Kapitola VIII.: Příklad a otázka

Chapter VIII. An Example and a Question
Všichni jsme se radovali z návratu Sherlocka Holmese, když to vypadalo, že zemřel a myslím, že se brzy budeme moci těšit z jeho návratu, i když bude doopravdy mrtvý. Sir Arthur Conan Doyle ve své nynější rozsáhlé kampani ve prospěch spiritismu nás musí potěšit přinejmenším komedií s Holmesem jako duchem a Watsonem. Mně je ale nyní velký detektiv užitečný pro věc nesouvisejicí s psychickou stránkou celé záležitosti. O té jen na okraj povím, že v téhle záležitosti, stejně jako v mnoha jiných případech se shoduji autoritou v tom, kde vede hranice mezi dobrem a zlem, ale bohužel jeho dobro za špatné a jeho zlo za dobré. Sir Arthur vysvětluje, že chce povznést spiritismus na vážnější a vznešenější úroveň idealismu a že docela souhlasí se svými kritiky, že pouhé triky se stoly a židlemi jsou směšné a sprosté. Myslím, že pokud bychom to obrátili vzhůru nohama, jako stůl, byla by to docela pravda. Směšná a sprostá stránka spiritismu mi nevadí, námitky mám proti té vážné a povznášející. Koneckonců zázrak je zázrak a cosi znamená, ukazuje, že materialismus je nesmysl. Není ale pravda, že poselství je vždy poselstvím, a někdy značí jen tolik, že spiritismus je nesmysl. Kdyby by stolu, u kterého teď píšu, najednou narostla křídla a vyletěl oknem a možná mě odnesl s sebou, vyvolal by ve mně celý incident skutečně rozumný zájem hraniční s překvapením. Pokud by ale pero, kterým píšu začalo čmárat samo od sebe takové věci, které jsme viděl duchy psát, pokud by začalo hlásat, že vše je součástí universální čistoty a míru a tak dál, pak by mně to tedy nejen otrávilo, ale i nudilo. Kdyby nějaký velký muž, jako třeba zesnulý Sir William Crookes řekl, že se stůl sebral a šel po schodech do patra, byla by to pro mě působivá novinka, ovšem zvěsti odnikud, že všichni lidé pořád stoupají po schodištích, po duchovním schodišti, které vypadá, že je tak mechanické a tak šetří námahu jako pojízdné schody na Charing Cross. Lze si navíc představit, že i dobře naložený duch může házet nábytkem jen tak pro legraci, pochybuji ale o tom, že si lze představit, že to, že všechny věci jsou aspekty čistoty a pokoje, by říkal někdo jiný, než čert z pekla.
Já si tu ale ze spiritistických textů beru východisko, které se spiritismem nemá nic společného. V nedávném příspěvku do Nash’s Magazine poznamenává Sir Arthur Conan Doyle velmi správně poznamenává, že moderní svět je unavený, zlý a potřebuje náboženství a dává i příklady jeho typičtějších a hroznějších zkažeností. Je asi přirozené, že svou pozornost obrátil k případu Kongo a mluvil o něm se zápalem, který připomínal doby, kdy měli Morel a Casement v anglické politice nějaký kredit. Od té doby jsme už mohli skutečný postoj a přístup člověka jako je Morel posoudit v v nejprostším černobílém případě nespravedlnosti jaký svět kdy viděl. Byla to současně reakce i převrácení zbožného vyznání editorského a dala by se vyjádřit zhruba odpovídajícím jazykem.
„I do believe in Freedom’s cause Ez fur away ez tropics are; But Belgians caught in Prussia’s claws To me less tempting topics are. It’s wal agin a foreign king To rouse the chapel’s rigours; But Liberty’s a kind of thing We only owe to niggers.“ („Věřím ve věc svobody/ta být tak daleko jak tropy/ale Belgie v pruských spárech/ ta mě láká míň./ To fálka proti cisímu královi má/rozpoutat strohost kaple/ale svoboda je cosi/co dlužíme jenom negrům“ pozn. překl.) Samozřejmě zuřivě odsoudil zesnulého krále Leopolda, o tom řeknu jen tolik, že kdyby to řekl Belgičan o belgickém králi v jeho době a zemi bylo by to velmi odvážné a v mnohém správné, ale souběžným testem je, kolik pravdy říkali britští novináři o britských králích v jejich vlastní zemi a době a dokud touhle zkouškou neprojdeme, tak nám takové odsudky mnoho neprospějí. Na celé věci mě teď ale zajímá tohle. Siru Arthurovi se zdá správné říci cosi o britské zkaženosti a od Konga postupuje k Putumayu, kterého se dotýká poněkud lehčeji, protože i ten nepoctivější Brit má v sobě ten trik, že pokud se dotýká záležitostí britských kapitalistů, dotýká se jich zlehka. Říká, že naši kapitalisté se neprovinili přímou krutostí, ale bezstarostným, ba bezcitným způsobem. Mě ale přijde, že Sir Arthur, s jeho chutí k podobným protestům a naléhavým otázkám, kvůli tomu nemusel ze svého domova cestovat až tak daleko do pralesů jižní Afriky.
