Patriotismus a sport

Patriotism And Sport

Všímám si, že některé noviny, zejména ty, které si říkají patriotické, propadají docela silné panice z toho, že jsme byli dvakrát biti na sportovním poli, když nás jakýsi Francouz porazil v golfu a Belgičané ve veslování. Řekl bych, že jsou to příhody důležité pro kohokoliv, kdo někdy věřil v sebeuspokojivou anglickou legendu v této oblasti. Předpokládám, že existují lidé, kteří jsou jaksi neurčitě přesvědčeni, že nás žádný Francouz porazit nemůže, bez ohledu na to, že nás Francouzi poráželi docela často, jednou nás porazila Francouzka. Na starých obrázcích z Punche najdete jeden opakující se satirický motiv. Angličtí karikaturisté vždycky předpokládali, že Francouzi nemohou vyjet na štvanici se psy, ani se bavit anglickým způsobem lovu. Podle všeho jim bohužel nedochází, že všichni zakladatelé anglického způsobu lovu byli Francouzi. Všichni králové a šlechtici, kteří jezdili na štvanice se psy mluvili původně francouzsky. Mnozí z těch, kdo na ně jezdí dosud mají francouzská jména. Předpokládám, že je to důležité pro každého, kdo nic neví o tak zřejmých věcech. Předpokládám, že pokud někdo věřil, že my Angličané má jakési posvátné a zvláštní právo být sportovci, přijde mu tenhle zvrat věru ohromný a šokující. Mají dojem, jako kdyby spolu se sluncem řádně vycházejícím na východě, začalo po obloze na severo-severo-západ od severu stoupat nějaké další a neočekávané slunce. K užitku, morálnímu a intelektuálnímu užitku, takových lidí, může být prospěšné poznamenat, že Anglosas byl v těchto případech poražen právě těmi, o nichž si myslel, že se ani neúčastní soutěže, totiž Latiny a to Latiny toho toho nejsnazšího a nejméně odolného druhu. Nejenže to nebyli Francouzi, oni to byli Belgičané. Jak říkám, tohle všechno stojí za to říct jakékoliv inteligentní osobě, která věří ve zpupnou theorii anglosaské nadřazenosti. Žádný opravdový Angličan v ni nikdy nevěřil. A opravdoví Angličané si nad takovými porážkami vůbec nezoufají.
Skuteční Angličané vědí, že síla Anglie nikdy na žádných takových věcech nezávisela, že sláva Anglie s nimi neměla nikdy nic společného, vyjma mínění velké části boháčů a neurčité části chudých, kteří lenošné nápady boháčů napodobují. Tihle lidé samozřejmě budou o o našem neúspěchu příliš mnoho přemýšlet, zrovna tak jako si moc mysleli o našem úspěchu. Typičtí jingo (označení pro hurávlastence pozn. překl.) kteří své krajany příliš obdivovali jako dobyvatele by svými krajany nepochybně příliš pohrdali, pokud by byli přemoženi. Ale Angličan, který vůči Anglii alespoň něco cítí ví, že sportovní porážky nedokazují, že je Anglie slabá o nic víc, než sportovní úspěchy dokazují, že je Anglie silná. Pravda je taková, že sport je, podobně jako mnoho jiných věcí, zejména pak moderních, šíleně individualistický. Angličané, kteří dosahují sportovních úspěchů jsou mezi Angličany výjimeční a to prostě proto, že jsou výjimeční i mezi lidmi. Sportovci representují Anglii asi stejně jako Barnumovy zrůdičky representují Ameriku. Takových lidí je na světě tak málo, že si skoro můžete hodit korunou jestli je najde v té nebo oné zemi.
Pokud pro to někdo chce jednoduchý důkaz, je snadné ho najít. Pokud velcí angličtí sportovci nejsou výjimeční Angličané, pak to obyčejně nejsou Angličané vůbec. Ba ne, často jsou to zástupci ras, jejich průměrný tón je se sportem obzvláště neslučitelný. O Angličanech se kupříkladu předpokládá, že nad indickými domorodci vládnou pro svou vyšší odolnost, aktivitu a lepší zdraví těla i mysli. O Hindech se předpokládá, že jsou našimi poddanými proto, že mají menší zálibu v aktivitě, otevřenosti a pohybu na čerstvém vzduchu. Zkrátka, že mají menší zalíbení v kriketu. A v podstatě je asi pravda, že mají menší zalíbení v kriketu. Když se ale při tom všem budete mezi Angličany ptát na nejlepšího hráče kriketu, zjistíte, že je to nějaký Ind. Nebo, abychom vzali jiný příklad, obecně vzato je pravda, že Židé jsou jako rasa mírumilovní, intelektuální, lhostejní k válce podobně jako Indové, nebo možná jako Čínané válkou pohrdají: nicméně mezi nejúspěšnějšími profesionálními zápasníky bychom jednoho či dva Židy našli.
