Domýšlivost a karikatura

Conceit And Caricature

Když už někdo musí být domýšlivý, pak je jistě lepší, aby byl domýšlivý o nějakých přednostech či talentech, které ve skutečnosti nemá. Tehdy totiž jeho marnivost zůstává více či méně povrchní, zůstává pouhým faktickým omylem, podobným tomu, když si někdo myslí, že podědil královskou krev nebo že má neomylný systém pro Monte Carlo. Je-li ona přednost neskutečná, pak nekazí ani nenadlepšuje jeho skutečné přednosti. Marnivě se chlubí ctností, kterou nemá, může ale být skromný pokud jde o ctnosti, které má. Jeho skutečně ctihodné vlastnosti si ponechávají svou počáteční nevinnost, nedokáže je vidět a nemůže je pokazit. Pokud něčí mysl mylně ovládne myšlenka, že je velkým houslistou, nemusí mu to bránit v tom, aby byl gentlemanem a počestným člověkem. Pokud je ale jeho mysl do nějaké značné míry ovládnuta myšlenkou, že je gentleman, pak jím brzy být přestane.
Je tu ale ještě třetí druh uspokojení, jehož dvou či tří příkladů jsem si v poslední době všiml. Je to další druh uspokojení, který není ani potěšením ze ctností, které máme ani potěšení ze ctností, které nemáme. Je to potěšení, které člověk má z přítomnosti či nepřítomnosti z jistých věcí v něm, aniž by se vůbec náležitě ptal, zda v jeh případě vůbec představují ctnost nebo ne. Člověk se bude chlubit tím, že není nijak zvlášť špatný, zatímco pravda je taková, že není dost dobrý na to, aby byl nějak zvlášť špatný. Nějaký pedantický úředníček řekne: „Mám důvody si blahopřát, že jsem civilisovaný člověk a nejsem tak krvelačný jako šílený mulláh.“ Někdo by mu měl říct: „Skutečně dobrý člověk by byl méně krvelačný než mulláh, Vy jste ale méně krvelačný ne proto, že byste byl o tolik lepším člověkem, ale protože jste člověkem o hodně méně. Vy nejste krvelačný proto, že byste ušetřil nepřítele, ale proto, že byste před ním utekl.“ taky nějaký chmurně zbožný puritán by mohl říct: „Mám proč si blahopřát, že se neklaním obrazům a sochám jako staří pohanští Řekové.“ I jemu by měl někdo říct: „Nejlepší náboženství se možná neklaní obrazům a sochám, protože vidí za ně. Pokud je ale neuctíváte, je to jen proto, že jste mentálně a morálně takové sochy a obrazy tvořit. Pravé náboženství je možná opravdu nad modloslužbou. Vy jste ale pod úroveň modloslužby, nejste totiž ještě dostatečně svatí na to, abyste se klaněli kusu kamene.“
Pan F. C. Gould, brilantní a šťastně nadaný karikaturista přednesl nedávno nanejvýš zajímavou řeč o povaze atmosféře naší moderní anglické karikatury. Myslím, že pokud jde o anglickou karikaturu můžeme si stěží v něčem blahopřát. Důvodů k hrdosti je jen pár, možná největším z nich je pan F. C. Gould. Skromnost mu zakazuje, aby představil tento důvod k optimismu a tak mu zbývá říct něco, co říká mnoho dalších lidí, ale možná nebyla v poslední době vyřčena s plnou autoritou předního karikaturisty. Řekl, že si myslí, že „by si mohli blahopřát, že styl karikatury, který došel nyní uznání je velmi odlišný od starých výsměšných obrázků.“ Podle zprávy v novinách pak pokračoval „Když se díváme na politické karikatury nebo výsměšné obrázky z Rowlandsonových a Gilrayových časů, považovali bychom je za hrubé a brutální. V některých zemích v zahraničích, „dokonce i v Americe“ byla metoda politické karikatura podobná bití klackem. My jsme tuhle klackovou etapu již překonali. Pokud karikatury někoho, třeba i z politických důvodů, brutálně napadaly, vyvolávaly sympatie k tomu, na koho útočily. Musely postupovat tak, že věc kterou chtěli nejvíc zdůraznit museli zvýraznit tím nejjemnějším způsobem.“ (Smích a potlesk).
