani netvrdil, že ještě sice nedošlo k žádné zradě, ale byl za tím vším nějaký Pringle. Určujícím rozdílem tu je neurčitý člen. Právě výraz „nějaký Campbell“ zcela mění situaci a pokrývá právníkův plášť deseti tisíci tartany celého kmene. Nu a právě s touhle frází se cestovatel v Irsku potkává na každém kroku. Možná nejpoutavější věc, kterou si, po agrární revoluci, pamatuji, byl způsob, jímž se mnou jeden chudý Irčan mluvil o siru Rogeru Casementovi. Nechválil ho jako vysvoboditele Irska, nenadával mu do irské ostudy, neřekl ani jednu z dvaceti věcí, které byste do něho mohli čekat. Jen poukázal na pověst, že Casmeat zamýšlel těsně před svou popravou konvertovat ke katolictví a projevil o to jakýsi vzdálený zájem. Pak dodal. „Vždycky to byl černý protestant. Všichni Casementové jsou černí protestanti.“ Přiznávám, že v okamžiku tak morbidního příběhu mi už sama idea, že by mohli být ještě nějací jiní Casementové přišla jaksi neskutečná. Pokud vypadl někdy nějaký člověk osaměle, pokud někdy vypadal nějaký člověk ojediněle až nepřirozeně, pak to byl onen člověk, když jsem měl dvě nebo tři příležitosti vidět jeho chmurnou pohlednou tváž a jeho divoké oči, vysokou, temnou postavu kráčející již ve stínu hrozného osudu. Nevím jestli byl černý protestant, ale jaksi černý byl, ve smutném, pokud ne ve špatném smyslu symbolu. Představuji si vlastně, že reprezentoval třetinu slavné Browningovy triády rytmickým jednoslabičným slov. Jeden vážený nacionalistický poslanec, shodou okolností s lékařským vzděláním, mi řekl: „Jen co jsem ho poprvé zahlédl, bylo mi jasné, že je ten člověk šílený.“ Tak či tak to byl člověk natolik neobyčejný, že by mně ani nikoho z mých krajanů nikdy ani nenapadlo mluvit jako kdyby takových lidí byla celá skupina nebo klan. Skoro bych si dokázal představit, že se narodil bez otce nebo bez matky. Pro Iry ale byli jeho otec a matka důležitější než on sám. Tvrdí se, že zůstává historickým tajemstvím, zda Parnell vtipkoval, když řekl, že jméno Kettle (jinak též čajová konvice pozn. překl.) je v Irsku všude doma. Dnes může být jen málo protikladnějších symbolů, než jméno Kettle a jméno Casement (vyjma udatnosti, jež jim byla společná), protože mladší Kettle, který tak slavně zemřel ve Francii byl právě tak širokým nacionalistou, jako byl ten druhý sevřeným, byl právě tak příčetný, jako byl ten druhý bláznivý. Pokud ale žertéřova fantasie držící se svého vlastního roztomilého druhu nonsensu může vidět něco veselého v obrazu stovek takových Kettlesů, kteří zpívají tak, jak od srdce zpívával on, pak zahořklejší vtipálek, začtená do černého a obskurního příběhu o zajetí na pobřeží, by mohl utrousit nějakou podobnou prostořekost o dalších Casementech, otevírajících se pěně oněch velmi nebezpečných moří v tak skutečně zapomenuté zemi. A dokonce i kdybychom nebyli otráveni tím žertíkem, byli bychom překvapeni plurálem. A naše překvapení by bylo měřítkem nejhlubšího rozdílu mezi Anglií a Irskem. Vyjádřeno neužitečnými obrazy bylo by faktem, že i okenní křídla (casement) jsou součástí domu, právě tak jako se v v každé domácnosti najde konvice (kettle). Každí irské slovo je v Irsku všude doma.
Angličané by o plurálu pro slovo Gladstone nepřemýšleli o nic víc, než o plurálu pro slovo Bůh. Nikdy by je ani nenapadlo si představovat, jak se Disraeli procházel s mračnem dalších Disraeliů kolem sebe, přišlo by jim to příliš apokalyptické a příliš velké přehánění stání na straně anděů. Jak mám důvod vědět, je dosud v Anglii považováno za zuřivou a šílenou formu náboženského útisku, když někdo tvrdí, že Žid pochází pravděpodobně ze židovské rodiny. Zkrátka, Angličané se, zatímco jejich vládci jsou ochotni náležitě uvážit eugeniku jako rozumnou příležitost k různým formám polygamie a infanticidy, víc a víc vzdalují jedinému uvážení eugeniky hodnému křesťanů, totiž jejímu posouzení jako hotové věci. Zmínil jsem se o infanticidě, ale vlastně tu jde spíše o etiku otcovražda a matkovraždy. Na můj vkus vypadá současné směřování sociální reformy tak, že ničí všechny stopy rodičů kvůli zkoumání dědičnosti jejich dětí. Nežádám tu ale čtenáře, aby přijímal můj vkus, ba ani moje názory o těchto věcech, jen svědčím o objektivním faktu o cizí zemi. Lze to shrnout asi tak že Parnell je pro Angličany ten Parnell, ale pro Iry je to nějaký Parnell.
