Kapitola VI. Omyl Anglie

Chapter VI. The Mistake of England

Potkal jsem v Irsku jednoho unionistu, když nechci říct stoupence donucení, se kterým jsem si docela dlouze popovídal. Byl to vcelku příjemný a autentický irský gentleman, který pevně stál na straně systému britské vlády v Irsku. Tenhle gentleman byl postřelen britskými oddíly při jejich snaze potlačit velikonoční povstání. Celá záležitost se jen těsně minula tragedií, ale jelikož se minula, nemohu se ubránit dojmu, že je lehce komická. Se vší horlivostí mě ujišťoval, že rebelové byli vinni těmi nejvypočítanějšími krutostmi a že své krvavé činy museli spáchat nanejvýš chladnokrevně. Jelikož je ale on sám hmatatelným a (rád to říkám) živým příkladem toho, že palba dokonce i na jeho straně musela být poněkud divoká, jsem nakloněn možnosti pochybovat i o méně důsledně vzdělaných střelcích. Když likvidují lidi takhle nahodile ukázněné oddíly, zdálo by se nerozumné popírat, že i sami vzbouřenci byli poněkud rozbouření. Těžko si mohu myslet, že by to byl, nebo o sobě dokonce tvrdil, že je, člověk se soudcovskou nestranností, a je mu jen ke cti, že byl v principu, že byl mnohem víc rozhněvaný na jedny strůjce nepokojů, kteří ho nestřelili, než na druhé, kteří ho střelili. Dovoluji si ho zde ale uvést ne ani tak jako jednotlivce, ale jako alegorii. Zdá se mi totiž, že tenhle incident ostře, jasně a poněkud pitoreskně ukazuje, co se přesně britské vojenské správě povedlo v Irsku dosáhnout. Podařilo se jí napůl pobít své přátele a všem svým nepřátelům poskytnou inteligentní, byť poněkud nelidskou zábavu. Polykač ohně držel svou palnou zbraň v t tak pokrouceném a nepřirozeném postoji, že to udivenému přihlížejícímu dávalo dojem sebevraždy.
Aby bylo jasno, mluvím zde ne o tyranii bránící irským tužbám, ale výlučně o naší vlastní pitomosti mařící naše vlastní tužby. Udávanou přítomnost či nepřítomnost praktického útisku v Irsku proberu jinde, zde jen pokračuji v tom, co jsem načal v minulé kapitole o svých zkušenostech z náborové kampaně. Jde mi nyní, jako mi šlo tehdy, o prostý úkol získa v Irsku co nejvíce odvedenců k vojsku. Myslím, že to byl sir Francis Vane, jeden z mála veřejných činitelů, který byl v téhle věci k něčemu (ani nemusím říkat, že by propuštěn, jelikož se ukázalo, že měl pravdu), kdo řekl, že už jen pohledn na některé vybrané belgické kněze a jeptišky by vyvolal něco jako křížovou výpravu. Celá věc podle všeho zůstala na stárnoucích anglických pozemkových vlastnících. A zaznamenávat jejich dobrodružství by bylo kruté. Stačí, když povím, že jsem zjistil, že tihle chudáci gentlemani po celém Irsku vylepovali plakáty, na kterém byl jen Union Jack a výzva „Copak tohle není vaše vlajka? Pojďte se za ni bít!