Kapitola IX.: Belfast a náboženská otázka

Chapter IX. Belfast and the Religious Problem
Cítil jsem v Irsku jen velmi málo z onoho oblaku snů, který jakoby přelétal nad tolika irskými básněmi a impresemi. Tenhle náznak mystického spánku má skutečný smysl, ale neznamená to, co by si většina z nás myslela, a nenajdeme jej tam, kde bychom většinou očekávali. Naopak, snad neživější a nejsilnějším dojem, který ve mně ten národ zanechal bylo to, že byl snad až nepřirozeně probuzený, skoro bych mohl říct, že Irsko trpělo nespavostí. To platí nejen doslovně, o oněch ohromných rozpravách, dlouhotrvajících počínáních bohatých a neklidných intelektů, které dokáží spálit celé noci, od soumraku do svítání. Je to pravda jak o pochybné, tak o potěšující stránce a povaha má cosi společného s morbidní bdělostí a dokonce protivností nespavosti. Jeho bdělost je nejen nadlidská, ale někdy i v pravém slova smyslu nelidská. Jeho intelektuální jasnost nemůže odolat pokušením k intelektuální krutosti. Kdybych měl v jedné větě shrnout jednu chybu, kterou i Irů doopravdy nacházím, pak bych to udělat a věru jednoduše. Řekl bych, že mě rozesmutnilo, že jsem je měl rád víc, než se oni měli rádi navzájem, Je ovšem naší svrchovanou pitomostí, že se tohle vždycky chápe tak, že Irsko jakýsi Donnybrook Fair. Ve skutečnosti je to pravý opak jen nějaké hrubé a nezodpovědné pranice. Ani zdaleka do sebe netlučou černými dubovými holemi, mnohem spíš se bijí rapíry, jejich pokušení spočívá právě ve v tom jak hezký, ba delikátní je takový výpad. Jsou tu samozřejmě mnozí, kteří národní ironii neužívají tak smrtícím způsobem, ten je ale docela běžný dokonce i pro ty, kdo jím trpí a já po nějaké době začal trochu chápat ono břímě z hořkosti řeči, které se tolikrát opakuje v písních pana Yeatse a dalších irských básníků.
„Though hope fall from you and love decay Burning in fires of a slanderous tongue.“ (Třebaže ztratáš naději a láska pomine, strávená v plameni pomlouvačných řečí pozn. překl.)
Na té hořkosti ale není nic zasněného, nejhorší na ní je, že kritika má vždy velmi jasný a logický odstín pravdy. My, kdož jsme to ho dali Irům hodně k odpouštění tu nejsme tu od toho, abychom jim drželi přednášky o odpuštění. Pokud by se ale vrátil někdo, kdo jim má právo kázat, pokud by se vrátil sv. Patrik a kázal jim, zjistil by že za celé ty věky bolesti a utrpení, nic neubylo ani neselhalo z víry a cti a vytrvalosti. Myslím ale, že by mohl říct, na což já právo nemám, slovo o lásce.
Irština je vskutku v jednom rozhodujícím smyslu velmi poetická, a to v tom smyslu, že dává zvláštní a vážné společenské uznání poesii. Mluvíval jsem někdy o fantasii, že lidé ve zlatém věku mohli spontánně promlouvat ve verších a je vážně pravda, že polovina irských řečí se odbývá ve verších. Z citací se stává recitace. Je ale až příliš rytmická na to, aby připomínala naše divadelní recitace. To je jedna z mých nejsilnějších a nejpříjemnějších vzpomínek a jeden z nejuchopitelnějších důvodů, proč jsem se cítil tak mimořádně dobře v Dublinu. Byl to ráj básníků, kde by člověku, který měl chuť zmínit jednu či dvě knihy ze Ztraceného ráje nebo vysvětlit, co má na mysli s použitím celé balady Ancient Mariner rozuměli lépe, kdekoliv jinde. Čím více si ale této národní vlastnosti všímáme, tím méně ji budeme zaměňovat za cokoliv jen nezodpovědného či i jen emotivního. Pravdu řekneme nejstručněji tak, že poesie hraje roli hudby. V každém slova smyslu je to společenská záležitost. Poetický večer je stejně přirozený jako hudební večer a jelikož je tak přirozený, říká se pak o něm, že je umělý. Zrovna tak, jako v některých kruzích „Hrajete? “ znamená spíš „Copak vy nehrajete?“, v těchto irských kruzích by člověk spíše vyvolal překvapení tím, že by recitoval, než že by nerecitoval. Nepřátelský kritik, vůbec irský kritik, by mohl říct, že Irové jsou poetičtí, protože nejsou dostatečně musikální. Dokážu si představit, že by pan Bernard Shaw něco takového řekl. Dalo by se na to ale odtušit, že nejsou jen musikální, protože odmítají být jen tak emotivní. Je mnohem pravdivější říct, že dávají poesii rozumné místo, spíše než, že jakékoliv konkrétní poetice dovolují, aby si zahrávala s rozumem. „Já ale, jehož přednosti jsou definicemi analytické mysli,“ říká pan Yeats a kdokoliv se v té atmosféře nacházel ví, co měl na mysli. Nakolik se takové odlučují od rozumu, mají spíš sklony k rituálů než k rozvratu. Poesie je v Irsku tím, čím je v Americe humor, je institucí. Angličan, který je vždy, v dobrém i zlém, amatér to vždy bere nahodilejším, ba náhodnějším stylem. Musíme tu vždy mít na mysli, že dávná irská civilisace měla poesii vyššího řádu, která nebyla jen mystická, ale spíše matematická. Keltské verše mají, podobě jako keltské ornamenty v sobě velmi mnoho z geometrických vzorců. Pokud tohle bylo iracionální, pak tomu tak nebylo z přebytku emocí. Spíše by se to dalo popsat jako iracionalita z přebytku rozumu. Starodávná hierarchie minstrelů, každý jejíž stupeň měl vlastní složité metrum, nasvědčuje tomu, že na něčem tak nelidsky civilisovaném bylo cosi čínského. A přece je tahle zničená etiketa v Irsku jaksi ve vzduchu a muži a ženy se podle ní pohybují, jakoby sledovali kroky nějakého ztraceného tance.
