Kapitola VII: Omyl Irska

Chapter VII. The Mistake of Ireland

Existuje jedna věta, kterou jistí Irové používají občas v konversaci a která naznačuje skutečný omyl, jehož se občas dopouští v polemice. Poté, co se zahořklejší druh Irčana nakonec přesvědčí o existenci méně zahořklého typu Angličana , který si uvědomuje, že křesťanskému lidu nemůže vládnout tak že střídavě rozbíjí hlavy a porušuje sliby, takovýhle Ir někdy řekne: „Vy určitě musíte mít v žilách nějakou irskou krev. “ Pár lidí mi to řeklo, když jsem odsoudil irskou brannou povinnost a odvody, což byla věc ničící celou spojeneckou věc. Někteří mi to říkali i když jsem vzpomínal ohavný příběh osmadevadesátého, což byla věc odsouzená celým světem. Marně jsem je ujišťoval, že k tomu, abych nechtěl mít na rukách irskou krev, ještě nemusí mít irskou krev v žilách. Nakolik vím a pokud mohu říct, nekoluje mi v žilách ani kapka irské krve. Mám trochu skotské krve a soudě jen podle jména v rodině trochu krve, která musela být svého času francouzská. Její rozhodující díl je ale anglický a řek bych, že východoanglický z nejploššího a nejodlehlejšího konce keltského okraje. Nejde mi tu ale to,zda je to pravda, ale o to, proč chtějí dokazovat, že je to pravda. Člověk by řekl, že by měli chtít prokázat pravý opak. I kdyby měli sklony k přehánění a bezskrupulóznosti, určitě by se měli snažit předvést, jak byl nějaký Angličan nucen odsoudit Anglii, než to, že nějaký Ir byl nakloněn tomu, aby podporoval Irsko. Místo toho spíš usilují o zničení nestrannosti a dokonce nezávislosti svých vlastních svědků. Tvrdit, že jen Irové mohou poznat irské křivdy nepodporuje, ale spíš odevzdává irská práva. J to přiznání, že Irsko je keltský sen a blud, soumračný oblak považovaný omylem za ostrov. Znamená to, že takový národ je jen nápad a to nápad nesmyslný, ve skutečnosti je ale nesmyslem tenhle nápad o irské krvi. Irsko není iluse, a jeho křivdy nejsou subjektivní výmysly Irů. To, že byli na základě nelítostného uplatňování zákonů o půdě, které si dnes nikdo netroufá obhajovat, násilně vyhnáni z domu a z domova se Irům nezdálo. Z postelí je nevytáhla noční můra, ani nebyli náměsíční, když putovali až do Ameriky. Skeffingtonovi se nezdálo, že ho ho zastřelili, protože udržoval mír, ta palba byla, jak by řekl pruský profesor, objektivní, tak objektivní, jak by si jen pruský militarista mohl přát. Připusťme, že bludy byly vlastní výlučně britskému činiteli, kterého britská vláda vybrala, aby řídil operace při tak významné příležitosti. Dokázal bych pochopit, kdyby se imperialisté uchýlili do útočiště keltského mračna a měli Colthursta za člověka plného mystického šílenství podobného mystickému náčelníkovi bojujícímu s mořem, tvrdili, že Piggott byl básník, jehož pero uteklo s ním nebo že seržant Sheridan prožíval takové romance jako skutečný divadelní Ir. Dokázal bych pochopit, kdyby prohlašovali, sir Edward Carson, proslulý první lord admirality, plul na zdeptané vlně toliko v elfské extázi popsané panem Yeatsem a že pan Walter Long, velký to ministr zemědělství tančil na vrcholcích hor jako plamen. Je mnohem absurdnější tvrdit, že zelenou vlajku člověk nemůže spatřit, nemá-li aspoň trochu zelené oči. Popravdě řečeno, tohle spojování porozumění pro Iry s irskými předky je zrovna tak urážlivé jako starý Buckinghamův posměšek o irském zájmu či irském porozumění.
