Lidskost a síla

Humanitarianism And Strength
Kdosi mi napsal, aby si stěžoval na něco, co jsem řekl o pokroku. Už jsem zapomněl, co jsem říkal a jsem si docela jist, že to bylo (jako jistý pan Douglas v básni, kterou jsem taky zapomněl) jemné a pravdivé. Teď ale v každém případě říkám tohle. Lidská historie je natolik bohatá a složitá, že můžete na jejím základě můžete požadovat skoro jakýkoliv pokrok či obrat zpět. Mohl bych tvrdit, že svět je čím dál demokratičtější, protože anglické volební právo se jistě demokratisovalo. Monhl bych také dovozovat, že je svět čím dál aristokratičtější, protože anglické soukromé školy jsou čím dál aristokratičtější. Z poklesu bičování bych mohl dokazovat úpadek militarismu. Taky bych mohl dokazovat vzestup militarismu z čím dál větších stálých armád a povinných odvodů. Takhle bych ale mohl dokázat cokoliv. Mohl bych dokazovat, že svět byl svět vždycky zelenější. Lidé teprve nedávno vynalezli absint a Westminster Gazette. Mohu dokázat, že svět je čím dál méně zelený. Lesníci Robina Hooda už neexistují a na polích se staví domy. Na základě khaki bych mohl dokazovat, že svět je méně červený a na základě pencových známek dokládat, že je čím dál červenější. Ve všech těchto případech se ovšem pokrokem rozumí pokrok v nějaké konkrétní věci. Všimli jste si někdy jednoho podivného Tennysovnova verše , ve kterém (polovědomě) přiznává jak moc se pokrok hodí:
„Let the great world spin for ever down the ringing grooves of change.“ (ať se celý velký svět věčně valí řinčivými kolejemi změny). Naše moderní změny jsou podle něj koleje. A pokud jsou to koleje, pak možná nebylo nic tak zaběhnutého.
Nic by mě nedonutilo, abych v takhle lenivém monologu náležitě probíral nějakou velkou politickou záležitost jako je problém vojenských trestů v Egyptě. Mohu ale poukázat na jednu širokou skutečnost, které si mohou všimnout obě strany, ale kterou, celkem vzato, obě přehlížejí. Ať už je pravda jakákoliv, je naprostý omyl používat argument, že my Evropané musíme divochům a Asiatům dělat to, co dělají oni nám. Všiml jsem si, že někteří diskutéři dokonce používají metaforu „Musíme proti nim bojovat jejich vlastními zbraněmi.“ Nu dobrá, nechme ty diskutéry, aby se drželi své metafory a drželi se jí doslova. Bojujme se Súdánci jejich vlastními zbraněmi. Jejich vlastními zbraněmi jsou velké, velmi neohrabané nože a sem tam nějaká postarší puška. Další jejich vlastní zbraně jsou mučení a otroctví. Pokud s nimi budeme bojovat mučením a otroctvím, budeme bojovat špatně zrovna tak, jako kdybychom s nimi bojovali s neohrabanými noži a starými puškami. Veškerá síla naší křesťanské civilisace spočívá v tom, že bojuje svými vlastními zbraněmi a ne zbraněmi někoho cizího. Není pravda, že nadřazenost vyžaduje oplácení stejného stejným. Není pravda, že když malý chuligán vyplázne na jazyk na lorda nejvyššího sudího, tak si lord nejvyšší sudí okamžitě uvědomí, že jediná možnost, jak si může uchovat své postavení je to, že na vyplázne jazyk na malého chuligána. Chuligán možná má a možná nemá jakýkoliv respekt k lordu nejvyššímu sudímu, to je záležitost, kterou můžeme spokojeně ponechat jako vznešené psychologické tajemství. Pokud ale chuligán má jakýkoliv respekt vůči lordu nejvyššímu sudímu je to kvůli tomu, že nevyplazuje jazyk.
Hrubší nebo pomalejší rasy se přesně stejně dívají na civilisaci křesťanstva. Pokud k ní chovají nějaký respekt je to právě proto, že nepoužívá stejně hrubé a kruté nástroje jako oni. .Podle některých moderních moderních moralistů pokaždé, když Zuluové uříznou hlavy mrtvým Angličanům, musí Angličané řezat hlavy mrtvým Zuluů. Vždycky, když Arabové či Egypťané bez ustání bičují své otroky, musí Angličané bičovat své poddané. Na základě stejného principu (předpokládám) musí anglický admirál, pokaždé když bojuje s kanibaly, kanibaly pojídat. Ať už může menu tvořené výlučně barbarskými králi připadat anglickému gentlemanovi jakkoliv nepřitažlivé, musí se pokusit zasednout ke stolu s chutí. Musí s obyvateli Sandwichových ostrovů jejich vlastními zbraněmi, a jejich zbraněmi jsou vidličky a nože. Pravda je ale samozřejmě taková, že pokud takové věci dělám, zcela to ruší kouzlo naší nadřazenosti. Veškeré tajemství bílého muže, všechna strach budící poesie bílého muže, nakolik v očích divocha existuje, spočívá v tom, že takové věci neděláme. Zuluové na nás ukazují a říkají: „Hleďte, přichází tihle nevysvětlitelní polobozi, tihle mágové, kteří svým nepřátelům neuřezávají nosy . Súdánci si říkají: „Tihle drsní lidé, nikdy neberou na své služebníky bič, to je víc než nejprostší a nejzjevnější lidská potěšení. “ A kanibalové řeknou: „Hle, zde přichází strohý a hrozný lid, lid který si odpírá dokonce vařeného misionáře: prchněme.“
Ať už jsou tyhle detaily poněkud odhadované nebo ne, obecné tvrzení, které předkládám vyjadřuje nejprostší zdravý rozum. Evropu činí, celkem vzato, nejlidštější civilisací právě to, co ji, celkem vzato, činí nejsilnější. Zabývat se dobrým podnětem totiž člověku umožňuje právě ta schopnost, která mu umožňuje vyrobit dobrou pušku, jeho imaginace. Díky imaginaci může přechytračit nepřítele a díky imaginaci ho může ušetřit. A především díky této schopnosti představit si pohled a názor někoho jiného na niž se Evropané a křesťané specialisují, dovedli křesťané a Evropané, se všemi svými chybami, k takové dokonalosti umění míru i války.
Jen oni vynalezli strojní pušky, a jen oni vynalezli ambulance. A i když to může znít podivně ambulance vynalezli z jednoho a toho samého důvodu, z jakého vynalezli strojní pušky. K oběma věcem patří velmi živá kalkulace se vzdálenými událostmi. Právě proto, že je Východ, při vší své moudrosti, krutý, je také slabý. A divoši zůstávají pořád pouhými divochy právě proto, že jsou nelítostní. Kdyby si dokázali představit, jak jejich nepřítel trpí, dokázali by si představit i jakou taktiku vymýšlí. Kdyby Zuluové neřezali anglické hlavy mohli by si je půjčit. Pokud člověku nerozumíte nemůžete ho zničit. A pokud mu rozumíte, nejspíš ho ničit nebudete.
Když mi bylo asi sedm roků, myslíval jsem si, že největším moderním nebezpečím je příliš mnoho civilisace. Nyní si spíš myslím, že největším moderním nebezpečím je pomalý návrat k barbarství, takový návrat k barbarství, jaký naznačují požadavky na barbarskou odvetu, o kterých jsem právě mluvil. Civilisace v nejlepším slova smyslu znamená prostě jen plnou autoritu lidského ducha nad všemi vnějšími věcmi. Barbarství znamená všechny tyhle vnější věci uctívat v jejich hrubé a neovládnuté podobě. Barbarství znamená klanět se Přírodě a v poesii, vědě a filosofii bylo v poslední době uctívání přírody až moc. Vždycky, když začnou lidé mluvit s velkou vážností o silách vně člověka, zní to pokaždé barbarskou notou. Když lidé hodně mluví o dědičnosti a o prostředí jsou to skoro barbaři. Mnozí z moderních mužů vědy jsou skoro barbaři. Panu Blatchfordovi velmi vážně hrozí, že se stane barbarem. Barbaři totiž, zejména opravdu ubozí a nešťastní barbaři, totiž vždycky o těchto vědeckých tématech mluví od rána do večera. To je důvod proč zůstávají ubozí a nešťastní, proč zůstávají barbary. Hotentoti pořád mluví o dědičnosti, zrovna tak jako pan Blatchford. Obyvatelé Sandwichových ostrovů pořád mluví o prostředí, zrovna jako pan Suthers. Divoši—ti doopravdy zaostalí nebo zvrácení—věnují skoro všechny své příběhy a rčení tématu fysického spříznění, kletby na tom či onom kmeni, poskvrně na té či oné rodině, nepřemožitelnému zákonu krve, nevyhnutelnému zlu míst. Pravý divoch je otrok, pořád mluví o tom, co musí dělat, pravý civilisovaný člověk je člověk svobodný a vždycky mluví o tom, co může dělat. Proto na mně působí všechno co o dědičnosti napsal Zola a co o ní napsal Ibsen, nejen jako něco zlého, ale jako cosi ignorantského a zpátečnického. Tenhle druh vědy je skoro to jediné, co lze v přísném slova smyslu označit za reakcionářství. Vědecký determinismus je prostě prvotní soumrak celého lidstva, a někteří lidé se k němu, zdá se, vrací.
Další divošským rysem naší doby je sklon bavit se spíš o hmotných věcech, než o ideách. Stará civilisace mluvila o hříchu obžerství či nestřídmosti. My mluvíme o problému pití—jako by byl problém v pití. Když začnou lidé problém lidské nezdrženlivosti označovat za problém pití a mluvit o tom, že ho vyřeší tím, že se vypořádají s pašováním alkoholu, pak klesli na dosti chmurnou úroveň barbarství. Je to obrácená forma uctívání fetiše, není o nic pitomější říkat, že láhev je bůh, než tvrdit, že lahev je ďábel. Lidé, kteří mluví o prokletí pití sejdou oním temným kopcem ještě níž. Nebude to trvat dlouho a začnou mlácení manželek označovat za problém pohrabáče, vykrádání domů za problém obchodu s paklíči a jak je tak znám, mohou se pokusit předejít padělkům tím, že nechají v parlamentu schválit zákon přikazující zavření všech papírnictví.
Nemohu se zbavit myšlenky, že jakýsi stín tohoto necivilisovaného materialismu padá v současnosti na věc mnohem důstojnější a cennější. Každý právě teď mluví o tom, jak zapotřebí je prosazovat mír a předcházet válce. Ale dokonce i válka a mír jsou víc fysické než morální stavy a když budene mluvit jen o nich, nemáme jak se dostat až k jádru věci. Jak kupříkladu můžeme vlastně ustavit mír v jednom jediném společenství, jedné jediné obci? Nebudeme to dělat tak, že bychom každému nějak neurčitě vysvětlovali, že se mají zdržet rvaček a podrobit se všemu, co se se jim přihodí. Naopak mu zcela jasně řekneme, jaká má práva a pak se pustíme do toho, abychom napravili křivdy, které utrpěl. Nebudeme mít v Evropě společný mír, dokud nebudeme mít v Evropě sdílený princip. Lidé mluví o „Spojených státech evropských“ ale zapomínají na to, že k tomu, aby vznikly Spojené státy americké bylo zapotřebí velmi doktrinální Deklarace nezávislosti. O ničem se nemůžete ani shodnout ani přít.

