Kapitola IV. Labouristický paradox

Chapter IV. The Paradox of Labour
Můj první obecný a visuální dojem ze zeleného ostrova byl, že není zelený ale hnědý, že je zřetelně hnědý a do khaki. Je to jedna z těch zkušeností, které si nelze plést s očekáváními, maličkost onoho druhu, kterou lze vidět, ale ne předvídat ve slovních vizích knih a časopisů. Věděl jsem samozřejmě, že máme v Dublinu posádku, neměl jsem ale ponětí, že to tak bije po celém Dublinu do očí. Neměl jsem ponětí, že se považovalo za nezbytné tu zemi okupovat s takovou silou a s tak okázalým předváděním síly. A první myšlenka, která mi bleskla hlavou našla vyjádření v jediné větě: „Jak užiteční by tihle muži byli v průlomu u St. Quentin“.
Cestoval jsem totiž do Dublinu ke konci roku 1918 po oněch hrůzných dnech, které vedly ke konci války a vypadaly spíš jako konec světa. V paměti stále visela, jakoby nad děsem prázdnoty, ona řada, jež byla posledním řetězem světového rytířství, a vzpomínka na onen den, kdy to vypadalo, že se naše jméno a naše velikost hroutí před zkázou ze severu. Těžko můžeme Irsku vyčítat, že nevědělo, jak ušlechtilá Anglie pod hrozbou oné hodiny byla, nebo oč jsme, nad celé impérium, měli starost,když jsme pod mračnem husté temnoty téměř cítili, jak se její dávné základy na mořském dně chvějí. Já to, přinejmenším jako Angličan, věděl a tuhle první netrpělivost a tragickou ironii jsem cítil vůči Anglii a ne vůči Irsku. Vždycky jsme pochyboval o vojenské politice, která vyvrcholila irskou povinnou vojenskou službou a odvody a to jen na vojenských základech. Pokud by si nějaká anglická politika zasloužila, aby byla v příslovečném smyslu označena za irskou, myslím, že by to byla tahle. Bylo to plýtvání jednotkami v Irsku, protože jsme je chtěli ve Francii. Sám jsem měl onen patriotický, ba bojovný, pocit znechucení, který se mísil s mým smyslem pro pathos, když jsem se díval na zkázu velké dublinské ulice ostřelované během velikonočního povstání britskými vojsky. Tísnilo mně, že vůbec byla kdy taková kanonáda namířená na Iry, ještě víc mě ale trápilo, že nebyla namířena na Němce. Otázka nutnosti tak těžkého útoku, podobně jako otázka nutnosti velké okupační armády je samozřejmě svázaná s historií samotného velikonočního povstání. Ona podivná a dramatická událost, která nastala stejně neočekávaně pro nacionalistické Irsko jako pro unionistickou Anglii, nepatří k mé vlastní zkušenosti a nechci o tak temném problému dogmatisovat. Jen letmo podotknu, že se mi zdá, na obou stranách je běžné jisté nepochopení její samotné povahy. Vše ukazuje k paradoxu, že rebelové potřebovali méně k tomu, aby byli přemoženi, protože to, aby byli přemoženi bylo ve skutečnosti jejich cílem, spíš než to, aby byli sami přemožiteli. V morálním smyslu byli jistě hrdiny, ale pochybuji o to, že by očekávali, že budou vítěznými hrdiny. Toužili po tom být mučedníky v doslovném a řeckém významu slova martyr, nechtěli ani tak vítězit jako vydat svědectví. Mysleli, že nic než jejich mrtvá těla nemůže doopravdy prokázat, že Irsko nebylo mrtvé. Nakolik byla tahle vznešená a sebevražedná myšlenka skutečně užitečná k oživení národního nadšení už musí posoudit Irové sami, musím říct, že nadšení tu v každém případě bylo. Je-li takové počínání založeno na mezinárodních nadějích, které působí na Anglii či značnou část Ameriky, pak se mi zdá, že je založeno na omylu o faktech. Už jsem měl příležitost poukázat na řadu anglických omylů o Irech, ovšem tohle mi přijde jako irský omylo Angličnech, který rozhodně stojí za pozornost. Pokud se my často naprosto mýlíme o jejich mentalitě, oni se také hodně pletli, pokud šlo o náš omyl. A je zvláštní, že neuspěli kvůli tomu, že neznali jeden kompliment, který jsme jim vždy skládali. Jejich počin předpokládal, že irská udatnost potřebuje důkaz, což nikdy nepotřebovala. Slyšel jsem všechny nejhrůznější nesmysly vyslovované proti Irsku před válkou a nikdy jsme žádného Angličana neslyšel zpochybnit irskou vojenskou statečnost. To o čem pochybovali byla irská