Sir Arthur Conan Doyle je Ir, a v jeho vlastní zemi se, jen kam moje paměť sahá odehrál ohromný až neuvěřitelný zločin, nebo celá série zločinů, které by si v literárním podání víc než co jiného zasloužily pozornost Sherlocka Holmese nebo Conana Doyla v reálném světě. Autorovi Sherlocka Holmese bude vždy ke cti, že zhruba v téže době v reálném životě udělal tolik dobré práce. Obdivuhodným způsobem hájil Adolfa Becka a Oscara Slatera, vzpomínán si také, že byl spojen se zvrácením justiční křivdy v případě mrzačení dobytka. To všechno, jakkoliv je mu to ke cti, působí, že vypadá ještě podivněji, že jeho talenty nebyly použity pro jeho vlastní domov a v jeho rodné zemi v řešení záhady, která měla rozměr obludnosti a zahrnovala, pokud si pamatuju, mrzačení dobytka. Šlo v každém případě o meloucháře a obvinění vznášená proti nim, včetně obvyklého tvrzení, že řezali kravám oháňky. Dokážu si představit, že Sherlock Holmes jen tak lehce naznačí, že sám o kravských oháňkách napsal malou monografii s grafy a tabulkami řešícími velký tradiční problém, kolik kravských oháněk dosáhne Měsíce, což je téma mimořádně zajímavé pro ty, kdo pracují při měsíčku. A ještě jednodušeji si dokážu představit, že když se pak zase posadí v bytě na Baker Street s dýmkou a v županu, ještě poznamená: „Byl to pozoruhodný drobný problém Watsone. V některých rysech byl možná ještě unikátnější, než byl kterýkoliv z těch, o kterých jste laskavě referoval. Nemyslím, že by dokonce Záhada roztahovaných kalhot v Tootingu, nebo ten jedinečný případ s radioaktivním párátkem nabízel podivnější či sensačnější vývoj.“ Kdyby totiž slavná dvojice šla po stopě irského zločinu, který nám na mysli, našla by, nahlížen toliko jako detektivní příběh, ten zdaleka nejdramatičtější a nejhroznější příběh moderní doby. Jak už tomu u skoro všech takto sensačních příběhů bývá, vystopoval zločin ke komusi s mnohem vyšším postavením a odpovědností, než měl kdokoliv z podezřelých. Podobně jako u mnoha z těch vůbec nejsensačnějších vysledoval ten příběh zločin nakonec k detektivovi, který ho vyšetřoval. Kdyby se totiž doopravdy plazili po zemi a studovali údajné stopy obviněných rolníků, zjistili by, že je nadělaly boty policajtů. A policejní boty jsou něco, má jeden dojem, co by snad mohl poznat i Watson.
Ohromující příběh seržanta Sheridana jsem už vyprávěl a budu ho často vyprávět znovu. Zná ho jen málokdo zAngličanů a já ho budu vykládat znovu a znovu v naději, že ho jednou bude znát všechen anglický lid. Mělo by mu patřit první místo v každé sbírce slavných příběhů, v každé knížce o zločincích, každé knížce o historických záhadách a kdyby šlo jen o něj, tak by v každé byl, protože si to plně zaslouží. Není ale v žádné. Není v nich proto, že veškerá moderní britská plutokracie má motiv, aby se nenašla velké britské justiční křivdy tam, kde se skutečně dějí a to je o hodně blíž, než v Putamayu. Dějí se tam, kde se mnohem víc hodí, aby rodina tam rodina Doylů dosahovala úspěchů, a právě tam britský úřední činitel jménem Sheridan konal velmi úspěšnou imperiální službu tím, že usvědčoval celé řady chudých Irů ze zločinů v zemědělství. Později bylo odhaleno, že úřední britský činitel pečlivě spáchal jeden každý z těch zločinů sám a pak se stejnou předvídavostí křivě přísahal, aby dostal za mříže nevinné lidi, jeden z nich přitom přišel o rozum. Každý, kdo ten příběh nezná se přirozeně zeptá, jaký trest byl pro takové neronovské monstrum považovaný za odpovídající. A já jim to povím. Byl ze země vypoklonkován jako vážený cizinec, jeho výdaje byly zdvořile proplaceny, jako by konal sérii poučných přednášek a teď nejspíš pokuřuje cigaretu v americkém hotelu a má mnohem větší pohodlí, než jakýkoliv chudák policista, který konal svou povinnost. Vyzývám a odporuji každému, kdo by mu chtěl upřít místo v naší literatuře o velkých zločincích. Charles Peace před svým usvědčením mnohokrát unikl, Sheridan zcela uprchl poté, co byl usvědčen. Jack Rozparovač byl v bezopečí, protože zůstal neodhalen, Sheridan byl odhalen a je pořád v bezpečí. Celou záležitost ale opakuju jen ze dvou důvodů. Za prvé, můžeme naši vládu v Irsku pojmenovávat jak chceme. Můžeme říkat Unie něčemu, kde není žádné jednoty, můžete tomu říkat protestantské nástupnictví, když už nejsme protestanti, nebo teoutonské panství, když se už leda tak za své teutonství můžeme stydět. Takové to ale je a všechno ostatní je jen plýtvání slovy, A za druhé proto, že irský vyšetřovatel mrzačení dobytka tak nevšímavý vůči irské krávě je v jistém nebezpečí, že mu připadne role irského býka, který se jak známo nevyznačuje ani silou, ani řevem, ale neskutečným žvaněním.
