Lidskost a síla

Humanitarianism And Strength
Kdosi mi napsal, aby si stěžoval na něco, co jsem řekl o pokroku. Už jsem zapomněl, co jsem říkal a jsem si docela jist, že to bylo (jako jistý pan Douglas v básni, kterou jsem taky zapomněl) jemné a pravdivé. Teď ale v každém případě říkám tohle. Lidská historie je natolik bohatá a složitá, že můžete na jejím základě můžete požadovat skoro jakýkoliv pokrok či obrat zpět. Mohl bych tvrdit, že svět je čím dál demokratičtější, protože anglické volební právo se jistě demokratisovalo. Monhl bych také dovozovat, že je svět čím dál aristokratičtější, protože anglické soukromé školy jsou čím dál aristokratičtější. Z poklesu bičování bych mohl dokazovat úpadek militarismu. Taky bych mohl dokazovat vzestup militarismu z čím dál větších stálých armád a povinných odvodů. Takhle bych ale mohl dokázat cokoliv. Mohl bych dokazovat, že svět byl svět vždycky zelenější. Lidé teprve nedávno vynalezli absint a Westminster Gazette. Mohu dokázat, že svět je čím dál méně zelený. Lesníci Robina Hooda už neexistují a na polích se staví domy. Na základě khaki bych mohl dokazovat, že svět je méně červený a na základě pencových známek dokládat, že je čím dál červenější. Ve všech těchto případech se ovšem pokrokem rozumí pokrok v nějaké konkrétní věci. Všimli jste si někdy jednoho podivného Tennysovnova verše , ve kterém (polovědomě) přiznává jak moc se pokrok hodí:
„Let the great world spin for ever down the ringing grooves of change.“ (ať se celý velký svět věčně valí řinčivými kolejemi změny). Naše moderní změny jsou podle něj koleje. A pokud jsou to koleje, pak možná nebylo nic tak zaběhnutého.
Nic by mě nedonutilo, abych v takhle lenivém monologu náležitě probíral nějakou velkou politickou záležitost jako je problém vojenských trestů v Egyptě. Mohu ale poukázat na jednu širokou skutečnost, které si mohou všimnout obě strany, ale kterou, celkem vzato, obě přehlížejí. Ať už je pravda jakákoliv, je naprostý omyl používat argument, že my Evropané musíme divochům a Asiatům dělat to, co dělají oni nám. Všiml jsem si, že někteří diskutéři dokonce používají metaforu „Musíme proti nim bojovat jejich vlastními zbraněmi.“ Nu dobrá, nechme ty diskutéry, aby se drželi své metafory a drželi se jí doslova. Bojujme se Súdánci jejich vlastními zbraněmi. Jejich vlastními zbraněmi jsou velké, velmi neohrabané nože a sem tam nějaká postarší puška. Další jejich vlastní zbraně jsou mučení a otroctví. Pokud s nimi budeme bojovat mučením a otroctvím, budeme bojovat špatně zrovna tak, jako kdybychom s nimi bojovali s neohrabanými noži a starými puškami. Veškerá síla naší křesťanské civilisace spočívá v tom, že bojuje svými vlastními zbraněmi a ne zbraněmi někoho cizího. Není pravda, že nadřazenost vyžaduje oplácení stejného stejným. Není pravda, že když malý chuligán vyplázne na jazyk na lorda nejvyššího sudího, tak si lord nejvyšší sudí okamžitě uvědomí, že jediná možnost, jak si může uchovat své postavení je to, že na vyplázne jazyk na malého chuligána. Chuligán možná má a možná nemá jakýkoliv respekt k lordu nejvyššímu sudímu, to je záležitost, kterou můžeme spokojeně ponechat jako vznešené psychologické tajemství. Pokud ale chuligán má jakýkoliv respekt vůči lordu nejvyššímu sudímu je to kvůli tomu, že nevyplazuje jazyk.
Hrubší nebo pomalejší rasy se přesně stejně dívají na civilisaci křesťanstva. Pokud k ní chovají nějaký respekt je to právě proto, že nepoužívá stejně hrubé a kruté nástroje jako oni. .Podle některých moderních moderních moralistů pokaždé, když Zuluové uříznou hlavy mrtvým Angličanům, musí Angličané řezat hlavy mrtvým Zuluů. Vždycky, když Arabové či Egypťané bez ustání bičují své otroky, musí Angličané bičovat své poddané. Na základě stejného principu (předpokládám) musí anglický admirál, pokaždé když bojuje s kanibaly, kanibaly pojídat. Ať už může menu tvořené výlučně barbarskými králi připadat anglickému gentlemanovi jakkoliv nepřitažlivé, musí se pokusit zasednout ke stolu s chutí. Musí s obyvateli Sandwichových ostrovů jejich vlastními zbraněmi, a jejich zbraněmi jsou vidličky a nože. Pravda je ale samozřejmě taková, že pokud takové věci dělám, zcela to ruší kouzlo naší nadřazenosti. Veškeré tajemství bílého muže, všechna strach budící poesie bílého muže, nakolik v očích divocha existuje, spočívá v tom, že takové věci neděláme. Zuluové na nás ukazují a říkají: „Hleďte, přichází tihle nevysvětlitelní polobozi, tihle mágové, kteří svým nepřátelům neuřezávají nosy . Súdánci si říkají: „Tihle drsní lidé, nikdy neberou na své služebníky bič, to je víc než nejprostší a nejzjevnější lidská potěšení. “ A kanibalové řeknou: „Hle, zde přichází strohý a hrozný lid, lid který si odpírá dokonce vařeného misionáře: prchněme.“
Ať už jsou tyhle detaily poněkud odhadované nebo ne, obecné tvrzení, které předkládám vyjadřuje nejprostší zdravý rozum. Evropu činí, celkem vzato, nejlidštější civilisací právě to, co ji, celkem vzato, činí nejsilnější. Zabývat se dobrým podnětem totiž člověku umožňuje právě ta schopnost, která mu umožňuje vyrobit dobrou pušku, jeho imaginace. Díky imaginaci může přechytračit nepřítele a díky imaginaci ho může ušetřit. A především díky této schopnosti představit si pohled a názor někoho jiného na niž se Evropané a křesťané specialisují, dovedli křesťané a Evropané, se všemi svými chybami, k takové dokonalosti umění míru i války.
Jen oni vynalezli strojní pušky, a jen oni vynalezli ambulance. A i když to může znít podivně ambulance vynalezli z jednoho a toho samého důvodu, z jakého vynalezli strojní pušky. K oběma věcem patří velmi živá kalkulace se vzdálenými událostmi. Právě proto, že je Východ, při vší své moudrosti, krutý, je také slabý. A divoši zůstávají pořád pouhými divochy právě proto, že jsou nelítostní. Kdyby si dokázali představit, jak jejich nepřítel trpí, dokázali by si představit i jakou taktiku vymýšlí. Kdyby Zuluové neřezali anglické hlavy mohli by si je půjčit. Pokud člověku nerozumíte nemůžete ho zničit. A pokud mu rozumíte, nejspíš ho ničit nebudete.
Když mi bylo asi sedm roků, myslíval jsem si, že největším moderním nebezpečím je příliš mnoho civilisace. Nyní si spíš myslím, že největším moderním nebezpečím je pomalý návrat k barbarství, takový návrat k barbarství, jaký naznačují požadavky na barbarskou odvetu, o kterých jsem právě mluvil. Civilisace v nejlepším slova smyslu znamená prostě jen plnou autoritu lidského ducha nad všemi vnějšími věcmi. Barbarství znamená všechny tyhle vnější věci uctívat v jejich hrubé a neovládnuté podobě. Barbarství znamená klanět se Přírodě a v poesii, vědě a filosofii bylo v poslední době uctívání přírody až moc. Vždycky, když začnou lidé mluvit s velkou vážností o silách vně člověka, zní to pokaždé barbarskou notou. Když lidé hodně mluví o dědičnosti a o prostředí jsou to skoro barbaři. Mnozí z moderních mužů vědy jsou skoro barbaři. Panu Blatchfordovi velmi vážně hrozí, že se stane barbarem. Barbaři totiž, zejména opravdu ubozí a nešťastní barbaři, totiž vždycky o těchto vědeckých tématech mluví od rána do večera. To je důvod proč zůstávají ubozí a nešťastní, proč zůstávají barbary. Hotentoti pořád mluví o dědičnosti, zrovna tak jako pan Blatchford. Obyvatelé Sandwichových ostrovů pořád mluví o prostředí, zrovna jako pan Suthers. Divoši—ti doopravdy zaostalí nebo zvrácení—věnují skoro všechny své příběhy a rčení tématu fysického spříznění, kletby na tom či onom kmeni, poskvrně na té či oné rodině, nepřemožitelnému zákonu krve, nevyhnutelnému zlu míst. Pravý divoch je otrok, pořád mluví o tom, co musí dělat, pravý civilisovaný člověk je člověk svobodný a vždycky mluví o tom, co může dělat. Proto na mně působí všechno co o dědičnosti napsal Zola a co o ní napsal Ibsen, nejen jako něco zlého, ale jako cosi ignorantského a zpátečnického. Tenhle druh vědy je skoro to jediné, co lze v přísném slova smyslu označit za reakcionářství. Vědecký determinismus je prostě prvotní soumrak celého lidstva, a někteří lidé se k němu, zdá se, vrací.
Další divošským rysem naší doby je sklon bavit se spíš o hmotných věcech, než o ideách. Stará civilisace mluvila o hříchu obžerství či nestřídmosti. My mluvíme o problému pití—jako by byl problém v pití. Když začnou lidé problém lidské nezdrženlivosti označovat za problém pití a mluvit o tom, že ho vyřeší tím, že se vypořádají s pašováním alkoholu, pak klesli na dosti chmurnou úroveň barbarství. Je to obrácená forma uctívání fetiše, není o nic pitomější říkat, že láhev je bůh, než tvrdit, že lahev je ďábel. Lidé, kteří mluví o prokletí pití sejdou oním temným kopcem ještě níž. Nebude to trvat dlouho a začnou mlácení manželek označovat za problém pohrabáče, vykrádání domů za problém obchodu s paklíči a jak je tak znám, mohou se pokusit předejít padělkům tím, že nechají v parlamentu schválit zákon přikazující zavření všech papírnictví.
Nemohu se zbavit myšlenky, že jakýsi stín tohoto necivilisovaného materialismu padá v současnosti na věc mnohem důstojnější a cennější. Každý právě teď mluví o tom, jak zapotřebí je prosazovat mír a předcházet válce. Ale dokonce i válka a mír jsou víc fysické než morální stavy a když budene mluvit jen o nich, nemáme jak se dostat až k jádru věci. Jak kupříkladu můžeme vlastně ustavit mír v jednom jediném společenství, jedné jediné obci? Nebudeme to dělat tak, že bychom každému nějak neurčitě vysvětlovali, že se mají zdržet rvaček a podrobit se všemu, co se se jim přihodí. Naopak mu zcela jasně řekneme, jaká má práva a pak se pustíme do toho, abychom napravili křivdy, které utrpěl. Nebudeme mít v Evropě společný mír, dokud nebudeme mít v Evropě sdílený princip. Lidé mluví o „Spojených státech evropských“ ale zapomínají na to, že k tomu, aby vznikly Spojené státy americké bylo zapotřebí velmi doktrinální Deklarace nezávislosti. O ničem se nemůžete ani shodnout ani přít.