politická příčetnost. Okamžitě si všimneme, že velikonoční události mohly jen vyvrátit neexistující předsudek a ve skutečnosti jen potvrdit předsudek existující. Irovi se nevytýkal nedostatek smělosti, ale spíše to, že jí měl až příliš. Lidé ho poprávu považovali za odvážného, a nemohli mít víc pravdu. Mýlili se ale v tom, že ho považovali za šílence a měli výtečnou příležitost mýlit se ještě víc. Když se pak boj proti Anglii svou vlastní logikou vyvinul v odmítnutí bojovat za Anglii, lidi si z toho vzali první co je napadlo a naštvalo je to tak, že popírali něco, o čem by je dosud nenapadlo pochybovat. V každém případě tohle myslím byla nálada v níž menšina pravých stoupenců Sinn Fein usilovala o mučednictví. Když nikdo jiný, tak já se takové motivaci nikdy vysmívat nebudu, ale sotva by se stala tak velkým hnutím, kdyby nebylo další síly, která se s ní spojila. Právě proto jsem začal velikonoční tragedií samotnou, protože když o ní uvažujeme dostáváme se k paradoxu irských labouristů.
Některé z mých poznámek o stabilitě a dokonce poklidu rolnické společnosti mohou ve světle labouristické agitace propukající v Irsku i jinde. Mám ale konkrétní, ba osobní důvody považovat takové podněcování za výjimku potvrzující pravidlo. Právě pozadí rolnické venkovské krajiny způsobilo, že se dublinská stávka stala právě tím zvláštním dramatem, jímž byla a to fungovalo dvěma způsoby. Za prvé ho industriálního kapitalistu isolovalo jako cosi výjimečného a takřka fanatického a za druhé posílením proletariátu jakousi matnou tradicí vlastnictví. Pokud jde o mně, všechny moje sympatie byly zrovna tak na straně Larkin s Connollym, jako proti zesnulému panu Murphymu, ale můžeme si povšimnout zvláštnosti, že dokonce i pan Murphy byl člověkem docela jiného druhu, než lord Cojávímkdo, který je hlavou nějakého podnikatelského koncernu v Anglii. Mnohem víc se podobal nějakému morbidnímu princi z patnáctého století, plnému chladného hněvu a nepostrádajícímu zvrácenou zbožnost. Ovšem prvních pár slov, které jsem o něm v Anglii slyšel přetékalo oním obrovským, neurčitým faktem, který jsem se pokusil dát na první místo mezi svými dojmy. Nazval jsem ho rodinou, ale pokrývá mnoho příbuzných či blízkých věcí: mládí a stará přátelství, o starých vádách nemluvě. Plněji bychom ho mohli definovat jako realismus o počátcích. První, co jsem o Murphym slyšel byla fakta o jeho zapomenutém mládí, či o mládí, jež by v Anglii bylo zapomenuto. Byly to příhody o jeho přátelích z jeho chudších dnů, se kterými se pouštěl do nějakých více či méně sentimentálních vendett proti komusi jinému. Představme si, že bychom pokaždé, když bychom mluvili o obchodním domě Harrods slyšeli o Harrodových prvních klukovských snech. Představme si, že zmínka o Bradshawově železničním průvodci by vyvolala příběhy o sporech a prvních láskách v mládí páně Bradshavowě, či dokonce v mládí paní Bradsahwové. To je ta atmosféra, kterou je třeba spíš cítit, než popisovat, již cizinec v Irsku kolem sebe cítí. Anglická žurnalistika a drby, které se věnují anglickým byznysmenům jsou často přesné pokud jde o současnost a prorocké pokud jde o budoucnost, ale jen zřídka sdílné pokud jde o minulost, et pour cause. Řeknou nám, kam má kapitalista namířeno, třeba do Sněmovny lordů nebo do Monte Carla či, předpokládejme nakonec, do nebe, ale o tom, odkud pochází říkají co nejméně mohou. V Irsku s sebou člověk své rodinné sídlo vláčí jako šnek domeček a duch jeho otce jde za ním jako jeho stín. Všechno dobré či špatné, co se dalo říct řečeno bylo a nejen o Murphym ale o celém tom rodu. Příhoda ze starého irského parlamentu popisuje řečníka, jak se elegantně zmínil o přítomnosti oponentovy sestry v dámské loži tak, že prosil, aby ďas vzal celou tu prokletou generaci „od té bezzubé staré čarodějnice, která se šklebí na galerii po toho bačkoru zbabělého, který se tu třese hrůzou v sále “ Obvykle se ten příběh vypráví jako ilustrace poněkud divokých neshod v irských stranách, ale zrovna tak vážně je to ukázka jednoty irských rodin.