Tak či tak, tohle je skutečný a pozoruhodný příběh seržanta Sheridana a já jím začal, protože je to ten ten nejpraktičtější test praktické otázky, zda v Irsku vládneme špatně. Je to naprosto férový test, protože je to test minimem a argument a fortiori. Britský úřední činitel může v Irsku vést zločineckou kariéru, trestat za vlastní zločiny nevinné lidi a když je nakonec odhalen ukáže se, že je nad zákonem. Může to vypadat, že je to stavění věcí do nejhoršího světla, ve skutečnosti je ale ukazujeme v tom nejlepším světle. Tenhle příběh jsme se nedozvěděli tak, že by nám ho vykládal nějaký zuřivý irský feniánec, nebo třeba i zodpovědný irský nacionalista. Slovo od slova, tak jak jsem ho vyprávěl, ho sděloval unionistický ministr, který měl celou věc na starosti a s hanbou a politováním o ní podával zprávu parlamentu. Nepatřil k těm nejhorším irským tajemníkům, kteří by mohli nést odpovědnost za nejhorší režim, naopak, byl zdaleka ten nejlepší. A pokud i on mohl takové věci omezovat či odhalovat jen částečně, pak zdravý rozum nedává nic jiného, než závěr, že takové věci se v temnotě dějí běžně, a není nikoho, kdo by jim bránil nebo je odhaloval. Nebylo to něco, co by se stalo v oněch temných dnech mučení a terorismu, jež se odehrávaly v Irsku před sto lety, a o kterých Angličané mluví, jako by se to stalo před milionem let. Je to něco, co se stalo docela nedávno, za mé vlastní mužné dospělosti, někdy v době, kdy už svět viděl lepší věci jako třeba zákony o půdě. Vzpomínám si, že jsem psal do Westminster Gazette, abych to zdůraznil, když se to stalo, ale vypadá to, že se celá věc jakýmsi přiboudlým způsobem vytratila z paměti. Tahle špehýrka do pekla mi ale od té doby napořád dopřávala dosti hrozného potěšení, když jsem slýchal tichá napomínání Irů za to, že si pamatují staré nešťastné záležitosti a křivdy spáchané kdesi v temných staletích na počátku středověku. Kromobyčejně mě proto potěšilo, když jsem zjistil, že reverend R. J. Campbell řekl: „Irsko bylo laskáno a rozmazlováno víc, než kterákoliv jiná část britských ostrovů.“ To proto, že sám pan Campbell byl slavný převážně svým pohodlným vyznáním, když prohlašoval, že zlo je jen „stín, tam kde by mělo být světlo“ a není sporu o tom, že tu vrhl velmi temný stín tam, kde by bylo velmi, velmi zapotřebí světla. Dokážu si představit policistu na rohu ulice, kde pan Campbell bydlí, jak tu a tam pro soukromé potěšení zamorduje pouličního metaře, vloupává se do domů v páně Campbellově sousedstvím,a uřezává oháňky kočárovým koňům a vůbec se za svitu měsíce chová nepočestně. Má pak ve zvyku důsledky jednoho každého ze svých zločinů svádět na reverenda R. J. Campbella, kterého pravidelně zatýká, úspěšně usvědčuje na základě křivé přísahy a následně rozmazluje na nucených pracech. Mám ale ještě jeden důvod, proč se zmiňuji o panu Campbellovi, gentlemanovi, kterého v mnoha jiných ohledech velmi respektuji, a ten důvod je spojený s jeho jménem, jak se ukazuje i v jiné souvislosti na jiné stránce. Ukazuje to jak v čemkoli, vůbec v čemkoliv co pochází z Irska, stará fakta rodiny a víry převáží milion moderních filosofií. Slova z Who’s Who? „Ulsterský protestant se skotskými předky“ mi dávají skutečně irský a opravdu počestný důvod vysvětlující páně Campbellova neobyčejná slova. Člověk může celé roky, se zářivými universalismem, kázat, že mnohé vody lásku neuhasí, ale Boyne Water ji uhasit dovede. Pan Campbell se velmi svižně objevil, jak Kettle řekl „s kbelíkem plným Boyne, aby zahasil svítání.“ Nevyžiju příležitosti, abych jako někdo z Ulsteru řekl, že ještě nebylo zrady, ale už za tím vším byl Campbell. Řeknu ale, že ještě nebylo po modernismu ani slechu, a už za tím vší byl kalvinista. Stará theologie je mnohem živější, než nová theologie.
