Hlas a dům

The Vote And The House

Většinu z nás asi brzy navštíví kandidáti do voleb nebo jejich stoupenci, někteří z nás budou možná chodit do domu k domu s volebními letáky sami. Nic mě samozřejmě nepřiměje mluvit o tom, pro koho tu kampaň někdo povede, jen poznamená, že podivnou shodou okolností to v každém případě právě ta jediná strana, která je velkomyslná, nadaná veřejným duchem, o kterou patriotický občan může projevit byť jen chvilkový zájem. Ovšem obecnou otázkou volební agitace, ježto je to otázka nestranická, se zabývat mohu. Pravidla pro volební agitátory jsou vcelku jasná každému, kdo se někdy do agitace zapojil. Jsou vytištěny na malé kartičce kterou nosíte s sebou a ztrácíte. Myslím, že je tak konstatováno, že nesmíte voliči nabídnout ani jídlo ani pití. Ať už se k cítíte vůči voliči v jeho vlastním domě jakkoliv pohostinně nesmíte s sebou nosit jeho oběd. Nesmíte z kapes fraku vytáhnout telecí kotletu Nesmíte mít někde po těle poschovávaná vejce. Nesmíte, pokud byste byli nějaký kejklíř, vytahovat z klobouku pečené brambory. Agitátor zkrátka nesmí voliče nijak krmit. Zda volič smí krmit agitátora, zda smí volič agitátorovi dávat telecí kotlety a pečené brambory je právní otázka, o kterém se nepodařilo nikdy nic zjistit. Když jsem někdy dělal agitaci u nějakého gentlemana, byl jsem někdy v pokušení se ho zeptat, zda existuje nějaký předpis, který by mu zakazoval dát mi najíst a napít, ale přišlo mi, že jde o věc příliš delikátní, než abych si dovolil ji nadnést. I jeho přístup ke mně někdy naznačoval pochybnosti o to, zda by to udělal, i kdyby mohl. Pro některé voliče by ale mohlo být zajímavé zjistit, zda je možné agitátora uplatit. Mohli by ho uplatit, aby šel pryč.
Druhý zákaz pro agitátora vytištěný na kartičce říkal, že nesmíte nikoho přesvědčovat, aby se vydával za voliče. Co to znamená netuším. Že by se někdo převlékal za průměrného voliče? To zní dost neurčitě. Neexistuje, pokud vím, žádná obecně známá a uznávaná uniforma s občanskou vestou či patriotickými licousy. Celá věc vypadá podobně, jako když se jeden můj bohatý přílet vypravil na maškarní bál lepší společnosti oblečený za gentlemana. Možná to znamená, že existuje nějaká praktika vydávání se za konkrétního voliče. Agitátor se vetře do domu svého spoluspiklence, s sebou nese pytel s převlekem. Z něj vytáhne bílý knír, cvikr, což stačí k tomu, aby nejobyčejnější člověk nabyl překvapivé podoby s plukovníkem, který bydlí v čísle 80. Nebo svému příteli spěšně nasadí ten velký nos a pleš, které jsou zásadní pro vytvoření iluse přítomnosti profesora Budgera. Nebudu tyhle uzly rozplétat, jen mohu říct, že když jsem sám agitoval, říkala mi ta malá kartička se vší vážností a autoritou, že nesmím nikoho přesvědčovat, aby se vydával za voliče a já s rukou na srdci mohu potvrdit, že jsem se o to nikdy ani nepokusil.
Třetí zásada na kartičce mi připadala, že pokud by byla vykládána přesně doslova, tak by podkopávala samotné základy naší politiky. Říkala mi, že nesmím „voliči vyhrožovat jakýmikoliv důsledky“. Jistě se tím myslely výhrůžky osobní či nelegitimní povahy, třeba kdyby bohatý kandidát vyhrožoval, že zvedne všechny nájmy nebo nechá postavit vlastní sochu. Ale tak jak je slovně a gramaticky formulována by jistě zahrnovala ony všeobecné hrozby pohromou vůči celé společnosti, jež jsou hlavní záležitostí politické diskuse. Když agitátor říká, že pokud bude zvolen kandidát protivníka čeká zemi zkáza, vyhrožuje voliči jistými důsledky. Když stoupenec volného obchodu řekne, že po zavedení ochranářských tarifů budou se lidé v Bromptonu či Bayswater plazit po zemi a živit se trávou, hrozí jim důsledky. Když stoupenec tarifní reformy řekne, že pokud potrvá volný obchod ještě jeden jediný rok skončí katedrála sv. Pavla v troskách a Ludgate Hill bude právě tak opuštěný jako Stonehenge taky vyhrožuje. A k čemu je dobré podporovat tarifní reformu, pokud byste nemohli něco takového říct? K čemu je dobré vůbec být politikem nebo kandidátem do parlamentu, pokud člověk nemůže lidem říkat, že pokud bude zvolen ten druhý, pak bude Anglie okamžitě napadena a zotročena, Strandem se bude valit potok krve a všechny anglické dámy budou uneseny do harémů. To jsou ovšem, aby se tak řeklo, důsledky.