Každý, kdo čte tahle slova a kdo je slyšel, bude mít jistě pocit, že v nich je velký díl pravdy a právě tak velký díl duchaplnosti. Jenže spolu s onou pravdou a onou duchaplností je tu i kus toho pomýleného optimismu, který je založen na bludu, o kterém jsem už mluvil. Dřív než si začneme blahopřát kvůli tomu, že v naší společnosti či našem státu nejsou jisté chyby, měli bychom se ptát, proč tu ty chyby nejsou. Nemáme tu chybu proto, že máme protikladnou ctnost? Nebo tu chybu nemáme kvůli tomu, že máme chybu protikladnou? Je to jistě dobré, pokud nejsme vinni nějakým přeháněním, buďme si ale jisti, že nejsme nevinni přeháněním jen proto, že jsme vinni vadou. Je skutečně pravda, že naše anglická politická satira je tak uměřená, protože je tak velkomyslná, tak odpouštějící, tak svatá? Je opravdu skrznaskrz proniknutá mystickou láskou, psychologickou laskavostí? Šetříme citů kabinetního ministra proto, že pronikáme skrze jeho zjevné zločiny a hlouposti až kamsi dolů k temným ctnostem, jichž si není vědoma ani jeho vlastní duše? Zmírníme vítr vanoucí směrem k vůdci opozice proto, že v našem všeobjímajícím srdci litujeme a těšíme se ze zápolícího ducha opozičního předáka? Krátce řečeno, přestali jsme být hrubí protože jsme příliš velkorysí a velkomyslní, abychom byli brutální? Je opravdu pravda, že jsme lepší , než brutalita? Je pravda,že je opravu klacková etapa za námi?
Obávám se, že je tu ještě, velmi mírně řečeno, jiná stránka věci. Copak není až příliš pravděpodobné, že krotkost naší politické satiry s politickou satirou našich otců prostě vychází z hluboké neskutečnosti naší politiky? Rowlandson a Gilray se neprali jen proto, že by byli od přirozenosti hospodští rváči, prali se proto, že k tomu měli důvod. Je velmi snadné být uhlazený, když o nic nejde, jenže lidé kopali a trošku se zapojili do poněkud hospodské rvačky, v níž se tam a zpět s jistou závratí pohupovala nezávislost Anglie, nezávislost Irska, nezávislost Francie. Pokud bychom chtěli nějaký důkaz toho, že nedostatek uhlazenosti nevychází jen z pouhé hrubosti, pak je snadné ho podat. Důkaz je v tom, že v onom boji nebyl brutálnější nikdo, než opravdu vytříbené osobnosti. Nikdo nebyl násilnější a intolerantnější, než ti, kdo byli svou povahu uhlazení a citliví. Takový Nelson měl třeba nervy a dobré způsoby ženy, myslím, že nikdo, kdo by měl všech pět pohromadě by o Nelsonovi neříkal, že je „brutální“. Pokud se ho ale tkly nějaké národní věci, tu z něj vyletěl příval kleteb, a svým mužům dovedl říct jen: „Zabíjejte! Zabíjejte! Zabíjejte ty z…ý Francouze.“ Bylo by snadné vzít příklady z druhé strany. Camille Desmoulins byl člověkem velmi podobného typu, nejen elegantní a milý svou povahou, ale i téměř ohromujícím způsobem jemný a lidský. Jak ale řekl, byl připraven „obejmout Svobodu na hromadě mrtvol“ Ještě více příkladů bychom našli v Irsku. Robert Emmet byl jen jedním slavným příkladem z celé rodiny mužů současně citlivých a divošských. Myslím, že pan F. C. Gould se zcela mýlí, když mluví o politické zuřivosti, jako by to bylo něco přeživšího z obhroublejších časů, něco podobného kamenným sekyrám nebo lidem porostlým srstí. Krutost