Kapitola V.: Angličan v Irsku

Chapter V. The Englishman in Ireland
Nijak netoužím po tom, abych své cesty zdobil příliš mnoha cestovatelskými příhodami, musím ale zaznamenat, že jsem se setkal s jednou věcí, na níž se všichni Irové shodli. Byl to fakt, že z toho či onoho důvodu, začalo s počátkem války nadějně irské dobrovolnictví, aby pak, z toho či onoho důvodu, během války selhalo. Udávané důvody se velmi široce lišily podle nálad lidí, někteří se n počátky dívali s nadějí a jiní podezíravě, někteří došli k tomu, že neúspěch hodnotili s trpkým potěšením, jíní s velkorysou bolestí. Různé skupiny různě vysvětlovaly, proč to skončilo, všichni se ale shodli na tom, že to začalo. Sinn Fenista řekl, že lidé brzy poznali, že byli vylákáni do saské pasti, které na ně nastražili hladcí, úslužní Sasové jako pan Devlin a pan Tim Healy. Občan Belfastu uvedl, že papežencký kněz terorisoval vesničany, když se pokoušeli zapsat, z kapes tahal palečnice a z ruksaku přenosný skřipec. Parlamentní nacionalista svaloval vinu jak na Sinn Fein, tak na pronásledování Sinn Fein. Činitelé britské vlády se, pokud zrovna nepřipisovali vinu sami sobě, rozhodně obviňovali navzájem. Řadový jižní unionista (který sehrál mnoho více či méně rozumných rolí, včetně stoupence Home rule) se v zásadě shodl s řadovým nacionalistou, že vládní rekrutovací metody byly právě tak špatné, jako byla dobrá věc, o kterou šlo. Je ale zřejmé, že na počátku války si mnozí mysleli, že je to dobrá věc a navíc i velmi dobrá šance.
Na mimořádný příběh o tom, jak ta šance byla ztracena ještě možná přijde řeč později. Začnu tím, že se dotknu první příhody která se mi v souvislosti s tímtéž podnikem samotnému přihodila. Vypravil jsem se do Irska na pozvání svých irských přátel, kteří horlivě pracovali pro spojeneckou věc a nabyli dojmu (obávám se, že přesmíru lichotivého), že mohu být přinejmenším užitečný jako Angličan, který vždy stejně zapáleně sympatisoval s irskou věcí. Nemám žádné iluse, že bych vůbec kdy mohl být v takové práci k něčemu dobrý a za nynějších okolností příliš nedoufám, že bych mohl mnoho udělat tam, kde lidé jako sir Horace Plunkett a kapitán Stephen Gwynne, mužové mnohem schopnější, mnohem více se obětující a mnohem informovanější než já už udělali poměrně málo. Bylo příliš pozdě. Setina vynikající stálosti a tragické námahy těchto mužů by nám na počátku války dala ohromnou irskou armádu. Nemusím vysvětlovat motivy, které mě vedly k tomu, abych udělal to málo, co bylo v mých silách, byly stejné jako ty, které v onu chvíli vedly miliony lepších mužů k vykonání ohromné spousty lepší práce. Fysická náhoda mi zabránila, abych byl užitečný ve Francii a jakási psychologická náhoda se zdála nasvědčovat, že bych mohl být užitečný v Irsku. Sám jsem se ale neviděl jako nějaká zvlášť důležitá postava v kterémkoliv z obou polí. V takových případech asi nemůže být vážného nic, snad leda přesvědčení a přinejmenším moje přesvědčené pokud jde o velkou válku se nikdy ani o vlas nepohnulo. Delenda est a pro moc Berlína je typické, že se člověk musí zastavit, protože by tomu chtěl dát latinské jméno. Jsa Angličanem doufal jsem na prvním místě, že bych mohl pomoci Anglii, ale protože nejsem veselý idiot nežádal jsem na prvním místě Ira, aby pomohl Anglii. Bylo tu zjevně něco mnohem rozumnějšího oč jsem ho mohl požádat. Doufám, že jsem v každém případě udělal to nejlepší pro svou zemi. Věc, o kterou šlo byla ale větší, než kterákoliv země v tom smyslu, že byla lepší, než kterákoliv země. Spojenci měli pravdu víc, než si uvědomovali. Ba co víc, měli sotva právo být tak v právu jak byli. Moderní Babylon kapitalistického státu sotva stál za takovou křížovou výpravu proti pohanům, podobně jako dekadentní Byzanc sotva byla hodná hájit Kříž proti Půlměsíci. Nikdo nelituje, že Sobieski pomohl obležené Vídni, nikdo si nepřeje, aby Alfréd nezískal Wessex. Věc, která zvítězila je jediná, která přežila. Dnes