Dalo by se vyprávět mnoho dalších podobných pravdivých příběhů, my tu ale potřebujeme nějaký test. Tím testem je tenhle příběh, protože je to to nejlepší, co se dá říct o tom nejlepším, co mohou nejlepšího udělat ti nejlepší Angličané, kteří vládnou Irsku tváří v tvář anglickému systému, který je tam zřízený. Je to také to nejlepší, nebo v každém případě nejvíc, co o tom systému víme. Je tu i další pravda, která také může posloužit jako zkouška: dát mezi zodpovědnými Angličany na vědomí nejen jejich svědectví jednoho proti druhému navzájem, ale i jejich svědectví proti sobě samým. Mám na mysli uvážení toho, jak velmi rychle nám dochází, že naše vlastní chování v Irsku bylo neslavné a nechvalné a to nejen v odlehlé minulosti, ale i v minulosti velmi nedávné. Žil jsem právě tak dlouho, abych viděl jak se kolo jednou dokola otočilo běhen jedné generace. Když jsem býval školákem, kensingtonská střední třída toho druhu, ke kterému jsem patřil, takřka jednolitě odporovala nejen prvnímu zákonu o Home Rule, ale i úvahám, že by Land League mohla mít oč se opřít a na čem se postavit, nebo že by vlastníci půdy měli dělat něco víc a jiného, než vybírat nájmy a vyhazovat nájemníky. Celý unionistický tisk, což byly tři čtvrtiny veškerého tisku, jednoduše podporoval Clanricarde a každého, kdo nejednal stejně vinil z podpory Clan-na-Gael. Pan Balfour se jednoduše těšil obdivu kvůli prosazování systému, se kterým se, což je jeho pravá obrana, pokoušel skoncovat, nebo přinejmenším dovolil Wyndhamovi, aby s ním skoncoval. Ještě jsem nesestoupil zrovna hluboko do úpadku senility, ale už jsem se dožil toho, že slyším své krajany mluvit o jejich zaslepené politice v době Land League, zrovna tak, jako dřív mluvívali o své zaslepené politice v čase limerické smlouvy. Stín naší minulosti se sune vpřed současně s tím, jak postupujeme směrem k budoucnosti a vždycky to vypadá, jako by končil těsně za námi. Když jsem býval mladý, říkali mi, že věkovitá špatná správa Irska trvala až někdy do do roku 1870. Dnes se všichni rozumní lidé shodnou, že trvala přinejmenším do roku 1890. S trochou zdravého rozumu dojdeme, po nápovědách typu Sheridanova případu, můžeme dospět k podezření, že nejjednodušší vysvětlení bude takové, že to trvá dosud.
Příběhů jako je ten Sherdinanův jsem v Irsku slyšel tucty a mnohé zmiňuji jinde, tady je ale nepřipomínám proto, že je nelze veřejně přezkoušet a to z velmi prostého důvodu. Musíme přijmout všechny výhody a nevýhody vlády absolutního a železného militarismu. Nemůžeme vynutit mlčení a ticho a pak se probírat příběhy, nemůžeme zakázat debatu a pak se dožadovat důkazu, nemůžeme zničit práva a pak objevit křivdy. Tohle říkám docela nestraně ve věci militarismu samotného. Zdaleka si nejsem jist tím, že vojáci jsou horší vládci, než právníci a podnikatelé a jsem si docela jist, že národ má právo dát svým vojákům abnormální práva v čase války. Říkám jen tolik, že voják, pokud je to voják rozumný, ví co dělá a proto ví, že co dělat nemůže, že nemůže člověku vrazit roubík a pak ho podrobit křížovému výslechu, zrovna tak jako mu nemůže nejdřív vyrazit mozek z hlavy a pak přesvědčit jeho rozum. Militaristickou vládu v Irsku může—a lidsky řečeno musí—provázet obrovské množství nespravedlnosti. Samotný militarismus může být mezi nimi tou nejmenší, musí k němu ale patřit zakrytí všech ostatních.