Ať už se tedy zabýváme tím, v jakém smyslu jsou Irové hádaví, nebo v jakém smyslu jsou opravdu poetičtí, zjišťujeme, že nás obojí vede zpět k stavu jasného bdění, který se jeví pravým opakem pouhého snu. Irsko je v obou případech kritické, ba sebekritické. Hořkost nad níž jsem se opovážil hořekovat není irskou hořkostí vůči Angličanům, již bych musel považovat nejen za nevyhnutelné, ale i za ospravedlnitelné. Jde o irskou hořkost vůči Irům, poznámky jednoho upřímného nacionalisty o jiném upřímném nacionalistovi. Podobně mají sice Irové zálibu v poesii, o básnících to vždy neplatí a v jejich konversacích na toto téma bývá satiry víc než dost. Řekl jsem, že polovina řečí může tvořit poesie, skoro bych mohl říct, že druhou polovinu tvoří parodie. To všechno se dá označit za přebytek bdělosti a realismu, množství lidí bdí a modlí se, ale i to, kdo se nikdy nemodlí, nepřestávají nikdy bdít. Pokud si idealisují spánek, dělají to jako, ti kdo nespí, skoro by se dalo říct, že sní o snění. Pokud je nějaký sen pronásleduje, tak jako něco, co jim uniká a vskutku, některé z jejich nejlepších básní jsou spíš o hledání pohádkové říše, než o jejím nalezení. Při tom všem se dá ale říct, že bylo v Irsku jedno místo, kde se zdálo, že bych tohle spíš našel než hledal. Bylo jedno místo, kde to vypadalo, jako bych měl samotný sen ve svém držení tak, jako může člověk vidět zdálky nějaký oblak spočinou nad kopcem. Sen se tam, jako touha i poblouznění současně, vznášel nad celým městem. Tím místem byl Belfast.
Takový popis lze ospravedlnit dokonce doslovně a v detailu. V severním Ulsteru mi jeden člověk řekl, že slyšel matku, jak své děti varuje před nějakou tůní, rybníčkem či nějakým podobným nebezpečným místem slovy: „Ne abyste tam chodili, jsou tam papeži.“ Místo kde je něco takového možné říct se v porovnání s Anglií podobá říši elfů. Pokud to není zrovna úplně země vil, je to jistě země goblinů. Na představě takového jezírka plného těchto prazvláštních elfů, jak se tam podobni čolkům hemží každý se svou trojitou korunou či zkříženými klíči. V tom je rozdíl mezi touhle průmyslovou oblastí a průmyslovou oblastí v Anglii, třeba Manchesterem. V Manchesteru je hodně houževnatých nonkonformistů a není pochyb, že některá ze svých výchovných varování obracejí proti systému představovanému arcibiskupem z Canterbury. V Manchesteru ale nikdo, ať by to byl já nevím jaký nonkonformista, dětem nikdy neříká, že by se v nějakém rybníčku množili arcibiskupové z Canterbury, malí goblini s kamašemi a v zástěrách. Dalo by se o mluvit o tom, že tenhle druh čolků může pocházet jen z velmi stojatého jezírka. Ať už se na to ale díváme jakkoliv, zůstává pravdou už to, že takový paradox lze dokázat už jen z věcí tak povrchních jako jsou pověry. Protestantský Ulster přímo čpí pověrou, právě její silný puch přichází z Belfastu jako prudká rána a odlišuje jej od Birminghamu či Brightonu. Pro mě je ale v pověře lidského a téměř polidšťujícího a vážně si myslím, že takové přetrvávající legendy o papežovi coby bytosti stejně vzdálené a odlidštěné jako král Kanibalských ostrovů sloužily jako jakýsi negativní folklor. A stejně tak lze říct, nakolik je to pravda, že si podnikatelská provincie zachovala zrovna tak theologii jako mythologii. Všude tam, kde lidé jsou dosud theologičtí je pořád nějaká šance, že budou logičtí. A v tomhle může být kalvinista z Ulsteru víc katolickým Irem, než si lidé obecně uvědomují a vůbec než si uvědomuje on.