Fonetický pravopis

Phonetic Spelling

Napsal mi jeden čtenář, který chtěl, abych lépe objasnil své poznámky o fonetickém pravopisu Nemám podrobné námitky proti reformě pravopisu, moje výhrada je všeobecná a principiální. Zní takhle: Zdá se mi, že to, co je doopravdy v nepořádku se vším moderním a vysoce civilisovaným jazykem je to, že pozůstává převážně z mrtvých slov. Polovinu naší řeči tvoří podobenství, která nám nepřipadají ničemu podobná, obrazných rčení, která nevyvolávají žádný obraz, historické odkazy, na jejichž původ jsme zapomněli. Vezměte si jakýkoliv případ, na který vám padne okno. Všiml jsem si třeba před pár dny v novinách, že dobře známý předák jisté náboženské strany napsal svému stoupenci následující podivná slova: „Nezapomněl jsem na to jak talentovaně jste držel prapor u Birkenhead.“ Když si vezmeme běžný neurčitý smysl slova „talentovaný“, nedrží ten obraz nijak pohromadě. Polnice hlaholí, kopí se blyští a chvějí a uprostřed vřící šarlatové bitvy stojí gentleman a talentovaně drží prapor. Když pak půjdeme k původní síle slova „talent“ je to celé ještě horší. Talent je řecká mince použitá v Novém zákonu jako symbol intelektuální kapacity svěřené jednotlivci při jeho narození. Pokud onen náboženský představitel svými slovy něco mínil, asi by se divil, jak asi může řecká mince držet prapor. Jenže ve skutečnosti nemyslel nic. Slova „držel prapor“ byla jen bezbarvým výrazem pro to, že dělal, co dělat měl a „talentovaně“ bylo bezbarvé hodnocení toho, že to udělal s úspěchem.
Nu a moje obava zabývat se čímkoliv kolem fonetického pravopisu plyne z toho, že to jen posílí tuhle tendenci používat jako počítadla a ne jako mince. Původní život slova (jak tomu bylo o „talentu“) není dlouhý: rozumný pravopis by ho mohl zničit úplně. Představte si jakoukoliv větu chcete: třeba si představte, že by někdo řekl „Republics generally encourage holidays“ (republiky zpravidla přejí dovoleným). Vypadá to jako první věta z písanky. Nu je pravda, že když tuhle větu zapíšete tak, jak ji vyslovují i ti nejvzdělanější lidé bude to znít takhle „Ripubliks jenrally inkurrij hollidies.“ Vypadá to ošklivě, ale ošklivost mi nevadí ani v nejmenším. Moje výhrada je v tom, že každé z těch čtyř slov má svou historii a obsahuje skryté poklady a že kvůli fonetickému pravopusu na tuto historii a skryté poklady (na které míváme už tak sklon zapomínat) úplně zapomínáme. Republika, to není jen druh politické volby. Republika (jak vidíme, když se podíváme na strukturu slova) znamená Věc veřejnou: co jsme, obecně vzato, my všichni.
Republikán není někdo, kdo chce ústavu a presidenta. Republikán je člověk, který dává přednost myšlence, že vláda je cosi neosobního, jeho opakem je royalista, který dává přednost myšlence, ře vláda je osobní záležitost. Vezměme si druhé slovo: „obecně“. To se vždy používá ve smyslu: „ve většině případů“. Když se ale opět podíváme na podobu slova a to, jak se píše, vidíme, že „obecně“ znamená cosi blízkého „všeobecně“ a je obecně příbuzné slovům jako „rod“ či „obroda“ (původní slova generally, generation, regeneration, nelze v překladu zcela sledovat pozn. překl.). „Prasata jsou obecně řečeno špinavá“ neznamená, že prasata jsou, ve většině případu, špinavá, ale že prasat jsou špinavá jako plemeno či rasa, že prasata jako prasata jsou špinavá—což je důležitý filosofický rozdíl. A vezměme si třetí slovo „přeje, pobízí či povzbuzuje“. V různých moderních větách se používá v jakémsi automatickém smyslu podpory, přát poesii znamená ji prostě podporovat nebo jí pomáhat. Ale povzbuzovat poesii znamená v pravém slova smyslu dodávat jí odvahy—krásná idea. A pak tu máme čtvrté slovo „dovolená či svátky“. Dokud bude tohle slovo existovat, bude odpovědí na ignorantskou pomluvu, která tvrdí, že náboženství bylo proti lidskému veselí, je to slovo, které potvrzuje, že když je den svatý má být také šťastný. Správně psaná vypovídají tahle slova podobně úžasný příběh jako Westminster Abbey. Když je budeme psát foneticky, mohou o poslední stopy takového příběhu přijít. „Generally“ je vznešený metafysický pojem, „jenerally“ ne. Když člověka povzbuzujete („encourage“), dodáváte mu rytířskosti stovky princů, když ho jen „inkurrij“, nic takového se neděje. Když budete republiky psát foneticky, mohou nakonec zapomenout, že mají být veřejné. A svátky psané foneticky nakonec mohou nakonec zapomenout, že mají být svaté.
Tady je jedna věc, která se zrovna přihodila. Jeden soudce komusi řekl, když se zabýval nějakým případem, že on či ona „má být vždy zdvořilý k policii“. Nevím jestli si to soudce uvědomil, ale v angličtině mají slova zdvořilost (polite) a policie mají stejný původ a význam. Zdvořilost znamená atmosféru a obřady města, symbol lidské civilisace. Policista je představitel a strážce města, symbolu lidské civilisace. Dá se ale docela pochybovat o tom, že se ty dvě ideje běžně v mysli spojovaly. O zdvořilosti jsme asi často slyšeli bez toho, abychom pomysleli na policistu, je dokonce možné, že nám dokonce často padnou oči na policistu, aniž by nám myšlenky okamžitě zaletěly ke zdvořilosti. A přece je idea posvátného města nejen obě spojuje, ale je také jejich jediným vážným ospravedlněním a jediným vážným korektivem pro obě. Znamená-li příliš často zdvořilost pouhou fintivost, pak je to proto, že nemá moc co společného s vážným patriotismem a veřejnou důstojností, jsou-li policisté obhroublí nebo ležérní, je to proto, že nejsou dostatečně přesvědčeni o tom, že jsou ve službě krásného města a že pomáhají dobru a světlu. Zdvořilost není jen okázalá ozdoba. Zdvořilost není dokonce ani jen cosi jako omluvná dvornost. Zdvořilost je ozbrojená stráž, přísná, skvělá a bdělá, dohlížející na všechno lidské počínání, jinými slovy řečeno zdvořilost je policista. Policista není jen silný chlapík s pendrekem, policista je stroj na uhlazování a oslazování nemilých příhod každodenního života. Jinak řečeno, policista je zdvořilost, zahalený obraz zdvořilosti—někdy zahalený neprostupným závojem. Jde mi tu ale o to, že když ztratíme původní ideu města, které je silou a mládím obou slov, začnou obě věci skutečně upadat. Naše zdvořilost pozbude vší mužnosti, protože zapomeneme, že zdvořilost je jen řecké slovo pro patriotismus. Naši policisté ztrácí všechnu jemnost, protože jsme zapomněli, že policista je jen řecké slovo pro cosi civilisovaného. Policista musí občas jednat jako rytíř spěchající k záchraně. Policista by v sobě měl mít eleganci takového rytíře. Nejsem si ale jist, zda by mu nějak mohlo pomoci, aby pamatoval na tuto povinnost romantické šlechetnosti, kdyby ho psali foneticky. Slyšel jsem, že někteří reformátoři pravopisu v chudších částech Londýna jeho jméno píší foneticky, velmi foneticky. Říkají mu „pleeceman“. A tak se ze slova vytrácí veškerá romantika dávného města a policistu zcela náhle opouští jeho ctihodné způsoby. V tom vidím argument proti jakékoliv extrémní reformě pravopisu. Když budete slovo špatně psát, budete v jistém pokušení špatně myslet.