“ Malinko to připomíná, co jsme se všichni v latinské gramatice učili o otázce, která předvídá odpověď ne. Mám za to, že tihle pozoruhodní rekrutovací seržanti si neuvědomovali, jak podivnou věcí je ne jen irské, ale mezinárodní mínění. Po velké části zeměkoule to znělo, jako kdyby Turkové polepili Arménii islámskými půlměsíci a ptali se všech křesťanů, kteří ještě nebyli zmasakrovaní, zda tuhle vlajku přímo nemilují. Opravdu si nemyslím, že by byli Turci tak pitomí, aby to vážně udělali. Lze samozřejmě tvrdit, že takový dojem či spojování je jen pomluva nebo pobuřování, že není žádný důvod chovat se k tak zrádným emocím s jakoukoliv jemností, že všichni muži musí konat svou povinnost vůči vlajce bez ohledu na to, co je napsané na plakátu, že je zkrátka Irovou povinností být vlasteneckým Angličanem, nebo čímkoliv, co se od něj očekává. Tento názor, jakkoliv je logický a jasný, lze použít logicky a jasně použít jen jako argument pro povinnou vojenskou službu. Je prostě hloupost použít jej k jakékoliv výzvě k dobrovolníkům kdekoliv, ať v Irsku nebo v Anglii. Celý účel náborového, či jakéhokoliv jiného plakátu je, aby byl přitažlivý, vybírají se takové barvy nebo slova, aby byly barvité a ostře přitažlivé. Pokud je pro vás ponižující dát atraktivní nabídku, tak ji nedávejte, ale nedávejte ji záměrně a záměrně odpudivě. Je-li nějaký lék tak smrtelně nutný a tak smrtelně hnusný, že ho každému musí vnutit policajt, tak zavolejte policajta. Ale nevolejte reklamního agenta, aby ji lidem strkal jako patentní medicínu výlučně cestou „publicity“ a „doporučení“ a neomezujte ho pak přísně na to, aby veřejnosti řekl jak hnusný ten lék je.
Jenže britský omyl v Irsku byl cosi mnohem hlubšího a ničivějšího. Lze to shrnout jednou větou, že bez ohledu na to, zda jsem tak zlí, jak se o nás říká nebo ne, sami se líčíme v ještě temnějších barvách. I když jsme byli špatní, dokázali jsme vypadat ještě horší, než ve skutečnosti jsme. V děsivém nevědomí jsme opakovali historii skrze naprostou neznalost historie. Byli jsme takoví hlupáci, že jsme se strojili do role záporného hrdiny z velmi staré tragedie a také tu roli sehrávali. Téměř nedbale a bezstarostně jsme se odívali ohněm a mečem a i kdyby to byl jen doslova jevištní oheň a dřevěný meč i pouhé umělecké chyby by to byly zrovna tak špatné. Narazil jsme kupříkladu velmi brzy na stopy jakési hádky kolem nějakého hloupého zákazu namířeného proti dětem, které ve školách nosily zelené rosety. Každý kdo by měl jen stopu historické představivosti by se v tomto konkrétním sporu o tuto konkrétní barvu sporu vyhnul. Je to dotýkání se talismanu, je to hraní na notu dalšího vztahu, v němž jsme se pletli, až jsme tím mátli nový vztah, ve kterém jsme měli pravdu. Kdokoliv má zdravý rozum dokáže vidět téměř magické síly těchto materiálních shod okolností v téměř jakémkoliv jiném případě. Pokud považovaly anglické armády ve Francii v roce 1914 za oprávněné popravit z jakéhosi důvodu nějakou Francouzku, bylo by od nich možní jaksi neuvážené (byť jakkoliv logické), kdyby ji zabili přivázanou ke kůlu na rouenském tržišti. Pokud by pařížský lid povstal v nejoprávněnější vzpouře