Kolem záležitosti belfastské bigotnosti či fanatismu je přehršel útoků i obran, ale bigotnost není to na Belfastu to zdaleka nejhorší. Není to ani ten nejsilnější příklad toho, co mám na mysli, když říkám, že Belfast doopravdy žije ve snu. Další chyba společnosti, která vskutku stojí víc za zmínku má věru náboženské kořeny, protože skoro všechno v dějinách má náboženské kořeny, a zejména skoro všechno v irských dějinách. O onom theoretickém počátku v theologii něco povím za chvíli, zde stačí, když řeknu, že význačnější a praktičtější zlo vyprodukovala v posledku theologie sama svým zvykem nebýt theologická. Je to konfese, ale není to víra. Nakolik má ulsterský protestant víru, je to docela příjemný chlapík, i když možná ne zas tak příjemný jak si o sobě sám myslí. A to je ta propast. Stručně ji lze popsat tak, jak jsem často říkal v podobných debatách, že protestant obyčejně řekne „Jsem dobrý protestant,“ kdežto katolík vždy řekne „Jsem špatný katolík“.
Když říkám, že Belfast je ovládán snem míním to v přísně psychologickém smyslu, že totiž cosi uvnitř mysli je silnější než vše mimo ni. Nesmysl a nerozum je nejen silnější než rozum, ale silnější než smysly. Idea, již má člověk v hlavě může zastínit a zaslepit oči v téže hlavě. Velmi vážení a laskaví podnikatelé mi řekli, že v Belfastu neexistuje chudoba. Netvrdili, že by tu bylo méně chudoby, než se obyčejně říká, nebo méně chudoby, než bývalo dřív, nebo méně než v jiných podobných místech. Říkali, že tam není žádná. Jako poznámka o zemském ráji, nebo novém Jerusalému by to bylo poutavé. Jako poznámka o ulicích, jimiž jsme i já i oni chvíli před tím prošli to byl triumf čirého šílenství lidské představivosti. Tito přední belfastští občané mě přijali tím nejlaskavějším a nejzdvořilejším způsobem, a já o nich nechci říkat nic kritického vyjma toho, co je nutné pro praktické potřeby jejich země a moje. Vskutku si ale myslím, že největší kritikou o nic je to, že by nechápali, co se tou kritikou myslí. Přioději to proto v podobenství, které nebude o nic horší proto, že to byla i skutečná příhoda. Když mi bylo řečeno, že v Belfastu není chudoby, mírně jsem podotkl, že lidé musí mít hodně ojedinělý vkus pokud jde o oblékání. Byl jsem velmi vážně ujištěn, že mají vskutku zcela jedinečný vkus v odívání. Zanechalo to ve mně jakýsi obecný dojem, že nosit košile či kalhoty zdobené v nepravidelných rozestupech velkými dírami byla prominutelná forma hejskovství nebo modní výstřednosti. Mezi vzpomínkami z mého života bude vždy přebývat jedna s niterným potěšením jedna na chvíli, kdy jsem právě s těmito otci města scházel po schodech hotelu, když se tu před námi objevil jeden z nejotrhanějších z otrhaných malých chlapců jaké jsem kdy viděl a chtěl penny. Penny jsem dal a v tu chvíli se skupina podnikatelů změnila v rozzuřený dav a začala křičet: „Proti zákonu! Proti zákonu!“ a odtáhli ho pryč. Doufám, že není příliš nemilé být tak velmi pobaven pohledem na bandu radních, jak s takovým zápalem zahánějí osamělé dítě jako by to byla toulavá kočka. Tak či tak nevěděli, co činí a, což je horší, nevěděli, co neví. A kdybych jim řekl, jaká legenda by se z toho hocha dala udělat v křesťanštějších věcích světa.