Fonetický pravopis

Phonetic Spelling

Napsal mi jeden čtenář, který chtěl, abych lépe objasnil své poznámky o fonetickém pravopisu Nemám podrobné námitky proti reformě pravopisu, moje výhrada je všeobecná a principiální. Zní takhle: Zdá se mi, že to, co je doopravdy v nepořádku se vším moderním a vysoce civilisovaným jazykem je to, že pozůstává převážně z mrtvých slov. Polovinu naší řeči tvoří podobenství, která nám nepřipadají ničemu podobná, obrazných rčení, která nevyvolávají žádný obraz, historické odkazy, na jejichž původ jsme zapomněli. Vezměte si jakýkoliv případ, na který vám padne okno. Všiml jsem si třeba před pár dny v novinách, že dobře známý předák jisté náboženské strany napsal svému stoupenci následující podivná slova: „Nezapomněl jsem na to jak talentovaně jste držel prapor u Birkenhead.“ Když si vezmeme běžný neurčitý smysl slova „talentovaný“, nedrží ten obraz nijak pohromadě. Polnice hlaholí, kopí se blyští a chvějí a uprostřed vřící šarlatové bitvy stojí gentleman a talentovaně drží prapor. Když pak půjdeme k původní síle slova „talent“ je to celé ještě horší. Talent je řecká mince použitá v Novém zákonu jako symbol intelektuální kapacity svěřené jednotlivci při jeho narození. Pokud onen náboženský představitel svými slovy něco mínil, asi by se divil, jak asi může řecká mince držet prapor. Jenže ve skutečnosti nemyslel nic. Slova „držel prapor“ byla jen bezbarvým výrazem pro to, že dělal, co dělat měl a „talentovaně“ bylo bezbarvé hodnocení toho, že to udělal s úspěchem.
Nu a moje obava zabývat se čímkoliv kolem fonetického pravopisu plyne z toho, že to jen posílí tuhle tendenci používat jako počítadla a ne jako mince. Původní život slova (jak tomu bylo o „talentu“) není dlouhý: rozumný pravopis by ho mohl zničit úplně. Představte si jakoukoliv větu chcete: třeba si představte, že by někdo řekl „Republics generally encourage holidays“ (republiky zpravidla přejí dovoleným). Vypadá to jako první věta z písanky. Nu je pravda, že když tuhle větu zapíšete tak, jak ji vyslovují i ti nejvzdělanější lidé bude to znít takhle „Ripubliks jenrally inkurrij hollidies.“ Vypadá to ošklivě, ale ošklivost mi nevadí ani v nejmenším. Moje výhrada je v tom, že každé z těch čtyř slov má svou historii a obsahuje skryté poklady a že kvůli fonetickému pravopusu na tuto historii a skryté poklady (na které míváme už tak sklon zapomínat) úplně zapomínáme. Republika, to není jen druh politické volby. Republika (jak vidíme, když se podíváme na strukturu slova) znamená Věc veřejnou: co jsme, obecně vzato, my všichni.
Republikán není někdo, kdo chce ústavu a presidenta. Republikán je člověk, který dává přednost myšlence, že vláda je cosi neosobního, jeho opakem je royalista, který dává přednost myšlence, ře vláda je osobní záležitost. Vezměme si druhé slovo: „obecně“. To se vždy používá ve smyslu: „ve většině případů“. Když se ale opět podíváme na podobu slova a to, jak se píše, vidíme, že „obecně“ znamená cosi blízkého „všeobecně“ a je obecně příbuzné slovům jako „rod“ či „obroda“ (původní slova generally, generation, regeneration, nelze v překladu zcela sledovat pozn. překl.). „Prasata jsou obecně řečeno špinavá“ neznamená, že prasata jsou, ve většině případu, špinavá, ale že prasat jsou špinavá jako plemeno či rasa, že prasata jako prasata jsou špinavá—což je důležitý filosofický rozdíl. A vezměme si třetí slovo „přeje, pobízí či povzbuzuje“. V různých moderních větách se používá v jakémsi automatickém smyslu podpory, přát poesii znamená ji prostě podporovat nebo jí pomáhat. Ale povzbuzovat poesii znamená v pravém slova smyslu dodávat jí odvahy—krásná idea. A pak tu máme čtvrté slovo „dovolená či svátky“. Dokud bude tohle slovo existovat, bude odpovědí na ignorantskou pomluvu, která tvrdí, že náboženství bylo proti lidskému veselí, je to slovo, které potvrzuje, že když je den svatý má být také šťastný. Správně psaná vypovídají tahle slova podobně úžasný příběh jako Westminster Abbey. Když je budeme psát foneticky, mohou o poslední stopy takového příběhu přijít. „Generally“ je vznešený metafysický pojem, „jenerally“ ne. Když člověka povzbuzujete („encourage“), dodáváte mu rytířskosti stovky princů, když ho jen „inkurrij“, nic takového se neděje. Když budete republiky psát foneticky, mohou nakonec zapomenout, že mají být veřejné. A svátky psané foneticky nakonec mohou nakonec zapomenout, že mají být svaté.
Tady je jedna věc, která se zrovna přihodila. Jeden soudce komusi řekl, když se zabýval nějakým případem, že on či ona „má být vždy zdvořilý k policii“. Nevím jestli si to soudce uvědomil, ale v angličtině mají slova zdvořilost (polite) a policie mají stejný původ a význam. Zdvořilost znamená atmosféru a obřady města, symbol lidské civilisace. Policista je představitel a strážce města, symbolu lidské civilisace. Dá se ale docela pochybovat o tom, že se ty dvě ideje běžně v mysli spojovaly. O zdvořilosti jsme asi často slyšeli bez toho, abychom pomysleli na policistu, je dokonce možné, že nám dokonce často padnou oči na policistu, aniž by nám myšlenky okamžitě zaletěly ke zdvořilosti. A přece je idea posvátného města nejen obě spojuje, ale je také jejich jediným vážným ospravedlněním a jediným vážným korektivem pro obě. Znamená-li příliš často zdvořilost pouhou fintivost, pak je to proto, že nemá moc co společného s vážným patriotismem a veřejnou důstojností, jsou-li policisté obhroublí nebo ležérní, je to proto, že nejsou dostatečně přesvědčeni o tom, že jsou ve službě krásného města a že pomáhají dobru a světlu. Zdvořilost není jen okázalá ozdoba. Zdvořilost není dokonce ani jen cosi jako omluvná dvornost. Zdvořilost je ozbrojená stráž, přísná, skvělá a bdělá, dohlížející na všechno lidské počínání, jinými slovy řečeno zdvořilost je policista. Policista není jen silný chlapík s pendrekem, policista je stroj na uhlazování a oslazování nemilých příhod každodenního života. Jinak řečeno, policista je zdvořilost, zahalený obraz zdvořilosti—někdy zahalený neprostupným závojem. Jde mi tu ale o to, že když ztratíme původní ideu města, které je silou a mládím obou slov, začnou obě věci skutečně upadat. Naše zdvořilost pozbude vší mužnosti, protože zapomeneme, že zdvořilost je jen řecké slovo pro patriotismus. Naši policisté ztrácí všechnu jemnost, protože jsme zapomněli, že policista je jen řecké slovo pro cosi civilisovaného. Policista musí občas jednat jako rytíř spěchající k záchraně. Policista by v sobě měl mít eleganci takového rytíře. Nejsem si ale jist, zda by mu nějak mohlo pomoci, aby pamatoval na tuto povinnost romantické šlechetnosti, kdyby ho psali foneticky. Slyšel jsem, že někteří reformátoři pravopisu v chudších částech Londýna jeho jméno píší foneticky, velmi foneticky. Říkají mu „pleeceman“. A tak se ze slova vytrácí veškerá romantika dávného města a policistu zcela náhle opouští jeho ctihodné způsoby. V tom vidím argument proti jakékoliv extrémní reformě pravopisu. Když budete slovo špatně psát, budete v jistém pokušení špatně myslet.