proti nejzkaženějšímu spiknutí nějakých skupin bohatých francouzských protestantů, velmi důrazně bych jim radil, aby nestanovili datum na předvečer svátku sv. Bartoloměje, nebo aby se nepustili do práce s bílými šátky uvázanými kolem paží. Mnozí z nás doufají, že se dočkají obnovení židovské občiny v Palestině a snadno si dokážeme představit nějaký spor v němž by byla jerusalémská vláda nucena potrestat nějakého řeckého nebo latinského poutníka či mnicha. Židé by v tom sporu dokonce mohli být v právu a křesťan ne. Mohli bychom ale Židům napovědět, že by nebylo rozumné, kdyby ho nakonec korunovali trním a zabili na kopci těsně vedle Jerusaléma. Nu a nyní už musíme vědět, nebo nám to musí čím dřív dojít, že celá mysl Evropy, již jsme pomohli zachránit a v níž máme proto částečné právo kontroly, považuje anglo-irský příběh za jeden z těch černobílých příběhů z historických knížek. Tragedii Irska vidí stejně jednoduše a jasně jako tragedii Krista nebo Jany z Arku. Ve prospěch donucování by se toho dalo říct víc, než by kontinentální kultura pochopila. Stejně tak se dalo říct mnohem více než se obyčejně připouští ve prospěch patriotické demokracie, jež odsoudila Sókrata, a velmi mnoho by se dalo povědět pro imperiální aristokracii, která měla zničit Washingtona. Tyhle spory, ale nevezmou Sókratovi místo mezi pohanskými světci, ani Washingtonovi jeho mezi republikánskými héroi. Po jisté zkoušce časem se lidem, kteří se jistým nezaměnitelným způsobem postavili na stranu svobody a světla proti soudobé svévoli a pohodlné síle a brutalitě, dostane zásadní spravedlnosti. V tomto intelektuálním smyslu, před tímto jediným kompetentním tribunálem, se už Irsku spravedlnosti dostalo. A za bílého denního světla tohoto po celém světě známého faktu se my, nebo naši představitelé, musíme pustit do sportu zrovna s dětmi a zrovna o zelenou barvu, jako by nebylo na světě dost jiných lidí a věcí, o které a s kterými se hádat. Je to přesná ukázka toho, jak vypadá ten omyl, který mám na mysli. Je o to brutálnější, že není přísně vzato krutý, i když vzpomínky na krutost ihned oživuje. Abstraktně nebo v méně tragické atmosféře, kde by symboly nebyly talismany by na tom nemuselo být nic špatného. Ředitel školy v blahobytném a osvíceném městě Eatansvillu by se dalo prominout, pokud by protestoval proti tomu, aby školní dítka ve třídách hrdě nosila barvy Buff and Blue na podporu pánů Simpkina a Slumkeye. Ovšem kdo, vyjma čirého šílence, by neviděl, že pronést takové slovo nebo udělat takové znamení v Irsku je totéž, jako dát znamení pro pohřební nářky a oplakávání ztracené spravedlnosti, jež se zdvihá v břemeni nejušlechtilejších národních písní, že ukázat na cáry oné vlajky značí přivolat všechny odpovědnosti oné hrůzovlády, kdy jsem, celkem doslova, věšeli muže a ženy za to, že se oblékali do zelené? Tyhle děti jsme doslova nevěšeli. Pokud jde o čirou užitečnost, měli bychom víc rozumu, kdybychom to udělali.