Když řeknu, že irští nacionalisté jsou někdy příliš irští na to, aby mohli být národní, bude to znít jako jakýsi výmysl. A přece to opravdu platí o těch, kdo národnost z čehosi posvátného zamění za cosi tajného. Zaměňují tak něco, vůči čemu je každý povinován úctou, za něco, čemu vůbec nikdo nemůže rozumět. Nacionalismus je něco ještě ušlechtilejšího než patriotismus, protože nacionalismus se dovolává práva národů, implikuje, že národ je něco normálního, a tedy jedna z mnoha normálních věcí. Národ nelze mít bez křesťanstva, zrovna tak jako nelze mít občana bez města. Nu, tohle se normálně řečeno lépe chápe v Irsku než v Anglii, Irové se ale mýlí a přehání opačným směrem a v některých případech mívají sklony uctívat skutečnou isolaci. V tomhle smylsu platí, že omyl je naznačen už v samotném jméně Sinn Fein. Myslím ale, že ho ještě víc povzbuzuje mlhavější a tedy hrozivější v zálibě v kultu Keltů s studiu starého irského jazyka, který jinak přináší mnoho cenného. Je velký omyl, když se někdo hájí coby Kelt, když se může hájit jako Ir. Ta první obhajoba se totiž bude odvíjet od nějaké ošemetné otázky temperamentu, kdežto ta druhá se bude točit kolem ústředního pilíře morálky. Keltství, samo o sobě, může vést ke všem těm rasovým výstřednostem, které v nedávné době obalamtily barbarštější rasy. Keltové by také mohli dospět k ne k tvrzení, že jejich národ je něco normálního, ale ze jejich rasa je čímsi jedinečným. Keltové by také mohli skončit u toho, že nebude obhajovat rovnost založenou na respektu k hranicím, ale aristokracii založenou na pokrevenství. Kelti by mohli dospět i k tomu, že by proti sobě stavěli prehistorii s historií, pohana proti křesťanovi a v tom smysli barbarství proti civilisaci. V tomhle smyslu se přiznávám, že mi na Keltech nesejde, příliš se podobají Teutonům.
Nu, každý ví, že takové nebezpečí prakticky neexistuje pokud jde o keltský imperialismus. Pan Lloyd George se nepokusí anektovat Bretaň jako přirozenou součást Británie. Žádní toryové, jakkoliv zastaralí nebudou svou říši rozšiřovat ve jménu barev Buff and Blue starodávných Britonů. Ani není v nejmenším pravděpodobné, že by Irové vpadli do Skotka kvůli tomu, že by se oháněli irským původem starého jména Skotů nebo že by založili své hlavní město ve Stratfordu-upon-Avon jen proto, že avon je keltské slovo pro vodu. Takovéhle věci dělávají teutonští ethnologové, ale Kelti zas takoví hlupáci nejsou, ani pokud to jsou ethnologové. Dalo by se tvrdit, že tomu tak je proto, že dokonce i prehistoričtí Keltové byli podle všeho civilisovanější než historičtí Teutoni. A věru jsem v obdivuhodném dublinském museu viděl ozdoby a náčiní, které nasvědčovalo nesmírně starobylé společnosti, jež byla v uměních života mnohem pokročilejší, než ta pruská ještě před pár staletími. Bylo tam kupříkladu i něco, co připomínalo bezpečnostní břitvu. Mám své pochybnosti, zda bohům podobní Gótové břitvy nějak moc používali a pakliže ano, že by to bylo nějak zvlášť bezpečné. Nejsem ani tak otupělý, abych v sobě nedokázal roznítit imaginativní pochopení pro instinkt moderní irské poesie chválit tento prvotní a tajuplný řád, ba jakýsi druh pohanského ráje a nepovažovat legendu za jistý druh lži, ale mít tradici za jistý druh pravdy. Je to další náznak obrovské, leč skryté úvahy, že civilisace je starší než barbarství a že čím dál postupuje k pohanským počátkům tím, víc se blížíme velkého křesťanskému počátku Pádu. Ať už ale kultu keltských počátků náleží jakékoliv uznání či porozumění v jeho náležitém místě, žádná z těchto věcí není tím, co by keltství skutečně bránilo být stejně barbarským imperialismem jako teutonismus. Imperialismu brání nacionalismus. Německo toužilo být víc a víc říší právě proto, že nebylo národem. Patriot je totiž svého druhu milencem, milenec je svého druhu umělcem a umělec vždy příliš miluje tvar, než aby chtěl, aby rostl do beztvarosti i kdyby se měl rozrůstat do velikosti. Skupině teutonských kmenů by nesešlo na tom, kolik dalších