O honění vlastního klobouku

On Running after One’s Hat
Když jsem se dozvěděl, že zatímco jsem byl na venkově postihly za mé nepřítomnosti Londýn záplavy, pocítil jsem téměř divoškou závist. Jak jsem pochopil i moje Battersea bylo obzvláště poctěno jako místo, kde se vody setkávaly. Nemusím snad ani připomínat, že Battersea už i tak bylo jedním z nejkrásnějších lidských míst. Když teď mělo navíc dodatečnou nádheru rozlehlých zelených vodních ploch, muselo to krajině (nebo hladině) mého romantického města. Pohled na Battersea se musí podobat vyhlídce na Benátky. Lodička, která přivezla maso od řezníka musela proletět zdejšími stříbřitě třpytivými uličkami s podivnou hladkostí gondoly. Zelinář, který vezl zelí na roh Latchmere Road se musel o veslo opírat s nezemskou elegancí gondoliéra. Není nic dokonaleji poetičtějšího než ostrov, a a když je zaplaven městský obvod, stane se z něj poloostrov.
Takové romantické názory na povodeň či požár mohou někomu připadat jaksi málo realistické. Ve skutečnosti je ale romantický pohled na takové nepříjemnosti stejně praktický jako jiné. Pravý optimista, který v takových věcech vidí příležitost k potěšení je právě tak logický a mnohem rozumnější, než běžný „rozhořčený daňový poplatník“, Který v nich vidí příležitost ke stížnostem. Skutečná bolest, jako když někoho upálí na Smithfields nebo ho bolí zuby, je cosi positivního, co sice lze podpořit, ale stěží to člověka potěší. Koneckonců ale jsou naše bolesti zubů výjimkou a pokud jde u upalování na Smithfields, to se přihodí jen v těch nejdelších intervalech. A většina nepříjemnosti, kvůli kterým muži klejí a ženy pláčou, jsou nepříjemnosti sentimentální nebo imaginativní—věci zcela náležející mysli. Často například slyšíme dospělé lidi, že musí trávit spoustu času na nádraží a čekat na vlak. Slyšeli jste někdy malého kluka, aby si stěžoval, že musí na nádraží čekat na vlak? Ne, být na nádraží je pro něj dostat se do jeskyně divů a paláce poetických rozkoší. Červené a zelené světlo na semaforu jsou pro něj totiž jako nové slunce a nový měsíc. Když dřevěné rameno semaforu klesne dolů kluk vidí velkého krále, který vrhl svou hůl a dal tak signál k zahájení uvřískaného turnaje vlaků. Sám mám v tomhle trochu zvyky malého kluka. Poslouží i ti, kdo jen stojí a jen čekají na vlak ve dvě patnáct. Jejich meditace mohou být plné bohatých a plodných věcí. Mnohé z nejnachovějších hodin svého života jsem strávil na Clapham Junction, kteréžto nádraží je nyní, předpokládám, pod vodou. Býval jsem tam v tolika náladách tak silných a mystických, že by se mi mohlo stát, že bych měl vodu po pás, než bych si vůbec něčeho všiml. V případě všech takových protivných potíží, jak jsem už řekl, záleží vše na emotivním pohledu. Můžete to bezpečně vyzkoušet na téměř všech věcech, o kterých se nyní mluví jako o typických obtížích každodenního života.
Panuje nyní kupříkladu dojem, že je nepříjemné honit svůj vlastní klobouk. Proč by to pro náležitě uspořádanou zbožnou mysl mělo být něco nepříjemného? Ne snad jen kvůli tomu, že je to běhání a běháním se člověk vyčerpává. Titíž lidé při hrách a sportu běhají mnohem rychleji. Titíž lidé s mnohem větším zápalem a nadšením běhají za nezajímavým malým koženým míčem, než za pěkným hedvábným kloboukem. Existuje myšlenka, že honit vlastní klobouk je pokořující, a když lidé říkají, že to pokořuje, myslí tím, že je to legrační. Legrační to jistě je, ovšem člověk je velm legrační tvor a většina věcí, které dělá je legrační, kupříkladu když jí. Nejlegračnější jsou ovšem ty věci, které nejvíc stojí za to dělat—třeba milovat se. Muž, který hodí svůj klobouk není ani z poloviny tak legrační jako ten, který běhá za svou manželkou.