Týž fakt ale nabyl ještě fantastičtější podoby. Nejen že se strojíme jako naši předkové, ale my se dokonce šňoříme jako naši nepřátelé. Nemusím snad ani mluvit o svém přesvědčení, že pacifistický trik se společným nahromaděním pochybení jedné strany na ohavností druhé strany byla mělká pedanterie vzešlá z čiré neznalosti dějin Evropy a barbarů. Byla docela pomýlená, ale Angličané v Irsku dlouho a namáhavě usilovali o to, aby dokázali, že je správná. Nespokojili se s tím, že by si od Hesenských vypůjčili staré unifromy z roku 1798, ale půjčili si ty nejnovější a nejelegantnější pruské uniformy z roku 1914. Podělím se jen o jeden z mnoha příběhů, které jsem slyšel vyprávět, abych ukázal, co mám na mysli. V místě zvaném Cullen v hrabství Cork se konala jakási vesnická hudební slavnost při níž přirozeně zněly národní písně a velmi pravděpodobně i národní proslovy. Je nadmíru pravděpodobné, že společenskou atmosféru, která tam vládla by kritik označil za sinn feinistickou, protože ta existuje dnes po celém Irsku a vůbec v oné části Irska. Pokud bychom tomu chtěli takovým projevům vůbec zabránit, museli bychom nejen zakázat všechna veřejná shromáždění, ale i všechny soukromé schůzky, ba i setkání manžela s manželkou v jejich vlastníím domě. Pořád tu ale, podle hlediska stoupenců donucení, mohly být důvody pro zákaz tohoto veřejného shromáždění. Mohl být důvod, podle stejného hlediska, k pozavírání všech lidí, kteří se ho účastnili, či, pořád podle téhož hlediska, ještě jasnější důvod pozavírat všechny lidi v Irsku. Jenže donucovatelské úřady setkání prostě jen nezakázaly, což by cosi znamenalo. Nepozavíraly lidi, kteří na slavnost přišli, což by také mělo jakýsi smysl. Nerozstříleli celé shromáždění těžkými kanony, což by taky cosi značilo. Oni provedli tohle. Poslali vojenské letadlo, aby trhaně létalo tam a zpět lidem těsně nad hlavami, dělalo při tom co nejvíc hluku a přehlušilo tak hudbu a metalo světlice a palbu v různých poněkud nebezpečných formách vedle kohokoliv z mužů,žen a dětí, kteří tam zrovna poslouchali muziku. Čtenář si povšimne s jak výtečným umem a výtečným pečlivým výběrem se zde stratégovi povedlo, aby vypadl tak prusky, jako to jen bylo možné, aniž by přitom dosáhl kterékoliv z výhod prušáctví. Byla tu jakási míra skutečného nebezpečí pro děti, ale ne moc velká. Bylo ho asi tolik, jako když kluci dostávali nařezáno za to, že si zahrávali s ohňostroji. Ovšem tím, že se namáhavě vyškrábali stovky stop do vzduchu v ohromném vojenském stroji dokázali se tito neobyčejně bystří lidé stát meteory na nebi a podívanou pro celou zemi: Angličané spouštěli na ženy a děti ohnivý déšť zrovna tak, jako to dělali Němci. Opakuji, že ve skutečnosti děti nezahubili, i když je ohrožovali, protože pohrávat si s rachejtlemi znamená vždycky hrát si s ohněm. A opakuji, že čistě prakticky bylo rozumnější, kdyby ty děti pobili. To by alespoň mělo lidský smyl vinoucí se stovkou masakrů „z vlčat by vyrostli vlci.“ Mělo by to alespoň odpornou výmluvu, že se tím zmenšuje počet rebelů. To, co provedli jejich počty jen zvýší.
Jeden naivní poslanec, jehož jméno jsem zapomněl se tenhle hloupý výkon pokusil hájit. Když k tomu nacionalisté kladli otázky skočil jim do řeči v zájmu unionistů a velmi rozhorleně řekl: „Mohu se zeptat, zda se poctiví a loyální poddaní měli čeho obávat od britských letadel?