kmenů by pohltila nebo zničila a keltské kmeny, když bývaly pohanské mohly, pokud vím, jednat docela podobně. Ale civilisovaný irský národ, součást a produkt křesťanstva, určitě neměl zájem zaplétat se s jinými kmeny nebo si své obrysy narušovat velkými skvrnami jako je Glasgow nebo Liverpool a stejně tak Belfast. V témže smyslu je také příliš ostýchavý na to, aby byl sobecký. Jeho individualita, mohl bych říct, jej možná dělá příliš osamělým, ale nezačne kvůli ní být příliš imperiální. Přednosti nacionalismu si málokdo všímá, jíž si málokdo všímá je to, že už sama jeho úzkoprsost je nejen překážkou invasi, ale také překážkou expanse. Při vší úctě k prehistorickým Keltům se proto cítím více doma s dobrým byť někdy bláznivým gentlemanem z hnutí Mladého Irska či dokonce velikonočního povstání. Cítil bych se víc v bezpečí s Meagherem z Meče než s primitivním Keltem s bezpečnostní břitvou. Mikroskopická zloba středoviktoriánských autorů, když psali o irských patriotech, nedokázala vidět nic než velmi malý vtip v tom, když se moderní rebelové cítili hodni titulů starých králů. Jediná moje pochybnost, pokud bych nějakou měl, je o tom, zda byli pohanští králové hodni křesťanských rebelů. Hrdinstvím moderních feinistů jsem jist mnohem víc, než těch starověkých.
O umělecké stránce kultu Keltů tu nijak zvlášť mluvit nebudu. Její význam, zejména pro Iry, lze věru snadno přehnat. Pan W. B. Yeats se již dávno distancoval od téměř rasové theorie irské poesie a pan Yeats přemýšlí stejně tvrdě jako mluví. Často s ním naprosto nesouhlasím, ale mnohem víc nesouhlasím s lidmi, kteří v něm nacházejí poetický opiát, kdežto já v něm vždy nalézám životabudič logiky. Pokud jde o to ostatní, je keltismus v některých ohledech převážně spiknutím s cílem něco Angličanovi navykládat, i kdyby se mu měly povídat pohádky. Skoro bych řekl, že mnohá jména a oznámení se gaelsky píší ne proto, to Irové dokáží přečíst, ale proto, že to Angličané nepřečtou. Další velký moderní mystik v Dublinu, „A.E.“ nás pobavil tím, že nejprve jedné přítomné anglické dámě řekl, že ať by vzdorovala jakkoliv, keltské atmosféře by nemohla odolat a brzy se toulala horskou mlhou s čelenkou na hlavě, což byl osud, který podle všeho přemohl syna nebo synovce anglikánského biskupa, který se do těchto končin zatoulal. Anglická dáma, kterou shodou okolností docela dobře znám, učinila charakteristické oznámení, že se vydává na cestu do Paříže, když měla dojem, že se to blíží. Zdálo se mi ale, že tak drastických kroků nebylo zapotřebí a že bylo poměrně málo důvodů ke zděšení, když přihlédneme k tomu, že horská mlha nemá takový účinek na lidi, kteří v horách žijí. Vím, že A. E. věděl, ještě lépe, než vím já, že irští venkované se netoulají s čelenkami na hlavách, ba že se vlastně netoulají vůbec, protože mají spoustu lepších věcí na práci. A jelikož keltská atmosféra nemá žádný viditelný vliv na Kelty, nejsem nijak vyplašený, pokud jde o její vliv na Sasy. Pokud jde o vliv na Sasy byla tu ovšem jediná věc, co do účinku na Sasy a to kanadský žertík na saský účet, který však v případě biskupova synovce mohl trvat déle, než pokud šlo o mně. Tak či tak jsem se tam toulal dál (jako Atalanta v Calydonu) s nesvázanými vlasy, s tváří bez šátku a potkal jsem dostatek irských lidí ve stejné situaci, abych kvůli tomu netrpěl ostychem. Je to všechno zkrátka jen svérázný páně Russelův humor, zejména jeho dobrý humor, který má zlatou či božskou povahu. A člověk by se nějakou praktickou potměšilostí či kanadským žertem nechal hodně poplést, kdyby si kvůli tomu myslel, že ten, kdo to na něj nastrojil není praktický člověk. Když o tom mluvil, ležely před ním na stole obchodní spisy s výkazy a statistikami, které se mnohem víc věnovaly hovězím kotletám, než nějakým vizím. To je velmi podstatný fakt o téhle stránce těchto lidí v Irsku. Můžeme si myslet, že keltský duch je nějaký tuřínový strašák, ale pochybovat můžeme jen o existenci strašáku, o skutečnosti tuřínu není pochyb.