Omyl nestrannosti

The Error of Impartiality

Odmítnutí porotců v Thawově procesu (sensační proces s britským uhlobaronem Henry Kendallem Thawem pro vraždu anglického architekta v roce 1906 pozn. překl. ) dojít ke shodě je nesporně poněkud zábavným důsledkem šílené a dokonce fantastické obezřelosti s níž byli vybíráni. Porotci byli odmítnutí z důvodů, které měly podle všeho jen ty nejbláznivější vztah k případu—takové důvody, o nichž si ani nedovedeme představit, že by jakékoliv lidské bytosti mohli dodat opravdovou zaujatost. Mohli bychom se ptát, zda, přehnaná theorie nestrannosti u soudce či porotce nemůže být dovedena tak daleko, kde už bude nespravedlivější, než samotná chybějící nestrannost. To, co lidé označují za nestrannost může být docela obyčejná lhostejnost a co označují za stranění může být docela obyčejná mentální aktivita. Občas se kupříkladu o nějakém porotci namítá, že si udělal nějaký primâ-facie názor o případu: jestliže ho ostrý výslech přiměje, aby připustil si takový názor vytvořil, je považován za zjevně nezpůsobilé účastnit se procesu. Tohle je jednoduše nezdravé. Pokud by byl zaujatý s ohledem na konkrétní zájem, kvůli třídě, vyznání, nebo notorické propagandě, pak by takový fakt dokazoval, že nebude posuzovat nestranně. Ovšem pouhý fakt, že si utvořil nějaký přechodný dojem na základě prvních faktů, které se dozvěděl, ten nedokazuje, že není schopný nestranného posuzování, dokazuje to jen tolik, že to není chladnokrevný hlupák.
Pokud se projdeme po ulici a vezeme s sebou všechny porotce, kteří si neudělali názor a necháme být ty, kteří si názor udělali, bude nejspíš velmi pravděpodobné, že se nám povede vybrat leda tak vybrat všechny porotce hlupáky a pominout všechny přemýšlivé. Za předpokladu, že jde opravdu o názor této letmé abstraktní povahy, za předpokladu, že nic nenaznačuje pevně usazené motivy či předsudky, můžeme to považovat nejen za příslib schopnosti, ale doslovně i za příslib spravedlnosti. Když si někdo dá tu práci, aby dedukoval nějaké závěry z policejních zpráv, zřejmě to bude právě ten člověk, který si dá tu práci, aby dovodil další a odlišné věci z důkazů. Ten, kdo měl dost rozumu na to, aby si udělal názor bude mít dost rozumu na to, aby svůj názor změnil.
Stojí za to věnovat se chvíli tomuto drobnějšímu aspektu celé věci, protože omyl ohledně nestrannosti a spravedlnosti se v žádném případě neomezuje na kriminální problém. O agnostikovi se předpokládá, že je nestranný v mnohem vážnějších věcech, třeba on prostě nic neví. Logickým výsledkem přepečlivého výběru Thawových porotců by bylo, že by tenhle případ měli soudit Eskymáci nebo Hotentoti, nebo divoši z Kanibalských ostrovů—zkrátka nějakou skupinou lidí, bez jakéhokoliv představitelného zájmu v některé ze stran a navíc bez jakéhokoliv představitelného zájmu o případ samotný. Čisté a zářivé nestrannosti by dosáhli lidé, kteří nebudou mít žádný názor nejen před tím, než se začnou věcí zabývat, ale ani poté, co ji posoudí. Podobně panuje v moderních diskusích o náboženství a filosofii absurdní předpoklad, že někdo zastává správnou a vyváženou posici jen proto, že nedošel k žádnému závěru a že ten, kdo k nějakému závěru dospěl je tím jaksi vyškrtnut ze seznamu férových soudců. Předpokládá se, že skeptik není nijak zaujatý, zatímco ve skutečnosti je velmi zjevně nakloněný skepticismu. Vzpomínám, jak jsem se jednou přel s upřímným mladým atheistou, kterého velmi šokovalo, když jsem zpochybnil některé z předpokladů, které byly pro něj zcela posvátné (jako třeba vcelku neprokázanou nezávislost hmoty a docela nepravděpodobné předpoklad, že je schopna vyprodukovat mysl ) a nakonec dospěl k tomu, že ve spravedlivém zápalu vzdoru a rozhořčení položil otázku: „Dobrá tedy, můžete mi tedy jmenovat jakéhokoliv intelektuála, jakéhokoliv velikána vědy či filosofie, který akceptoval zázraky?“ Odpověděl jsem: „S radostí. Dr. Johnson, Newton, Faraday, Newman, Gladstone, Pasteur, Browning, Brunetiere—tolik jmen, kolik jen si budete přát.“ Na to měl onen docela obdivuhodný a idealistický mladý muž tuhle šokující odpověď: „Ale tak, tohle oni přece museli říkat, vždyť to byli křesťané.“ Nejdřív po mně chtěl, abych mu našel černou labuť a pak všechny moje labutě odmítl, protože byly černé. To, že všichni tihle velcí myslitelé dospěli ke křesťanskému názoru, bylo tak či onak důkazem, že to buď nebyli velcí intelektuálové, nebo že ve skutečnosti k takovému názoru nedospěli. Jeho argument byl takhle kouzelně jednoduchý: „Všichni ti, kdo se počítají, dospěli k mému závěru, protože pokud dospěli k vašemu závěru, tak se nepočítají.“
Zdá se, že takového diskutéra ani nenapadlo, že pokud byl kardinál Newman skutečným intelektuálem, pak fakt, že vyznával dogmatické náboženství dokazovalo to právě tolik jako fakt, že jiný intelektuál, profesor Huxley, shledal, že dogmatické náboženství vyznávat nemůže, tedy že to (jak s radostí doznávám) znamená velmi málo pro jednu či druhou stranu. Pokud existuje nějaká třída lidí, o kterých historie prokázala, že jsou nanejvýš a obzvláště schopní všechno poplést nikam netrefit, je to právě třída největších intelektuálů. Vždycky půjdu raději s většinou lidstva, to je také důvod, proč jsem demokrat. Ať už je ale pravda o výjimečných intelektuálech a lidstvu jakákoliv, je očividně nanejvýš nerozumné, aby byli inteligentní lidé tříděni podle absurdního moderního principu, který každého bystrého člověka, který nedokáže dospět k závěru považuje za nestranného soudce, a každého bystrého člověka, který dokáže dospět k závěru za zotročeného fanatika. Dnes to vypadá tak, že pokud se někdo postavil na jednu nebo druhou stranu, považujeme to za jasnou námitku proti němu. Jinými slovy považujeme za jasnou námitku proti někomu, kdo přemýšlí, že jeho přemýšlení přineslo výsledky. O mysliteli, který důkladně přemýšlel a dospěl k jednoznačnému závěru, říkáme, že je to fanatik, nebo otrok náboženství. Říkáme, že porotce není porotce, protože vynesl verdikt. Říkáme, že soudce není soudce, protože dává rozsudku. Říkáme, že upřímně věřící člověk nemá právo volit, protože svou volbu už učinil.