Výše bylo řečeno, že národ má právo na zavedení militarismu a že to může být (což není zdaleka jedno a to samé) správná věc, kterou je třeba udělat. Ovšem už jen tím slovem národ se samozřejmě střetáme se skutečnou otázkou a problémem, totiž údajnou abstraktní křivdou o níž Irové mluví mnohem víc, než o svých konkrétních křivdách. Výše zmíněnými věcmi jsem začal proto, že jsem chtěl coby věc zdravého rozumu vyjasnit dojem libovolného rozumného člověka z vnějšku, že o konkrétních křivdách tu není pochyb. Ale i ti, kdo pochybují a tvrdí, že Irové nemají žádné konkrétní stížnosti, ale jen nacionalistické sentimenty upadají do konečného a velmi vážného omylu o povaze věci zvané nacionalismus, ba i o smyslu slova „konkrétní“. Pravda je totiž taková, že pokud se zabýváme národem, je ta nejobecnější stížnost také tou, která je vůbec nejkonkrétnější.
Patriotismus je nejen součástí praktické politiky, ale je i praktičtější než jakákoliv politika. Přehlížet ho a ptát se jen po stížnostech je něco jako počítat mraky a ignorovat klima. Přehlížet ho a uvažovat jen o zákonech je je jako všímat si jen krajinných zajímavostí a nikdy nevidět samotnou krajinu.
Ukáže se, že upření národnosti je větší každodenní obtíží než upření volebních hlasů nebo upření soudních porot. Národnost je ta nejpraktičtější věc, protože spoustu věcí je národních, aniž by byly politické, nebo aniž by byly právní. Člověk v porobené zemi to vnímá, když jde na trh, dokonce i když jde do kostela, což může být častěji, než kolikrát se domáhá práva a sklizeň je obecnější, než všeobecné volby. Změnit vlajku na střeše je podobné jako změnit slunce na obloze, už i komíny a pouliční lucerny vypadají jinak. Ba co víc, po jisté době okupace opravdu budou vypadat jinak. Zrovna tak, jako by člověk dřív poznal, že je v cizí zemi, než by zjistil, že je v zemi divochů, tak pozná, že je země pod cizí vládou dlouho předtím, než zjistí, že ta vláda utiskuje. Nemusí k tomu, že ubližuje přidávat ještě urážky.
Když jsem se například poprvé procházel po Dublinu, měl jsem sklon usmívat se nad tím, že jména ulic byla ve vší vážnosti nadepsána gaelsky i anglicky. Nebudu tu rozebírat to, co se označuje za otázku irského jazyka, proti níž lze snad říci nanejvýš tolik, že to není irský jazyk. V každém případě to ale není anglický jazyk a já dospěl k tomu, že jsem tuhle skutečnost začal oceňovat poněkud imaginativněji. Lze jej užít spíš jako zbraň než jako nástroj, ale je to národní zbraň, když už to není národní nástroj. Chápu, že je důležité mít něco, co je často na očích, tak jak je často na očích vršek komína nebo pouliční lucerna, co se ale, jak tomu je u komína, tyčí nad irským krbem, nebo, v případě lucerny, osvětluje irskou cestu. Chápu k čemu je dobré, aby po ulicích byly hmatatelné body, které Irčanovi připomínají, že je v Irsku, zrovna tak, jako červené poštovní schránky Angličanovi připomínají, že je v Anglii. Musí být ale tisíce praktických věcí, které Irčanovi připomínají, že je-li ve své zemi, pak že to ještě není země svobodná. Vše, co se pojí se sídlem ústřední moci mu to připomíná trvale. Pro Angličana není možná snadné představit si, kolik takových každodenních drobností existuje. Je tu ale koneckonců jeden velmi prosté úsilí představivosti, jehož výsledek mu tu skutečnost jednou provždy pevně vtiskne do mysli. Stačí jen, aby si představil, že Němci dobyli Londýn.