Jestliže je ale keltský postoj či póza součástí keltského ornamentu, pak duch, který je produkuje tvoří i některé vážnější tendence k odloučení Irska, jeden by až řekl k vymíšení Irska.
V tomto smyslu je pravda, že v Irsku je příliš mnoho separatismu. Nemluvím o separaci od Anglie, která se udála už dávno v jediném závažném smyslu a je okolností, s níž je třeba počítat, ne výsledkem, jemuž je zapotřebí se vyhnout. Nemyslím ani separaci od federace svobodných států známých jako Britské impérium, protože to je výsledek, kterému se lze pořád ještě, s trochou zdravého rozumu a obecné slušnosti v naší politice, vyhnout. Myslím tím separaci od Evropy, od naší společné křesťanské civilisace podle jejíhož zákona národy žijí. Chápejme, že tu mluvím spíše o výjimkách, než o pravidle, protože pravidlo platí spíše opačně. Katolické náboženství, ten nejpodstatnější fakt v Irsku, je sám o sobě trvalou komunikací s kontinentem. To samé, jak už jsem řekl, platí o svobodném rolnictvu, jež je začasté ekonomickým výrazem téže víry. Pan James Stephens, sám duchovně nezaujatý muž jistého génia, mi s velkým pobavením pověděl příběh, který je současně přinejmenším symbolem. Jeden katolický kněz mu, po přátelském hovoru a množství dobrého vína důvěrně řekl: „Vy musíte být katolík. Můžete být spasen, aniž byste byl katolík, ale nemůžete být Ir, aniž byste byl katolík.“
Nicméně výjimky jsou dost velké na to, aby byly nebezpečné a řekl bych, že v poslední době dvakrát přivedly Irsko do nebezpečí. Tato doba je dobou menšin, skupin, jež spíš vládnou, než by representovaly. A dvě největší strany v Irsku, i když jsou representativnější, než než většina stran v Anglii, byly zdá semi příliš zasaženy moderní módou, jež se ve světě výstřelků vyjadřuje tím, že jě někdo raději Kelt, než katolík. Byli poněkud příliš isolovaní na to, aby přijali starou nevědomou vlnu křesťanstva, kruciátu. Byl to ale ještě zvláštnější případ. Byli natolik isolovaní, že nejenže nedokázali pochopit a ocenit své mezinárodní potřeby, ale ani svůj mezinárodní význam. Když řeknu, že obě nacionalistické strany podceňují Irsko jako národ může to vypadat jako divný paradox. A jako ještě překvapivější paradox může znít tvrzení, že právě v tomhle byla většina nacionalistů nejméně národní. Přesto myslím, že mohu vysvětlit, jakkoliv zhruba, co tím myslím, když tohle říkám.