Omyl nestrannosti

The Error of Impartiality

Odmítnutí porotců v Thawově procesu (sensační proces s britským uhlobaronem Henry Kendallem Thawem pro vraždu anglického architekta v roce 1906 pozn. překl. ) dojít ke shodě je nesporně poněkud zábavným důsledkem šílené a dokonce fantastické obezřelosti s níž byli vybíráni. Porotci byli odmítnutí z důvodů, které měly podle všeho jen ty nejbláznivější vztah k případu—takové důvody, o nichž si ani nedovedeme představit, že by jakékoliv lidské bytosti mohli dodat opravdovou zaujatost. Mohli bychom se ptát, zda, přehnaná theorie nestrannosti u soudce či porotce nemůže být dovedena tak daleko, kde už bude nespravedlivější, než samotná chybějící nestrannost. To, co lidé označují za nestrannost může být docela obyčejná lhostejnost a co označují za stranění může být docela obyčejná mentální aktivita. Občas se kupříkladu o nějakém porotci namítá, že si udělal nějaký primâ-facie názor o případu: jestliže ho ostrý výslech přiměje, aby připustil si takový názor vytvořil, je považován za zjevně nezpůsobilé účastnit se procesu. Tohle je jednoduše nezdravé. Pokud by byl zaujatý s ohledem na konkrétní zájem, kvůli třídě, vyznání, nebo notorické propagandě, pak by takový fakt dokazoval, že nebude posuzovat nestranně. Ovšem pouhý fakt, že si utvořil nějaký přechodný dojem na základě prvních faktů, které se dozvěděl, ten nedokazuje, že není schopný nestranného posuzování, dokazuje to jen tolik, že to není chladnokrevný hlupák.
Pokud se projdeme po ulici a vezeme s sebou všechny porotce, kteří si neudělali názor a necháme být ty, kteří si názor udělali, bude nejspíš velmi pravděpodobné, že se nám povede vybrat leda tak vybrat všechny porotce hlupáky a pominout všechny přemýšlivé. Za předpokladu, že jde opravdu o názor této letmé abstraktní povahy, za předpokladu, že nic nenaznačuje pevně usazené motivy či předsudky, můžeme to považovat nejen za příslib schopnosti, ale doslovně i za příslib spravedlnosti. Když si někdo dá tu práci, aby dedukoval nějaké závěry z policejních zpráv, zřejmě to bude právě ten člověk, který si dá tu práci, aby dovodil další a odlišné věci z důkazů. Ten, kdo měl dost rozumu na to, aby si udělal názor bude mít dost rozumu na to, aby svůj názor změnil.
Stojí za to věnovat se chvíli tomuto drobnějšímu aspektu celé věci, protože omyl ohledně nestrannosti a spravedlnosti se v žádném případě neomezuje na kriminální problém. O agnostikovi se předpokládá, že je nestranný v mnohem vážnějších věcech, třeba on prostě nic neví. Logickým výsledkem přepečlivého výběru Thawových porotců by bylo, že by tenhle případ měli soudit Eskymáci nebo Hotentoti, nebo divoši z Kanibalských ostrovů—zkrátka nějakou skupinou lidí, bez jakéhokoliv představitelného zájmu v některé ze stran a navíc bez jakéhokoliv představitelného zájmu o případ samotný. Čisté a zářivé nestrannosti by dosáhli lidé, kteří nebudou mít žádný názor nejen před tím, než se začnou věcí zabývat, ale ani poté, co ji posoudí. Podobně panuje v moderních diskusích o náboženství a filosofii absurdní předpoklad, že někdo zastává správnou a vyváženou posici jen proto, že nedošel k žádnému závěru a že ten, kdo k nějakému závěru dospěl je tím jaksi vyškrtnut ze seznamu férových soudců. Předpokládá se, že skeptik není nijak zaujatý, zatímco ve skutečnosti je velmi zjevně nakloněný skepticismu. Vzpomínám, jak jsem se jednou přel s upřímným mladým atheistou, kterého velmi šokovalo, když jsem zpochybnil některé z předpokladů, které byly pro něj zcela posvátné (jako třeba vcelku neprokázanou nezávislost hmoty a docela nepravděpodobné předpoklad, že je schopna vyprodukovat mysl ) a nakonec dospěl k tomu, že ve spravedlivém zápalu vzdoru a rozhořčení položil otázku: „Dobrá tedy, můžete mi tedy jmenovat jakéhokoliv intelektuála, jakéhokoliv velikána vědy či filosofie, který akceptoval zázraky?“ Odpověděl jsem: „S radostí. Dr. Johnson, Newton, Faraday, Newman, Gladstone, Pasteur, Browning, Brunetiere—tolik jmen, kolik jen si budete přát.“ Na to měl onen docela obdivuhodný a idealistický mladý muž tuhle šokující odpověď: „Ale tak, tohle oni přece museli říkat, vždyť to byli křesťané.“ Nejdřív po mně chtěl, abych mu našel černou labuť a pak všechny moje labutě odmítl, protože byly černé. To, že všichni tihle velcí myslitelé dospěli ke křesťanskému názoru, bylo tak či onak důkazem, že to buď nebyli velcí intelektuálové, nebo že ve skutečnosti k takovému názoru nedospěli. Jeho argument byl takhle kouzelně jednoduchý: „Všichni ti, kdo se počítají, dospěli k mému závěru, protože pokud dospěli k vašemu závěru, tak se nepočítají.“
Zdá se, že takového diskutéra ani nenapadlo, že pokud byl kardinál Newman skutečným intelektuálem, pak fakt, že vyznával dogmatické náboženství dokazovalo to právě tolik jako fakt, že jiný intelektuál, profesor Huxley, shledal, že dogmatické náboženství vyznávat nemůže, tedy že to (jak s radostí doznávám) znamená velmi málo pro jednu či druhou stranu. Pokud existuje nějaká třída lidí, o kterých historie prokázala, že jsou nanejvýš a obzvláště schopní všechno poplést nikam netrefit, je to právě třída největších intelektuálů. Vždycky půjdu raději s většinou lidstva, to je také důvod, proč jsem demokrat. Ať už je ale pravda o výjimečných intelektuálech a lidstvu jakákoliv, je očividně nanejvýš nerozumné, aby byli inteligentní lidé tříděni podle absurdního moderního principu, který každého bystrého člověka, který nedokáže dospět k závěru považuje za nestranného soudce, a každého bystrého člověka, který dokáže dospět k závěru za zotročeného fanatika. Dnes to vypadá tak, že pokud se někdo postavil na jednu nebo druhou stranu, považujeme to za jasnou námitku proti němu. Jinými slovy považujeme za jasnou námitku proti někomu, kdo přemýšlí, že jeho přemýšlení přineslo výsledky. O mysliteli, který důkladně přemýšlel a dospěl k jednoznačnému závěru, říkáme, že je to fanatik, nebo otrok náboženství. Říkáme, že porotce není porotce, protože vynesl verdikt. Říkáme, že soudce není soudce, protože dává rozsudku. Říkáme, že upřímně věřící člověk nemá právo volit, protože svou volbu už učinil.

