Cockneyové a jejich žerty

Cockneys and Their Jokes

Jednoho pisatele v Yorkshire Evening Post opravdu hodně zlobí, jak si s tímhle sloupkem vedu. Svou výtku konkrétně formuluje slovy: „Pan G. K. Chesterton není humorista, dokonce ani cockneyský humorista ne.“ Nevadí mi, že říká, že nejsem humorita, v tom má, upřímně řečeno, docela pravdu. Zlobím se ale, že o mně tvrdí, že nejsem Cockney. Připouštím, že tenhle otrávený šíp zasáhl cíl. Kdyby o mně francouzský autor řekl: „Není to metafysik, dokonce ani anglický metafysik ne“ spolkl bych urážku své metafysiky, ale rozčílil bych se kvůli urážce vůči mé zemi. Nebudu se tedy hádat, zda jsem humorista, ale trvám na tom, že jsem Cockney. Kdybych byl humorista byl bych zcela jistě cockneyský humorista. Kdybych byl světec, určitě bych byl cockneyský světec. Nemusím přeříkávat skvělý seznam cockneyských svatých, kteří svá jména na naše ušlechtilé staré kostely v londýnské City. Nemusím se namáhat s dlouhým seznamem cockneyských humoristů, kteří vyrovnávali (nebo vyrovnat nedovedli) své účty v našich vznešených starých tavernách v City. Můžeme společně ronit slzy nad žalostí nad ubohými obyvateli Yorkshire, jejichž hrabství jež nikdy nevydalo nějaký humor nikoli srozumitelný zbytku světa. A můžeme se společně usmívat, když řekne, že ten či onen „není ani“ cockneyský humorista jako třeba Samuel Johnson nebo Charles Lamb. Je jistě dostatečně zřejmé, že veškerý nejlepší humor, který v naší řeči existuje je cockneyský humor. Chaucer byl cockney, jeho dům byl blízko Abbey. Dickens byl cockney, říkal, že bez londýnských ulic by nemohl ani myslet. Londýnské taverny vždy slyšely ty nejpodivnější debaty, ať už byly s Benem Johnsonem u Mořské panny nebo se Samem Johnsonem u Kohouta. I v naší době si můžeme všimnout, že ten nejživější a nejautentičtější humor se píše o Londýně. Patří k němu mírná a lidská ironie typická pro studie pana Petta Ridgeho o malých šedých uličkách. Patří k němu prostý ale bujný smích nejlepších povídek pana W. W. Jacobse vyprávějících o dýmu a třpytu Temže. Ale ne, připouštím, že nejsem cockneyský humorista. Ne, nejsem toho hoden. Jednou, po smutných a dřinou naplněných posmrtných životech, jednou, po žhnoucích a apokalyptických vtěleních, v nějakém podivném světě za hvězdami se nakonec budu moci stát cockneyským humoristou. V onom potenciálním ráji se budu moci procházet mezi cockneyskými humoristy, pokud ne jako rovný mezi rovnými, tak aspoň jako druh a společník. Na okamžik jako bych na rameni cítil pádnou ruku Drydenovu a prošel se labyrinty sladkého šílenství Lambova. To by se ale mohlo stát jen tehdy, když bych byl nejen mnohem mazanější, ale i mnohem lepší než já. Než dosáhnou takové sféry budu asi muset zanechat za sebou sféru obývanou anděly a dokonce projít tu, jež je vyhražena výlučně obyvatelům Yorkshire.
Kdepak, v téhle věci čelí Londýn útoku na své nejpevnější půdě. Londýn je největší z odulých moderních měst, Londým je z nich nejzakouřenější, nejšpinavější, Londýn je, chcete-li, mezi nimi nejvážnějš, když dovolíte, je mezi nimi nejžalostnější. Ale Londýn je jistě tím nejzábavnějším a nejvíce pobaveným. Můžete dokázat, že máme nejvíce tragedií, faktem zůstane, že máme nejvíc komedie, že máme nejvíc frašky. V úplně nejhorším případě máme nádherné pokrytectví humoru. Svůj žal skrýváme za vyřvávanými urážkami. Mluvíte o lidech, kteří se smějí skrze slzy, my se chlubíme, že jen pláčeme přes náš smích. Tohle velké vychloubání tu vždy zůstává a je to možná to největší, čím se lze v lidské přirozenosti lze chlubit. Tím míním velké vychloubání se tím, že ta nanejvýš nešťastná část naší populace je i ta nejveselejší. Chudí dokážou zapomenout na sociální problém, na který my (mírně bohatí) nesmíme nikdy zapomenout. Blahoslaví chudí, protože jen oni nemají chudé pořád s sebou. Poctiví chudí někdy mohou na chudobu zapomenout. Poctiví bohatí na ni nemohou zapomenout nikdy.