vidíme, že její nepřítel nebyl příčinou, ale chaosem a to je také to, co řekne historie o podivném a nedávném vzkypění barbarského imperialismu, jehož dutým středem byl Berlín. V tomhle se extrémní Irové opravdu mýlili, možná to bylo poprvé, kdy se skutečně mýlili. Naprosto rozumím tomu, že se bouřili proti britské vládě. Sám se proti ní většinou většinou způsobů bouřím. Politika je ale na tváři dějin čímsi velmi pomíjívým. Copak někdo chce zůstat jednou provždy stát na špatné straně bitvy u Marathonu kvůli nějaké při s jakýmsi archonem, od kterého si už nikdo nepamatuje ani jméno? Chce snad někdo být, kvůli porušení přátelství s Aetiem, být vzpomínán jako přítel Attilův? Tak či tak jsem v oněch temných dnech posledního roku války do Dublinu cestoval s hlubokým přesvědčením, že pokud Prusko vyhraje, musí Evropa zaniknout a že pokud zanikne Evropa musí společně zaniknout Anglie i Irsko. Stalo se tehdy, že první příležitost, při které jsem byl pozván, abych nějak projevil své mínění byl velmi příjemný oběd pořádaný zástupci britských dominií, kteří byli tehdy v zemi na oficiální cestě a zkoumali její stav. Co jsem říkal není nijak důležité, leda do té míry, nakolik to vedlo k pozdějším událostem, ale za zmínku stojí, že i když jsem mluvil možná nepřímo k Irům, tak jsem mluvil přímo pokud ne k Angličanům, tak alespoň k mužům z angličtější tradice většiny kolonií. Mluvil jsem, pokud ne k unionistům, tak přinejmenším převážně k imperialistům.
Jsem rád že mohu říct, že zrovna tuhle přednášku jsem už zapoměl, mohu zde ale zopakovat její základ, nejen jako součást příběhu, ale i výkladu. V Irsku jsem se obyčejně držel toho, že jsem apeloval na irský princip, i když to byl opak pouhého přitakání irskému počínání nebo nečinnosti. Tvrdil jsem, že sice Angličané propásli velkou příležitost, aby se před Iry ospravedlnili, Irům rovněž unikla podobná příležitost ospravedlnit se před Angličany. Zvláštní důraz jsem ale kladl na to, že to, co uniklo nebylo na prvním místě ospravedlnění proti Angličanům, ale vtip, který si z Angičanů mohli udělat. Poukazoval jsem na to, že když Irovi unikne vtip na Angličana je to taková tragedie jako prohraná bitva. A byla tu jedna věc, jedna jediná věc, která Irům vzala smích a zachránila Angličany od toho, aby byli směšní. Tou jednou jedinou věcí, která Angličany zachránila před směšností bylo Sinn Fein. Nebo v každém případě alespoň ten prvek Sinn Fein, který byl proněmecký, nebo se odmítal stavět proti Německu. Nelze si představit nic, vyjma proněmeckého Ira, co by mohlo zachránit tvář (ještě velmi nedávno) proněmeckého Angličana.
Důvod je velmi zřejmý. Anglie se v roce 1914 setkala, nebo snad objevila, obrovský zločin zprušáčtělého Německa. Anglie ale nemohla německý zločin objevit bez toho, aby objevila anglickou hloupou chybu a omyl. Ta chyba byla samozřejě zcela jednoduchým historickým faktem, Prusko stvořila Anglie. Anglie byla historickým, vysoce civilisovaným státem, s římskými základy a rytířským vzpomínkami, Prusko bylo původně malým a křupanským knížectvím využívané Anglií a Rakouskem v dlouhém zápolení s velikostí Francie. Nu a v tomto dlouhém zápase bylo Irsko vždy na straně Francie. Stačilo, aby bylo dál na straně Francie a latinské tradice obecně, aby vidělo svůj triumf nad svými vlastními nepřáteli. Jinak řečeno, nešlo o to, zda se má Irsko postavit proti Německu, ae o to zda má nadále být protiněmecké. Otázkou bylo zda se má postavit na stranu Německa najednou zrovna v té chvíli, kdy většina ostatních stoupenců Německa začínalou zjišťovat, že Irsko mělo celou dobu pravdu. Ovšem Anglie nebyla na počátku svého posledního a nanjevýš politováníhodného sporu s Irskem v žádném případě v silném postavení. Anglie měla pravdu, ale to, že má pravdu mohla prokázat jen tak, že prokázala, že se mýlila. Při vší úctě k jejímu správnému postupu v dané věcu byla v jistém smyslu k smíchu, aby dokázala, že má pravdu.