Methusalenita

The Methuselahite
Obdržel jsem dopis od gentlemana, který je velmi rozhořčen tím, co považuje za moji prostořekost při znevažování nebo zesměšňování spiritismus. Měl jsem dojem, že spiritismus hájím, ale jsem už docela zvyklý, že jsem viněn z výsměchu věcem, které se snažím ospravedlnit. Můj úděl ve většině sporů bývá poněkud tragický. Je téměř neměnným pravidlem, že člověk, se kterým nesouhlasím si myslí, že ze sebe dělám blázna a člověk, se kterým souhlasím si myslí, že si dělám blázny z něj. Zdá se, že panuje jakási představa, že, když něco chválíte fantastickými pojmy, nebo to hájíte groteskními příklady, nezacházíte s tématem či předmětem náležitě. Jenže pravda zůstává stejně slavnostně vážnou, bez ohledu na to jaké příklady nebo postavy její představitel použije. To, že čtyři a čtyři je osm je pravda stejně úžasná bez ohledu na to, jestli budete počítat osm česneků, nebo osm andělů, nebo cihel, nebo osm biskupů, nebo osm slabších básníků, nebo osmi prasat. Podobně, pokud platí, že Bůh stvořil všechny věci, lze tento vážný fakt potvrdit jak tím, že ukážeme na hvězdu, tak tím, že zamáváme deštníkem. Celá věc je ale ještě silnější. Používání groteskních pojmů ve vážné diskusi přináší jistou filosofickou výhodu.
Docela vážně si myslím, že čím vážnější je debata, tím grotesknější pojmy by se měly používat. Řekl bych, že důvod pro to je zřejmý. Téma je totiž vážné a důležité do té míry, nakolik se dotýká celého vesmíru, nebo přinejmenším nějakých velkých sfér a cyklů zkušenosti. Do té míry platí, že věc je právě tak universální jako je závažná. A do té míry, do jaké je universální, do té je také plná komických věcí. Pokud vezmete něco malého, může to být zcela závažná věc. Takový Napoleon třeba byl malý, ale jak byl důležitý, a to samé se dá říct o mikrobech. Pokud něco isolujtete, můžete získat čistou esenci vážnosti. Pokud ale vezmete něco velkého (třeba sluneční soustavu), musí to být, přinejmenším částečně, komické. Bacily jsou vážná věc, protože mohou vás zabít. Ale hvězda jsou zábavné, protože dávají vzejít životu a život dává vzejít legraci. Pokud máte, řekněme, theorii o člověku a pokud ji můžete dokázat jen tím, že budete mluvit o Platonovi a Gerge Washingtonovi, může vaše theorie být cosi frivolního. Pokud ji ale můžete prokázat tím, že budete mluvit o butlerovi, nebo o poštákovi, pak už je to vážná věc, protože je universální. Používat hloupé metafory o vážných otázkách není ani zdaleka neuctivost, ale přímo povinnost. Je to zkouška, nakolik to kdo myslí vážně. To, zda dokáže vzít příklady z hrnců, pánviček, bot a máselnic je testem zodpovědného náboženství či theorie. Je zkouškou dobré filosofie, zda ji dokážete hájit groteskně. Je zkouškou dobrého náboženství, zda o něm můžete žertovat.
Když jsem býval velmi mladým novinářem zlobíval mě jeden zvláštní zvyk tiskařů, zvyk kterého by si asi všimla většina lidí, kteří mají podobné sklony jako já. Souvisí s pevným přesvědčením, že být racionalistou a nacionalistou je jedno a to samé. Mám na mysli tendenci tiskařů měnit slovo „kosmický“ na „komický“. Od té doby jsme ale dospěl k závěru, že tiskaři měli pravdu. Demokracie má vždy pravdu, ať už je kosmická nebo komická
Je tu ale ještě jeden důvod, který působí, že je téměř nevyhnutelné, abychom to, v co se vší vážností věříme, hájili groteskním způsobem. Jde o to, že grotesknost sama se úzce pojí s vážností. Nemůžete něco zbavit důstojnosti, pokud to svou důstojnost nemá. Proč je legrační, když se někdo najednou na ulici posadí na zadek? Je tu jeden možný a rozumný důvod, totiž ten, že člověk je obrazem Božím. Když spadne cokoliv jiného, legrační to není, k smíchu jen jen, když upadne člověk. Nikdo nevidí nic legračního na tom, že spadne strom. Nikdo se nezastaví na ulici a nezačne řvát smíchy, když uvidí, že začal padat sníh. Trochu vážně lidi berou, když udeří hrom. Když padají střechy a hroutí se vysoké budovy, berou to lidé vážně. Směje se jenom, když se svalí člověk. To proto, že je to velmi vážná náboženská věc: Pád člověka. Jen člověk může být absurdní, protože jen člověk má svou důstojnost.
To jsem napsal výše, většina mého článku, je jen odbočka v závorce. Je načase, abych se vrátil k mému cholerickému pisateli, který mi vynadal, že se k problému spiritismu stavím příliš frivolně. Můj pisatel,očividně velmi inteligentní člověk, se na mně opravdu zlobí. Používá ty nejsilnější výrazy. Říká, že mu připomínám jeho bratra, což patrně otevírá celou propast, nebo obzor hanby. Hlavní jádro jeho útoku se skládá ze dvou tvrzení. Za prvé se mně ptá, jaké právo mám o spiritismu vůbec mluvit, když sám přiznávám že jsem nikdy nebyl na seanci. To je docela v pořádku, ale je mnoho věcí, na kterých jsem nikdy nebyl, ale nemám ani v nejmenším v úmyslu o nich přestal mluvit. Odmítám (kupříkladu) přestat mluvit o obléhání Troje, odmítám zůstat zticha pokud jde o francouzskou revoluci. Nenechám se umlčet, když přijde na nedávné neomluvitelné zavraždění Julia Caesara. Pokud nemá spiritismus právo soudit nikdo jiný, než člověk, který navštívil seanci, pak to, logicky vzato, dosti vážné následky: skoro by to vypadalo, že nikdo, kdo nebyl na prvních shromáždění o Letnicích, nemá právo soudit křesťanství. A to by bylo hrozné. Osobně si dokážu udělat na spiritismus názor, aniž bych viděl duchy, zrovna tak, jako si dovedu udělat názor na japonskou válku, bez toho, abych viděl Japonce, a také si umím udělat názor na americké milionáře, aniž bych (díky Bohu) nějakého viděl. Blahoslavení, kteří neviděli a přece uvěřili: slova, kteří někteří považovali za proroctví o moderní žurnalistice.
Důležitější je ale druhá námitka mého korespondenta. Viní mně, že ve skutečnosti ignoruji hodnotu komunikace (existuje-li) mezi tímto a oním světem. Neignoruji ji. Říkám ale tohle: k zkoumání na poli duchovním se pojí jiný princip, než k bádání na kterémkoliv jiném poli. Když člověk chytá ryby na návnadu, ryba připlave i kdyby prohlašoval, že nic takového jako ryby neexistuje. Když někdo nastraží polepenou větvičku na ptáky, ptáci se chytí i tehdy, pokud považuje víru v ptáky za pověru. Ovšem člověku nemůže házet návnadu na duše. Nemůže nastražit větvičku s lepidlem, aby lapal bohy. Všechny školy moudrosti se shodly, že zrovna k tomuhle lapání je zapotřebí nějaké té víry na lapačově straně. Věc se tedy má takhle: když nevěříte v duchy, marně je voláte, když věříte—je to zapotřebí? Když nevěříte, volat je nemůžete. Když věříte, nebudete.
To je opravdový rozdál mezi bádáním v téhle oblasti a bádáním v kterékoliv jiné. Kněz volá k bohyni, zrovna tak jako muž volá svou ženu, protože ví, že tu je. Kdyby chlapík hlasitě křičel jediné slovo: „Marie“ s cílem toliko zjistit, zda když bude křičet dost dlouho, nějaká žena toho jména přijde a vezme s ho za manžela, pak bude víceméně v pozici moderního spiritisty. Starý vyznavač náboženství volal ke svému Bohu. Moderní volá po nějakém bohu, který by se ho ujal. Náboženství, tak jak dosud existovalo ve světě spočívalo celé v tom, že jste věděli o svých bozích všechno, dřív než jste je potkali, pokud vůbec. Zdá se mi, že spiritismus je zcela v pořádku po své mystické stránce. Jeho nadpřirozená stránka mi přijde zcela přirozená. Jeho neuvěřitelná část mi přijde zjevně pravdivá. Myslím ale že je nebezpečný či neuspokojivý do té míry, nakolik je vědecký. Bádá nad tím zda jeho bohové stojí za bádání. Muž (jistého věku) může pohlédnout do očí své milované, aby se podíval, že jsou krásné. Ale žádná normální dáma nedovolí mladému muži, aby se podíval, zda jsou krásné. Stejnou marnivost a výstřednost lze obecně pozorovat u bohů. Chvalte, je nebo je nechte být, ale nehledejte, pokud nevíte, že tu jsou. Nehledejte je, pokud je nechcete. Vážně to nemají rádi.