Jde tu o to, že na špatnost poblouznění nespočívá v bigotnosti, ale v marnivosti. Nejde o to, že takový člověk z Belfastu si myslí, že je v právu a má pravdu, protože na to má právo každý slušný člověk. Problém je, že on si myslí, že je dobrý, pokud ne výborný a to je pohodlné přesvědčení, ke kterému slušný a poctivý člověk nemůže dojít jinak, než cestou intelektuální nepoctivosti. Od křesťanského zdravého rozumu tohoto ducha odděluje to, že jde takové poblouznění, jak už to u nejšílenějších bludů bývá je toliko egoistické. Je to prostě potěšení z toho, že člověk o sobě smýšlí nezřízeně dobře a dopřávat si takového potěšení bez omezení znamená mnohem větší oslabení než popíjení nebo rozhazování. Ono ovšem kolem ega buduje neskutečný vesmír tak dokonale, že kritiku světa nelze cítit ani pro světské účely. Mohl bych předložit mnoho příkladů tohoto fenoménu v Belfastu ve srovnání třeba i s Birminghamem nebo Manchesterem. Manchesterský starosta toho o obrazech mnoho neví, ale zná lidi, kteří o nich ledacos ví. Ovšem v Belfastu tamní činovníci vystaví neskutečně šíleně špatný obraz jako mistrovské dílo jen proto, že oslavuje Belfast. V Manchesteru, co by kamenem dohodil od pana Charlese Rowleye by si nikdo takový obraz vystavit netroufal. Na estetice mi sejde poměrně málo, ale ještě zřejmější je to v ethice. Tihle lidé jsou tak úplně odtržení od křesťanštější tradice, že je je snižuje už samo jejich vychloubání a když se chtějí vyvyšovat ohromně se snižují. Nikdy je ani nenapadne, že jejich podivné vnitřní standardy nemusí být pro lidi z vnějšku vždy dvakrát působivé. Jeden velký zaměstnavatel mi představil několik svých velmi inteligentních zaměstnanců a tak mohu hned přisvědčit, jak mnoho je upřímnost velkého belfastského pobluzení rozšířená i mezi chudšími lidmi v Belfastu. Jenže upřímná snaha jich i jejich pána přesvědčit mně, že unie s katolickou většinou pod Home Rule je pro ně nesnesitelná se nesla celá na jednu notu, která se opakoval jako refrén: „Nechceme, aby nějací takoví dělali zákony pro lidi jako jsme my.“ Podle všeho jim nikdy ani nepřišlo na mysl, že to není žádná velká ukázka morálky a že posuzováno podle pohanské verecundia nebo křesťanské pokory či moderníhoi demokratického bratrství to byla prostě jen snobská poznámka. Člověk o kterého jde v tom je naprosto nevinně, nemá ani potuchy o skromnosti, či i jen falešné skromnosti, on je prostě nadřazený, ba považuje za nadřazenost, nadřazenost si nárokovat.
A právě tady se nemůžeme vyhnout theologii, protože se nemůžeme vyhnout theorii. Jde totiž o to, že dokonce i v theorii se obě náboženské atmosféry navzájem liší. O tom, že odlišnost má historické a náboženské kořeny nelze doopravdy pochybovat, v každém případě to jsou ale kořeny hluboké. Podstatou kalvinismu byla jistota spasení, podstatou katolicismu je nejistota spasení. Moderní a materialisovanou formou oné jistoty je nadřazenost, víra člověka v pevně danou aristokracii lidí jako je on sám. Pravda o niž tu jde, je taková, že přinejmenším nyní se ona nadřazenost stala jak naukou, tak čímsi, co si člověk dopřává. Pochybuji, že by tato krajní protestantská škola věřila v křesťanskou pokoru, byť i jen jako v ideál. Pochybuji, že by se ti upřímnější mezi nimi i jen hlásili k tomu, že v ni věří. Jasně je to vidět ze srovnání s dalšími křesťanskými ctnostmi, jichž tento upadlý kalvinismus nabízí alespoň nějakou variantu a to i těm, kdo si myslí, že jde spíše o zvrácenost. Puritanismus je variantou čistoty, i kdyby bychom ji považovali za parodii na čistotu. Filantropie je verzí dobročinnosti, i kdybychom ji považovali za parodii dobročinnosti. V celém tomhle podnikatelském protestantismu není žádná verze, žádná varianta pokory, dokonce ani parodie pokory. Pokora není ideál, není to dokonce ani pokrytectví. Neexistuje žádná instituce, žádná přikázání, žádné běžně užívaná slova, žádný lidový vzorec vyprávění nebo příběh, který by komukoliv jakkoliv řekl, že existuje cosi jako hrozba duchovní pýchy. Je tu zkrátka myšlenkový a pocitový směr, který zcela jistě považuje sebeuspokojení za sílu a to v protikladu k silné křesťanské tradici ve zbytku země, která ji naopak považuje za slabost. To je skutečná otázka, o kterou jde v moderním sváru v Irsku, a ten svár není omezen na Irsko. I Anglie byla hluboce nakažena touto farisejskou slabostí, jak jsem ale už řekl, Anglie bere věci neurčitě, kdežto Irsko je bere velmi výrazně a živě. Lidé z Belfastu své město předkládají jako cosi svrchovaného, jedinečného a nepoměřitelného a mají skoro pravdu. V průmyslové oblasti se mu v této zemi nic přesně nepodobá, ale při tom všem byl boj proti jeho náboženství arogance sveden jinde a na větším poli. Je tu ještě jedno centrum a citadela, z nichž tato theorie síly v autosugerovanou nadřazenost pohrdala křesťanstvem. Bylo město, jež bylo sokem Belfastu a jméno toho město bylo Berlín.