Vtip proti Angličanům byl ale ještě očividnější a tematičtější. A protože ten můj byl míněný jen jako lehká řeč po přátelském obědě, užil jsem ten vtip v jeho nejlehčí a nejfantastičtější podobě a dotkl jsem se hlavně fantastické theorie o Teutonovi jako pánu Keltů. Svrchovaný vtip byl totiž v tom, že Angličan se nejen chlubil tím, že je Angličan, on se vlastně chlubil tím, že je Němec. Když moderní myšlení začalo pochybovat o nadřazenosti kalvinismu na katolictvím, bylo všechny anglické knihy, noviny a projev čím dál víc plné teutonismu, který nábožensko nadřazenost vyměnil za nadřazenost rasovou. Trvat na ethnologii místo theologie se považovalo za modernější a dokonce pokorovější princip rozlišení, jelikož ethnologie se považovala za vědu. Unionismu se jednoduše zakládal na teutonismu. Řadový poctivý unionista se tak ocital ve vysoce legračním zmatku, když měl najednou začít teutonismus odsuzovat jako obyčejný terorismus. Pokud Teutonovi patřila všechna nadřazenost, pak nejvyšší nadřazenost zjevně náležela tomu nejteutonštějšímu ze všech Teutonů. Nárokuji-li si právo nakopat pana Bernarda Shawa na výslovném základě, že jsem tlustší než on, je zřejmé, že budu zničehonic vypadat jako hlupák, když mi nakope někdo, kdo je ještě tlustší než já. Otřásá-li se země pod postupující postavou toho, který je tlustší než já a míří si to ke mně z východu (pobídl jsem totiž irskou imaginaci , aby se chopila tak hrozné představy), pak j jasné, že bez ohledu na mé vztahy se zbytkem světa jsem v vztahu k panu Bernardu Shawovi poněkud v nevýhodě. Pan Shaw je v každém případě v postavení, kdy si se mnou může pohrávat a lze si i představit, že by si to potěšení mohl dopřát. Mohl jsem nahromadit ohromné množství učené sofistky a žurnalistických hesel, které mohly vypadat, že vždy ospravedlňují spojení mezi nabývajícím tukem a kopáním. Mohl jsme snášet historické důkazy, že vůdcové bývali vždy tlustí, ať to byl Vilém Dobyvatel, sv. Tomáš Akvinský nebo Charles Fox. Mohl jsem psychologicky dokazovat, že tloušťka je důkazem schopnosti organické asimilaace a trávení nebo ze srovnávací zoologie dovozovat, že slon je nejmoudřejší z divokých zvířat. Mohl bych zkrátka snášet mnoho argumentů ve prospěch své posice. Jen by se teď, bohužel, staly argumentem proti mé posici. Vše co jsem se vším důrazem tvrdil proti svému starému nepříteli by teď ještě důrazněji mohl proti mně užít můj nový nepřítel. A moje postavení ohledně velké tukové theorie by bylo naprosto stejné jako postavení Anglie pokud jde o stejně inteligentní teutonskou theorii. Byl-li teutonismus kreativní kulturou, pak jsme sami ukazovali, že je Němec lepší než Angličan. Byl-li teutonismus barbarstvím, pak jsme sami ukovazovali, že je Angličan větší barbar než Ir. Skutečná odpověď je samozřejmě, že jsme nebyli Teutoni, ale jen jsme se teutonstvím nechali pobláznit, ale někteří se nechali pobláznit tak dokonale, že by raději udělali cokoliv, než by přiznali, jak se nechali pobláznit. Tihle nešťastní se sice už za teutonství stydí, ale pořád jsou ještě hrdí že nejsou Keltové.