Faktem je, že velká dublinská stávka, požár jehož uhlíky ještě v čase mé návštěvy žhnuly, zahrnovala další episodu, která znovu ilustruje tento opakující se princip skutečnosti rodiny v Irsku. Mohli bychom si připomenout, že někteří angličtí socialisté, hnuti ctihodnou lítostí nad rodinami hladovějícími během stávky, navrhli, že si vezmou jejich děti a náležitě je nakrmí v Anglii. Osobně bych za přirozenější postup považoval, kdyby dali peníze nebo jídlo jejich rodičům. Jenže protože byli ti filantropové Angličané a socialisté důvěřovali asi v to, čemu se říká organisace a nevěřili tomu, čemu se říká dobročinnost či charita. Předpokládá se, že charita činí člověka závislým, i když mu ve skutečnosti dává nezávislost ve srovnání s děsivou závislostí, kterou obyčejně vytváří organisace. Charita dává vlastnictví a tedy svobodu. Když dáme žebrákovi šilink, aby si něco koupil emancipuje ho to zjevně mnohem víc, než když pošleme úředního činitele, aby nakupoval za něj. Socialisté ovšem poklidně připravili deportaci všech chudáků dětí, když tu najednou byli ke svému zděšení konfrontováni s do ruda rozpálenou realitou zvanou náboženství Irska. Kněží a rodiny věřících se pustili do zuřivé agitace opřené o to, že děti ztratí v domovech heretiků v cizině víru. Ujištění, které jim někteří socialisté horlivě nabízeli že s vírou si nikdo zahrávat nebude a které, když to uvážíme s chladnou hlavou bylo docela správné, je ovšem neuspokojilo. Ti, kdo takové ujištění nabídli totiž nikdy nepomysleli na to, co to je náboženství. Zabývají se jakousi mimořádnou myšlenkou, že je to téma. Myslí si, že náboženství, že je něco podobného ředkvičkám, jimž je lépe se v konkrétním hovoru s konkrétní osobou vyhnout, protože ji zmínka o ředkvičkách přivádí k záchvatům hněvu a bolesti. Jenže náboženství je prostě svět, který člověk obývá. V praxi by socialista žijící v Liverpooolu nepoznal, že si zahrává s náboženstvím dítěte narozeného v Louthu. Kdybych měl dostat plnou kontrolu nad maličkým Peršanem (což je naštěstí velmi nepravděpodobné) naprosto bych netušil, kdy bych nejvýznačněji reflektoval perský systém. Ovšem zdravý rozum, spolu s pochopením smyslu koherentní filosofie by mně vedl k podezření, že nad ní rozvažuji co chvíli. Zmiňuji to zde ne proto, abych se pustil do kterékoliv z těchto polemik, ale proto abych nabídl ještě jeden příklad toho, že ve své podstatně rodinná organisace v Irsku se vždy vzbouří proti jakékoliv jiné organisaci. Jakési podobenství najdeme v příbězích o starých nucených vystěhovávání, při nichž byla celá rodina oblehnuta a společně vzdorovala a matky vylévaly konve vroucí vody na hlavy obléhatelů. Každý úřední činitel, který se jim plete do věcí se totiž určitě ocitne v pěkně horké vodě. V té podivné zemi nemůžeme matky a děti oddělit, mohli bychom se jedině vrátit k některé z našich historičtějších metoda a všechny dohromady je zmasakrovat.