Nu, muž by mohl,kdyby to náležitě cítil, honit svůj klobouk s tím nejmužnějším zápalem a nejposvátnější radostí. Mohl by se považovat za veselého lovce pronásledujícího divoké zvíře, protože žádné zvíře by nemohlo být divočejší. Po pravdě řečeno si skoro myslím, že honění klobouku za větrných dní bude jednou sportem vyšších tříd. Budou se konat setkání dam a gentlemanů někde na vyvýšeném místě za větrného rána. Řeknou jim, že profesionální asistenti už vypustili klobouk v takovém a takovém houští, nebo jaký pro to bude technický pojem. Povšimněte si, že takové počínání v sobě bude v nejvyšší míře kombinovat sport a všelidskou sounáležitost. Lovci budou mít dojem, že nepůsobí bolest. Ba ne, budou mít pocit, že uštědřují radost, bohaté a takřka okamžité potěšení lidem, kteří se na ně dívají. Když jsem naposledy viděl starého gentlemana, jak honí svůj klobouk v Hyde Parku, řekl jsem mu, že srdce tak dobromyslné jako je to jeho musí být naplněno pokojem a vděčností při pomyšlení na to kolik nestrojeného potěšení dávalo v tu chvíli každé jeho gesto a postoj davu.
Stejný princip lze vztáhnout a každou jinou typickou domáckou obavu. Gentleman, který se pokouší vytáhnout mouchu z mléka, nebo kus korku ze své sklenky vína si často myslí, že ho to štve. Jen ať na chvíli pomyslí na trpělivost rybářů vysedávajících u temných tůní a jeho duše bude okamžitě naplněna útěchou a úlevou. Znal jsem taky jisté lidi velmi moderních názorů, které jejich znepokojení dohnalo k používání theologických pojmů, kterým nepřipisují žádný naukový význam, a to jen kvůli tomu, že se zasekla nějaká zásuvka a nemohou ji vytáhnout. Jeden můj přítel tímhle obzvláště trpěl. Jeho zásuvka se zasekávala každý den a pokaždé byla ještě něco jiného, co začíná na za….Řekl jsem mu ale, že jeho pocit křivdy je opravdu subjektivní a relativní, opíral se výlučně o předpoklad, že by zásuvka, měla, mohla a chtěla se nechat vytáhnout snadno. „Pokud si ale,“ řekl jsem mu, „představíte, že se přetahujete s nějakým mocným a utiskujícím nepřítelem, pak se z toho stane zápas vzrušující a ne deprimující. Představte si, že vytahujete z moře záchranný člun. Představte si, že vytahujete na laně druhého člověka z alpské prolákliny. Nebo si třeba i představte, že jste znovu kluk a účastníte v přetahování lanem mezi Francouzi a Angličany. “ Brzy poté, co jsem mu to řekl jsem odešel, nepochybuji ale o tom, že má slova přinesla to nejlepší možné ovoce. Nemám pochyb o tom, že každý den visí na držadle oné zásuvky s rozpálenou tváří a očima zapálenýma bojem, sám se povzbuzuje pokřiky a zdá se mu že všude kolem sebe slyší hluk aplaudujícího hlediště.
Proto si nemyslím, že by bylo naprosto fantastické nebo smyšlené, že třeba i povodně v Londýně lze přijmout a poeticky se z nich radovat. Zdá se, že ve skutečnosti nepůsobí nic než nepříjemnosti, a jak jsem už řekl, nepohodlí je jen jedním prvkem a to prvkem nanejvýš neimaginativním a nahodilým v opravdu romantické situaci. Dobrodružství je jen správně uvážené nepohodlí. Nepohodlí je jen špatně pochopené dobrodružství. Voda, která obklopila londýnské domy a obchody musela jedině posílit jejich předchozí čarovnost a podivuhodnost. Jak totiž řekl římskokatolický kněz v příběhu: „Víno je dobré s čímkoliv kromě vody.“ a dle obdobného principu je voda dobrá s čímkoliv, kromě vína.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s