V takové prekérní situaci, jakou jsem si tu vymyslel, by moji důstojnost mohla zachránit jen jedna věc. Na pomoc by musel přispěchat sám pan Bernard Shaw. Sám pan Bernard Shaw by se musel přihlásit ke korpuletnímu dobyvateli z východu, on by musel vzít vážně všechny libůstky a omyly tělnatého nadčlověka. To, a jen to, by zajistilo, že všechny moje libůstky a omyly by byly nejen zapomenuty, ale i odpuštěny. Musím s politováním říct, že si ve své bujné představivosti maluji, že právě tohle by pan Shaw mohl opravdu udělat. Tak či tak, právě tohle uděalo jisté množství jeho krajanů. Myslím, že z těchto stránek je patrné, že nevěřím v takového Ira, jakého vídáne v divadle. Netrpím žádným bludem, že by Ir byl mdlé mysli, sentimentální, nebo i nelogický či nedůsledný. V devíti případech z deseti myslí Ir nejen jasněji, ale chladnokrevněji, než Angličan. Myslím ale, že je pravda to, co mi řekl jednou pan Max Beerbohm v souvislosti právě se samotným panem Shawem, že totiž v Irovi zbývá jakási zvrhlost, která se projevuje po té, ne předtím, že si rozebere problém. Na poslední chvíli se projeví jistá chladná netrpělivost v intelektu, ironie, která se obrací proti sobě samé a sebe samu trhá, subtilnost sebevraždy. Ať už je to jakkoliv, někteří štíhlí lidé místo toho, aby si tropili šprýmy z tlouštíka, začali dělat málem hrdinu z ještě většího tlusťocha, obdivovat jeho ohromné křivky téměř jako kosmické linie vývoje. Viděl jsem irsko-americké pamflety, které braly docela vážně (nebo, jak si raději myslím, předstíraly, že berou vážně) směšnou romanci o teuronských kmenech, které oživily a osvěžily civilisaci po pádu římské říše. Civilisaci obnovily asi tak jako znovu vystavěly Lovaň nebo rekonstruovali Lusitanii. Byla to romance, kterou si Angičané nakrátko osvojili protože se jim hodila, ale jíž Irové pořád trpěli jako byla kletba. To, že i oni, když na to přišlo, tuto svou trvalou kletbu prodloužili tím, že ji použili, když se jim dočasně hodila, byla sebevražedná zvrhlost. Byla to nejhorší chyba Irů, nebo některých z těch nejlepších mezi Iry. To byl důvod, proč bylo velikonční povstání temnou a šílenou chybou. Nebylo to kvůi tomu, že Iry potkala vojenská porážka, bylo to proto, že Irové přišli o velké vítězsví ve sporu. Rebel záměrně nechal tyrana uniknout z pasti, z rozšklebených čelistí obrovské pasti vtipu.
Mnozí z nejextrémněších nacionalistů to dobře věděli, Kettle měl asi na mysli právě tohle, když navrhoval, anglo-irskou historii nazvanou «Dva blázni», a to samozřejmě já takhle nemyslel. Mluvil jsem o tom ve své typicky neformální a velmi volné řeči. Byla ale založena na tom, že lidem unikl vtip proti Anglii a že se nyní ten vtip bohužel poněkud obrátil proti Irsku. Právě Irsku nyní kvůli nedostatku smyslu pro humor a imaginace unikala historická příležitost, zrovna tak jak Anglii unikla o chvíli před tím. Kdyby se Irové Angličanům smáli a Angličanům pomohli na celé čáře by vyhráli. Ve skutečné historii německého problému by zdědili všechny výhody plynoucí z toho, že měli pravdu od samého počátku. Nyní nešlo ani tak o to, že Irsko přivolí k násedování anglického příkladu a vedení, ale spíš toho, Anglie by musela následovat příkladu a vedení Irska. To jsou prinicipy, o nichž jsem si myslel, a pořád myslím, že jsou jediné na nichž lze založit výzvu k vstupu do vojska v Irsku. Při oné konkrétní příležitosti o níž tu vyprávím jsem to ale všechno samozřejmě bral mnohem lehčeji v naději, že se ty dva vtipy jakoby navzájem vyruší a obě země zanechají v lepší náladě. Téměř celou svou řeč jsem věnoval tomu, abych dosvědčil, že se Angličané v naprosté většině skutečně zbavili onoho hrubšího teutonismu, který omlouval ukrutnosti minulosti. Řekl jsem, že Angličané byli všechno jen ne pyšní pokud jde o vládu v Irsku v minulosti že naprostá většina lidí ve všech stranách byla ve svých názorech na Irsko mnohem skromnější a lidštější, než pode všecho většina Irů předpokládá. Skočil jsem pak slovy, která tu cituji jen z paměti, protože to bylo východisko zvláštního incidentu, který se pak přihodil: «Tohle není místo, kde bychom se měli chlubit. Stojíme v údolí pokoření, kde vlajka již milujeme udělala jen velmi málo toho, co by nebylo zlé a kde její vítězství byla mnohem větší pohromou, než její porážky.» Skončil jsem pak obecným vyjádřením naděje (kterou dosud chovám), že tyto dvě země, tolik milované těmi, kdo je znají nejlépe, se nemusí navěky nenávidět.