Toto pochopení, že Irsko je národ uniklo na prvním místě Sinn Fein, či krajně nacionální straně. Přinejmenším selhala v nacionalismu zrovna tak jak jako nedokázala zasáhnout do války národů proti pruskému imperialismu. Její argumentace totiž nevědomky obsahovala i předpoklad, že Irsko není národ, že Irsko je kmen či osídlení, nebo náhodné rozptýlení domorodců. Pokud byli Irové divoši utiskovaní britským impériem, pak mohli být docela dobře k osudu impéria lhostejní, jelikož to ale byli civilisovaní lidé, nemohli být lhostejní k osudu civilisace. Lze si docela dobře představit, že by se kafírům dařilo lépe, kdyby se celý systém bílé kolonisace, búrský i britský, zhroutil a zcela zmizel. Irové by mohli s kafíry sympatisovat, ale nelíbilo by se jim, kdyby je s nimi někdo spojoval. Hotentoti by mohli mít jakési hotentotské potěšení z toho, kdyby se poslední evropské město obrátilo v trosky, nebo poslední Evropan zhynul v mukách. Irové, ale nikdy nebudou Hotentoti, i kdyby Hotentoty podporovali. Jinak řečeno, pokud by Irové byli takoví, jak si o nich myslel Cromwell, pak ny svou pozornost mohli docela dobře omezit na peklo a Connaught aniž by jim zbývaly nějaké sympatie pro Francii. Pokud ale jsou Irové takoví, jak se domníval Wolfe Tone, pak musí mít takový zájem o Francii, jaký měl on. Zkrátka, jsou-li Irové barbaři, pak si nemusí dělat hlavu s tím, že jiní barbaři pletí světová města, jsou-li ale občané, pak je musí mít starost o města, která jsou pleněna. To je hluboký a hlavní důvod, proč bylo jejich odcizení se věci spojenců pohromou pro jejich vlastní národní věc. Nebylo to proto, že to hlupákům dalo příležitost stěžovat si, že jsou protiangličtí. Bylo to proto, že to mnohem bystřejším lidem dalo příležitost stěžovat si, ž jsou protievropští. Naprosto souhlasím, že to odcizení bylo především chybou anglické vlády, souhlasím dokonce i s tím, že to od Ira vyžadovalo abnormálně imaginativní velkorysost, aby konal svoji povinnost vůči Irsku, navzdory tomu, že se mu říkalo tak drze a bezohledně, aby to udělal. Je však nicméně pravda, že by Irsko bylo dnes deset tisíc mil blíž svému vysvobození, kdyby byl Ir býval ono úsilí vynaložil, kdyby mu došlo, že to má udělat, ne proto, že to po něm takoví vládci chtěli, ale spíš přestože to chtěli.
Je tu ale mnohem podivnější fakt. Mnoho Irů a mezi nimi ti nejirštější, si tohle uvědomovali, uvědomovali si se vznešenou upřímností, že mají bojovat se svými nepřáteli proti nepřátelům světa a souhlasit současně s tím, že je Angličané budou urážet a Němci zabíjet. Redmondové a stará nacionalistická strana, pokud vskutku selhali, mají nárok a právo být počítáni k těm nejhrdinštějším mezi všemi hrdinskými irskými nezdary. Je-li jejich věc ztracená, pak je hodna země, kde ztracené věci nikdy ztracené nejsou. Zdá se mi ale, že redmondská stará garda svého času upadla do téhož specifického a zvláštního omylu, ale subtilněji a v zdánlivě odlehlejší věci. I ti, jejichž motivy, jako u stoupenců Sinn Fein, byly zcela ušlechtilé, v jednom smyslu nedokázali být národní a to ve smyslu neschopnosti pochopit a ocenit mezinárodní význam národa. V jejich případě šlo o věc anglické a ne evropské politiky, a jelikož jejich záležitost byla mnohem komplikovanější mluvím o ní s mnohem menší jistotou. Myslím si ale, že velmi rozhodujícím časem v irské politice byla chvíle, kdy se jistí Irové ocitli na špatné straně irské politiky, podobně jako se poději jiní Irové ocitli na špatné straně evropské politiky. A špatnou stranou v obou případech nemíním prostě stranu, která nebyla v souladu s pravdou, ale stranu, která nebyla skutečně autenticky irská. Člověk může jednat proti tělesu, dokonce i hlavnímu tělesu, svého národa, jedná-li však proti duši národa, a to i proto, aby ji zachránil, on i národ trpí.