Uctívání boháčů

The Worship of the Wealthy

Všiml jsem si, že se do naší literatury a žurnalistiky vtírá nový způsob lichocení bohatým a mocným. V přímočařejších dobách bylo přímočařejší i samo lichocení, i sama lež byla pravdivější. Když se chtěl chudák vlichotit boháčovi, řekl mu prostě, že je ten nejmoudřejší, nejvyšší, nejsilnější, nejvelkomyslnější a nejkrásnější z celého lidstva a jelikož i ten boháč nejspíš věděl, že to není pravda, nadělalo to méně škody. Když dvořané pěli chvály na krále připisovali mu věci, které byly zcela nepravděpodobné, jako to, že se podobá polednímu slunci, že si musí zakrývat oči, když vstupují do místnosti, že bez něj by lidé nemohli dýchat, nebo že si sám svým jediným mečem podmanil Evropu, Asii, Afriku a Ameriku. Je to methoda bezpečná v tom, že je umělá, v tom, že mezi králem a jeho veřejným obrazem nebyl ve skutečnosti žádný vztah. Ovšem moderní lidé vynalezli mnohem subtilnější a jedovatější formu chvalořeči. Moderní methoda spočívá v tom, že se vezme princ, nebo boháč, předloží se věrohodný obraz jeho typu či osobnosti, třeba že je praktický, nebo že je sportovec, nebo milovník umění, nebo dobrý společník, nebo reservovaný a pak nesmírně přežene hodnotu a význam těchto přirozených vlastností. Ti, kdo velebí pana Carnegie neříkají, že je stejně moudrý jako Šalamoun a udatný jako Mars. Byl by raději, kdyby to dělali. Druhá nejupřímnější věc, kterou by mohli udělat, by bylo, kdyby řekli skutečný důvod, proč ho chválí a ten je jednoduše v tom, že má peníze. Novináři, kteří píší o panu Peirpont Morganovi neříkají, že je krásný Apollon, byl bych raději kdyby to říkali. Oni vezmou povrchní boháčův život, jeho způsoby, odívání, koníčky, lásku ke kočkám, nebo nelibost k lékařům. Starý lichotník měl za hotovou věc, že král je normální člověk a pracoval na tom, aby z něj udělal člověka mimořádného. Novější a bystřejší lichometník bere za hotovou věc, že je mimořádný a proto i běžné věci na něm shledává zajímavými.
Všiml jsem si jednoho velmi zábavného způsobu, jak se tohle dělá. Zaznamenat jsem, že tahle methoda byla použita na asi šest z nejbohatších lidí v Anglii v knize rozhovorů publikovaných schopnými a dobře známými žurnalisty. Lichotníkovi se daří spojit přísnou faktickou pravdu a široce rozprostřenou atmosférou úžasu a tajemství jednoduše tím, používá toliko negativa. Přestavme si, že píšete chápavou studii o panu Peirpont Morganovi. To,co si myslí, má rád, nebo obdivuje, možná nestojí za mnoho řeči, můžete ale předestřít celé širé obzory jeho vkusu a filosofie tím, že bude hodně mluvit o tom, co si nemyslí, nemá rád a neobdivuje. Můžete o něm říct: „Málo ho ale přitahují nejnovější školy německé filosofie a téměř stejně rozhodně si drží odstup jak od tendencí transcedentního pantheismu, tak od sevřenějších vytržení novokatolicismu.“ Nebo si představte, že jsem vyzván, abych velebil uklízečku, která zrovna přišla do mého domu, a která si to jistě zaslouží mnohem víc. Řeknu: „Bylo by omylem řadit paní Higgsm mezi následníky Loisyovy, její posice se v mnohém odlišuje, nelze ji ani zcela ztotožnit s Harnackovým pevným hebraismem.“ Je to výtečná methoda, protože lichometníkovi dovoluje mluvit vedle předmětu své chvály a tomu zas dává mohutnou, byť jaksi matoucí mentální auru, jako by to byl kdosi, kdo prošel agoniemi filosofické volby, jíž si předtím nebyl vědom. Je to úžasná methoda, ale byl bych rád, kdyby se někdy používal spíš na uklízečky než na milionáře.
Všímám si také ještě jednoho způsobu lichocení důležitým lidem, který se rozmáhá mezi autory v novinách i jinde. Spočívá v tom, že o někom říkají, že je „prostý“ nebo „tichý“, nebo „skromný“, aniž by to mělo jakýkoliv smysl nebo vztah k osobě, o které se mluví. Být prostý je to vůbec nejlepší na světě, být skromný je pak druhá nejlepší věc na světě. Jak to je s tím, když je někdo tichý, si tak jistý nejsem. Jsem spíš nakloněn tomu myslit si, že opravdu skromní nadělají pořádný hluk. Je docela zjevné a očividné, že opravdu prostí lidé hodně hluku nadělají. Ovšem přinejmenším prostota a skromnost jsou velmi vzácné a královské ctnosti, o kterých by se nemělo mluvit zlehka. Jen pár lidských bytostí a jen velmi vzácně skutečně vystoupalo tak vysoko, aby dosáhli skromnosti, ne ani jeden člověk z deseti či dvacíti dospěl skrze dlouhé války k prostotě, tak jako skutečný starý voják skrze dlouhé války dospěl k prostotě. Tyto ctnosti nejsou ničím, čím by se mělo pohazovat lehce jako lichotkami, mnozí proroci a lidé spravedliví toužili po tom, aby je viděli a nebylo jim to dopřáno. Ovšem v popisech narození, životů a úmrtí velmi blahobytných lidí, jsou užívány bez ustání a vcelku bezmyšlenkovitě. Když musí novinář popisovat velkého politika nebo finančníka (je to v podstatě to samé), jak vstupuje do místnosti nebo si vykračuje ulicí, vždycky říká: „Pan Midas byl oblečen do nenápadného černého fraku, bílé vesty a světle šedých kalhot s jednoduchou zelenou vázankou a prostou květinou v klopě.“ Jako by snad někdo čekal, že bude mít šarlatový frak nebo pruhované kalhoty. Jako by někdo myslel, že bude mít v klopě hořící kateřinské kolo.
Tenhle proces, který je dostatečně absurdní, když se týká běžných a vnějších životů lidí velkého světa, ovšem začíná být naprosto nesnesitelný, když se používá, a že se používá vždycky, když přijde právě na tu jednu episodu, která je závažná dokonce i v životě politika. Mám na mysli jejich smrt. Poté, co jsme byli dostatečně znuděni prostým oděvem milionáře, který je zpravidla komplikovaný asi tak, jako cokoliv, co by si mohl obléct, aniž by byl prostě považován za šílence, poté, co jsme se dozvěděli o milionářově skromném příbytku, domu, který je obyčejně příliš neskromný na to, aby se vůbec dal nazývat domovem, poté co jsme s ním prošli všechny ty nesmyslné chvalořeči, jsme pak nakonec vždy vyzváni, abychom obdivovali jeho tichý pohřeb. Nevím, co si lidé myslí o pohřbu jiného, než že by měl být tichý. A přece znovu a znovu se nad hrobem každého z těch smutných boháčů, vůči kterým by měl člověk, poprvé a naposledy, cítit nevýslovné politování—nad Beitovým hrobem, nad hrobem Whiteleye—tyhle nesmysly o skromnosti a prostotě, ze kterých je člověku zle, zrovna vylévají. Dobře si pamatuju, že po Beitově pohřbu noviny psaly o tom, že ve smutečních kočárech se vezli všichni důležité, že květnaté chvalořeči byly velkolepé, úžasné, opojné, ale že to při tom všem to byl prostý a tichý pohřeb. Co, při samém Acheronovi, čekali? Mysleli snad, že dojde na lidské oběti—obřadné zabíjení orientálních otroků nad hrobem? Mysleli si, že se ve vytržení smutku budou tam a zpět kývat dlouhé řad tančících orientálních dívek? Čekali snad Patroklovy pohřební hry? Myslím, že nemínili žádný takový úžasný a pohanský význam. Obávám se, že slova jako „tichý“ a „skromný“ používají jako slova k popsání stránky—je to jen kousek automatického pokrytectví, které rozmáhá a stává se příliš běžným mezi těmi, kdo musí rychle a často. Slovo „skromný“ čeká brzy podobný osud jako slovo „ctihodný“ o kterém se tvrdí, že Japonci používají před jakýmkoliv slovem, které se objevuje ve zdvořilé konversaci, třeba „Uložte ctihnodný deštník do ctihodného stojanu na deštníky“ nebo „sklonil se k tomu, aby vyčistil ctihodné boty“. V budoucnu budeme číst, že skromný král vyšel se svou skromnou korunou, oděn od hlavy k patě do skromného zlata doprovázen deseti tisíci svými skromnými hrabaty se skromně tasenými meči. Ne! Pokud máme platit za nádheru, chvalme ji jako nádheru, ne jako prostotu. Až příště potkám nějakého boháče zamýšlím zamířit si to k němu a oslovit ho s orientální hyperbolou. Nejspíš uteče.