O den či dva později napsal význaný historik, který je profesorem na Trinity College, pan Alison Phillips, rozhorčený dopsi do Irish Times. Oznamoval v něm, že se nenachází v údolí pokoření a horlivě se stavěl proti zprávě, že by, jak to vyjádřil «seděl oděn v žínici a v popelu». Poznamenal, pokud si dobře pamatuji, že jsem příslušníkem střední třídy, což je velmi hluboká pravda a celkově má tvrzení odsoudil jako ostudný útok na mé anglické krajany. To mě současně pobavilo i mátlo, protože já na Angličany neútočil, ale hájil je. Jen jsme Iry ujišťoval, že Angličané nejsou tak černí, nebo rudí, jak je líčíla vize «červeni anglické, kruté». Nemluvil jsem tam o čem mluvím tady, totiž o anomálnosti a absurditě Anglie v Irsku, řekl jsem jen tolik, že Irsko trpělo spíš kvůli teutonské theorii než anglické povaze a že anglická povaha, poznaná z blízka, byla docela připravena ke smíření s Irskem. Pan Alison Phillips si vlastně ani doopravdy nestěžoval nějak zvlášť na mé hanobení Angličanů, ale spíš na způsob, jímžjsem je hájil. Jemu ani tak nevadilo, že je obviněn z neřesti arogance. To, co nemohl snést bylo obvinění z ctnosti pokory. Neměl ani tak obavu z doměnky, že jednáme špatně, ale spíš z toho, že by někdo mohl připadnout na myšlenku, že bycho snad mohli dokonce i litovat, že jsme se zachovali zle. Uvažoval asi, že pro předního historika by nebylo snadné popří, že došlo k jistému mučení a týrání, nebo že byly dokázány určité křivé přísahy, ale že opravdu není důvodu abychom připouštěli, že použití mučení nebo křivých přísah může mít tak morbidní účinek na mysl. Proto přirozeně chtěl napravit každý dojem, který by mohl nastat v tom smysu, že by snad byl, jako člověk zvaný křesťan, viděn v údolí pokoření.
Byl tu ale ještě jeden nápad, který přetrvával v mysli mimo všechnu zábavu s celou touhle záležitostí a vrhal jakýsi náhodný paprskek dohadu na celé to dlouhé mezinárodní neporozumění, jemuž je tak těžké porozmět. Bylo by možné, uvažoval jsem, aby se něco takového stalo dříve a že jsem uvězněn v koloči opakovní? Je možné, že kdykoliv během staletí promluvil nějaký zhruba represntativní a celkem dobře naladěný Angličanům k Irům o tom, co k nim cítily tisíce podobných Angličanů, nějaký další Angličan hned přispěchal s vysvětlením , že Angličané se rozhodně nehodlají oblékat do žínic a sypat si hlavy popelem, ale udělají zdravotní prevenci a budou se před nimi natřásat. Je možné, že kdykoliv nějaký Angličan řekl, že Angličané nejsou tak černí, jak se v minulosti malovali, přispěchal vždycky nějaký Angličan, aby dokázal, že Angličané nejsou tak bílí, jak se líčí teď. Byl to koneckonců jen jeden Angličan proti druhému, slovo jednoho proti slovu druhého a strana, která odmítala věřit v anglické porozumění či sebekritiku měla mnoho předností. A obávám se, že jen málo Irů chápalo prostý fakt o celé věci nebo duchovní výmluvy strany, která takhle vychvalovala duchovní pýchu. Málokdo chápal, že zastupuji velké množství vstřícných Angličanů v Anglii, kdežto pan Phillisp nutně representoval malý počet Angličanů v Irsku, které bylo přirozeně snadné rozčílit. Zdá se mi, že jen málokdo měl pro něj takové pochopení jako já, protože já dobře vím, že necítil jen jako Angličan, ale jako exulant.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s