Co mám na mysli nejlépe vysvětlím tak, když znovu potvrdím skutečnost, již anglický návštěvník opravdu našel v irské politice na konci války. Možná to bude znít podivně, ale nejnadějnější fakt, který jsem pro ango-irské vztahy našel byla zuřivost s níž všichni Irové vinili Angličany z křivopřísežnictví a zrady. A přece to byl můj pevný a upřímný dojem, nejšťastnějším znamením byla nenávist roznícená zklamáním ohledně Home Rule. Lidé totiž nezuří, pokud nejsou zklamání v něčem, na čem jim doopravdy záleží a nejsou zklamáni, leda by šlo o něco, co by byli doopravdy připraveni přijmout. Kdyby bylo Irsko opravdu naprosto připraveno na naprostou separaci, pak by ztráta Home Rule nebyla vnímána jako ztráta, ale nanejvýš jako únik. Ale ona je vnímána jako ztráta, hořce a divoce, alespoň o tom mohu svědčit s naprostou jistotou. V tom, o čem jsem na základě toho přesvědčen se mohu a nemusím mýlit, ale mám za to, že by to přece jen bylo chápáno jako zisk a že by Home Rule dominia z dlouhodobého hlediska Irsko uspokojila. Uspokojila by ji ale, pokud by ji dostala, ne pokud by jí byla slibována. Tak jak dnes věci stojí, chápou Irové naši vládu prostě jako lháře, který porušil své slovo. Nemohu ani popsat, jak velká a černá ta idea ční v krajině a blokuje cestu. A aniž bych se hlásil k tomu, že ji považuji za právě tak jednoduchou, považuji ji za docela pravdivou. Ať už argumentujeme čímkoliv je povážlivá věc, že král i členové obou komor parlamentu velkého národa do své sbírky zákonu zapíší existující zákon a pak jej ilegálně zvrátí v reakci na nátlak soukromých osob. Pro lidi, kteří měli ze zákona prospěch to je, a musí být, projev zrady. Irové se nepletli, když to za projev zrady považovali, ba i ve smyslu proradnosti a šizení. S politováním musím říct, že se mýlili, když o tom mluvili jako o nanejvýš osamělém příkladu takového šizení, přestože takový triků byla naše politika plná. Zkrátka řečeno ztráta spravedlnosti pro Irsko byla částí ztráty spravedlnosti v Anglii, ztráty vší morální autority vlády, ztráty popularity parlamentu, tajné plutokracie, s níž je snadnější vzít úplatek i porušit slovo, korupce, která nechává schvalovat nepopulární zákony nebo povyšovat zdiskreditované muže. Zákonodárce nemůže prosadit svůj zákon, protože bez ohledu na to zda je to zákon populární nebo ne, zákondárce je zcela nepopulární a pořád vydává zcela nepopulární zákony. Vládnutí nahradila intrika a veřejně činný člověk se nemůže dovolávat veřejnosti, protože všechny nejdůležitější části jeho politiky se odbývají v soukromí. Moderní politik vede svůj veřejný život v soukromí. Někdy ustoupí v tom, že se uchýlí k vedené svého soukromého života na veřejnosti. Ukáže své dítě nebo narozeninovou knížku v obrázkových časopisech, do soukromí svých kapes či sejfu skryje to, jak zachází s ohromnými miliony kosmopolitních milionářů. Smíme vědět všechno o jeho psech a kočkách, ale nic o jeho nebezpečnějších zvířatech, býcích a medvědech.