Tohle je jeden z nejsilnějších příkladů onoho specifického druhu zla, které pochází z naší anglické formy uctívání sportovních výkonů. Příliš se soustředí na úspěch jednotlivců. Začalo to, docela přirozeně přáním vítězství Anglii. Druhou fází bylo přání vítězství nějakým Angličanům. Třetím stadiem pak bylo (ve vytržení a agonii nějaké zvláštní soutěže) přání vítězství jednomu konkrétnímu Angličanovi. Ve čtvrtém stadiu se pak ukázalo, že když vyhrál, tak to ani Angličan nebyl.
Myslím, že tohle je jedna z věcí, které lze doopravdy říct ve prospěch lorda Robertse a jeho poněkud neurčitých idejí, které se pohybují v rozmezí od střeleckých klubů po povinné odvody. Ať už má ta idea jinak jakékoliv přednosti či nedostatky je to v každém případě idea zajištění rovnosti jakéhosi průměru sportovní zdatnosti lidí, lze si představit, že by mohla fungovat jako určitý korektiv našich sklonů vidět se v jistých výjimečných sportovcích. Ono je to tak, že existují miliony Angličanů, kteří si myslí, že patří k svalnaté rase, protože C. B. Fry je Angličan. A mnozí si jaksi neurčitě myslí, že sportovní zdatnost musí být Anglii vlastní protože Ranjitsinhji je Ind.
Ale skutečná historická síla Anglie, její fysická a morální zdatnost neměla nikdy nic společného s touto sportovní specialisací, spíše jí byla omezována. Někdo řekl, že bitva u Waterloo byla vyhrána na hřištích v Etonu (výrok běžně, ale nejspíš nesprávně, připisovaný Wellingtonovi, Eton je možná nejznámější anglická soukromá internátní škola nedaleko Windsoru, navštěvoval ji i mladý Wellington pozn. překl.). Byla to kromobyčejně nešťastná poznámka, protože anglický příspěvek k vítězství u Waterloo závisel mnohem víc než bývá u vítězství obvyklé na pevnosti a stálosti řadových vojáků v takřka zoufalé situaci. Bitvu o Waterloo vyhrála zarputilost prostého vojáka—tedy, rozumí se, vyhrál ji člověk, který v Etonu nikdy nebyl a nestudoval. Bylo absurdní tvrdit, že Waterloo bylo vyhráno na etonských kriketových hřištích. Dalo by se ale docela dobře tvrdit, že Waterloo bylo vyhráno na vesnické louce, kde velmi neohrabaní kluci hráli velmi neohrabaný kriket. Krátce řečeno, silný byl průměr národa, a sportovní sláva toho o průměru národa moc neřekne. Waterloo nevyhráli dobří hráči kriketu. Vyhráli tam ovšem špatní hráči kriketu, masa mužů, kteří měli jakési minimum sportovních návyků a instinktů.
Je to pro národ dobré znamení, když se takové věci dělají špatně. Ukazuje to, že je dělají všichni lidé. A je pro národ špatné znamení, když se takové věci dělají velmi dobře, protože to ukazuje, že se jim věnuje jen pár expertů a výstředníků a národ tomu jen přihlíží. Představme si, že by se v Anglii pod chozením po vycházkách rozumělo vždy jen to, že někdo dovede ujít pětačtyřicet mil za den bez únavy. Byli bychom si zcela jisti, že by chodilo jen velmi málo lidí a všechny ostatní byli popováželi na kolečkových židlích. Pokud ale slyšíme o chození a znamená to chůzi pomalou, chůzi s bolestí a častou únavou, pak víme, že většina národa ještě pořád chodí. Víme, že Anglie je pořád ještě, doslova, na nohou.
Potíž je tedy v tom, že faktické zvýšení sportovní úrovně bylo pravděpodobně špatné pro národní sportovní zdatnost. Namísto toho, aby byly turnaje zdravým mêlée, do kterého se může pustit každý a zkusit své štěstí, je tu dnes střežené a oplocené kolbiště, kde střetávají konkrétní šampioni, proti kterým by se normální člověk nepostavil, ani by mu to nakonec nikdo nedovolil. Jestliže bylo Waterloo vyhráno na etonských kriketových hřištích bylo to proto, že etonský kriket byl tehdy mnohem bezstarostnější než dnes. Pokud a dokud byla hra hrou, chtěl se do ní zapojit každý. Poté, co se z ní stalo umění, chce se každý dívat. Když bývala frivolní, možná mohla vyhrát Waterloo, když byla vážná a efektivní, prohrála Magersfontein (místo, kde Britové prohráli důležitou bitvu v jihoafrických bůrských válkách pozn. překl.)
V časech Waterloo měli průměrní Angličané jakousi hrubou a základní sportovní zdatnost. Tu nelze obnovit ani kriketem, ani povinnou vojenskou služnou ani žádnými umělými prostředky. Byla to záležitost duše. Vycházela ze smíchu, náboženství a ducha místa. Podobala se ale modernímu francouzskému duelu: mohlo se to stát komukoliv. Kdybych já byl francouzský žurnalista mohlo by se mi doopravdy stát, že by mně monieur Clemenceau vyzval, abych se s ním utkal v souboji pistolemi. Nezdá se mi ale ani trochu pravděpodobné, že by mě kdy pan C. B. Fry vyzval, abych se ním utkal v souboji kriketovými pálkami.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s