Zdá se mi že historikové všech náboženství a žádného ještě mohou dospět k tomu, že budou považovat za historický fakt to, že protestantská reformace (přinejmenším v té podobě, jíž nabyla) byla barbarským úpadkem, podobný prušáctví, jež bylo posledním a nejvyšším produktem protestantismu. Ať už to ale bude jakkoliv, pro historiky bude vždy zajímavé si všimnout, že protestantismus vydal jisté zvláštní a typické věci, které stojí za zkoumání bez ohledu na to, zda se nám libí nebo ne. A řekl bych, že jednou u jeho vlastností bylo, že dokázal vytvářet instituce, které velmi rychle nabývaly moci a bohatství, které svět v jisté chvíli považoval za neporazitelné a o kterých svět v následujícím okamžiku zjistil, že jsou nesnesitelné. Bylo tomu tak s celou onou kalvinistickou theologií, jíž je dnes Belfast jediným zbylým věrozvěstem. Bylo tak tomu, i v naší době, s celým oním průmyslovým kapitalismem, jehož je Belfast nyní obleženým a skoro opuštěným předsunutým ležením. S Berlínem to bylo stejně jako s Belfastem a vytříbený Prus by si skoro mohl stěžovat na jakousi proradnost s níž svět procitl a shledal ho nedostatečným a reagoval tak náhle, až jej to učinilo bezmocným jen chvíli poté, co bylo považováno za všemocné. Takové věci vypadají jako věčné a pak se z nich v jednom záblesku stanou věci minulosti.
Belfast je starožitná novota. Takové věci jsou omlouvány, že jsou parvenu ještě tehdy, když vyjde najevo, že jsou passé. Kupříkladu jen tím, že se seznámí s některými spory kolem belfastského shromáždění, si může Angličan uvědomit, že mentalita belfastského předáka není ani tak podobná té, již měl dávný whig ze sedmnáctého století, jako spíše té, která byla vlastní mnohem bližšímu radikálovi z devatenáctého století. Je konvenční spíš po viktoriánském, než po willimasovském způsobu a je méně omezován oranžským bratrstvem než cobdenským klubem. Tenhle fakt je nanejvýš úspěšně překreslen a překryt velkými štětci našeho stranického systému, který dovede zakrývat tolik do očí bijících faktů. Téhle unionistické straně v Irsku jde hodně o to, aby odporovala hlavním reformám, které obhajuje unionistická strana v Anglii. Politický humorista, který by chápal belfastskou cobdenovskou a birminghamskou chamberlainovskou tradici by si mohl užít hodně a hodně legrace , když by se od jedné odvolával k druhé a Belfastu blahopřál k smělým ochranářským doktrínám převažujícím v Irsku a napomínal pana Bonara Lawa a tarifní reformátory, aby nikdy nezapomínali na to, jak Belfast bojoval za posvátné principy volného obchodu. Ovšem fakt, že belfastská škola je vlastně jen manchesterská škola je jedn z aspektů této obecné pravdy o náhlém upadnutí to zastaralosti, náhlém odchodu do penze. Celý pochod manchestrského industrialismu se nejen zastavil, ale obrátil, celé jeho postavení je obchváceno novými silami přicházejícími z nových směrů, bohatství rolnictva mu přehrazuje cestu vpředu, generální stávka se hrozivě vztyčila vzadu. Podivné mračnou marnivosti, která chrání sebe sama může může Belfastu ještě pořád umožňovat, aby věřil v Belfast, ale Británie v Belfast doopravdy nevěří. Pojetí progresivního protestantismu v Irsku podryly síly mnohem širší a hlubší než politika. Sám bych řekl, že už jen anglický vzestup a nástupnictví se na onom ostrově stalo intelektuálně nemožným v den, kdy Shaftesbury předložil první zákon o továrnách a ode dne, kdy Newman publikoval první stránky své Apologie. Oba muži byli dozajista toryové a nejspíš i unionisté.
Ani jeden nebyl spojen s tématem a nebyli ani nijak spojeni navzájem, jeden nenáviděl papeže a druhý Osvoboditele. Jenže od první události nebyl už nikdy industiralismus samozřejmý, právě tak jako protestantismus nebyl už nikdy samozřejmý po druhé události. A k tomu, aby bylo možné omlouvat anglickou vládu v Irsku bylo zapotřebí strmě čnící očividné nadřazenosti. Takové zlo mohou totiž lidé páchat jen na základně přesvědčení, že nesporně konají dobro.