Jeden brilantní spisovatel, který si vysloužil označení pacifista a dokonce stoupenec Německa mi onehdy vysvětloval svůj vysoce osobní a dokonce perversní druh internacionalismu tak, že mi dal jakousi výzvu na niž není odpovědi: „Cožpak byste nebyl raději, kdyby vám místo Waltera Longa vládl Goethe?“ Odvětil jsem, že nelze slovy popsat jakou loyalitu bych vůči panu Walteru Longovi cítil, kdyby jeho jedinou alternativou vůči němu byl Goethe. Sám bych svou vlastní národní věc nedokázal předložit jasněji nebo ve stručnější formě. Možná bych bych měl příležitostně chuť pana Longa zabít, ale pod blížícím se stínem Goethovým bych měl spíš sklony se zabít sám. Odnárodnění má smrtící účinek v tom, že otravují samotný život, nejskutečnější ze všech skutečností. Ale možná nejlepší způsob, jak tuhle věc vysvětlit v konversaci je říct, že Goethe by docela jistě postavil pomník Shakespearovi. Raději bych umřel, než bych kolem něj každý den svého života měl chodit. A pokud jde o druhý případ napsaných názvů ulic, že i tyhle věci, kolem kterých také chodíme každý den, jsou právě toho druhu, které mají vždy, jakýmsi bezejmenným způsobem národní tón. Kdyby Němci dobyli a obsadili Londýn, k tomu aby mě otravovali a obtěžovali by mě nemuseli ani zmasakrovat ani zotročit. Docela by stačilo, kdyby jejich oznámení a nápisy byly v německém stylu, pokud ne v německém jazyce. Představme si, že bych zvedl zrak v anglickém železničním voze a viděl tahle slova napsaná anglicky přesně tak, jak jsem je viděl v německém vagonu napsané německy: „Vyklánění těla z okna vozu je kvůli s tím spojeným ohrožením života přísně zakázáno.“ Není to nic hrubého. Jistě by nebylo možné si stěžovat je to úsečnost. Nemohla by mi být protivná brutalita a strohost, ba naopak jeho složitost, ba ležérnost. I kdyby ten nápis ale nezářil svou jasností, pak dává alespoň rozumný důvod, což je koneckonců rozumná věc. Podle všech kosmopolitních zkoušek je zdvořilejší než věta, kterou jsem čítával jako dítě: „Čekej dokud vlak nezastaví“. To je strohé, to by se mohlo považovat na obhroublé, ale nikdy mě to v nejmenším neobtěžovalo. Svůj dojem mohu nejblíž vyjádřit tak, že řeknu, že dokážu mít pochopení pro Angličana, který tu anglickou ceduli psal. Když už musel napsat něco obhroublého, napsal to co nejrychleji a šel domů ke svému čaji, nebo raději na své pivo. Co je ale na mně příliš, co je vidění, které mě přemáhá, je pomyšlení na onoho Němce, který se v poklidu usadí, aby sestavil onu větu jako nějakou esej. Je to pomyšlení na něj, jak s nepohnutelným klidem odmávne to nejdůležitější slovo na samý konec věty jako soudný den na konec světa. Možná je to v pomyšlení, že se nezhroutil v půli cesty, ale vytrval až do konce, nebo v tom, že to dokázal nakonec v klidu posoudit a přehlédnout a viděl jak věta mašíruje kolem něj, podobná celé německé armádě. Krátce řečeno, nemám proti tomu nápisu námitky, že by byl diktátorský nebo despotický nebo byrokratický, nebo kvůli čemukoliv podobnému, ale prostě proto, že je německý.
Jelikož je německý, nemám proti němu nic v Německu. Protože je německý, násilně bych se proti němu bouřil v Anglii. Nebouřím se kvůli rozkazu čekat, dokud vlak nezastaví, ne proto, že by byl méně obhroublý, ale proto, že je to obhroublost toho druhu, kterému dokážu porozumět. Úředník se mnou může jednat ledabyle, ale aspoň se sám nebere vážně. A tak i já mohu oplátkou brát jeho i jeho ceduli ne vážně, ale ledabyle, mohu nedbat čekání na zastavení vlaku a vypadnout na nástupiště, jak jsme vypadl ve Wolverhamptonu, a trvale tak onu pěknou stavbu poškodit. Zásahem satirického génia, vpravdě národního a tradičního, mohu v angličtině obratným vypuštěním jediného písmene nápis změnit tak, že místo čekání na zastavení vlaku nařizuje vyčkat, až přestane pršet. Je to žert právě tak hluboce anglický jako počasí, ke kterému se vztahuje. Nikdo by nebyl v pokušení pohrávat si takhle s německou větou, ne toliko proto, že by za to byl okamžitě uvězněn v pevnosti, ale protože by nevěděl, na kterém konci začít.
Nu právě tuhle pravdu vyjadřují, možná velmi nedokonale, takové věci jako je gaelické písmo v dublinských ulicí. Pro ty z nás, kdo jsme Angličané, by bylo docela zdravé a prospěšné, pokud bychom si uvědomili, že takřka jistě existuje anglický způsob, jak formulovat i ty nejneškodnější věci anglickým způsobem, který bude Irovi připadat zrovna tak neohrabaný, nepřirozený a směšný jako připadá ta anglická věta mě. Zrovna tak jako slavný Francouz neměl potuchy, kdy mluví v prose, tak úřední Angličan neví, kdy mluví anglicky. Nevědomky předpokládá, že hovoří esperantem. Imperialismus není patriotismus, který zešílel, je to jen kosmopolitní iluse.