“ Často jsem přemýšlel, co tím chtěl říct. Zdá se mi možné, že měl stejnou náladu jako ten středověký fanatik, který řval „Bůh si svoje pozná“ a že on sám by všude kolem sebe metal planoucí blesky ve víře, že vždy zázračně zamíří k hlavám, v nichž běží právě v tu chvíli ty nejvíce politicky nekorektní názory. Nebo možná mínil, že loyální poddaní jsou tak svrchovaně loyální, že by jim nevadilo, poku by byli nedopatřením upáleni zaživa, pokud by byli ujištěni, že oheň na ně shodil vládní činitel z vládního stroje. Není zde ale mým úkolem pokoušet se postihnout takové tajemství, ale jen soustředit pozornost na hlavní fakt celé situace, že totiž vláda kopírovala teatrálnost Postupimi ještě víc, než postupimskou tyranii. Angličané v onom incidentu s největším úsilím a námahou napodobili všechno umělé příslušenství nejnotoričtějších německých zločinů, letce, volbu smíšeného davu, volbu populární slavnosti. Měli tohle všechno, až na cíl toho všeho. Bylo to jako kdyby se celá britská armáda v Irsku vystrojila do špičatých helem a brýlí jen proto, aby vojáci vypadali jako Prusové. Ještě víc se podobali člověku, který by šel přes celé Irsko na třech obrovských chůdách, vyšších než stromy a viditelných z nejodlehlejší vesnice, jen proto, aby vypadal jako jedna z těch nelidských příšer z Marsu, který se na svých železných trojnožkách prochází nočními můrami pana Wellse. Účinek našeho vzdělávní byl takový, že než to všechno skončilo, množství prostých Irů reagovalo na anglickou invasi zhruba tou stejnou psychologickou reakcí jako množství prostých Angličanů reagovalo na invasi německou. Tím chci říct, že to vypadalo že ona reakce nevychází ani tak z vnějšku národa jako z vnějšku světa. Byla nezemská v tom přísném slova smyslu, v jakém je nezemská kometa. Čím víc se blížila tím děsivější to byl vetřelec, čím víc postupovala do vnitrozemí, tím cizejší byla. Tihle křesťanští venkované viděli, jak z Anglie na západ míří to, co jsme my viděli vycházet západním směrem z Německa. Viděli vědu ve zbrani, která samotné nebe mění v peklo.
Tyhle zlomkovité a druhotné dojmy jsem záměrně umístil před jakýkoliv obecný přehled anglo-irské politiky ve válce. Dělám to za prvé proto, že si myslím, že záznam skutečných věcí, které se jakémukoliv skutečnému pozorovateli jevily ve skutečnou chvíli největší je často užitečnější než předkládání theorií, které si mohl sestavit dřív, než viděl jakoukoliv skutečnost. Na druhém místě to ale dělám proto, že obecnější souhrny našeho státnictví, či jeho nedostatku, lze mnohem pravděpodobněji nalézt jinde. Chceme-li ale porozumět podivným protichůdným účelům, pak bude užitečné mít na paměti historický fakt, který jsem už zmiňoval, skutečnost staré franko-irské Entente. V Irsku, a vůbec v nějirštějších částech Irska stále přežívá. Když jsem v zuřivě fenianistické městě Corku procházel kolem pomníku Mladého Irska, který jako by vzpouře dodával majestát instituce, řekl mi jeden člověk, že v těchto ulicích létaly po Němcích kvůli hněvivé vzpomínce na rok 1870 kameny a nadávky. A jeden výtečný učenec z téhož města mi o událostech onoho „strašného roku“ 1870 řekl: „V roce 1870 Irsko sympatisovalo s Francií a Anglie s Německem, a jako obyčejně, mělo Irsko pravdu!“ Jestliže ale měli pravdu, když jsme se my mýlili, pak se jen začali mýlit, když jsme měli pravdu my. Bylo by možné napsat nějakou hru či podobenství ukazující, že to, co se jeví jako paradox je ve skutečnosti kus autentické lidské psychologie. Přestavme si, že máme dva partnery jménem Jan a Jakub a že Jakub vždycky prosazoval, aby založili pobočku jejich podniku ve Francii. Kdysi dávno tomu Jan zuřivě odporoval jako cizáckému výmyslu, ale od té doby na to úplně zapomněl, protože Jakubovy dopisy ho tak nudily natolik, že žádný už celá léta neotevřel. Když se jednoho krásného dne Jan sám ocitl v Paříži připadl sám na originální myšlenku pařížské pobočky, ale jaksi si matně si vzpomíná, že se o tom s partnerem kdysi hádal a má neurčitý dojem, že by jeho partner byl překážkou v čemkoliv. Jan si pamatuje, že Jakub byl hašteřivý, ale zapomněl už, že se hašteřil ve prospěch projektu a ne proti němu. Jan proto pošle Jakubovi telegram tak stručný, až to hraničí s brutalitou, ve kterému je jednoduše řekne, aby hned přijel a nedělal žádné hlouposti a když nedostane okamžitě odpověď nechá poslat