Před válkou si někteří oranžisté dopřávali vytříbeného rétorického srovnávání Viléma Pruského a Viléma Oranžského a otevřeně tvrdili, že nový protestantský vysvoboditel ze severu vzejde ze severu Německa. Mí umírněnější hostitelé v Belfastu mě ujišťovali, že takové oranžisty nelze považovat ani za representativní, ani za zodpovědné. Nebo že se k tomu nemohu definitivně vyjádřit. Oni oranžisté nemuseli být representativní, ani nemuseli být zodpovědní, ale jsem si docela jist, že měli pravdu. Myslím, že ti chudáci fanatici byli nervu historické pravdy mnohem blíž, než profesionální politici jako Sir Edward Carson nebo průmysloví kapitalisté jako Sir George Clark. Pokud by ve světě kdy existovala nějaká přirozená aliance, byla by to aliance mezi Belfastem a Berlínem. Fanatici mohou být blázny či hlupáky, mají ale světlo, v němž mohou i bláhové věci poplést lidi moudré. Bigotnost je tím nejjasnějším bodem Belfastu, protože je-li světlo v jeho těle temnotou, pak je pořád ještě jasnější než temnota. S vizí, jež se všemi směry vydává s energií a velikostí náboženství pronikli tito muži vskutku do tajemství a smyslu čtyř století protestantismu. Jejich protestanstvím je prušáctví, a to ne jako nadávka, ale jako pojem abstraktní a nestranné ethické vědy. Belfast a Berlín jsou na stejné straně v nejhlubší ze všech duchovních otázek, o které šlo ve válce. A to byla jednoduše otázka, zda je pýcha hřích a tedy slabost. Moderní mentalita, nebo její velká část se vážně zabývala názorem, že je slabost odzbrojit kritiku sebekritikou a že je silou vzdorovat kritice sebedůvěrou. To byla these na jejímž základě se Berlín dal do boje se starší evropskou civilisací a kvůli které se Belfast dal do boje se s starší irskou civilisací. Je možné, jak jsem už naznačil, že tahle protestanská pýcha je starý kalvinismus, s jeho pevně daným vyvolením pouhé hrstky lidí. Je možné, že protestantismus jen pohanství s jeho grobiánskými bohy a obry přežívajícími v divočejších koutech na severu. Je možné, že sám kalvinismus byl návratem pohanství. Jsem si v každém případě jist, že tato nadřazenost, která dokáže lidi ovládat jako noční můra se může právě tak jako noční můra vytratit. A mám silné podezření, že v této věci, podobně jako v záležitosti vlastnictví tak jak ji vidí rolnictvo, se ukáže, že skutečnou civilisací je civilisace starší a že zdravější společnost se vrátí k tomu, že bude pýchu považovat za mor, tak jak se k tomu, že ji považují za morovou nákazu vrátili socialisté. Starou tradicí křesťanstva bylo, že nejvyšší formou víry byla pochybnost. Byla to pochybnost člověka o jeho duši. Obdivuhodně mi ji vyjádřil pan Yeats, který je nyní předním zastáncem katolického pravověří, když se vyslovil, že dívá přednost středověkému katolicismu před ve srovnání s moderním humanitářstvím. Řekl: „Tehdy lidé přemýšleli o svých vlastních hříších a nyní pořád uvažují o hříších druhých.“ Dokonce i podle protestantské zkoušky pokrokem to vypadá, že je pýcha zachvácena jakousi předčasnou paralýzou. Pokrok je nadřazeností vůči sobě a nadřazenost vůči druhým ho zmrtví a zastaví. Ještě jasnější je celá věc po zkoušce poesií, která je mnohem pevnější a trvalejší než pokrok. Nadčlověk může být jakousi básní, ale nikdy nemůže být jakýmkoliv druhem básníka. Čím víc se pokoušíme analysovat onen podivný prvek údivu který je duší veškerého umění, tím víc si budeme všímat, že musí záviset na jakémsi podřízení já slávě existující za ním, ba jemu navzdory. Vždy když člověk tvoří cítí se jako tvor. Když tesá katedrálu, dělá to proto, aby vysochal monstrum, které ho může pozřít. Jenže nitzscheovský přízrak spolykání světa je jen jakýmsi zíváním. Když evoluční anarchista rozbil všechny vazby a zákony a konečně může svobodně mluvit, zjistí že nemá co říct. A tak německé písně pod císařským orlem utichly stejně jako zpěvný pták pod sokolem a tak jen tu a tam a vzácně belfastský podnikatel lyricky uvolní svou duši. K tomu, aby napsal báseň o Belfastu, stylem vyladěnou tak, aby technicky odpovídala belfastským obrázkům, musí získat pana Kiplinga. Zde je pravá Tara umlklé harfy a trůn a příbytek snu, a právě zde keltší pesimisté budou mlčky plakat na konci písně. Vytrubovat do světa samochválu se neukázalo jako dobré hudební vzdělání.