Národní tón irského jazyka není totiž výlučný pro to, čemu se říkávalo jazyk Erse. Celý národ užíval řeči společné oběma národům s odlišností daleko překonávají dialekt. Není to odlišnost přízvuku, ale různost stylu, který je obyčejně rozličností duše. Důrazy, výpustky, zkratky a ostrá zakončení řeči ukazují rozmanitost, která může být skoro nepostřehnutelná, je ale nicméně nepřeložitelná. Může to být třeba trochu větší váha slova, nebo nějaké převrácení, které je v angličtině přípustné, ale irština jím oplává, nic z toho ale nemůžeme kopírovat o nic víc, než bycho mohli kopírovat stručnost francouzského on nebo latinského absolutního ablativu. Nejběžnějším případem toho, co mám na mysli je výraz, který mi utkvívá v mysli spolu s příjemnou větou z jedné z povídek pana Yatese: „Whom I shall yet see upon the hob of hell, and them screeching.“ „Kterého ještě uvidím v na prahu pekla, a je uslyším vřískat.“ Je to idiom, který působí jako zahrocené postscriptum, jako kopanec na rozloučenou nebo žihadlo na samém ocase věty, což je nepochopitelně národní. Stojí za zmínku a je dokonce zvláštní, že pěkná řádka Irů, kteří mi s náležitou hrdostí citovali ušlechtilý konec Kathleen-na-Hulahan, kde je nově příchozí tázán zda neviděl starou ženu, jež je tragickým typem odcházejícího Irska, mi také citovali jeho odpověď v této formě: „Ne, tu ne. Ale viděl jsem mladou ženu a ta kráčela jako královna.“ Říkám, že je to zvláštní, protože mi mezi tím bylo řečeno, že v příslušné knize (kterou teď zrovna nemám po ruce) je použit klasičtější anglický idiom. Celkem vzato by bylo nanejvýš nemoudré měnit dikci takového mistra stylu jako je pan Yeats, i když je samozřejmě možné, že ji změnil sám, jak to občas sám dělával a myslím, že ne vždy k lepšímu. Ale ať už tahle forma pochází od něj, nebo od jeho krajanů, byla velmi výrazně cítit po jejich zemi. A bylo cosi inspirujícího v tom, jak takhle mohl člověk vidět, jak se z literatury stává legenda. Dalo by se ale předložit sto podobných příkladů, dokonce i jen z mé vlastní krátké zkušenosti, podobných vybraných obratů jazyka a nemusí být nutně pravda, že by se ty nejlepší daly najít v literatuře. Je naprosto pravda, třeba puntičkáři ji mohou přehánět a snobové podceňovat, že v zemi jako je tahle mohou venkované mluvit jako básníci. Když jsem byl na divokém donegalském pobřeží vyprávěla jedna stará něšťastná žena, vyhladovělá hladomory a vyháněním z půdy jisté dámě příběhy z těch časů a zmínila docela přirozeně jeden, který mohl pocházet přímo z časů natolik mystických, že bychom je označili za mythické. Byl to příběh o tom, jak nějací cestovatelé potkali v oněch rozlehlých šedých skalnatých pustinách chudou tulačku s dítětem a zeptali se jí, kdo je. A ona odpověděla: „Já jsem Boží Matka a tohle je On sám a On je ten chlapec, kterého budete všichni nakonec postrádat.“
V tom příběhu je víc, než by se dalo napsat do jakékoliv knihy, dokonce i jen pokud by šlo o věc, v níž smysl příběhu hraje tak hlubokou roli a vypadá skoro jako znesvěcení, když jej, jakkoliv chápavě, analysujeme. Pokud ale chce kdokoliv poznat, co myslím onou nepřeložitelnou pravdou, která činí jazyk národním, pak bude užitečné podívat se i jen na dikci té řeči a povšimnout si, jak se celý její účinek odvíjí od jistých frází a zvyklostí, které jsou shodou okolností zcela zvláštní pro tenhle národ. Je dobře známo, že v Irsku se manžel nebo hlava rodiny vždy označuje jako „on sám“, a to není rolnická zvláštnůstka, osvojila si ji, byť trochu žertem, venkovská šlechta. Vážený dublinský publicista, statkář a vůdce poněkud národnější aristokracie pokaždé, když mluvil s mou ženou o mně mluvil právě takhle. Všimneme si, jak se jakýsi stín onoho běžného smyslu mísí se zářivějšm významem jeho postavení ve větě, kde je též přísně logický v theologickém smyslu. Veškerý literární styl, zejména styl národní pozůstává, z takových shod okolností, jež jsou duchovní obdobou slovních hříček. Proto je styl nepřeložitelný, jelikož