Nu, byla jedna přiležitost, kdy Anglie mohla tohle parlamentní zlo zlomit, podobně jako měla později Evropa příležitost (jíž naštěstí využila) zlomit pruské zlo. Zkaženost či korupce byla oběma stranám společná, ale přiležitost odhalit ji přišla za vlády strany nakloněné Home Rule, což byl také jediný důvod proč měla podporu nacionalistů. V kauze Marconi přivolili k tomu, že zakryjí triky židovských kšeftařů, kterými museli pohrdat, zrovna tak jako později někteří v Sinn Fein souhlasili s tím, že zastřou proradnost pruských tyranů, jimiž museli rovněž opovrhovat. V obou případech byly motivy zcela nezaujaté, ba idealistické. Nepraktická byla praktická stránka věci. Patřil jsem k malé skupině, která proti ututlání marconiho aféry protestovala, vždy jsme ale byli spravedliví vůči patriotickým záměrům Irů, kteří to umožnili. Naši kritiku jsme ovšem založili na jejich strategii postavené na prinicipu falsus in uno, falsus in omnibus. Když vás člověk podvede v jedné věci, podvede vás i v jiné. Lidé, kteří vám lhali o Marconim vám budou lhát i o Home Rule. Politické konvence, které dovolují obchodovat s podíly v Marconim za jednu cenu pro stranu a za jinou pro sebe samého jsou konvencemi, které také dovolují vyprávět jeden příběh panu Johnu Redmondovi a jiný siru Edwardu Carsonovi. .Člověk, který naznačuje jeden stav věcí, když mluví volně v parlamentu a prohlašuje jiný, když je předvolán k soudu jako svědek, je ten samý typ člověka, který slíbí irské vypořádání v naději, že se to nepovede a pak se z něj stáhne v obavě, že by se to mohlo povést. Mezi mnoha nerozumnými moderními pokusy podrobit křesťanské chudé muslimskému dogmatu o vínu a pivu byl jeden, který se věnoval zneužívání výsady lidí, kteří jsou v neděli na cestách flákači a mazavky. Tvrdilo se, že ti, kdo o sobě tvrdí, že jsou na cestách jen trousí cestovatelskou latinu. Proto bylo navrhováno, aby se limit tří mil zvýšil na šest, jako by pro lháře bylo těžší tvrdit, že ušel šest mil místo tří. Politikové mohou být asi tak stejně připraveni slibovat, že půjdou šest mil do irské republiky, jako se zapřísahat, že půjdou tři míle do irského parlamentu. Sinn Fein se ale mýlí v předpokladu, že se s problémem korupce vypořádá jakákoliv změna v theoretické rétorice. Ti kdo nedostáli slovu, které dali Redmondovi, poruší jistě i to, které by dali De Valerovi. To všechno jsme důrazně připomínali nacionalistům, jejichž národní věc jsme podporovali, vyzývali jsme je, aby se drželi svého širšího lidového instinktu, rozbili zkorumpovanou oligarchii a nechali skutečně lidový parlament v Anglii, ayb dal skutečně lidový parlament Irsku. S naprosto ctihodnými motivy se přidrželi užšího pojetí své národní povinnosti. Obětovali vše pro Home Rule, či pro slavnostně přislíbenou Home Rule, drželi ony muže u moci a zjistili, že jejich odměnou je, že ti muži jsou pořád u moci a Home Rule je pryč.
To, co mám na mysli, pokud jde o nacionalistickou stranu a co bychom mohli nazvat prorockým stínem omylu Sinn Fein, by mohlo být docela dobře symbolisováno jednou z nejušlechtilejších postav oné strany a vlastně kterékoliv strany. Jeden irský básník, který mi vyprávěl o štiplavé dikci irského rolníka, mi řekl, že měl nedávno to potěšení, že se ocitl ve společnosti opilého farmáře z Kerry. Jeho rozmluva, to byly litanie otázek o všem na nebi i na zemi a každá z nich končila otázkou „Tak to mi teda pověz “ Úplně nakonec pak najednou řekl „A Toma Kettleho, toho si znal?“. Když můj přítel básník přisvědčil, řekl farmář, jakoby triumfálně: „A proč žije takovejch lidí, kteří mají bejt po smrti a tolik je mrtvejch, kteří by zasloužili žít? Tak to mi teda pověz. “ To by nebylo nehodné staré hrdinské básně a proto to nebylo nehodné ani hrdiny a básníka o kterém to bylo řečeno. „Patroclus zemřel, kdo byl lepší muž než ty“. Thomas Michael Kettle byl možná největším příkladem velikosti ducha, jež byla tak zle odměňována na obou stranách kanálu i sporu, jíž se vyznačoval Redmondův bratr a mnoho jeho stoupenců. Byl to muž bystrého ducha, učenec, řečník, člověk s ambicemi ve všech mírových uměních a padl v boji s barbary protože byl příliš dobrým Evropanem na to, aby použil barbary proti Anglii tak, jako Anglie užila barbary proti Irsku o sto let dřív. O takových věcech se nedá říct nic jiného, než co řekl ten opilý farmář, leda by to byly verše z dobře známé balady o odlehlém tématu, které shodou okolností vyjadřují moje nejniternější pocity ohledně politiky a rekonstrukce po decimaci velkou válkou.