dopis od právního zástupce následovaný soudní obsílkou. Jak to Jakub vezme záleží hlavně na Jakubovi. Nakolik to přivítá jako jako šťastné potvrzení svých vlastních dřívějších názorů záleží na tom, zda je Jakub neobyčejně trpělivou a laskavou osobou. A to Jakub není. Bohužel zrovna on je mezi všemi muži světa ten, který nechá svůj vlastní původní souhlas a vše ostatní propadnout do černé propasti opovržení, jež ho nyní dělí od muže, který měl tu drzost, že s ním souhlasil. Je to právě ten člověk, který řekne, že nechce mít nic společného se svým původním nápadem, protože je to teď opožděný nápad hlupáka. Takovou povahu by bylo snadné analysovat v nějakém dobrém románu, bylo by snadno uvěřitelné chování v každé dobré hře. Nedalo by se tomu věřit, kdyby se to stalo ve skutečném životě. A ono se to ve skutečném životě stalo, pařížský projekt byl dojmem, že Paříž je spolehlivým čepem, na kterém se otáčí lidské dějiny, nenadálý telegram byl náborová kampaň a soudní obsílka bylo zavedení branné povinnosti a odvodů.
Pokud jde o to co irská branná povinnost byla, či spíše měla být, nedokážu si představit, že by o tom kdokoliv z návštěvníků Irska mohl mít nejmenší pochybnost, snad jen v případě že by jeho cesta (jak už to často bývá) byla tak pečlivě naplánovaná, že by mu umožnila v Irsku navštívit vše, vyjma Irů. Irská branná povinnost byl divokého šílenství, který byl naštěstí zastaven, spolu s dalším i zlými věcmi Fochovým úderem v druhé bitvě na Marně. Nemohla vytvořit na poslední chvíli spojence, na kterého by byl spoleh a stála by nás všechno porozumění spojenců, na které jsme v tu chvíli museli spoléhat my. Nemyslím, že by se američtí vojáci vzbouřili, i když irští vojáci by mohli, myslím cosi mnohem horšího. Myslím tím, že by se změnila celá americká nálada a že by došlo k jistému kompromisu s německou tyranií kvůli čirému znechucení z dlouho předváděné anglické tyranie. V Irsku by se týden co týden, měsíc co měsíc, stávaly věci, které moderní imaginace neviděla nikde jinde než tam, kde Prusku ustavilo peklo. Masakrovali bychom ženy a děti, oni by nás donutili je masakrovat. Pobíjeli bychom kněze, asi ty nejlepší kněze. Nelze to říct lépe, než slovy jednoho Ira, která vyslovil, když se mnou stál ve vysoké terasové zahradě u Dublinu a díval se k nešťastnému městu. Potřásl hlavou a řekl: smutně: „Zastřelí špatného biskupa.“
O smyslu této obrovské výhně vzdoru budu psát, až budu psát o samotné národní ideji. Zde se nezabývám jejich národem, ale svým a zejména tím, jak mu hrozí Prusko a jak mu pomáhá Amerika. A jde jednoduše o to, posoudit, čím tyhle skutečné věci doopravdy jsou. Mějme na paměti, že americká republika je prakticky založena na faktu, či iluzi, že Anglie je tyranem. Mějme na paměti, že byla bez ustání zaplavována vlnami irské imigrace, která toho spoustu navykládala (a příliš mnoho z toho byla pravda , i když ne všechno) o konkrétních případech, kdy Anglie byla tyranem. Těžko by se hledala paralela, na níž by se dalo Angličanům vysvětlit účinek probuzení tak vpravdě amerických tradic dlouhodobými projevy anglické tyranie v Irsku. Vzdáleně by se tomu podobalo, kdybychom si představili jak se viktoriánští Angličané vyrostlí v tradici Chaloupky strýčka Toma dívají na americké jednotky pochodující Londýnem. Předpokládejme si, že by si všimli, že jediné černošské oddíly musí pochodovat v okovech a že vedle nich si vykračuje bílý muž s širokým kloboukem a v ruce třímá bič. Po zavedení branné povinnosti v Irsku by následovaly mnohem horší scény, jediným smyslem této kapitoly ale je ukázat, že stejně pitomé scény provázely každou fázi irského náboru. Ty, kdo tradičně sympatisovali se Strýčkem Tomem by totiž zrovna neuklidnilo a neujistilo, kdyby jim tvrdili, že okovy jsou jen součástí uniformy nebo, že negři nepochodí pohánění bičem, že jim jen stačí zapráskat.