O hádankách a zkratkách

On the Cryptic and the Elliptic

Umění referovat o projevech je nesporně v podivném úpadku. Neměli bychom asi mít námitek proti tomu, že reportér proslovy hodně zkracuje, máme ale námitek proti tomu, aby o všech referoval jako by byly mnohem horší, než ve skutečnosti jsou. A methoda, kterou používá je nebezpečně nespravedlivá. Když státník nebo filosof pronáší důležitou řeč, má reportér několik způsobů, jak postupovat, aniž by byl nerozumný. Vůbec nejrozumnější by asi bylo o ní nereferovat vůbec. Ať svět žije, miluje se, žení a vdává, bez téhle konkrétní řeči, zrovna tak, jak to (jakýmsi zoufalým způsobem) v dobách, kdy ještě nebyly noviny. Druhou možností je referovat o malé části projevu, ale udělat to správně. Třetí způsob, dokážete-li to, je pochopit hlavní záměr a argument řeči a referovat o tom vašimi vlastními jasnými a logickými slovy. Zkrátka jsou tu tři možné methody: za prvé, nechat něčí projev být, za druhé podat zprávu o tom, co řekl, nebo představit nějakou ucelenou část jeho řeči a za třetí referovat o tom, co měl na mysli. Ovšem současný způsob referování o projevech (vytvořený, domnívám se, převážně z chatrných metod Daily Mail) se od obou těchto způsobů naprosto odlišuje je docela nesmyslný a zavádějící.
Nynější methoda je tato: reportér sedí a naslouchá přívalu slov, kterému ne nepokouší porozumět a která se obvykle ani nepokouší zaznamenat, čeká dokud v řeči nezazní něco, co z nějakého důvodu vypadá legračně, nebo pamětihodně nebo velmi přehnaně nebo třeba prostě jen konkrétně, to si pak zapíše a čeká na další. Když řečník prohlásí, že za jistých specifických okolností vypadá předseda vlády jako sviňucha v moři, reportér bude referovat už jen o sviňuše, i kdyby měl premiéra vynechat. Pokud řečník začne tím, že pan Chamberlain se poněkud podobá violoncellu, reportér nebude ani čekat na to, aby si vyslechl, proč se violoncellu podobá. Potřebuje se chytit čehosi materiálního a tak je docela spokojený. O silných slovech se zmíní, řetěz myšlenek vynechá. Když řečník použije slovo „osel“, osla si zapíše. Když řečník řekne „zatracený“, zapíše si to. V jeho zprávě se pak obě objevují tak rychle po sobě, že je mnohdy těžké rozeznat fascinující fakt, proč je něco zatracené, nebo kdo jde přirovnáván k oslu. A celý postup argumentace, ve kterém se tyhle věci objevily, zcela zmizí. Mám tu před sebou novinovou zprávu o projevu pana Bernarda Shawa, jejíž jeden celý a samostatný odstavec zní asi takhle:
„Kapitál představuje peníze, které zbývají mimo a nade všechnu potřebu. Jejich země nebyla doopravdy jejich, vyjma vlasteneckých písní.“
Jsem natolik dobře obeznámen s mapou páně Shawovy filosofie, že vím, že ta dvě tvrzení se mohou k sobě vztahovat stovkou různých způsobů. Mám ale za to, že pokud by je četl běžný inteligentní člověk, která páně Shawovy názory zrovna nezná, nenabude žádného dojmu, vyjma toho, že pan Shaw je šílenec vyznačující se nezvyklou prudkou konversací a roztěkanou myslí. Dvě další methody by jistě byly vůči panu Shawovi spravedlivější: reportér buď měl doslova zapsat, co řečník opravdu řekl o kapitálu, nebo měl načrtnout, jakým způsobem byla takhle idea spojena s myšlenkou o vlasteneckých písních.
Jelikož ale nemáme tu výhodu, že bychom věděli, co pan Shaw doopravdy řekl, bude lépe, když si rozdílné methody ukážeme na něčem, co známe. Předkládám, že většina z nás zná pohřební řeč Marka Antonia z Julia Caesara. Nu, Marcus Antoius by neměl důvod ke stížnosti, kdyby o ní v Denním poutníkovi nebo Jitřním poutníkovi, nebo jak by se ty noviny jmenovaly, vůbec nereferovaly a omezily se na slova „vystoupil mimo jiné pan Marcus Antonius“ nebo, „Poté, co pan Marcus Antonius oslovil publikum se schůze v jistém nepořádku rozpadla.“ Další poctivou methodou, hodnou urozeného římského reportéra, by vzhledem kt tomu, že nemůže referovat o celé řeči, bylo podat zprávu o nějaké její části. Mohl by říct: „Pan Marcus Antonius ve svém projevu mimo jiné řekl
‚When that the poor have cried Cæsar hath wept:
Ambition should be made of sterner stuff.'“
V takovém případě by byl správě zaznamenán jeden pevný argument Marka Antonia. Třetí a mnohem vznešenější cestou, kterou se mohl římský reportér vydat by bylo předložit filosofické tvrzení o cíli a účelu proslovu. Třeba takhle: „Ve své mocně působivé řeč pan Marcus Antonius připustil, že motivy republikánských vůdců jsou vznešené a zcela odmítl, že by jakkoliv zamýšlel proti nim podněcovat lidovou vzpouru, vyslovil se ale v tom smyslu, že lze uvést řadu příkladů proti theorii o Césarových ambicích. Závěrem pak, na žádost publika, přečetl Césarovu poslední vůli, která prokázala, že byl vůli římskému lidu nanejvýš velkomyslný.“ Připouštím, že tohle má do Shakspera daleko, ale je to formulace něčí politické posice. Kdyby ale měl Antoniovu řeč zaznamenat reportér Daily Mail, prostě by čekal, až by mu nějaký výraz přišel divný a takové by pak postupně zaznamenával bez jakékoliv logické souvislosti. Vyšlo by z toho cosi takového: „Pan Marcus Antonius mluvil tak, aby se to publiku líbilo. Třikrát nabídl Césarovi korunu. César byl podoben jelenu. Kdyby byl Brutem, zranil by každý jazyk. Kameny Říma se vzbouří. Jen se podívejte jaký nájem platil závistivý Casca. Brutus byl Césarův anděl. Závěrem dvojctihodný gentleman pravil, že padl on i jeho posluchači.“ To je zpráva o politickém projevu v moderním, pokrokovém či americkém stylu a mě by docela zajímalo, jestli by to Římané snesli.
Referáty z diskusí v Parlamentu jsou v našich novinách čím dál kratší. Možná je to částečně tím, že projevy jsou jsou čím dál nudnější. Myslím, že v jisté míře na sebe vzájemně reagují dvě věci. Politikové jsou nudní ze strachu před novinami až jsou nakonec tak nudní, že jsou příliš nudní i pro noviny. Proslovy jsou v naší době pečlivější a propracovanější, protože jsou určené k čtení a ne k poslouchání. A právě proto, že jsou tak pečlivé a propracované nebudou nejspíš stát za pečlivé a propracované referovaní. Nejsou dost zajímavé. A tak se, z tichého hněvu nebes, je přece jen morální zbabělství moderních politiků spojeno s jakýmsi trestem. Právě proto, že naše politické řeči jsou přednášeny s tím, aby se o nich psalo, za to, aby se o nich psalo nestojí. Právě proto, že jsou pečlivě sestaveny, k tomu, aby se četly, nikdo je nečte.
Můžeme tedy dovodit, že k úpadku žurnalistiky čímsi přispěli politici. Není to všechno vina nás, novinářů. Z větší části ale ano. Byl to převážně plod našeho prvního a nejpřirozenějšího hříchu—zvyku považovat se spíš za salonního kouzelníka než za kněze, protože kouzelník je oddělený od svého publika, kdežto kněz je jeho součástí. Kouzelník svým obecenstvem pohrdá, pokud kněz pohrdá kýmkoliv musí pohrdat sám sebou. Prokletím vší žurnalistiky, zejména ale té bulvární, který je ostudou našeho oboru, je to, že se považujeme za bystřejší než lidi, pro které píšeme, kdežto ve skutečnosti býváme my ještě pitomější. Tahle nestoudná drzost ale má svou Nemesis a právě tu dobře ukazuje záležitost s referováním.
Novinář, který si uvykl mluvit k veřejnosti shora, totiž mluví už příliš tiše a sklání se příliš nízko, takže mu nakonec není rozumět a stává se z něj barbar. Tak dlouho se snaží, aby byl na první pohled vidět, až ho všichni přehlíží. Tohoto spravedlivého trestu si můžeme obzvláště všimnout u oněch strmících a do očí bijících titulků s kterými přišla americká žurnalistika a kterou napodobují některé anglické noviny. V jedněch londýnských novinách jsem onehdy viděl titulek, který prostě říkal: „Dobbinova malá Marie“. Mělo to být povědomé a populární a proto snad jasné. Nějakou chvíli mi ale trvalo, přečetl jsem mezitím asi polovinu toho, co bylo pod titulkem otištěno, než mi došlo, že to má mít cosi společného s řádným krmením koní. Na první pohled jsem v tom viděl, a stejně tak to jistě bude vidět i historický vůdce budoucnosti, jako nějakou narážku na dcerku, která si zcela zmonopolisovala city starosty na konci Veletrhu marností. Američané dovádějí tuto temntou z přemíry světla do ještě bláznivějších extrémů. V amerických novinách můžete najít sloupek nadepsaný „Básník Brown z pomerančových květů“ nebo „Senátor Robinson teď podstrkuje klobouky“ a může vám nějakou dobu trvat, než vám úplně dojde, co se tím míní: mně to ještě nedošlo.
A cosi z této intelektuální msty pronásleduje také ty, kdo si osvojili moderní methody referování o projevech. Tím jak se reportéři snažili být prostě být vulgární, došli také až k mystice. Jsou odsuzování také za to, že se pořád snaží psát jako George R. Sims a jim samým navzdory se jim daří psát jako Maeterlinck. Kombinaci slov, kterou jsem citoval z údajné řeči pana Bernarda Shawa si zapsal reportér, který si myslel, že obzvlášť prostý a demokratický. Ve skutečnosti ale, pokud vůbec mezi těma dvěma větami je nějaká spojitost, pak to bude cosi tak temného jako jsou nejhlubší kořeny Browningovy, nebo cosi tak neviditleného jako nejvzdušnější vlákna u Mereditha. Být prostý a být demokratický jsou dva velmi ctihodné a strohé výdobytky a všem snobům a hledačům sebe sama není dáno jich dojít. Vysoko na Maeterlinckem či Meredithem stojí ti, jimiž jako Miltonovi či Homérovi, nelze neporozumět. A Homer a Milton jsou nejen lepší básníci než Browning (jakkoliv byl i on velký), ale byli by i mnohem lepší novináři, než mladí pánové z Daily Mail.
Toto zkreslování projevů je samo o sobě jen součástí ohromného novinářského zkreslování všeho života jako takového. Žurnalistika je populární, ale je populární hlavně jako fikce. Život je jeden svět a život, o kterém se píše v novinách zas jiný. Veřejnost má ráda oba, ale je si více či méně vědoma rozdílu. Lidé kupříkladu nevěří, že by diskuse v Dolní směmovně byly tak dramatické, jak se o nich píše v novinách. Kdyby tomu věřili, nečetli by noviny, ale chodili do Sněmovny. Galerie by byly večer co večer přeplněné jak za časů francouzské revoluce, protože místo aby četli otištěný příběh za penny, dívali by se na divadelní drama zdarma. Lid však ve svém srdci ví, že že žurnalistika je stejně konvenční umění jako všechna ostatní, že si vybírá, přehání a lže. Jenže ji pronásleduje také tatáž Nemesis jako všechna ostatní umění: pokud ztratí všechnu starost a zájem o pravdu, přijde pak také o veškerý tvar a formu. Moderní umělec, který maluje obrázek krávy příliš chytře může nakonec vytvořit cosi, co vypadá jako zemětřesení v San Francisku. A žurnalista, který referuje příliš chytře o proslovu působí, že nic neznamená a nedává žádný smysl.