„The many men so beautiful
And they all dead did lie
And a thousand thousand slimy things
Lived on, and so did I.“
(Tolik mužů tak nádherných/a všichni mrtvi leží/a tisíců tisíce slizkých tvorů/ žily dál, a tak žiju i já pozn. překl.)
Když jsem se probíral sbírkou Kettleho mimořádně rozmanitého a zapáleného díla, která obsahuje některé u nejostřejších a nejpronikavějších kritik materialismu, moderního kapitalismu a obecně mentálního a morálního anarchismu, narazil jsem na velmi zajímavou kritiku sebe samého a mých přátel a naší agitace v případu Marconi. S tónem veselého cynismu se tam naznačovalo, že jsme se dožadovali nemožné politické čistoty, což je tvrzení, které bych si uvědomí toho, že bylo patriotické, dovolil označit za patetické. Nevrátím se teď k takovým neshodám s mužem, s nímž tak všeobecně souhlasím, nebylo by ale nefér vidět v tomhle přesnou ilustraci toho, co mám na mysli, když tvrdím, že národní vůdci zdaleka neselhali coby zdivočelí Irové, ale selhali právě jen tehdy, když se nechovali dost instinktivně, tedy nechovali se dost jako Irové. Kettle byl Ir podněcovaný k praktičnosti, jeho politika byla nepolitická. Nacionalisté zde také podceňovali význam vlivu jeho národnosti. Kettle zanechal výbornou a dokonce hroznou báseň v níž se ptá, zda byly jeho oběti marné a není-li on i jeho lid znovu zrazován. Nikdo myslím nemůže popřít, že byl zrazen, a že ho nezradili angličtí vojáci s nimiž pochodoval do boje, ale právě ti angličtí politici, s nimiž toho tolik obětoval, aby zachoval mír. Nikdo si nikdy netroufne tvrdit, že by jeho smrt v bitvě byla marná, nejen proto, že v nejvyšším smyslu nikdy marná být nemůže, ale proto, že nebyla marná ani v tom nejnižším smyslu. Ledovou drzost a zlobu Pruska nenáviděl a ten led je rozlámán a již je slabý jako voda. Jak řekl Carlyle o čemsi mnohem menším, přinejmenším už nikdy nebude po nekonečné věky urážet tvář slunce. Jde mi tu o to, že pokud vyjde naprázdno kterákoliv z částí jeho výtečného díla nebude to ona bezstarostně romantická část, ale právě ona klopotná část práce odvedená v parlamentu. Nikdo nemůže říct, že ony úmorné pochody tam a zase zpět po Francii byly zahozené, nejen ve smyslu, který posvěcuje každou stopu zanechanou na takové via crucis, nebo cestě armády mučedníků, ale také v naprosto praktickém smyslu, že ona armáda kamsi šla a na ono místo dorazila. Dalo by se ale tvrdit, že únavné popocházení po Westminsteru, pochody tam a zase zpátky chodbami pro hlasování, patřily k tomu, co Francouzi označují za salle des pas perdus (fr. čekárna, místo kde se dá jen postávat a popocházet a není si kde sednout pozn. překl.). Pokud by lo něco praktického, pak to byla jeho visionářská dobrodružství, pokud bylo něco nepraktického, pak to byl jeho praktický kompromis. On a jeho praktičtí přátelé byli zrazeni muži, s jejichž zkorumpovaností s opovržením souhlasili, byli jimi zrazeni mnohem víc než muži jejichž bigotní předsudky zuřivě odsuzovali. Temněla kolem nich zrada a zklamání a ten, který z nich byl nejšťastnější padl v bitvě a jeden, který ho znal a miloval ke mně promluvil za miliony dalších, když řekl: „“A teď už vám nedáme ani mrtvého psa, dokud nedodržíte své slovo.“

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s