Pevně věřím v hodnotu všech vulgárních nápadů, zejména vulgárních vtipů. Jakmile se chopíte vulgráního vtipu můžete si být jisti, že se vám do ruky dostala závažná a duchovní idea. Lidé, kteří ten vtip vymysleli viděli cosi hlubokého, co nedokázali vyjádřit jinak, než čímsi pitomým a velkohubým. Viděli cosi delikátního, co nedokázali vyjádřit jinak než nedelikátně. Vzpomínám si, že se pan Max Beerbohm (který se vyznačoval všemi přednostmi vyjma demokratičnosti) pokoušel analysovat vtipy, jimž se směje lůza. Rozdělil je na tři skupiny: vtipy o tělesném pokoření, vtipy o cizích bytostech, jako jsou třeba cizinci a vtipy o zkaženém sýru. Pan Max Beerbohm měl za to, že prvním dvěma formám rozumí, ale jí si jeho porozuměním nejsem jist. K porozumění vulgárnímu humoru nestačí být humorný. Člověk taky musí být vulgární tak jak jsem já. A v prvním případě je jistě zřejmé, že se nesmějeme jen tomu, že něco dojde úhony, když se smějeme (a já doufám, že se smějeme), že si předseda vlády sedne na svůj klobouk. Kdyby to tak bylo, pak bychom se museli smát pokaždé, když vidíme nějaký pohřeb. Nesmějeme se prostému faktu, že něco padá, na padajícím listí nebo zapadajícím slunci nic zábavného není. Když nám spadne dům, nesmějeme se. Všichni poletující ptáci mohou kolem nás padat v nepřestávajícím proudu jako meteoritická smršť aniž by to vyvolalo jediný úsměv. Pokud se doopravdy zeptáte sami sebe proč se smějeme, když se člověk znenadání posadí na ulici, zjistíte, že je nejen ukrytý, ale v posledku i náboženský. Všechny vtipy o lidech, kteří si sedli na svůj klobouk jsou opravdu vtipy theologické, týkají se dvojí přirozenosti člověka. Odkazují k primárnímu paradoxu, že člověk je nadřazen všem věcem kolem sebe a přece je jim vydán na milost.
Stejně závažná a duchovní je i idea v pozadí toho, že se smějeme cizincům. Týká se téměř mučivé pravdy o něčem, co se nám podobá a přece se nám to nepodobá. Nikdo se nesměje něčemu, co je naprosto cizí, palmě se nikdo nesměje. Co ale pobaví, je vidět dobře známý Boží obraz zamaskovaný za Francouzovým černým vousem nebo za černochovou černou tváří. Na zcela nelidských zvucích, vytí divé zvěře nebo větru, nic legračního není. Když ale člověk začne mluvit zrovna tak jako my, ale všechny slabiky zní jinak, tak pokud je někdo člověk, cítí sklon smát se, i když pokud je člověk gentleman takovému pokušení odolá.
Pokud si pamatuji, tvrdil pan Beerbohm, že chápe první dvě formy populárního vtipu, ale říkal, že ta třetí ho docela mátla. Nedokázal pochopit proč by mělo být něco vtipného na zkaženém sýru. To mu můžu říct hned. Ta idea mu unikla, protože je subtilní a filosofická a on hledal cosi ignorantského a bláhového. Zkažený sýr je legrační, protože je (stejně jako cizinec, nebo člověk upadlý na na chodníku ) typem přechodu či přestoupení přes velkou mystickou hranici. Zkažený sýr symbolisuje změnu z anorganického na organické. Zkažený sýr symbolisuje ohromující div hmoty, která nabývá živosti. Symbolisuje samotný počátek života. A právě jen v tak slavnostně vážných věcech jako je počátek života demokracie sestupuje k vtipu. Proto například demokracie žertuje o manželství, protože manželství je součástí lidstva. Demokracii ale nikdy nenapadne, aby žertovala o volné lásce, protože volná láska je kus ješitnosti.
Pravda je taková, že se obyčejně ukáže, že lidový vtip je pravdivý ne co do litery, ale co do ducha. Vulgární žert je obyčejně tím nejpodivnějším způsobem pravdivý a přitom to není fakt. Není kupříkladu pravda, že by tchýně byly jako třída nesnesitelné a utiskovatelky, ve své velké většině jsou jak oddané, tak užitečné. Všechny tchyně, které jsem kdy měl byly hodny obdivu. A přece je legenda ze zábavních časopisů hluboce pravdivá. Přitahuje pozornost k faktu, že je mnohem těžší být milá jako tchyně, než v jakémkoliv jiném vztahu v životě. Karikatury vykreslily nejhorší tchyni jako obludu tím, že vyjádřily, že nejlepší tchyně je problém. Totéž platí o věčných vtipech v zábavných časopisech o kurážných manželkách a manžílcích pod pantoflem. Je to všechno zuřivé přehánění, ale je to přehánění pravdy, kdežto všechny moderní řeči o utištěných ženách jsou přeháněním lží. Pokud čtete i ty nejlepší z dnešních intelektuálů, zjistíte, že tvrdí, že ve většině demokracií je žena jen movitým majetkem svého pána, podobně jako jeho vana či postel. Pokud ale čtete demokratické zábavní časopisy najdete tam pána, kterak se schovává pod postelí, či utíká před hněvem svého majetku. To sice není fakt, ale je to mnohem blíž pravdě. Každý ženatý muž docela dobře ví nejen to, že nepovažuje svou ženu za movitý majetek, ale že si ani nelze představit, že by vůbec kdy nějaký muž takhle smýšlel. Vtip představuje konečnou pravdu a to je pravda subtilní. Není snadné ji správně formulovat. Snad nejpřesněji by se dalo říct, že i když je muž hlavou domácnosti, ví že jen hlavou symbolickou.