Většinu dnešních vytříbených osob lze slyšet, jak agitátorská pravidla porušuje. A zrovna tak lze většinu vytříbených osob (obyčejně to jsou ti samí lidé) slyšet, jak porušují pravidla dotazování celebrit. Zdá se mi hodně zvláštní, že si tenhle uhlazený svět většinu svého hněvu ponechal pro poměrně otevřený a nevinný prvek v obou oborech. V naší volební politice je opravdu ohromné množství korupce a pokrytectví, agitátoři chodící dům od domu jsou v celé té patálii asi nejpoctivější. Člověk nemá právo „pěstovat“ si volební obvod agresivní dobročinností, kupovat si ho velkými dárečky parků a knihoven, otevírat nejasné vyhlídky budoucí náklonnosti, tohle všechno se děje bez námitek, přitom to není nic než uplácení. Ale člověk má právo jít za jiným svobodným člověkem a zdvořile se ho zeptat, zda pro něj bude hlasovat. Takovou informaci lze žádat, poskytnou či odmítnout, aniž by to kterékoliv straně způsobilo jakoukoliv újmu na její důstojnosti, což je víc, než lze říci o parku. S postavením rozhovorů v novinařině je to stejné. V řemesle s hotovými labyrinty neupřímnosti je interwiev je asi to nejupřímnější a nejpoctivější, co se v něm dá najít. Když chce tazatel znát něčí názory, prostě jde a zeptá se. Ano, může to být nuda, ale zas je to aspoň opravdu jednoduché a přímočaré. Jenže všechen skutečný a systematický cynismus naší novinářské práce projde bez ostouzení, ba si jí nikdo ani nevšimne—finanční motivace pro zastávání nějaké politiky, zavádějící plakáty, potlačení dopisů s oprávněnými stížnostmi. Tvrzení o někom může být zlopověstně nepravdivé, ale bude čteno v klidu. Ovšem tvrzení člověka v odpovědi v rozhovoru je vnímáno jako nehajitelně vulgární. Když ho noviny vykreslí křivě, nic se neděje, pokud se vykreslí sám, je to špatný vkus. Celý omyl v obou případech spočívá v tom, že uhlazené osoby napadají politiku a novinářskou práci na základě vulgarity. Jistěže je politika a novinařina hodně vulgární, tak už to někdy chodí. Jenže to, že jsou vulgární není na nich to nejhorší. S obojím je to už tak špatné, že vulgarita je na nich to nejlepší. Jejich vulgarita je alespoň hlučná, a jejich největším nebezpečím je právě ono velké ticho, které se rozestře před úpadkem. Konversační přesvědčování je při volbách naprosto lidské a racionální, co zaslouží naprosté odsouzení jsou tichá přesvědčování.
Pokud je pravda, že Dolní směmovna nepojme všechny své členy, pak je to velmi dobrý příklad toho,co označujeme za zvláštnosti anglické ústavy. Je to, myslím, také velmi dobrý příklad toho, jak nežádoucí tyhle anomálie opravdu jsou. Většina Angličanů říká, že na těchto anomáliích nesejde. Z jejich nelogičnosti jim není stydno, jsou na ni hrdí. Lord Macaulay (velice typický Angličan, romantický, plný předsudků, poetický), Lord Macaulay řekl, že by nezvedl ruku, aby se zbavil anomálie, pokud by to taky nebyl důvod ke stížnosti. Mnozí další houževnatí romantičtí Angličané říkají to samé. Chlubí se našimi anomáliemi, naší nelogičností, tvrdí, že to ukazuje, jak praktický jsme národ. Naprosto se mýlí. V této, a pár dalších věcech, se naprosto mýlil i Lord Macaulay. Na anomáliích velmi záleží a působí mnoho škody, mnoho záleží a s spoustu škody nadělají i abstraktní nelogičnosti. A důvod, proč tomu tak je, může vidět každý, kdo je aspoň trochu obeznámený s lidskou přirozeností. Všechny nespravedlnosti začínají v mysli. A anomálie mysl přivykají ideám nerozumu a nepravdy. Představte si, že mi nějaký prehistorický zákon dává moc donutit každého člověka v Battersea třikrát se uklonit, než vstane z postele. Praktičtí politici mohou říkat, že tato moc je neškodná anomálie, že nezavdává důvod ke stížnostem. Mým poddaným nemůže nijak ublížit a mě nic dobrého nepřinese. Lidé v Battersea, říkali by, se jí mohou v klidu podrobit. Jenže lidé z Battersea se jí ani tak nemohou bezpečně podrobit. Pokud jsem po padesát let kýval jejich hlavami, pak bych jim je nakonec i nesmírně snadněji mohl useknout. V mysli každého člověka by totiž byla trvale ponořena myšlenka, že je přirozené, že mám fantastickou a iracionální moc. Postupně by si zvykli na šílenství.