Malá příhoda z mé vlastní krátké zkušenosti ovšem ilustruje hlavní věc, o kterou tu jde, totiž dojem rolnického základu, dokonce i u proletářského útoku. Příkladně to ukázalo ne nějaké bránění labouristům, ale jejich úspěch, nakolik tedy lze věc přátelské a neformální diskuse zařadit vedle jasnějších a hmatatelnějších úspěchů. Celá záležitost začala jakousi volnou přednáškou, kterou jsem měl v dublinském divadle. Zmíním v této souvislosti letmo jen dva příhody, protože mi obě přišly obzvlášť místní a národní. Jedna se týkala toliko titulu mé přednášky, který zněl „Verše a vlastnictví“. Před přednáškou se mnou náhodo mluvil jeden vzdělaný anglický gentleman a s výrazem člověka, který má předtuchu, že ho takové žertíky jednou zabijí, mi řekl: „Víte, já už si prostě přestal lámat hlavu, co tím asi můžeme mít na mysli, když chcete mluvit o poesii, jako by měla něco do činění s vlastnictvím.“ Zřejmě spojení těch dvou slov za pouhou aliterativní fantasii jako pávi a Paddington nebo polygamie a pastiňák, pokud to nepovažoval za pouhou kombinaci neslučitelných protikladů jako papežství a protestanté nebo patriotismus a politikové. Týž den mi jeden Ir podobného sociálního postavení řekl, docela zlehka: „Zrovna jsem viděl, o čem budete zítra přednášet. Předpokládám, že socialisté s vámi souhlasit nebudou,“ nebo něco v tom smyslu. Ty dva pojmy mu hned řekly něco ne o přednášce (která byla o literatuře, pokud o něčem), ale o celé filosofii, na které stála. Celek té filosofie, již se onen neohrabaný slon zvaný panem Shawem Chester-Belloc s obtížemi snaží klopotně vysvětlit v Anglii pod nešikovným titulem distributismu. Jak jednou stejně pravdivě řekl pan Hugh Law o tom, jak stavíme proti sobě patriotismus a imperialismus. „Co je v Anglii paradox, je v Irsku běžná věc“. Můj skutečný molog se pak věnoval jen svědectví poesie o jisté důstojnosti v lidském smyslu pro soukromé vlastnictví, která jistě není ani vulgární okázalostí ani stejně sprostou chamtivostí. Francouzský básník Pleiady si na došky své střechy vzpomíná tak, jako by je dokázal spočítat a pan W. B. Yeats si v té nejenspoutanější vizi vzdálené a nezodpovědné samoty dává záležet na tom, aby ukázal, kolik řádků fazolí dá dohormady devítku. V divadle samozřejmě byli lidé ze všech stran, divocí Sinn Feinisté, konvenční unionisté, ale mým poznámkám naslouchali stejně přirozeně, jako by všichni naslouchali stejně nanicovaté přednášce o opicích nebo měsíčních horách. O politice, natož stranické politice jsem v této konkrétní přednášce neřekl ani slovo, soustředil jsem se na tradici v umění nebo nanejvýš na abstraktní ethiku. Vzpomínám si na to ale kvůli jedné zábavné věci, když jsem totiž skončil byl jeden statný gentleman, právník a jak jsem pochopil, dobře známý irský soudce, tak laskav, že nechal hlasovat o poděkování pro mě. A pobavilo mně to, že i když jsem sám radikál sympatisující s revoluční legendou a přednesl jsem krotké povídání o méně významných básnících pro klidné, byť možná znuděné publikum, pustil se soudce, pilíř Hradu a konservativec zasvěcený právu a pořádku, s největší energií a radostí do toho, aby vyvolal rvačku. Provokoval Sinn Feinnisty a říkal jim, aby se projevili, pokud na to mají odvahu, zkrátka provokoval, jak to jenom šlo. Velebil Anglii, ne spojence, ale Anglii, skvělou Anglii, vznešenou Anglii (vše s tím nejsilnějším venkovským příspěvkem), Anglii spravedlivou, moudrou, milosrdnou, a tak dál, mával něčím, co ani nebyla vlajka jeho vlastní země, věcí, která neměla s tématem, kterému jsme se právě věnovali společného vůbec nic, asi tak jako kdyby spustil o Velké čínské zdi. Nemusím ani povídat, že divadlo brzy burácelo protesty a štiplavými odpovědmi, což předpokládám právě chtěl. Byl to veselý starý pán a líbil se mi. Ale tohle mně na něm zaujalo a má to svůj význam pro pochopení jeho národnosti. Takový druh člověka existuje i v Anglii, znám a mám jich rád tucty. Často je to major, často statkář, někdy soudce a velmi vzácně děkan. Takový člověk povídá ty nejsměšnější reakcionářské nesmysly celý mrtvičnatý vzteky nad svým portskýma někdy poněkud dýchavčivě na výslovně politických. Ovšem právě to, co by ten anglický gentleman nikdy neudělal, provedl ten irský, totiž způsobil scénu při nepolitické příležitosti, když jediné co měl udělat bylo navrhnout formální hlasování o poděkování naprosto cizímu člověku, který mluvil o Ithace nebo o Innisfree. Anglický konservativec by to provedl méně pravděpodobně, než anglický radikál. Totéž, co působí, že je konvenčně politický by způsobilo, že bude konvenčně nepolitický. Nesnesl by, aby při příliš společenské příležitosti pronesl příliš vážnou řeč, stejně jako by nesnesl, kdyby byl v ranním obleku zatímco všichni ostatní by byli ve večerních. A ať už by dělal cokoliv, jistě by neprokoval s tak jednoznačným cílem vyvolat rozruch jako onen veselý irský soudce. Naučil mě, že Ir není nikdy irský víc, než když je anglický. Hodně se podobal některým Sinn Feinistům, kteří ho překřikovali a potěšilo by ho, že mi pomohl dívat se na ně s větším pochopením.