To je to, co mám na mysli, když říkám, že angličtí stoupenci Home Rule neví, co Irové rozumí pod domovem. A je to také to, co mám na mysli, když říkám, že společnost neodpovídá žádnému našemu společenskému třídění, ať liberálnímu nebo konservativnímu. Mnoha radikálům přijde tenhle smysl pro rodové linie rovný reakcionářské aristokracii. A pokud tím míníme hrdost na svůj původ a rod, pak aristokratický i je, ne ovšem v praktickém a politickém smyslu. Třebaže to může znít podivně, jeho praktický důsledek je demokratický. Není aristokratický v tom smyslu, že by tvořil aristokracii. Ba naopak, je to možná jediná síla, která trvale tvorbu aristokracie znemožňuje po způsobu anglické venkovské šlechty. Důvod a smysl tohoto zdánlivého paradoxu lze vysvětlit dosti jednoduše v jedné větě. Pokud vám opravdu záleží na vašem příbuzenstvu, pak musíte mít starost o své chudé příbuzné. Brzy zjistíte, že vaši synovci z druhého kolena mají silnou sociální tendenci stávat se kominíky nebo dráteníky. Pokud se pokoušíte doopravdy poctivě s důsledně něco naučit, byť by to měla být lekce heraldiky a genealogie, velmi brzy se naučíte lekci lidské rovnosti. Ať už je to k dobrému či zlému, skutečně fungující aristokracie musí zapomenout asi na tři čtvrtiny svých aristokratů. Musí zapudit chudáky urozeného rodu a vítat boháče, kteří mohou žít urozeným životem. Pokud je někdo zajímavý, protože je McCarthy, je tedy zajímavý proto, že je člověk a pak je zajímavý ať je vévoda nebo popelář. Pokud je ale zajímavý proto, že je to lord FitzArthur a žije ve FitzArthur House, pak je zajímavý, když ten dům prostě koupil nebo když si jednoduše koupil svůj titul. Pro udržování venkovské šlechty je nutné obdivovat nového statkáře či zemana a proto zapomenout na toho starého. Smysl pro rodinu je jako pes, který rodinu následuje, smysl pro oligarchii je jako kočka a zůstává strašit v domě. Neargumentuji proti aristokracii, pokud se Angličané rozhodnou ji v Anglii zachovat, jen vyjasňuji za jakých podmínek ji udržují a varuji je, že lidé se silným smyslem pro rodinu ji nebudou udržovat za žádných podmínek. Aristokracie, tak jak v Anglii vzkvétala, s nemalou národní slávou a a podnikatelským zdarem, od reformace je ze samé své povahy zbudována z vyloupených a znesvěcených domů. Aby uchovala rodinu musí zničit sto chudých příbuzných. Aby si udržela svou úroveň, třídu a styl musí zničit stovku rodin.
Je-li ale rodinný duch neslučitelný s tím, co chápeme pod aristokracií, je zrovna tak neslučitelný s třemi čtvrtinami toho, co mnozí chválí a hlásají jako demokracii. Celé směřování toho, co se v Anglii považovalo za liberální legislativu, možná nezbytnou a možná taky ne, možná obhajitelnou a možná taky, bylo v dobrém či zlém na úkor nezávislosti rodiny, a to zejména chudé rodiny. Od prvních velmi rozumných omezení v zákonech o továrnách po poslední nejšílenější zasahování do her v dětském pokoji a vánočních večeří se celý proces otáčel někdy na čepu státu, častěji na čepu zaměstnavatel, ale nikdy ne na čepu domova. To všechno může být emancipace, já jen poukazuji na to, že Irsko požadovalo Home Rule opravdu hlavně proto, aby se emancipovalo od této emancipace. Jistěže ale angličtí politikové, abychom k nim byli spravedliví, ukazují, že si toho jsou vědomi tím, že zvětšují množství případů, z nichž je tento národ vyňat. Možná tento nešťastný lid trýzníme naším pronásledováním, ale aspoň je šetříme našich reforem. Zbili jsme je epidemiemi, ale alespoň si netroufáme je deptat našimi léky. Skutečný důvod proti unii není ani tak důvodem proti unionismu, je to mnohem silnější důvod proti univesalistům. Je to tahle podivná a poněkud ironická pravda: že se postaví člověk třímající chartu lásky a pokoje pro celé lidstvo, že předloží zákon osvícené spravedlnosti pro všechny národy světa, že tvrdí, že vidí člověka od počátku jeho evoluce rovného, bez jakéhokoliv rozdílu mezi těmi nejvzdálenějšími vírami a barvami, že se staví jako řečník lidského plemene, jehož zákon toliko prohlašuje všechno lidstvo za lidské, a pak mírně ztiší hlas a praví: „Tento zákon se nevztahuje na Irsko.“

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s