Aby totiž mohli lidé vzdorovat nespravedlnosti je zapotřebí něčeho víc, než aby jen považovali nespravedlnost za něco nepříjemného. Musí ji považovat za absurdní a především si musí myslet, že je šokující. Musí si zachovat násilnost panenského zděšení. To je také vysvětlení ojedinělého faktu, který musel mnoho lidí udeřit do očí ve vztazích filosofie a reformy. Je pravdou (chci říct), že optimisté jsou praktičtější reformátoři než pesimisté. Povrchně nahlíženo by s člověk představoval, že posměváček bude reformátor, že člověk, který si myslí, že je všechno špatně dá všechno do pořádku. Historická skutečnost je ale právě opačná a kupodivu skutečného zlepšení dosahuje člověk, kterému se věci libí tak, jak jsou. Optimista Dickens dosáhl více reforem než pesimista Gissing. Člověk jako Rousseau má příliš růžovou theorii lidské přirozenosti, může ale způsobit revoluci. Člověk jako David Hume považuje skoro všechny věci za depresivní, ale je to konservativec a chce, aby zůstaly tak jak jsou. Člověk jako Gissing věří, že existence je laskavá, ale je rebel. Člověk jako Carlyle věří, že existence je krutá, ale je Tory. Člověk, který věci mění začíná všude tím, že je má rád. A skutečným vysvětlením úspěchu optimistického a neúspěchu pesimistického reformátora je koneckonců dostatečně jednoduché. Je to proto, že optimista se zlo a křivdu dokáže podívat nejen s rozhořčením, ale s šokovaným rozhořčením. Když se pesimista dívá na nějakou hanebnost, je to pro něj koneckonců jen opakování hanby lidské existence. Soud kancléřské komory je neobhajitelný, jako je neobhajitelné lidstvo. Inkvisice je odporná—jako je odporný vesmír. Jenže optimista vidí nespravedlnost jako něco neladného a neočekávaného a to ho podněcuje k činu. Pesimistu může zlo a křivda rozzuřit, ale pouze optimista jimi může být překvapen.
Se vztahem anomálie k lidské mysli je to stejné. Pesimista si zlo hnusí (jako Lord Macaulay) jen proto, že je to důvod ke stížnosti. Hnusí si ho i optimista, protože je to anomálie, něco, co se protiví jeho chápání běhu věcí. A není vůbec bez významu, ba naopak je nanejvýš důležité, aby tento běh věcí byl v politice i jinde jasný, vysvětlitelný a obhajitelný. Když lidé uvyknou nerozumu, nemohou už být šokováni nespravedlností. Když si lidé zvyknou na anomálii, jsou do té míry také připraveni zvyknout si na to, co by jinak bylo důvodem ke stížnosti, takové věci mohou nadále považovat za obtížné, ale ne už za podivné. Vezměme si, byť i jen jako výtečný příklad, zrovna tu věc, o které jsem se už zmiňoval, totiž křesla, či spíše nedostatek křesel v Dolní sněmovně. Je možná pravda, že ani za nejlepších okolností by se nikdy všichni poslanci nedostavili. Možná skutečně nikdy nebude plná účast. Kdo ale ví, nakolik mohlo tohle klidné očekávání, že stejně nepřijdou držet poslance mimo sněmovnu? Jak lze od někoho očekávat, že napomůže plné účasti, když ví, že plná účast je vlastně zakázaná? Jak mohou lidé, kteří Sněmovnu tvoří konat rozumně svou povinnost, když už i ti, kdo postavili budovu Parlamentu svou povinnost nekonali rozumně? Vydá-li polnice nejasný zvuk, kdo se bude hotovit k boji? A co když hlas polnice bude znít takhle: „Pro vaši lásku ke králi a k vaší zemi vám nařizuji dostavit se k zasedání. A vím, že nepřijdete.“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s