Logika velí, aby moudrý muž vždy zapřahal vůz před koně. Tím se rozumí, že bude vždy cíl nadřazovat prostředkům když se zabývá nějakým problémem jako celkem. Nestaví si vozík, aby koni dával cvičení. Používá koně, aby vozík a cokoliv v něm, tahal. Veškeré moderní uvažování vykazuje tendenci udělat z pouhého politického tažného zvířete dělat cosi důležitějšího, než je vůz, který má táhnout. To vedlo k tomu, že všechny tyto duchovní otázky byly odmítnuty ve prospěch toho, co se označuje za sociální otázky a to je pro věci typu náboženské otázky v Belfastu příliš povrchní postup. Je tu náboženská otázka a nelze na ni dát nenáboženskou odpověď. Nedá se k ní postavit omezením křesťanské víry, ale spíš rozšířením činné křesťanské lásky. Pokud ale někdo tvrdí, že není rozdílu mezi protestantem a katolíkem a že oba se mohou chovat a jednat naprosto stejně všude vyjma kostela a kaple, tak zběsile pádí na tažném koni zatímco zapomněl zapřáhnout vozík. Náboženství, to není kostel, kam člověk chodí, ale vesmír, ve kterém žije a pokud na to nějaký skeptik zapomíná, pak je ten nejbláznivější fanatik mlátící do oranžského bubnu kvůli bitvě u Boyne lepší filosof než on.
Mnozí nevzdělaní lidé v Belfast, a někteří vzdělaní, věří docela upřímně, že římší kněží jsou zlosynové, kteří jen čekají, kdy by mohli znovu zažehnout ohně inkvisice. Ovšem ze dvou prostých důvodů jsem to odmítl brát za důkaz čehokoliv jiného než jejich upřímnosti. Za prvé proto, že ty příběhy, když se rozebraly na svůj pravdivý základ, se obvykle změnily v záhadu chudých římských katolíků, kteří dávají peníze svému náboženství a podle všeho jimi neopovrhovali ani tak kvůli jejich závislosti na kněžích jako spíš kvůli nezávislosti zaměstnavatelů. Druhý důvod pochází právě tak z mé vlastní zkušenosti jako z běžné znalosti ohledně protestanské pozemkové šlechty na jihu Irska. Jižní unionisté mluvili docela bez tohoto zvláštního děsu z katolických kněží nebo rolníků. Hromovali nad nimi nebo se jim vysmívali zrovna tak jako lidi hromují nebo se vysmívají svým sousedům, ale zjevně se toho, že by je kněz upálil nebáli o nic víc, než že je sežere. Kdyby byli kněží tak černí, jak je protestanti líčí, pak by se chovali nejhůř tam, kde jsou součástí většiny a menšina by o nich věděla to nejhorší. Bylo zřejmé, že Belfast se držel bigotnější tradice ne proto, že toho o kněžích věděl víc, ale proto, že je znal méně, ne proto, že se přesně trefil, ale proto, že byl terč nedostupný. Ještě obecnější iluzí a bludem byla myšlenka, že všichni Irové z jihu pořád jen sní a nic nedělají. Poukazoval jsem, že ti tohle bylo v rozporu s konkrétní zkušeností, protože všude po celém světě musí člověk, který se živí na malé farmě musí pracovat opravdu velmi tvrdě. Jako historický fakt má stará představa, že irský rolník nepracuje ale jen sní, velmi prosté vysvětlení. Prostě to jen znamená, že nepracuje pro kapitalistův zisk, ale sní o dni, kdy bude pracovat ve vlastní prospěch. Je ale možné, že v tradici existovala tahle pokroucená pravda, že když svobodný rolník rozšiřuje svou vlastní práci, tak tvoří i svou dovolenou či svátky. Neprolenoší celý den, ale může si polenošit kdykoliv během dne, nezasní se kdykoliv má chuť ale sní pokaždé, když se tak rozhodne. Slavný belfastský továrník, schopný člověk, který ale kroutil hlavou nad nevysvětlitelnou převahou kněží, mě ujišťoval, že měl na jihu rolníky, kteří nedělali vůbec nic v nejpodivnějších časech a že to je nesporně rozdíl mezi farmou a fabrikou. Týž gentleman mi ukázal obrovský lodní náklad ve velkém přístavu s veškerou mašinerií a přepravou, která s tím souvisí. Žádný člověk s představivostí nezůstane bez citu vůči titánským pokusům jeho plemene, ani nepopře temnou poesii oněch výhní, které by dělaly čest Vulkánovi, či těch kladiv hodných Thora. Jak jsme ale tak stáli v docích, zeptal jsem se svého průvodce: „Zeptal jste se někdy, k čemu je tohle všechno dobré?“ Byl to inteligentní člověk, exsulant z metafysického Skotska a věděl, co mám na mysli. „Nevím,“ řekl, „možná jsme jen hmyz budující korálový útes. Nevím, k čemu je dobrý korálový útes.“ „Možná,“ odpověděl jsem, „že právě o tom sní rolník a právě proto naslouchá kněžím.“
Zdá se totiž, že tu máme módní omyl v tom smyslu, že náboženská rovnost je cosi, co je třeba udělat a vyřídit, abychom se mohli dát do skutečné záležitosti politické rovnosti. Filosoficky vzato je pravdou pravý opak. Politická rovnost je něco, co je potřeba provést a vyřídit, abychom se mohli pustit do reálnější záležitosti nábožentví. V Abbey Theatre jsem viděl mocně působivou hru pana Johna Ervina nazvanou The Mixed Marriage (Smíšené manželství), kterou si pamatuju už jen kvůli tomu, jak krásně v ní hrála slečna Maire O’Neill. Jako hra mnou to představení ovšem velmi pohnulo, i když jsem měl pocit, že přítomnost tohoto omylu ji poněkud poškozovala. Vypadalo to, že schisma dramatikovi vadí jen proto, že se plete do stávky. Jenže jediným cílem stávky je svoboda a jediným cílem svobody je život, věc veskrze duchovní. Zrovna ekonomická svoboda by zasloužila být odbyta mávnutím ruky, tak jak tihle lidé odbývají theologii. Nabýváme jí jen proto, abychom na ni zapomněli. Je správné, aby lidé měli domy, správné aby měli půdu, je správné, aby měli zákony, které jejich půdu a zemi chrání, ale to vše jsou jen nástroje, jen mašinerie, které mají ulehčit plahočící se duši. Dům je jen jevištěm, které kulisáci postavili, aby se na něm mohlo odehrávat to, co pan J. B. Yeats nazval „dramatem domova“. Všechny nejdramatičtější věci se odehrávají doma, od narození po smrt. To, co si člověk o těchto věcech myslí, to je jeho život a nahradit je rozruchem volebních kampaní a legislativy znamená se potloukat mezi kulisami a kladkami na špatné straně jevištní scény a nikdy neodehrát představení. A ono představení je vždy hrou o zázracích a jméno hrdiny zní Kdokoliv.