Methusalenita

The Methuselahite
Obdržel jsem dopis od gentlemana, který je velmi rozhořčen tím, co považuje za moji prostořekost při znevažování nebo zesměšňování spiritismus. Měl jsem dojem, že spiritismus hájím, ale jsem už docela zvyklý, že jsem viněn z výsměchu věcem, které se snažím ospravedlnit. Můj úděl ve většině sporů bývá poněkud tragický. Je téměř neměnným pravidlem, že člověk, se kterým nesouhlasím si myslí, že ze sebe dělám blázna a člověk, se kterým souhlasím si myslí, že si dělám blázny z něj. Zdá se, že panuje jakási představa, že, když něco chválíte fantastickými pojmy, nebo to hájíte groteskními příklady, nezacházíte s tématem či předmětem náležitě. Jenže pravda zůstává stejně slavnostně vážnou, bez ohledu na to jaké příklady nebo postavy její představitel použije. To, že čtyři a čtyři je osm je pravda stejně úžasná bez ohledu na to, jestli budete počítat osm česneků, nebo osm andělů, nebo cihel, nebo osm biskupů, nebo osm slabších básníků, nebo osmi prasat. Podobně, pokud platí, že Bůh stvořil všechny věci, lze tento vážný fakt potvrdit jak tím, že ukážeme na hvězdu, tak tím, že zamáváme deštníkem. Celá věc je ale ještě silnější. Používání groteskních pojmů ve vážné diskusi přináší jistou filosofickou výhodu.
Docela vážně si myslím, že čím vážnější je debata, tím grotesknější pojmy by se měly používat. Řekl bych, že důvod pro to je zřejmý. Téma je totiž vážné a důležité do té míry, nakolik se dotýká celého vesmíru, nebo přinejmenším nějakých velkých sfér a cyklů zkušenosti. Do té míry platí, že věc je právě tak universální jako je závažná. A do té míry, do jaké je universální, do té je také plná komických věcí. Pokud vezmete něco malého, může to být zcela závažná věc. Takový Napoleon třeba byl malý, ale jak byl důležitý, a to samé se dá říct o mikrobech. Pokud něco isolujtete, můžete získat čistou esenci vážnosti. Pokud ale vezmete něco velkého (třeba sluneční soustavu), musí to být, přinejmenším částečně, komické. Bacily jsou vážná věc, protože mohou vás zabít. Ale hvězda jsou zábavné, protože dávají vzejít životu a život dává vzejít legraci. Pokud máte, řekněme, theorii o člověku a pokud ji můžete dokázat jen tím, že budete mluvit o Platonovi a Gerge Washingtonovi, může vaše theorie být cosi frivolního. Pokud ji ale můžete prokázat tím, že budete mluvit o butlerovi, nebo o poštákovi, pak už je to vážná věc, protože je universální. Používat hloupé metafory o vážných otázkách není ani zdaleka neuctivost, ale přímo povinnost. Je to zkouška, nakolik to kdo myslí vážně. To, zda dokáže vzít příklady z hrnců, pánviček, bot a máselnic je testem zodpovědného náboženství či theorie. Je zkouškou dobré filosofie, zda ji dokážete hájit groteskně. Je zkouškou dobrého náboženství, zda o něm můžete žertovat.
Když jsem býval velmi mladým novinářem zlobíval mě jeden zvláštní zvyk tiskařů, zvyk kterého by si asi všimla většina lidí, kteří mají podobné sklony jako já. Souvisí s pevným přesvědčením, že být racionalistou a nacionalistou je jedno a to samé. Mám na mysli tendenci tiskařů měnit slovo „kosmický“ na „komický“. Od té doby jsme ale dospěl k závěru, že tiskaři měli pravdu. Demokracie má vždy pravdu, ať už je kosmická nebo komická
Je tu ale ještě jeden důvod, který působí, že je téměř nevyhnutelné, abychom to, v co se vší vážností věříme, hájili groteskním způsobem. Jde o to, že grotesknost sama se úzce pojí s vážností. Nemůžete něco zbavit důstojnosti, pokud to svou důstojnost nemá. Proč je legrační, když se někdo najednou na ulici posadí na zadek? Je tu jeden možný a rozumný důvod, totiž ten, že člověk je obrazem Božím. Když spadne cokoliv jiného, legrační to není, k smíchu jen jen, když upadne člověk. Nikdo nevidí nic legračního na tom, že spadne strom. Nikdo se nezastaví na ulici a nezačne řvát smíchy, když uvidí, že začal padat sníh. Trochu vážně lidi berou, když udeří hrom. Když padají střechy a hroutí se vysoké budovy, berou to lidé vážně. Směje se jenom, když se svalí člověk. To proto, že je to velmi vážná náboženská věc: Pád člověka. Jen člověk může být absurdní, protože jen člověk má svou důstojnost.
To jsem napsal výše, většina mého článku, je jen odbočka v závorce. Je načase, abych se vrátil k mému cholerickému pisateli, který mi vynadal, že se k problému spiritismu stavím příliš frivolně. Můj pisatel,očividně velmi inteligentní člověk, se na mně opravdu zlobí. Používá ty nejsilnější výrazy. Říká, že mu připomínám jeho bratra, což patrně otevírá celou propast, nebo obzor hanby. Hlavní jádro jeho útoku se skládá ze dvou tvrzení. Za prvé se mně ptá, jaké právo mám o spiritismu vůbec mluvit, když sám přiznávám že jsem nikdy nebyl na seanci. To je docela v pořádku, ale je mnoho věcí, na kterých jsem nikdy nebyl, ale nemám ani v nejmenším v úmyslu o nich přestal mluvit. Odmítám (kupříkladu) přestat mluvit o obléhání Troje, odmítám zůstat zticha pokud jde o francouzskou revoluci. Nenechám se umlčet, když přijde na nedávné neomluvitelné zavraždění Julia Caesara. Pokud nemá spiritismus právo soudit nikdo jiný, než člověk, který navštívil seanci, pak to, logicky vzato, dosti vážné následky: skoro by to vypadalo, že nikdo, kdo nebyl na prvních shromáždění o Letnicích, nemá právo soudit křesťanství. A to by bylo hrozné. Osobně si dokážu udělat na spiritismus názor, aniž bych viděl duchy, zrovna tak, jako si dovedu udělat názor na japonskou válku, bez toho, abych viděl Japonce, a také si umím udělat názor na americké milionáře, aniž bych (díky Bohu) nějakého viděl. Blahoslavení, kteří neviděli a přece uvěřili: slova, kteří někteří považovali za proroctví o moderní žurnalistice.
Důležitější je ale druhá námitka mého korespondenta. Viní mně, že ve skutečnosti ignoruji hodnotu komunikace (existuje-li) mezi tímto a oním světem. Neignoruji ji. Říkám ale tohle: k zkoumání na poli duchovním se pojí jiný princip, než k bádání na kterémkoliv jiném poli. Když člověk chytá ryby na návnadu, ryba připlave i kdyby prohlašoval, že nic takového jako ryby neexistuje. Když někdo nastraží polepenou větvičku na ptáky, ptáci se chytí i tehdy, pokud považuje víru v ptáky za pověru. Ovšem člověku nemůže házet návnadu na duše. Nemůže nastražit větvičku s lepidlem, aby lapal bohy. Všechny školy moudrosti se shodly, že zrovna k tomuhle lapání je zapotřebí nějaké té víry na lapačově straně. Věc se tedy má takhle: když nevěříte v duchy, marně je voláte, když věříte—je to zapotřebí? Když nevěříte, volat je nemůžete. Když věříte, nebudete.
To je opravdový rozdál mezi bádáním v téhle oblasti a bádáním v kterékoliv jiné. Kněz volá k bohyni, zrovna tak jako muž volá svou ženu, protože ví, že tu je. Kdyby chlapík hlasitě křičel jediné slovo: „Marie“ s cílem toliko zjistit, zda když bude křičet dost dlouho, nějaká žena toho jména přijde a vezme s ho za manžela, pak bude víceméně v pozici moderního spiritisty. Starý vyznavač náboženství volal ke svému Bohu. Moderní volá po nějakém bohu, který by se ho ujal. Náboženství, tak jak dosud existovalo ve světě spočívalo celé v tom, že jste věděli o svých bozích všechno, dřív než jste je potkali, pokud vůbec. Zdá se mi, že spiritismus je zcela v pořádku po své mystické stránce. Jeho nadpřirozená stránka mi přijde zcela přirozená. Jeho neuvěřitelná část mi přijde zjevně pravdivá. Myslím ale že je nebezpečný či neuspokojivý do té míry, nakolik je vědecký. Bádá nad tím zda jeho bohové stojí za bádání. Muž (jistého věku) může pohlédnout do očí své milované, aby se podíval, že jsou krásné. Ale žádná normální dáma nedovolí mladému muži, aby se podíval, zda jsou krásné. Stejnou marnivost a výstřednost lze obecně pozorovat u bohů. Chvalte, je nebo je nechte být, ale nehledejte, pokud nevíte, že tu jsou. Nehledejte je, pokud je nechcete. Vážně to nemají rádi.