Anonymita a další rady

Anonymity And Further Counsels

Když napíšu článek, je jeho konce vždy useknut a já bohužel patřím k živočichům nižší třídy, pro které je ocas důležitý. Je to jen a jen moje chyba, která vychází z toho, že mi vždycky tak dlouho trvá, než dojdu k věci. Nedávno si kdosi velmi oprávně stěžoval, na to, že mě nechávají psát předmluvy. Měl naprosto pravdu, protože já vždycky napíšu předmluvu k předmluvě a pak mě, docela oprávněně, zastaví.
Ve svém minulém článku jsem psal, že chci tři věci—za prvé, zákonné trestán záměrně lživých informací, za druhé, rozlišení, pokud jde o referování o nemravnosti, mezi hříchy, které každý zdravý člověk může vidět u sebe a těmi, které by raději neměl nikde vidět a za třetí absolutní důraz na to, by články byly ve velké většině případů podepsané. A právě tady jsem byl ustřihnut ani ne tak zákony prostoru jako spíše svou vlastní anarchií pokud jde o prostor. V každém případě musím ještě něco dodat.
Kdybych řekl, že doufám, že doufám, že se dočkám dne, kdy bodu anonymní články pokládány za cosi podobně nečestného, jako jsou anonymní dopisy, přeháněl bych. Ještě nějakou dobu musí nutně zůstat legitimní idea úvodníku vyjadřující politiku celého listu, koneckonců každý z nás takové úvodníky psal a já si o nikom jen kvůli tomuhle nebudu myslet nic špatného. V každém případě si ale myslím, že pro anonymní psaní musí existovat nějaká zřejmá výjimka, třeba právě úvodníky, psaní podepsaných článků musí být zřejmým pravidlem. A anonymita musí být nejen výjimkou, ale navíc výjimkou nahodilou, člověk musí být vždy připraven říct, co řekl v anonymním článku. Novinářský zvyk pokládat zachování tajemství původu článku za něco posvátného, je jednoduše součástí spiknutí, které má za cíl postavit ty z nás, kdo jsme novináři, do postavení mnohem horšího druhu, než je to které mají jesuité nebo svobodní zednáři.
Mnohokrát bylo řečeno, že by s anonymitou bylo všechno v pořádku, kdyby si člověk mohl na okamžik představit, že byla použita z dobrých důvodů. Představme si kupříkladu, že bychom si byli všichni docela jisti, že v novinách Thunderer pracuje parta smělých mladých idealistů, kteří tak dychtí strhnout obecní i státní socialismus, že jim dvakrát nesejde na tom, kterému z nich připadne ta sláva, že ho zničí. Tomu ale bohužel nevěříme. Věříme ale, či spíše víme, že útoky na socialismus v Thundereru povstávají z chaosu rozporných a vesměs zlých motivů. Kterýkoliv z nich by, pokud by byl jmenován, prostě prohrál. Stavební spekulant, který přišel o své domy píše anonymně a stává hlasem hřmícího Thundereru. Socialista, který se pohádal s dalšími socialista se nepodepíše a stává se hřmícím hlasem Thundereru. Monopolista, který ztratil svůj monopol i demagog, který přišel o svou lůzu mohou ona psát anonymně a stát se tímtéž listem. Je docela pravda, že existuje mladý a krásný fanatismus, ve kterém lidem nezáleží na odkrytí jejich jména. Je tu ale také starší mnohem běžnější vzrušení, ve kterém se lidé odkrýt své jméno netroufají.
Rád bych absolutně trval také ještě na jednom dalším pravidle poctivé žurnalistiky. Chtěl bych, aby se bralo za pevně danou věc, že se v každém listu bude tisknout jméno vlastníka jakož i editora. Pokud vlastní list akcionáři, ať je to tedy seznam akcionářů. Pokud (jak je mnohem běžnější v tomto nebývale nedemokratickém věku) patří jedinému člověku, pak je jméno toho jednoho člověka v novinách otištěno, pokud možno velkými červenými písmeny. Dále, pokud se slouží nějakém zjevnému zájmu, máme o tom vědět. Moji přátelé v Manchesteru jsou velmi rozrušení kvůli síle pivovarníků a z nebezpečí, spojených s jejich připuštěním do veřejných úřadů. Pokud by ale někdo ovládal politiku přes pivo, přinejmenším to lidé obyčejně ví: pivo je příliš pro každého příliš fascinující, než aby člověku taková osobní zvláštnost unikla. Někdo ale může politiku ovlivňovat přes žurnalistku a žádný řadový Angličan o takovém ovládání nebude nic tušit. V seznamech britských vyznamenání vy i já zas a znovu čteme, že je nějaký pan Robinson povyšován do šlechtického stavu bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Dokonce ani společenské listy (jež čteme s velikým zájmem) nám o něm nic neřeknou, vyjma toho, že je to sportovec či laskavý domácí, nebo že se věnuje chovu jezevců. Nu, byl bych docela rád, kdyby páně Robinsonvo jméno již bylo britské veřejnosti již známé. Byl bych rád, kdyby již věděla, za jaké veřejné služby mu má být vděčná. Byl bych rád, kdyby jeho jméno již znala z obálek takových orgánů veřejného mínění jako je Tootsie’s Tips, nebo The Boy Blackmailer, či Nosey Knows, či onoho krásného drobného finačního listu, který toho tolik udělal pro impérium a který těsně unikl trestnímu stíhání. Pokud by to veřejnost viděla takhle mohla by pravdivěji a jemněji odhadnout plnou hodnotu tvrzení společenských listů, že je to pravý gentleman a dobrý činitel církve.
A konečně by mělo prakticky vynuceno obyčejovým právem (protože to shodou okolností nelze vymoci zákonem), že kterýkoli editor jakýchkoliv novin musí otisknout každý dopis s určitou a praktickou stížností. Editoři v tomhle ohledu dospěli k velké ledabylosti. Starý editor se jaksi matně považoval předávání veřejných zpráva za neoficiální veřejnou službu. Pokud nějakou zprávu potlačil, předpokládalo se, že k tomu měl nějaký zvláštní důvod, třeba že to byl materiál pomlouvačný nebo výslovně neslušný. Moderní editor se ale příliš považuje za jakéhosi tvůrčího umělce, který si může fakta vybírat a potlačovat se libovolnou lehkostí básníka či karikaturisty. Noviny si „vymýšlí“ tak,, jak si člověk „vymýšlí“, svůj list považuje výlučně za umělecké dílo, které má potěšit a ne podávat zprávy. Tenhle dopis otiskne, protože ho považuje za bystrý. Tyhle dva nebo tři otiskne, protože si myslí, že jsou pitomé. Tamhleten článek nevydá, protože si myslí, že mýlí. A tenhleten další a nebezpečnější článek neotiskne protože si myslí, že má pravdu. Stará idea, že je jen formou vyjádření veřejnosti, „orgánem“ mínění, se podle všeho naprosto vytratila z jeho mysli. Dnešní editor není nástrojem mínění, on je tvoří. Ve všech našich moderních hnutích se vzdalujeme demokracii.
To je celé nebezpečí naší doby. Existuje rozdíl mezi útiskem, který byl až příliš běžný v minulosti a tím, který podle všeho bude až příliš běžný v budoucnosti. V minulosti byl útisk zpravidla individuální záležitostí. Utiskovatelé byli stejně prostí a stejně osamělí jako utiskovaní. Aristokrat někdy nenávidí lidi nižšího původu, lidi sobě rovné nenáviděl vždycky. Plutokrat byl individualista. Jenže v naší době i s z plutokrata stal socialista. Mají vědu a slučování a snadno mohou nastolit mnohem větší tyranii, než jakou kdy svět viděl.

Říkačky a rady dokonalosti

LIMERICKS AND COUNSELS OF PERFECTION
Je zvykem poznamenávat, že moderní problémy nelze snadno napadat, jelikož jsou tolik složité. Mám za to, že v mnoha případech je to právě proto, že jsou tak jednoduché. V takovou jednoduchost darebáctví by nikdo nevěřil, i kdyby se na ni ukazovalo. Lidé by řekli, že pravda byla obviněním z pouhé melodramatické zločinnosti, a zapomněli přitom na to, že většina zločinců je melodramatická. Říkáme tak třeba, že nějaký dobrý záměr je zmařen, nebo nějaký mizerný veřejný činitel zůstává u moci kvůli tisku a zmatku ve veřejných věcech, zatímco ve skutečnosti je důvodem prosté a zdravé lidské úplatkářství. A zejména takhle říkáme, že bulvární tisk přehání, překypuje emocemi, je negramotný, anarchický a dodáváme sto dalších dlouhých slov, když jedná námitka zní, že lže. Plýtváme našimi vytříbenými intelekty na to, abychom našli vybranou fraseologii, která by přiléhala člověku, kdežto v dobře uspořádané společnosti bychom hledali želízka, která bychom mu přiložili.
Tato kritika spravedlivého rozhořčení moderního typu myslím musela vytanout mnoha lidem na mysli, když četli projevy výmluvného znechucení dr. Hortona nad „zkaženým tiskem“, zejména v souvislosti s popraskem kolem veršovánek (V roce 1907 se v Anglii roztrhl pytel s novinovými soutěžemi o doplňování posledního verše ke krátkým básničkám. Lidé posílali statisíce dopisů v naději na výhru pozn. přek.). Samotné třeštěním, obávám se, dr. Horton příliš neovlivní, protože takové vrtochy uhynou vždy samy, než má člověk čas se jich zbavit. Ale páně doktorův protest může být k něčemu dobrý, pokud nás podnítí, abychom jaksi jasněji pochopili, co je doopravdy v nepořádku s populárním tiskem a jaké prostředky mohou být užitečné a přípustné k jeho nápravě. Nechceme censuru tisku, ale debatu o tom už máme dávno za sebou. V současné době tisk neumlčujeme my, ale tisk umlčuje nás. Není to případ, kdy by stát rozhodoval, kolik smí editoři říct, jde o to, že editoři stanovují, kolik smí stát vědět. Pokud tisk napadneme, bude to vzpoura, ne útisk. Ale máme ho napadnout?
A právě tady nastává hlavní problém. Vyvstává z ojedinělosti a odtažitosti těch myslí, které zpravidla taková křížová tažení zahajují. Chovám vůči páně doktorově žízni po spravedlnosti nejhlubší respekt, současně se mi však vždy zdálo, že by jeho spravedlnost byla účinnější bez vší té jeho vytříbenosti. Universální uhlazenost je prokletím nonkonformistů. Nějak matně si spojují, že být dobrý znamená současně být jemný ba uhlazený a ne groteskní, hlučný nebo násilný a že to znamená nesedat si na vlastní klobouk. Nu být hlučný a násilný je vždycky radost, někdy je to i povinnost. Rozhodně to nemá nic společného s hříchem, člověk může být hlučně a hrubě ctnostný—ba co víc, může být hlučně a grobiánsky svatý, třeba to není typ svatosti, který bychom rozeznávali v dr. Hortonovi. A pokud jde o to sezení na vlastním klobouku, pokud se to dělá pro nějaký vznešený cíl (kupříkladu pro zábavu dětí), pak je to zjevně skutek krásného sebeobětování, zničení a odevzdání symbolu osobní důstojnosti na oltář veřejného veselí. Nu, bylo by k ničemu napadat moderního editora jen proto, že je neuhlazený, stejně jako většina lidstva. Musíme být s to říci, že je nemorální, ne že je nedůstojný nebo směšný. Nevadí mi, že si editor bulvárního plátku sedí na svém klobouku. Má jediná výhrada vůči němu začne vycházet najevo, když se pokouší sednout na můj klobouk nebo nakonec, jako v tomto případě, postoupí k tomu, že se mi posadí na hlavu.
Když ale čteme mezi řádky páně doktorových invektiv máme pořád pocit, že se zlobí na populární tisk, nejen proto, že je bezohledný, ale zlobí se na populární tisk kvůli jeho popularitě. Říkačky ho rozčilují nejen proto, že působí ubohé nahánění peněz, ony ho veršovánky částečně rozčilují už proto, že to jsou veršovánky. Ohromná velikost lehkovážnosti mu jde na nervy, jako ruch a hluk státního svátku. Nu a tohle je motiv, který je sice lidský a přirozený, ale musíme ho držet přísně stranou. K vytvoření světa je zapotřebí všeho možného a v neposlední řadě je zapotřebí, aby každý měl onu lásku k jemné a nevtíravé dokonalosti ve věci způsobů či literatury, která je často vlastní typu ethického ideliasty. Ani v nejmenším není žádoucí, aby všichni byli dychtiví. Je vysoce žádoucí, aby všichni byli upřímní, ale to je něco, co se docela dobře může snášet s obhroublou a veselou povahou. Neúčinnost většiny protestů proti špatnému chování tisku způsobil ale většinou demokratický instinkt (a demokratický instinkt se podobá ženskému, je nevypočitatelný, ale docela správný) spočívající v tom, že když se lidé usilující o vyčištění tisku jej snažili také vytříbit demokracie proti tomu měla velmi přirozeně a velmi oprávněně námitky. Jsme oprávněni ve vymáhání dobrých mravů, protože ty náleží všemu lidstvu, nejsme ale oprávněni vymáhat dobré způsoby, protože dobré způsoby vždycky znamenají naše vlastní způsoby. Nemáme právo zbavit populární tisk všeho, co považujeme za vulgární nebo triviální. Dr. Horton může říkačky možná nesnášet a opovrhovat jimi stejně, jako já nesnáším hádanky a opovrhuji jimi. Nemám ovšem právo o nich říkat, že jsou k ničemu a prostořeké, protože jsou tady blázniví lidé, kteří mají hádanky rádi. Tohoto hnutí, které se mění v pouhou beztvarou rétoriku a stranickou vášeň se obávám natolik, že se skloním k zemi a konkrétně vyložím některé z věcí, které by měly a mají být provedeny pro reformu tisku.
Za prvé bych, pokud už nějaký takový není, vyhlásil zákon podle kterého by editor, který otiskne lživou zprávu bez rozumného ověření, prostě šel do vězení. Tady nejde o vliv nebo atmosféru, tohle může být provedeno stejně snadno a prakticky jako trestání zlodějů a vrahů. Samozřejmě přijde obvyklé prohlášení, že se provinil podřízený. Nechť má obviněný editor právo to prokázat, může-li, a když to dokáže, ať jde podřízený před soud a do vězení. Dva nebo tři bohatí editoři či vlastníci bezpečně pod zámkem napraví bulvární plátky lépe než staletí dr. Hortona.
Za druhé, nemůžeme zcela pominout nejméně příjemná, ale nejdůležitější část tohoto problému. Vezmu to jak odtažitě, jak to jen půjde. Nevěří, že by člověku mohlo jakkoliv ublížit, když bude číst o vraždách, leda že by mu to snad mohlo prospět. Pomyšlení na smrt působí na chudé velmi silně na vytváření bratrství a smyslu lidské důstojnosti. Nemyslím, že by čtení policejních zpráv mohlo samo o sobě způsobit škodu, která by stála za řeč. Dokonce i zprávy o rozvodech, jakkoliv opovrženíhodné, lze ve většině případů opravdu ponechat na rozumném posouzení dospělých čtenářů a to nakolik se k takovým věcem dostanou děti je problém, který se má řešit doma a ne na celostátní úrovni. Je tu ale jistá třída zel, o kterých se zdravý muž či žena za celý život vůbec nemusí dozvědět. O těch si troufám říct, že by měly ve všech novinách začerněny tou nejtemnější černí ruských censorů. Takové věci by měly vždy být souzeny za zavřenými dveřmi nebo referování o nich mělo být trestným činem. Běžné slabosti přírody a hříchy těla, ty ať lidé v novinách najdou. To, co už lidé viděli na ulici,mohou klidně najít v novinách. V časopisech mohou najít to, co už odhalili v sobě a nijak je to neohrozí. Nechceme ale, aby imaginaci rozumných a slušných lidí zastřely hrůzy jakéhosi obscénního šílenství, které s lidskými životem nemá společného víc, než muž v blázinci v Bedlam, který si myslí, že je slepice. A pokud už je taková ohavnost připuštěna, ať se prostě zmíní latinské nebo právnické jméno příslušného zločinu, bez jakýkoliv podrobností. Ve skutečnosti je tomu ale naopak. Noviny smí představivost mladých děsit a zatemňovat nesčetnýni podrobnostmi, ale nesmí čistým jazykem práva říci, oč se vlastně jedná. Smí o takové věci sdělit všechna fakta vyjma toho, že je to hřích.
Za třetí bych udělal co by bylo v mých silách pro to, abych všude zavedl pravidlo, že články budou vycházet podepsané. Výhody anonymity zdůrazňují buď lidé, kteří si neuvědomují zvláštní nebezpečí naší doby, nebo jsou to lidé, kteří z něj profitují. Říkat kupříkladu, že je cosi ušlechtilého v bezejmennosti, pokud je celé organizované společenství zaměřeno k celistvému cíli, ať je to armáda nebo lidé budující katedrálu, je právě tak pravdivé jako zbytečné. Moderní noviny říkají, že žádné takové organisované společenství ani společný cíl, ale že kdokoliv může autoritu novin použít k tomu, aby prosazoval své soukromé libůstky a své soukromé finance.