Ovšem vulgární zábavní časopisy jsou tak subtilní a pravdivé, až jsou prorocké. Pokud opravdu chcete vědět, co se v budoucnu přihodí naší demokracii nečtěte za tím účelem moderní sociologická proroctví, ba ani páně Wellsovu Utopii, i když byste si ji určitě měli přečíst, pokud máte rádi dobrou upřímnost a dobrou angličtinu. Pokud chcete vědět, co se stane, studujte stránky Snaps nebo Patchy Bits, jako by to byly černé tabule popsané božskými orákuly. Ať už jsou totiž jakkoliv zlé a odpudivé obsahují ve vší vážnosti to, co zcela chybí ve všech utopiích a sociologických odhadech naší doby, obsahují totiž jakési náznaky opravdových zvyklostí a zjevných tužeb anglického lidu. Pokud máme skutečně zjistit, co se sebou nakonec demokracie provede, pak to určitě nenajdeme v literatuře, která bádá o lidu, ale v té, kterou bedlivě čte lid.
Mohu nabídnout dva nahodilé příklady v nichž je běžný či cockneyský vtip mnohem lepším proroctvím, než ta nejpečlivější pozorování těch nejkultivovanějších pozorovatelů. Když byla před posledními všeobecnými volbami Anglie rozrušena z existence čínské pracovní síly, byl tu zjevný rozdíl v tónu politiků a tónu popluace. Politici, kteří čínskou pracovní sílu odmítali si dávali převelice záležet na tom, aby vysvětlili, že proti Číňanům nic nemají. Podle nich to byla výlučně otázka právní náležitosti, zda některá ustanovení smluvního závazku nejsou v rozporu s našimi ústavními tradicemi, podle nich by bylo jedno, jestli by šlo o kafíry nebo Angličany. Všechno to znělo náramně osvíceně a jasně, a populární vtip ve srovnání s tím, samozřejmě, vypadal velmi uboze. Populární vtip proti čínským dělníkům byl prostě ten, že jsou to Číňané, byla to námitka proti cizorodému typu, populární časopisy byly plné rýpanců o copáncích a žlutých tvářích. Vypadalo to, že liberální politici vznáší námitku intelektuální námitku proti pochybnému státnímu dokumentu, kdežto radikální populace jakoby se hlučně smála při pouhém pohledu na Číňanovo oblečení. Ovšem populární instinkt byl ospravedlněn, protože odhalené nectnosti byly nectnosti čínské.
Je tu ale ještě jeden příjemnější a aktuálnější případ. Populární časopisy si vždy dávaly záležet na tom , aby Novou ženu nebo sufražetku vyobrazovaly jako ošklivou, tlustou ženu s brýlemi v neforemných šatech, která navíc obyčejně padala z bicyklu. Čistě z pohledu vnější prostých faktů na tom nebylo vůbec nic pravdy. Vůdkyně ženského emancipačního hnutí nejsou vůbec ošklivé, většina z nich vypadá velmi dobře. Ani nejsou všechny lhostejní k umění či ozdobnému oděvu, mnohé z nich k těmto věcem lnou až varovně. A přece měl populární instinkt pravdu. Populární instinkt totiž v té době, ať už to bylo v pořádku nebo ne, takový, že tu v té době existovala jistá lhostejnost k ženské důstojnosti, docela nová ochota žen být groteskní. Tyhle ženy doopravdy opovrhovaly pontifikální kvalitou ženy. A v našich ulicích a okolo našeho parlamentu jsme mohli vidět, jak se z vážených dam umění a kultury stávají směšné ženské z Comic Bits. A ať už předvádění takových věcí považujeme za ospravedlnitelné nebo ne, proroctví zábavních časopisů ospravedlněné je: zdravé a vulgární masy si byly vědomy skrytého nepřítele svých tradic, který nyní vyšel na světlo, aby se mohla naplnit písma. Jsou totiž dvě věci, které jakýkoliv zdravý člověk mezi nebem a peklem nenávidí nejvíc, ženu která není důstojná a muže, který důstojný je.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s