Uctívání boháčů

The Worship of the Wealthy

Všiml jsem si, že se do naší literatury a žurnalistiky vtírá nový způsob lichocení bohatým a mocným. V přímočařejších dobách bylo přímočařejší i samo lichocení, i sama lež byla pravdivější. Když se chtěl chudák vlichotit boháčovi, řekl mu prostě, že je ten nejmoudřejší, nejvyšší, nejsilnější, nejvelkomyslnější a nejkrásnější z celého lidstva a jelikož i ten boháč nejspíš věděl, že to není pravda, nadělalo to méně škody. Když dvořané pěli chvály na krále připisovali mu věci, které byly zcela nepravděpodobné, jako to, že se podobá polednímu slunci, že si musí zakrývat oči, když vstupují do místnosti, že bez něj by lidé nemohli dýchat, nebo že si sám svým jediným mečem podmanil Evropu, Asii, Afriku a Ameriku. Je to methoda bezpečná v tom, že je umělá, v tom, že mezi králem a jeho veřejným obrazem nebyl ve skutečnosti žádný vztah. Ovšem moderní lidé vynalezli mnohem subtilnější a jedovatější formu chvalořeči. Moderní methoda spočívá v tom, že se vezme princ, nebo boháč, předloží se věrohodný obraz jeho typu či osobnosti, třeba že je praktický, nebo že je sportovec, nebo milovník umění, nebo dobrý společník, nebo reservovaný a pak nesmírně přežene hodnotu a význam těchto přirozených vlastností. Ti, kdo velebí pana Carnegie neříkají, že je stejně moudrý jako Šalamoun a udatný jako Mars. Byl by raději, kdyby to dělali. Druhá nejupřímnější věc, kterou by mohli udělat, by bylo, kdyby řekli skutečný důvod, proč ho chválí a ten je jednoduše v tom, že má peníze. Novináři, kteří píší o panu Peirpont Morganovi neříkají, že je krásný Apollon, byl bych raději kdyby to říkali. Oni vezmou povrchní boháčův život, jeho způsoby, odívání, koníčky, lásku ke kočkám, nebo nelibost k lékařům. Starý lichotník měl za hotovou věc, že král je normální člověk a pracoval na tom, aby z něj udělal člověka mimořádného. Novější a bystřejší lichometník bere za hotovou věc, že je mimořádný a proto i běžné věci na něm shledává zajímavými.
Všiml jsem si jednoho velmi zábavného způsobu, jak se tohle dělá. Zaznamenat jsem, že tahle methoda byla použita na asi šest z nejbohatších lidí v Anglii v knize rozhovorů publikovaných schopnými a dobře známými žurnalisty. Lichotníkovi se daří spojit přísnou faktickou pravdu a široce rozprostřenou atmosférou úžasu a tajemství jednoduše tím, používá toliko negativa. Přestavme si, že píšete chápavou studii o panu Peirpont Morganovi. To,co si myslí, má rád, nebo obdivuje, možná nestojí za mnoho řeči, můžete ale předestřít celé širé obzory jeho vkusu a filosofie tím, že bude hodně mluvit o tom, co si nemyslí, nemá rád a neobdivuje. Můžete o něm říct: „Málo ho ale přitahují nejnovější školy německé filosofie a téměř stejně rozhodně si drží odstup jak od tendencí transcedentního pantheismu, tak od sevřenějších vytržení novokatolicismu.“ Nebo si představte, že jsem vyzván, abych velebil uklízečku, která zrovna přišla do mého domu, a která si to jistě zaslouží mnohem víc. Řeknu: „Bylo by omylem řadit paní Higgsm mezi následníky Loisyovy, její posice se v mnohém odlišuje, nelze ji ani zcela ztotožnit s Harnackovým pevným hebraismem.“ Je to výtečná methoda, protože lichometníkovi dovoluje mluvit vedle předmětu své chvály a tomu zas dává mohutnou, byť jaksi matoucí mentální auru, jako by to byl kdosi, kdo prošel agoniemi filosofické volby, jíž si předtím nebyl vědom. Je to úžasná methoda, ale byl bych rád, kdyby se někdy používal spíš na uklízečky než na milionáře.
Všímám si také ještě jednoho způsobu lichocení důležitým lidem, který se rozmáhá mezi autory v novinách i jinde. Spočívá v tom, že o někom říkají, že je „prostý“ nebo „tichý“, nebo „skromný“, aniž by to mělo jakýkoliv smysl nebo vztah k osobě, o které se mluví. Být prostý je to vůbec nejlepší na světě, být skromný je pak druhá nejlepší věc na světě. Jak to je s tím, když je někdo tichý, si tak jistý nejsem. Jsem spíš nakloněn tomu myslit si, že opravdu skromní nadělají pořádný hluk. Je docela zjevné a očividné, že opravdu prostí lidé hodně hluku nadělají. Ovšem přinejmenším prostota a skromnost jsou velmi vzácné a královské ctnosti, o kterých by se nemělo mluvit zlehka. Jen pár lidských bytostí a jen velmi vzácně skutečně vystoupalo tak vysoko, aby dosáhli skromnosti, ne ani jeden člověk z deseti či dvacíti dospěl skrze dlouhé války k prostotě, tak jako skutečný starý voják skrze dlouhé války dospěl k prostotě. Tyto ctnosti nejsou ničím, čím by se mělo pohazovat lehce jako lichotkami, mnozí proroci a lidé spravedliví toužili po tom, aby je viděli a nebylo jim to dopřáno. Ovšem v popisech narození, životů a úmrtí velmi blahobytných lidí, jsou užívány bez ustání a vcelku bezmyšlenkovitě. Když musí novinář popisovat velkého politika nebo finančníka (je to v podstatě to samé), jak vstupuje do místnosti nebo si vykračuje ulicí, vždycky říká: „Pan Midas byl oblečen do nenápadného černého fraku, bílé vesty a světle šedých kalhot s jednoduchou zelenou vázankou a prostou květinou v klopě.“ Jako by snad někdo čekal, že bude mít šarlatový frak nebo pruhované kalhoty. Jako by někdo myslel, že bude mít v klopě hořící kateřinské kolo.
Tenhle proces, který je dostatečně absurdní, když se týká běžných a vnějších životů lidí velkého světa, ovšem začíná být naprosto nesnesitelný, když se používá, a že se používá vždycky, když přijde právě na tu jednu episodu, která je závažná dokonce i v životě politika. Mám na mysli jejich smrt. Poté, co jsme byli dostatečně znuděni prostým oděvem milionáře, který je zpravidla komplikovaný asi tak, jako cokoliv, co by si mohl obléct, aniž by byl prostě považován za šílence, poté, co jsme se dozvěděli o milionářově skromném příbytku, domu, který je obyčejně příliš neskromný na to, aby se vůbec dal nazývat domovem, poté co jsme s ním prošli všechny ty nesmyslné chvalořeči, jsme pak nakonec vždy vyzváni, abychom obdivovali jeho tichý pohřeb. Nevím, co si lidé myslí o pohřbu jiného, než že by měl být tichý. A přece znovu a znovu se nad hrobem každého z těch smutných boháčů, vůči kterým by měl člověk, poprvé a naposledy, cítit nevýslovné politování—nad Beitovým hrobem, nad hrobem Whiteleye—tyhle nesmysly o skromnosti a prostotě, ze kterých je člověku zle, zrovna vylévají. Dobře si pamatuju, že po Beitově pohřbu noviny psaly o tom, že ve smutečních kočárech se vezli všichni důležité, že květnaté chvalořeči byly velkolepé, úžasné, opojné, ale že to při tom všem to byl prostý a tichý pohřeb. Co, při samém Acheronovi, čekali? Mysleli snad, že dojde na lidské oběti—obřadné zabíjení orientálních otroků nad hrobem? Mysleli si, že se ve vytržení smutku budou tam a zpět kývat dlouhé řad tančících orientálních dívek? Čekali snad Patroklovy pohřební hry? Myslím, že nemínili žádný takový úžasný a pohanský význam. Obávám se, že slova jako „tichý“ a „skromný“ používají jako slova k popsání stránky—je to jen kousek automatického pokrytectví, které rozmáhá a stává se příliš běžným mezi těmi, kdo musí rychle a často. Slovo „skromný“ čeká brzy podobný osud jako slovo „ctihodný“ o kterém se tvrdí, že Japonci používají před jakýmkoliv slovem, které se objevuje ve zdvořilé konversaci, třeba „Uložte ctihnodný deštník do ctihodného stojanu na deštníky“ nebo „sklonil se k tomu, aby vyčistil ctihodné boty“. V budoucnu budeme číst, že skromný král vyšel se svou skromnou korunou, oděn od hlavy k patě do skromného zlata doprovázen deseti tisíci svými skromnými hrabaty se skromně tasenými meči. Ne! Pokud máme platit za nádheru, chvalme ji jako nádheru, ne jako prostotu. Až příště potkám nějakého boháče zamýšlím zamířit si to k němu a oslovit ho s orientální hyperbolou. Nejspíš uteče.