je možná hříchem nejhoršího druhu. Intelektuální krutost je nesporně krutostí toho nejhoršího druhu. Na intelektuální krutosti ovšem není vůbec nic barbarského či ignorantského. Velcí renesanční umělci, kteří výtečně míchali barvy, míchali stejně výtečně i jedy, velká renesanční knížata, která vynalézala hudební nástroje, vynalézala i mučící nástroje. Barbarství, zlá vůle, touha ubližovat lidem jsou věci, které vznikají v atmosféře intensivní skutečnosti, když jsou velké národy nebo velké věci ve válce. Možná můžeme být rádi, že je nemáme, je ale poněkud nebezpečné být na to, že je nemáme hrdí. Možná jsme opravdu sotva dost velcí na to, abychom je měli. Možná musí některé velké ctnosti nejdřív vzniknout v takových mužích jako byl třeba Nelson čí Emmet, než můžeme mít tyhle neřesti, byť by i jen jako pokušení. Osobně si myslím, že pokud by naši karikaturisté nechovají nenávist vůči svým nepřátelům, není to proto, že by byli příliš velcí na to, aby je nenáviděli, ale proto, že jejich nepřátelé nejsou dost velcí na to, aby je nenáviděli. Nemyslím, že bychom fázi klacku za sebou. Myslím, že jsme k ní nedospěli. Musíme mít lepší, udatnější a čistší lidi, než máme nyní, než dospějeme do stadia klacku dospějeme.
Buďme tedy rozhodně pyšní na ctnosti, které nemáme, nebuďme ale příliš arogantní, pokud jde o ctnosti, které máme a nemůžeme si pomoci, že je máme. Je možné, že když někdo žije na opuštěném ostrově má právo si blahopřát, že tam může snadno meditovat. Nesmí si ale blahopřát, že je na opuštěném ostrově a současně si blahopřát ke své zdrženlivosti, kterou projevuje tím, že nechodí večer co večer po plesech. Podobně i naše Anglie má možná právo si blahopřát, že její politika je velmi klidná a tichá, přátelská a všedně nudná. Nesmí si ovšem současně gratulovat k tomuhle a zároveň s blahopřát k vlastní zdrženlivosti projevované tím, že sebe sama a své občany nerozerve na hadry. Zdvořilá řeč je mezi dvěma anglické tajné královské rady známkou civilisovanosti, ale opravdu ne známkou velkomyslnosti.
S tím souvisí i příbuzná věc, jíž se, jak často můžeme slyšet, nevinní Britové chlubí—totiž fakt, že naši politikové jsou v soukromí velcí přátelé, ačkoliv v Parlamentu sedí na opačných stranách Sněmovny. I v tomto případě je zrovna tak dobré nemít iluse. Naši státníci nejsou obludy vyznačující se mystickou velkorysostí či šílenou logikou, které by byly někoho schopné nenávidět od tří do dvanácti a milovat ho od dvanácti do tří. Jsou-li naše společenské vztahy mírumilovnější, než ve Francii nebo Americe nebo Anglii před sto lety je to prostě proto, že naše politika je pokojnější, nikoli nepravděpodobně proto, že je fiktivnější. Pokud se naši státníci více shodnou v soukromí, je to z toho velmi prostého důvodu, že se více shodnou na veřejnosti. A skutečným důvodem proč se v obou případech tolik shodují je prostě ten, že patří k jedné společenské třídě a život společenských večeří je životem skutečným. Státníci, toryové i liberálové, v sobě mají vzájemné zalíbení, není to ale proto, že by oba byli tak velkorysí, je to proto, že jsou oba výluční.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s