To byla naše praktická politika a jediný a dostatečný komentář o ní lze nalézt v hrozivém šepotu, který lze nyní sotva umlčet. Říká se, s děsivou pravděpodobností, že unionisté se záměrně pokoušeli rozsáhlému náboru irských dobrovolníků, který by jistě znamenal smíření a reformu, snažili zabránit. Řečeno jednoduše a zpříma, říká se, že byli ochotni zradit Anglii jen proto, aby mohli být dál tyrany v Irsku. Lze najít až příliš mnoho faktů, které tomu odpovídají, ale pro mě je to pořád příliš ohavné, než abych tomu snadno uvěřil. Ať už jsme to ale dělali z jakýchkoliv pohnutek, není žádných pochyb o tom, co jsme v této záležitosti stoupenců Německa v Irsku udělali. Nerozdrtili jsme je, neobrátili, nepodrobili donucení, nevzdělali jsme je, ani jsme je nevyhladili či nezmaskakrovali. My jsme je vyráběli, produkovali jsme je trpělivě, vytrvale a systematicky jako v továrně, produkovali jsme je přesně stejně jako munici. K tomu aby v Irovi jakéhokoliv druhu vznikla sympatie jakéhokoliv druhu k Prusku je zapotřebí značného nasazení sociální vědy, ale my jsme se s tím úkolem vyrovnali. Mně tu ale jde o to, že jsme se do téže práce pustili současně i mezi americkými Iry a nakonec i mezi všemi Američany. A to by, jak jsem už podotkl, znamenalo věc, jíž jsem se vždy bál, totiž zředění politiky spojenců. Cokoliv, co by vypadalo jako dlouhodobé prušáctví v Irsku by znamenalo kompromis a tedy trvání prušáctví v Evropě. Vím, že někteří, kdo se se mnou shodnou v jiných věcech, se mnou v tomhle nesouhlasí, ale mně by opravdu muselo být stydno, pokud bych poté, co jsem tolikrát promluvil, když jsem měl za to, že se moje země mýlí, nepromluvil stejně prostě, když mám za to, že měla pravdu. Představa kompromisu byla založena na souběhu okolností s nedávnými národními válkami, ve kterých šlo jen o podmínky míru, ne o typ civilisace. V delších historických intervalech se ale opakují všeobecné náboženské války, které se netýkají toho, co má který národ dělat, ale jaké mají všechny národy být. Začínají znovu a znovu dokud je nezakončí něco jako pád Karthaga nebo zahnání Atilly. Je docela pravda historie je povětšinou rovná cesta, po níž se musí lidské kmeny ubírat bok po boku, smlouvat na stejných trzích a modlit se v týchž svatyních, bít se a znovu se přátelit a moudře se znovu přátelit rychle. Stačí ale abychom se jen podívali na trochu delší kus cesty před námi, jen z o trochu vyššího kopce, abychom viděli, že cesta dříve či později vede k jinému místu, kde stojí okřídlená socha Vítězství a tam se cesta dělí.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s