je možné převést smysl, ale ne dvojsmysl. Je tu dokonce i nepatrná odlišnost ve zpola humorných možnostech slova „chlapec“, což je další veskrze národní nuance. Řekněte místo toho „A On je to dítě“ a bude to cosi možná upjatějšího a jistě docela odlišného. Odstraňte „Tohle je On sám“ a nahraďte to prostým „On je ten“ a bude to jen kousek pedanterie vzdálené deset tisíc mil od originálu. Ale především ta řeč ztratila svůj tón čehosi národního, protože přišla o svůj zvuk čehosi domáckého. V Irsku nás všechny cesty, faktů nebo folkloru, theologie nebo gramatiky vedou zpět k ke dveřím a krbu domácnosti, oné pevnosti rodiny, jež je klíčovým opevněním celé strategie ostrova. Irští katolíci, tak jako ostatní křesťané, přiznávají tajemství v Nejsvětější Trojici, ale dalo by se o nich skoro říct, že připouštějí zkušenost Svaté rodiny. Jejich historická zkušenost, běda a žel, způsobila, že jim nepřijde nepřirozené, že by Svatá rodina měla být rodinou bez domova. I oni zjistili, že v zájezdním hostinci nebylo pro ně místa, že pro ně nebylo místa jinde, než ve vězení, i jejich novorozené děti byly vyrvány z kolébek a zoufale se vlekli cestou do Egypta nebo přinejmenším po cestě do exilu. I oni slyšeli v temnotě a v dálce za sebou dusot kopyt Herodových jezdců.
Nu, právě tenhle pocit sbíhajícího se proudu, deseti tisíc věcí plynoucích jedním směrem, ať jsou to nálepky, památníky, metafory, způsoby oslovení, předpoklady ve sporu, co působí, že si Angličan v Irsku uvědomuje, že je v cizí zemi. Ani z toho není jen zmatený jako ze směsi docela cizích věcí. Naopak, pokud má jen trochu rozumu, brzy se mu spojí a zjednoduší do jediného dojmu, jako kdyby mluvil s cizím člověkem. Nedokáže to definovat, protože nikdo nemůže definovat člověka a nikdo nemůže definovat národ. Může to jen vidět, cítit, slyšet, ohmatávat, narazit do toho, upadnout přes to, zabít to, být zabit kvůli tomu, nebo být zatracen, že to dělá špatně. Musí se spokojit jen s těmito náznaky jeho existence, ale nemůže to definovat, protože je to jako osoba, jako člově, a žádná logická kniha se nepokusí definovat tetičku Jane nebo strýčka Williama. Můžeme jen, s více či méně zachmuřeným přesvědčením říct, že není-li tetička Jane osoba, pak nic takového jako osoba neexistuje. Já se stejným přesvědčením říkám, že není-li Irsko národem, pak nic takového jako národ neexistuje. Francie není národem, Anglie není národem a na téhle planetě neexistuje nic takového jako patriotismus. Každý Angličan, bez ohledu na to, ke které straně patří, jaké návrhy podporuje si může docela dobře vyčistit mysl od frází o této předběžné otázce. Pokud Irsko osvobodíme, pak je musíme osvobodit tak, aby bylo národem,pokud je budeme dál utlačovat, budeme dál utlačovat národ, pokud děláme dobře, že Irsko potlačujeme, pak děláme dobře, že potlačujeme národ. Poté můžeme uvážit, co lze udělat, podle toho, co soudíme o respektu, který je třeba mít k patriotismu, o reálnosti kosmopolitní a imperiální alternativy a tak dál. Budu debatovat s člověkem, který vůbec nechce, aby se lidsto dělilo na nějaké národy, dokážu si představit, jak by mohl argumentovat člověk, který by požadoval nějaká zvláštní omezené pro konkrétní národ, jako bych já uvalil omezení na protinárodí Prusko. Nebudu se ale s někým přít o tom, zda je Irsko národem nebo o ještě děsivější otázce, zda je ostrovem. Vím, že existuje skeptická filosofie, která tvrdí, že všechny poslední ideje jsou jen předposlední a že tedy možná všechny ostrovy jsou jen poloostrovy. Já ale budu tvrdit, že vím, co míním ostrovem a co míním jednotlivcem a když se najednou zamyslím nad svou zkušeností na ostrově, o kterém je řeč, přijde mi na mysl jeden jediný dojem, hlasy se smísí v lidský hlas, který bych poznal pokud bych ho znovu slyšel a který volá z dálky, davy se rozptýlí, až zbyde jedna jediná postava, kterou jsem viděl kdysi na jednom cizím úbočí, a ta postava kráčí jako královna.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s