Jak jsem se rozpovídal o téhle maličkost, zatoulal jsem se od tématu, protože se mi zdálo prospěšné poukázat na positivní a provokativní kvalitu irského mínění, ale chtěl jsem tenhle spor zmínit jen proto že vedl k dalšímu. O poesii a vlastnictví jsem pak vedl ještě další hovor s panem Yeatsem v Dublin Arts Clubu a to mě zase pokouší k tomu, abych mluvil o věcech, které sice pro téma nemají význam, ale pro mě zajímavé. Jsem si totiž pořád vědom toho, že že říkám méně, než bych si přál o tisíci věcech. Nevynechávám je bezmyšlenkovitě a už vůbec ne nevděčně. Existují a budou napsány lepší črty než jsou ty moje o celé té atraktivní společnosti, o paradoxu inteligence, která je opravdu inteligentní. Mohl bych toho napsat hodně nejen o těch, jichž si cením jako přátel, jako třeba o Katherine Tynan nebo StephenoviGwynnovi, ale i o lidech, s kterými jsem se setkal jen na chvíli. Mohl bych psát o elfí energii, kterou vyzařuje pan James Stephens, o společenské velikosti Dr. Gogartyho, který se podobal literární legendě osmnáctého století. , o unikátním uversalismu A.E., který trochu připomíná to, jak působí Willam Morris a poněkud transcendentálnějším druhu pohostinnosti Walta Whitmanna. V tomhle hrubém náčrtu se ale nepokouším Irům říct, co už vědí, ale pokouším se Angličanům povědět některé z velkých a prostých věcí, které nevědí. Velkou záležitostí o kterou tu jde, je labouristické hnutí a u ostatních věcí jsme se zastavil jen proto jsou to kroky, které shodou okolností vedly k mému prvnímu setkání s touto velkou silou. A to, že to byl tak trochu vtip proti mně, nijak neumenšuje skutečnost, že to fakt podporující moji argumentaci.
Při již zmíněné příležitosti, nanejvýš radostném večeru v Arts Clubu, mě pan Yeats požádal, abych zahájil debatu v Abbey Theatre obhajobou vlastnictví po více politické stránce. Mým oponentem byl jeden z nejschopnějších vůdců Liberty Hall, pověstné pevnosti labouristické politiky v Dublinu, pan Johnson, podobně jako já Angličan, po zásluze ale oblíbený mezi irskými proletáři. Přednesl naprosto obdivuhodnou řeč, již nemíním nijak kritisovat, pokud řeknu, že si myslím, že jeho osobní popularita měla ještě větší váhu, než jeho osobní výmluvnost. Můj vlastní výklad se omezil na obzvláštní hodnotu drobného vlastnictví jako zbraně bojovné demokracie, zakládal se na myšlence, že občan vzdorující nespravedlnosti nemůže najít náhradu za soukromé vlastnictví, protože každá jiná neosobní moc, bez ohledu na to jak je theoreticky demokratická musí mít formu byrokracie. Jako prostořeký řečnický obrat jsem poznamenal, že svěřit vlastnictví jakémukoliv úřednímu činiteli, byť by to byl představitel cechu, by bylo něco jako odkládat v šatně s holí či deštníkem i nohy. Jde o to, že nohy může člověk potřebovat každou chvíli, aby nakopal chlapa, nebo tančil s dámou a jejich získání by mohl prodloužit jakýkoliv problém do ztráty šatního lístku po zločinný útěk příslušného činitele. V případě společenské krise, jakou je třeba stávka, tedy musí být člověk připraven jednat bez toho, aby ho nějaký úředník omezoval nebo zradil. Zeptal jsem, zda by nebylo mnohem více stávek úspěšných, kdyby stávkující vlastnil alespoň zelinářskou zahradu, která by mu pomohla žít. Můj oponent odpověděl, že vždy byl pro takové reservy proletářského vlastnictví, ale dával přednost tomu, aby byly společné či obecné spíš než individuální, což dle mého ponechává můj argument v platnosti, protože co je obecní musí být