O hádankách a zkratkách

On the Cryptic and the Elliptic

Umění referovat o projevech je nesporně v podivném úpadku. Neměli bychom asi mít námitek proti tomu, že reportér proslovy hodně zkracuje, máme ale námitek proti tomu, aby o všech referoval jako by byly mnohem horší, než ve skutečnosti jsou. A methoda, kterou používá je nebezpečně nespravedlivá. Když státník nebo filosof pronáší důležitou řeč, má reportér několik způsobů, jak postupovat, aniž by byl nerozumný. Vůbec nejrozumnější by asi bylo o ní nereferovat vůbec. Ať svět žije, miluje se, žení a vdává, bez téhle konkrétní řeči, zrovna tak, jak to (jakýmsi zoufalým způsobem) v dobách, kdy ještě nebyly noviny. Druhou možností je referovat o malé části projevu, ale udělat to správně. Třetí způsob, dokážete-li to, je pochopit hlavní záměr a argument řeči a referovat o tom vašimi vlastními jasnými a logickými slovy. Zkrátka jsou tu tři možné methody: za prvé, nechat něčí projev být, za druhé podat zprávu o tom, co řekl, nebo představit nějakou ucelenou část jeho řeči a za třetí referovat o tom, co měl na mysli. Ovšem současný způsob referování o projevech (vytvořený, domnívám se, převážně z chatrných metod Daily Mail) se od obou těchto způsobů naprosto odlišuje je docela nesmyslný a zavádějící.
Nynější methoda je tato: reportér sedí a naslouchá přívalu slov, kterému ne nepokouší porozumět a která se obvykle ani nepokouší zaznamenat, čeká dokud v řeči nezazní něco, co z nějakého důvodu vypadá legračně, nebo pamětihodně nebo velmi přehnaně nebo třeba prostě jen konkrétně, to si pak zapíše a čeká na další. Když řečník prohlásí, že za jistých specifických okolností vypadá předseda vlády jako sviňucha v moři, reportér bude referovat už jen o sviňuše, i kdyby měl premiéra vynechat. Pokud řečník začne tím, že pan Chamberlain se poněkud podobá violoncellu, reportér nebude ani čekat na to, aby si vyslechl, proč se violoncellu podobá. Potřebuje se chytit čehosi materiálního a tak je docela spokojený. O silných slovech se zmíní, řetěz myšlenek vynechá. Když řečník použije slovo „osel“, osla si zapíše. Když řečník řekne „zatracený“, zapíše si to. V jeho zprávě se pak obě objevují tak rychle po sobě, že je mnohdy těžké rozeznat fascinující fakt, proč je něco zatracené, nebo kdo jde přirovnáván k oslu. A celý postup argumentace, ve kterém se tyhle věci objevily, zcela zmizí. Mám tu před sebou novinovou zprávu o projevu pana Bernarda Shawa, jejíž jeden celý a samostatný odstavec zní asi takhle:
„Kapitál představuje peníze, které zbývají mimo a nade všechnu potřebu. Jejich země nebyla doopravdy jejich, vyjma vlasteneckých písní.“
Jsem natolik dobře obeznámen s mapou páně Shawovy filosofie, že vím, že ta dvě tvrzení se mohou k sobě vztahovat stovkou různých způsobů. Mám ale za to, že pokud by je četl běžný inteligentní člověk, která páně Shawovy názory zrovna nezná, nenabude žádného dojmu, vyjma toho, že pan Shaw je šílenec vyznačující se nezvyklou prudkou konversací a roztěkanou myslí. Dvě další methody by jistě byly vůči panu Shawovi spravedlivější: reportér buď měl doslova zapsat, co řečník opravdu řekl o kapitálu, nebo měl načrtnout, jakým způsobem byla takhle idea spojena s myšlenkou o vlasteneckých písních.
Jelikož ale nemáme tu výhodu, že bychom věděli, co pan Shaw doopravdy řekl, bude lépe, když si rozdílné methody ukážeme na něčem, co známe. Předkládám, že většina z nás zná pohřební řeč Marka Antonia z Julia Caesara. Nu, Marcus Antoius by neměl důvod ke stížnosti, kdyby o ní v Denním poutníkovi nebo Jitřním poutníkovi, nebo jak by se ty noviny jmenovaly, vůbec nereferovaly a omezily se na slova „vystoupil mimo jiné pan Marcus Antonius“ nebo, „Poté, co pan Marcus Antonius oslovil publikum se schůze v jistém nepořádku rozpadla.“ Další poctivou methodou, hodnou urozeného římského reportéra, by vzhledem kt tomu, že nemůže referovat o celé řeči, bylo podat zprávu o nějaké její části. Mohl by říct: „Pan Marcus Antonius ve svém projevu mimo jiné řekl
‚When that the poor have cried Cæsar hath wept:
Ambition should be made of sterner stuff.'“
V takovém případě by byl správě zaznamenán jeden pevný argument Marka Antonia. Třetí a mnohem vznešenější cestou, kterou se mohl římský reportér vydat by bylo předložit filosofické tvrzení o cíli a účelu proslovu. Třeba takhle: „Ve své mocně působivé řeč pan Marcus Antonius připustil, že motivy republikánských vůdců jsou vznešené a zcela odmítl, že by jakkoliv zamýšlel proti nim podněcovat lidovou vzpouru, vyslovil se ale v tom smyslu, že lze uvést řadu příkladů proti theorii o Césarových ambicích. Závěrem pak, na žádost publika, přečetl Césarovu poslední vůli, která prokázala, že byl vůli římskému lidu nanejvýš velkomyslný.“ Připouštím, že tohle má do Shakspera daleko, ale je to formulace něčí politické posice. Kdyby ale měl Antoniovu řeč zaznamenat reportér Daily Mail, prostě by čekal, až by mu nějaký výraz přišel divný a takové by pak postupně zaznamenával bez jakékoliv logické souvislosti. Vyšlo by z toho cosi takového: „Pan Marcus Antonius mluvil tak, aby se to publiku líbilo. Třikrát nabídl Césarovi korunu. César byl podoben jelenu. Kdyby byl Brutem, zranil by každý jazyk. Kameny Říma se vzbouří. Jen se podívejte jaký nájem platil závistivý Casca. Brutus byl Césarův anděl. Závěrem dvojctihodný gentleman pravil, že padl on i jeho posluchači.“ To je zpráva o politickém projevu v moderním, pokrokovém či americkém stylu a mě by docela zajímalo, jestli by to Římané snesli.