Když jsem se vrátil u pusté nádhery moře a pobřeží v Donegal a znovu uviděl náměstí se zahradou a sochou před dublinským hotelem nevěděl jsem, že se vracím k něčemu, co by mohlo být označeno docela dobře, za cosi ještě pustějšího. Když jsem totiž vešel do hotelu poprvé jsem zjistil, že byl plný hrozné tragedie Leinesteru. Častokrát jsem viděl smrt v domácnosti, ale nikdy ne smrt decimující obrovský hotel a na prázdných židlích po mužích a ženách, s nimiž jsem tak ledabyle povídal jen před pár dny bylo cosi podivně šokujícího. Bylo to skoro jako by bylo tragičtější přervání těchto triviálních řečí než celoživotních pout. Byla tu ale přítomná právě tak veškerá lidská důstojnost vedle tragedie a byl jsem rád, že dřív než jsem Irsko opustil viděl jsem ušlechtilejší stránku anglo-irské posádky a poznal lidi své vlastní krve, jakkoliv pomýlené, kteří takhle snášeli konec věcí. Spolu se špatnými zprávami z moře přišly lepší zprávy z války, Mangin provedl překvapující úder, který odřízl Němce pochodující na Chalons a se všemi emocemi byť dočasného exulanta jsem věděl, že má země je v bezpečí. Současně přicházející dobré a špatné zprávy nějak obracely mé myšleny víc a víc k Anglii a ke všemu vnitřnímu humoru a ostrovní přivětivosti, jež snad bude někdy dopřáno pochopit i Irům. Když jsem se další lodí, která vyrážela z irského přístavu vypravil k domovu a wicklowské kopce mizely za zádí v slabém a deštěm promočeném slunečním svitu měl jsem při tom všechny ty nejprostší ze starodávných chutí s nimiž se má člověk vracet zpět do vlasti. Nedá se ale popřít, že se mě držel jeden pocit ohledně Irska, jeden pocit, který si nemohu přivézt do Anglie a který na mně volal jako země elfů s tolika šťastnými postavami od Pucka po Pickwicka. Jak jsem se tak díval na deštěm smáčené kopce věděl jsem aspoň tolik, že se dívám, možná naposledy, na cosi zakořeněného v křesťanské víře. Alespoň tady byla byl křesťanský ideál něčím víc než ideálem, byl ve zvláštním smyslu reálný. Byl tak skutečný, že se objevoval dokonce ve statistikách. Byl tak očividný, že ho viděli dokonce i sociologové. Byla to země, kde naše náboženství dokonce i svou vizi učinilo viditelnou. Učinilo populárními dokonce i své nepopulární ctnosti. V časech, kteé přijdou, musí být místem konečné zkoušky, která prokáže, zda je údělem lidu, který ono jméno vezme vážně a dokonce se ho pevně chopí, utrpení nebo úspěch.
Zatímco se přede mnou odvíjelo hornaté pobřeží viděl jsem optickou ilusi, možná jsem ji viděl už dřív. S tím jak se objevovaly další šíře pobřeží a vysoké linie hor zdálo se mi, že celá země se nevzdaluje ale přibližuje, jako by něco otevíralo svou náruč světu. Nahodilý cár slunečního svitu spočinul, jako roztržený praporec, na kopci, kterému Irové tuším říkají Hora zlatých kopí a já si dokázal představit postupující kopí a praporec. A bleskově jsem se rozpomněl, že muži z tohoto ostrova jednou vyšli ne s pochodněmi dobyvatelů a ničitelů, ale jako misionáři v samé půlnoci temného věku na počátku středověku jako množství svící, jež byly světlem světa.
Konec

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s