oficiální, jinak to bude chaos. Dva menší vtipy poněkud na můj úkor zůstávají v mé paměti, vypadá to, že jsem způsobil jisté pobavení, když jsem si tužku ořezal hodně velkým španělským nožem, kterého si (shodou okolností) cením jako daru od jistého irského kněze, který je mým přítelem, a ten nůž tedy lze považovat i za symbolickou zbraň, jakýsi meč ducha. Nevím zda obecenstvo čekalo, že si amputuji nohy, abych ilustroval svou metaforu, nebo v záchvatu hněvu vrhnu na pana Johnsona a podřežu mu krk, protože nedokážu přijít na odpověď na jeho argument. Druhá věc, který mě pobavila byla páně Johnsonova výtečná replika, který řekl cosi o plýtvání majetkem či zbraněmi a mou poznámku, že bez kanonů nebude žádná dobrá revoluce přerušil veselým zvoláním „Zrada“. Jak jsem mu pak řekl, našlo by se jen málo umělečtějších scén, než ta, když by nějakého Angličana vyslaného rekrutovat do britské armády, chytli a vykonali na něm spravedlnost (nebo nespravedlnost) pacifisté z Liberty Hall. Celou dobu jsem si ale byl vědom, jak jsem řekl, velmi skutečného populárního cítění, které podporovalo pouhou osobnost mého oponenta, jak to bylo zřejmé z ovací, které sklidil, než vůbec promluvil, nebo aplaus za mnohé jeho tematické odbočky, náznaky, jimž jsem nemohl vždy rozumět. Po diskusi mi řekl jeden jižní unionista, který vlastní půdu u Dublinu: „Samozřejmě Johnson tu zrovna měl ohromný úspěch se svou prací. Liberty Hall zrovna dokázala něco, co se dosud v celém odborářském hnutí nepovedlo. Povedlo se mu doopravdy rozběhnout odbory zemědělských dělníků. Vím to, protože se musím vyrovnat s jejich požadavky. A víte přece, jak naprosto nemožné bylo vždycky založit odbory zemědělských dělníků v Anglii.“ Věděl jsem to, a věděl jsem taky, proč je možné je založit v Irsku. Bylo to možné právě z toho důvodu, který jsem zdůrazňoval celý večer, že totiž za irským proletariátem je tradice irského rolnictva. V jejich rodinách, pokud ne v nich samých, zůstávala vzpomínka na osobní lásku k půdě. Přišlo mi ale zajímavě ironické, že i moje porážka byla příkladem mé doktríny a že pravda mé strany byla dokázána popularitou druhé strany. Zemědělský cech by výsledkem větru svobody, který zavanul do onoho temného města z velmi vzdálených polí a pravdy, že i ony valící se kameny bezdomého proletářství byly teprve nedávno uvolněny ze samých kořenů hor.
V Irsku dokonce ani průmysl není průmyslový. To je to, co mám na mysli, když tvrdím, že irské labouristické hnutí je výjimkou potvrzující pravidlo. To je důvod proč to neodporuje mé dřívější generalisaci, že naše kapitalistická krise je na anglické straně cesty. Irští zemědělští dělníci se mohou stát členy cechu, protože se chtějí stát rolníky. O chudých a bohatých smýšlí způsobem starým jako svět sám, po způsobu Achaba a Nábota. V rolnické společnosti málo záleží na tom, zda se Achab vinice zmocní soukromě jako Achab, nebo oficiálně jako král Israele. Stejně málo bude nakonec záležet, dokonce i v jiném typu společnosti, záležet na tom, zda Nábot dostával mzdu za práci ve vinici, nebo měl hlas, kterým mohl nějak ve volbách ovlivnit, co s vinicí bude. On touží po tom, aby vinici měl a ne po apologetickém cynismu nebo vulgárnímu uhýbání, že byznys je byznys, jako hluk hromu se ale z vinice jako od tajného trůnu ozývá děsivý hlas, hlas tohoto lidského způsobu v každém věku a národě? „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích. “

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s