Referáty z diskusí v Parlamentu jsou v našich novinách čím dál kratší. Možná je to částečně tím, že projevy jsou jsou čím dál nudnější. Myslím, že v jisté míře na sebe vzájemně reagují dvě věci. Politikové jsou nudní ze strachu před novinami až jsou nakonec tak nudní, že jsou příliš nudní i pro noviny. Proslovy jsou v naší době pečlivější a propracovanější, protože jsou určené k čtení a ne k poslouchání. A právě proto, že jsou tak pečlivé a propracované nebudou nejspíš stát za pečlivé a propracované referovaní. Nejsou dost zajímavé. A tak se, z tichého hněvu nebes, je přece jen morální zbabělství moderních politiků spojeno s jakýmsi trestem. Právě proto, že naše politické řeči jsou přednášeny s tím, aby se o nich psalo, za to, aby se o nich psalo nestojí. Právě proto, že jsou pečlivě sestaveny, k tomu, aby se četly, nikdo je nečte.
Můžeme tedy dovodit, že k úpadku žurnalistiky čímsi přispěli politici. Není to všechno vina nás, novinářů. Z větší části ale ano. Byl to převážně plod našeho prvního a nejpřirozenějšího hříchu—zvyku považovat se spíš za salonního kouzelníka než za kněze, protože kouzelník je oddělený od svého publika, kdežto kněz je jeho součástí. Kouzelník svým obecenstvem pohrdá, pokud kněz pohrdá kýmkoliv musí pohrdat sám sebou. Prokletím vší žurnalistiky, zejména ale té bulvární, který je ostudou našeho oboru, je to, že se považujeme za bystřejší než lidi, pro které píšeme, kdežto ve skutečnosti býváme my ještě pitomější. Tahle nestoudná drzost ale má svou Nemesis a právě tu dobře ukazuje záležitost s referováním.
Novinář, který si uvykl mluvit k veřejnosti shora, totiž mluví už příliš tiše a sklání se příliš nízko, takže mu nakonec není rozumět a stává se z něj barbar. Tak dlouho se snaží, aby byl na první pohled vidět, až ho všichni přehlíží. Tohoto spravedlivého trestu si můžeme obzvláště všimnout u oněch strmících a do očí bijících titulků s kterými přišla americká žurnalistika a kterou napodobují některé anglické noviny. V jedněch londýnských novinách jsem onehdy viděl titulek, který prostě říkal: „Dobbinova malá Marie“. Mělo to být povědomé a populární a proto snad jasné. Nějakou chvíli mi ale trvalo, přečetl jsem mezitím asi polovinu toho, co bylo pod titulkem otištěno, než mi došlo, že to má mít cosi společného s řádným krmením koní. Na první pohled jsem v tom viděl, a stejně tak to jistě bude vidět i historický vůdce budoucnosti, jako nějakou narážku na dcerku, která si zcela zmonopolisovala city starosty na konci Veletrhu marností. Američané dovádějí tuto temntou z přemíry světla do ještě bláznivějších extrémů. V amerických novinách můžete najít sloupek nadepsaný „Básník Brown z pomerančových květů“ nebo „Senátor Robinson teď podstrkuje klobouky“ a může vám nějakou dobu trvat, než vám úplně dojde, co se tím míní: mně to ještě nedošlo.
A cosi z této intelektuální msty pronásleduje také ty, kdo si osvojili moderní methody referování o projevech. Tím jak se reportéři snažili být prostě být vulgární, došli také až k mystice. Jsou odsuzování také za to, že se pořád snaží psát jako George R. Sims a jim samým navzdory se jim daří psát jako Maeterlinck. Kombinaci slov, kterou jsem citoval z údajné řeči pana Bernarda Shawa si zapsal reportér, který si myslel, že obzvlášť prostý a demokratický. Ve skutečnosti ale, pokud vůbec mezi těma dvěma větami je nějaká spojitost, pak to bude cosi tak temného jako jsou nejhlubší kořeny Browningovy, nebo cosi tak neviditleného jako nejvzdušnější vlákna u Mereditha. Být prostý a být demokratický jsou dva velmi ctihodné a strohé výdobytky a všem snobům a hledačům sebe sama není dáno jich dojít. Vysoko na Maeterlinckem či Meredithem stojí ti, jimiž jako Miltonovi či Homérovi, nelze neporozumět. A Homer a Milton jsou nejen lepší básníci než Browning (jakkoliv byl i on velký), ale byli by i mnohem lepší novináři, než mladí pánové z Daily Mail.
Toto zkreslování projevů je samo o sobě jen součástí ohromného novinářského zkreslování všeho života jako takového. Žurnalistika je populární, ale je populární hlavně jako fikce. Život je jeden svět a život, o kterém se píše v novinách zas jiný. Veřejnost má ráda oba, ale je si více či méně vědoma rozdílu. Lidé kupříkladu nevěří, že by diskuse v Dolní směmovně byly tak dramatické, jak se o nich píše v novinách. Kdyby tomu věřili, nečetli by noviny, ale chodili do Sněmovny. Galerie by byly večer co večer přeplněné jak za časů francouzské revoluce, protože místo aby četli otištěný příběh za penny, dívali by se na divadelní drama zdarma. Lid však ve svém srdci ví, že že žurnalistika je stejně konvenční umění jako všechna ostatní, že si vybírá, přehání a lže. Jenže ji pronásleduje také tatáž Nemesis jako všechna ostatní umění: pokud ztratí všechnu starost a zájem o pravdu, přijde pak také o veškerý tvar a formu. Moderní umělec, který maluje obrázek krávy příliš chytře může nakonec vytvořit cosi, co vypadá jako zemětřesení v San Francisku. A žurnalista, který referuje příliš chytře o proslovu působí, že nic neznamená a nedává žádný smysl.

Anonymita a další rady

Anonymity And Further Counsels

Když napíšu článek, je jeho konce vždy useknut a já bohužel patřím k živočichům nižší třídy, pro které je ocas důležitý. Je to jen a jen moje chyba, která vychází z toho, že mi vždycky tak dlouho trvá, než dojdu k věci. Nedávno si kdosi velmi oprávně stěžoval, na to, že mě nechávají psát předmluvy. Měl naprosto pravdu, protože já vždycky napíšu předmluvu k předmluvě a pak mě, docela oprávněně, zastaví.
Ve svém minulém článku jsem psal, že chci tři věci—za prvé, zákonné trestán záměrně lživých informací, za druhé, rozlišení, pokud jde o referování o nemravnosti, mezi hříchy, které každý zdravý člověk může vidět u sebe a těmi, které by raději neměl nikde vidět a za třetí absolutní důraz na to, by články byly ve velké většině případů podepsané. A právě tady jsem byl ustřihnut ani ne tak zákony prostoru jako spíše svou vlastní anarchií pokud jde o prostor. V každém případě musím ještě něco dodat.
Kdybych řekl, že doufám, že doufám, že se dočkám dne, kdy bodu anonymní články pokládány za cosi podobně nečestného, jako jsou anonymní dopisy, přeháněl bych. Ještě nějakou dobu musí nutně zůstat legitimní idea úvodníku vyjadřující politiku celého listu, koneckonců každý z nás takové úvodníky psal a já si o nikom jen kvůli tomuhle nebudu myslet nic špatného. V každém případě si ale myslím, že pro anonymní psaní musí existovat nějaká zřejmá výjimka, třeba právě úvodníky, psaní podepsaných článků musí být zřejmým pravidlem. A anonymita musí být nejen výjimkou, ale navíc výjimkou nahodilou, člověk musí být vždy připraven říct, co řekl v anonymním článku. Novinářský zvyk pokládat zachování tajemství původu článku za něco posvátného, je jednoduše součástí spiknutí, které má za cíl postavit ty z nás, kdo jsme novináři, do postavení mnohem horšího druhu, než je to které mají jesuité nebo svobodní zednáři.
Mnohokrát bylo řečeno, že by s anonymitou bylo všechno v pořádku, kdyby si člověk mohl na okamžik představit, že byla použita z dobrých důvodů. Představme si kupříkladu, že bychom si byli všichni docela jisti, že v novinách Thunderer pracuje parta smělých mladých idealistů, kteří tak dychtí strhnout obecní i státní socialismus, že jim dvakrát nesejde na tom, kterému z nich připadne ta sláva, že ho zničí. Tomu ale bohužel nevěříme. Věříme ale, či spíše víme, že útoky na socialismus v Thundereru povstávají z chaosu rozporných a vesměs zlých motivů. Kterýkoliv z nich by, pokud by byl jmenován, prostě prohrál. Stavební spekulant, který přišel o své domy píše anonymně a stává hlasem hřmícího Thundereru. Socialista, který se pohádal s dalšími socialista se nepodepíše a stává se hřmícím hlasem Thundereru. Monopolista, který ztratil svůj monopol i demagog, který přišel o svou lůzu mohou ona psát anonymně a stát se tímtéž listem. Je docela pravda, že existuje mladý a krásný fanatismus, ve kterém lidem nezáleží na odkrytí jejich jména. Je tu ale také starší mnohem běžnější vzrušení, ve kterém se lidé odkrýt své jméno netroufají.
Rád bych absolutně trval také ještě na jednom dalším pravidle poctivé žurnalistiky. Chtěl bych, aby se bralo za pevně danou věc, že se v každém listu bude tisknout jméno vlastníka jakož i editora. Pokud vlastní list akcionáři, ať je to tedy seznam akcionářů. Pokud (jak je mnohem běžnější v tomto nebývale nedemokratickém věku) patří jedinému člověku, pak je jméno toho jednoho člověka v novinách otištěno, pokud možno velkými červenými písmeny. Dále, pokud se slouží nějakém zjevnému zájmu, máme o tom vědět. Moji přátelé v Manchesteru jsou velmi rozrušení kvůli síle pivovarníků a z nebezpečí, spojených s jejich připuštěním do veřejných úřadů. Pokud by ale někdo ovládal politiku přes pivo, přinejmenším to lidé obyčejně ví: pivo je příliš pro každého příliš fascinující, než aby člověku taková osobní zvláštnost unikla. Někdo ale může politiku ovlivňovat přes žurnalistku a žádný řadový Angličan o takovém ovládání nebude nic tušit. V seznamech britských vyznamenání vy i já zas a znovu čteme, že je nějaký pan Robinson povyšován do šlechtického stavu bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Dokonce ani společenské listy (jež čteme s velikým zájmem) nám o něm nic neřeknou, vyjma toho, že je to sportovec či laskavý domácí, nebo že se věnuje chovu jezevců. Nu, byl bych docela rád, kdyby páně Robinsonvo jméno již bylo britské veřejnosti již známé. Byl bych rád, kdyby již věděla, za jaké veřejné služby mu má být vděčná. Byl bych rád, kdyby jeho jméno již znala z obálek takových orgánů veřejného mínění jako je Tootsie’s Tips, nebo The Boy Blackmailer, či Nosey Knows, či onoho krásného drobného finačního listu, který toho tolik udělal pro impérium a který těsně unikl trestnímu stíhání. Pokud by to veřejnost viděla takhle mohla by pravdivěji a jemněji odhadnout plnou hodnotu tvrzení společenských listů, že je to pravý gentleman a dobrý činitel církve.
A konečně by mělo prakticky vynuceno obyčejovým právem (protože to shodou okolností nelze vymoci zákonem), že kterýkoli editor jakýchkoliv novin musí otisknout každý dopis s určitou a praktickou stížností. Editoři v tomhle ohledu dospěli k velké ledabylosti. Starý editor se jaksi matně považoval předávání veřejných zpráva za neoficiální veřejnou službu. Pokud nějakou zprávu potlačil, předpokládalo se, že k tomu měl nějaký zvláštní důvod, třeba že to byl materiál pomlouvačný nebo výslovně neslušný. Moderní editor se ale příliš považuje za jakéhosi tvůrčího umělce, který si může fakta vybírat a potlačovat se libovolnou lehkostí básníka či karikaturisty. Noviny si „vymýšlí“ tak,, jak si člověk „vymýšlí“, svůj list považuje výlučně za umělecké dílo, které má potěšit a ne podávat zprávy. Tenhle dopis otiskne, protože ho považuje za bystrý. Tyhle dva nebo tři otiskne, protože si myslí, že jsou pitomé. Tamhleten článek nevydá, protože si myslí, že mýlí. A tenhleten další a nebezpečnější článek neotiskne protože si myslí, že má pravdu. Stará idea, že je jen formou vyjádření veřejnosti, „orgánem“ mínění, se podle všeho naprosto vytratila z jeho mysli. Dnešní editor není nástrojem mínění, on je tvoří. Ve všech našich moderních hnutích se vzdalujeme demokracii.
To je celé nebezpečí naší doby. Existuje rozdíl mezi útiskem, který byl až příliš běžný v minulosti a tím, který podle všeho bude až příliš běžný v budoucnosti. V minulosti byl útisk zpravidla individuální záležitostí. Utiskovatelé byli stejně prostí a stejně osamělí jako utiskovaní. Aristokrat někdy nenávidí lidi nižšího původu, lidi sobě rovné nenáviděl vždycky. Plutokrat byl individualista. Jenže v naší době i s z plutokrata stal socialista. Mají vědu a slučování a snadno mohou nastolit mnohem větší tyranii, než jakou kdy svět viděl.