Edward VII. a Skotsko

Edward VII and Scotland
Obdržel jsem vážnou a přinejmenším pro mě působivou kritiku od Skotské patriotické asociace. Zdá se, že jsem se nedávno zmínil o Edwardovi VII., králi Velké Británie a Irska, obránci víry, pod hrozným označením anglický král. Skotská patriotická asociace mně upozorňuje, že dle ustanovení zákona o unii a dle národní tradice, má být monarcha označován za britského krále. Takto uštědřená rána mě obzvláště bolí, protože je obzvláště nespravedlivá. V reálnost nezávislých národností pod britskou korunou věřím mnohem rozhodněji a positivněji, než jakýkoliv vzdělaný Angličan, kterého bych znal. Jsem si docela jist, že Skotsko je národ, jsem si docela jist, že národnost je klíčem ke Skotsku a jsem si docela jist, že veškerý náš úspěch se Skotskem stojí na tom, že jsme s ním zacházeli v tom duchu, že je to národ. Jsem i docela jist, že Irsko je národ, jsem si docela jist, že klíčem k Irsku je národnost a že náš neúspěch vychází z toho, že jsme s nimi nejednali v tom duchu že jsou národem. Dokonce i mezi nespočtem existujících případů by bylo těžké najít nějaký, který by silněji vystihoval nesmírně nadřazený význam ohledu na to, co se nazývá praktičností, než j tento případ dvou sesterských národů. Nejde o to, že bychom pobízeli Skota, aby byl bohatý, nejde o to, že bychom Skota pobízeli k aktivitě, nejde o to, že bychom Skota pobízeli, aby byl svobodný. Jde o to, že jsme zcela jednoznačně Skota povzbuzovali, aby byl Skotem.
Od všech našich autorů, ať už se věnovali historii, filosofii či rétorice jsme nabyli neurčitého, ale výrazného dojmu, že skotský prvek je čímsi, co má opravdovou cenu samo o sobě a to bylo něco, co dokonce i Angličané byli nuceni uznat a respektovat. Kdybychom si někdy připustili krásu Irska, bylo by to něco, co by mohl milovat Angličan, ale co by Ir jen těžko mohl resektovat. Skot může být hrdý na Skotsko, Irovi stačilo, že měl v Irsku zalíbení. Náš úspěch s oběma národy byl přímo úměrný tomu, nakolik jsme povzbuzovali jejich nezávislou národní emoci, v tom, s kterým jsme jako s národem nezacházeli, vyrostli nacionalisté. Ten národ, který jsme nechtěli uznat jako národ theorericky je ten, který jsme museli uznat prakticky uznat jako národ ve zbrani. Skotská patriotická asociace nemusela nijak přitahovat mou pozornost k důležitosti odděleného národního sentimentu nebo potřebu zachovávat hranice mezi Anglií a Skotskem jako posvátnou linii. To docal dostatečně prokazuje už samotná historie Skotska. Anglický obdiv vůči Skotům zaujal místo skotské loyality vůči Angličanům. Naše titulární vůdcovství nám nemuseli závidět, jelikož se zdálo, že my jim závidím jejich odloučení.
Chci vyjádřit naprosto jasně své plné pochopení a sympatii k národnímu cítění Skotské patriotické asociace. Chci také velice jasně poukázat na velmi osvětlující srovnání mezi osudem skotského a irského patriotismu. Velké emoce v reálném životě vždy vyjadřují malá fakta a kdyby Angličané ve své době respektovali Irsko tak jako Skotsko, projevilo by se to stovkami malých způsobů. V britské armádě kupříkladu úderné regimenty, které nosí kilty, kilty které jak velmi pravdivě řekl Macaulay, považuje devět z deseti Skotů za oblečení zloděje. Důstojníci z Highland nosí starý barbarský gaelský široký meč s košíkovým jílcem, ve verzi s jílcem stříbrným. Ten původní poltil hlavy velmi mnoha anglických vojáků Killiecrankie a Prestonpans. Až budete mít v britské armádě regiment, který bude nosit stříbrné shillelaghy, irské kyje, pak uděláte totéž pro Irsko, ne dřív, nebo když Briana Boru zmíníte se stejnou intonací jako Bruce.
Mějme tedy za to, že jsem docela jasně vysvětlil, že obzvláště silně věřím v to, že o Irsku a Skotsku se má uvažovat separátně od Anglie. Věřím, že v náležitém smyslu slova je Skotsko nezávislým národem, i když je Edward VII. králem Skotska, a věřím, že Irsko je v pravém slova smyslu nezávislým národem, i když je Edward VII. králem Irska. Faktem ale je, že mám ještě smělejší a divočejší víru, než je kterákoliv ze dvou předchozích. Věřím, že nezávislým národem je Anglie. Věřím, že i Anglie má svou vlastní nezávislou barvu či vlajku, historii a smysl. Věřím, že Anglie může vytvořit oděvy stejně výstřední jako je kilt, věřím, že Anglie má hrdiny stejně nepřeložitelné jako je Brian Boru a proto tedy věřím, že Edward VII. je, vedle svých nespočetných jiných rolí a funkcí, také anglickým králem. Pokud by na tom moji skotští přátelé trvali, můžeme říct, že je to jeden z jeho celkem obskurních, nepopulárních a podružných titulů, jedno z jeho povyražení. Ještě velmi nedávno byl vévodou z Cornwallu a nebýt rodinné náhody mohl být ještě dnes králem hannoverským. Nemyslím si ani, že bychom mohli prostým obyvatelům Cornwallu vyčítat, pokud by o něm v rétorické chvilce mluvili s jeho cornwallským titulem, nebo pokud by ho hannoveřané v dobré víře řadili mezi hannoverské prince.
Nu, shodou okolností je to tak, že v pasáži, na kterou mířila stížnost jsem anglického krále zmínil jen proto, že jsem měl na mysli anglického krále. Mluvil jsem přesně a obzvlášť o anglických králích, o králích v tradici starých králů Anglie. Psal jsem to jako anglický nacionalista, který si je velmi ostře vědom posvátného pomezí řeky Tweed, které drží (či držívalo) naše dávné nepřátele v šachu. Psal jsem jako anglický nacionalista rozhodnutý pro jednu nespoutanou chvíli svrhnout tyranii Skotů a Irů, kteří vládnou a utiskují moji zemi. Zdálo se mi, že přinejmenším duchovně střeženi proti národnostem kolem nás. Snil jsem o tom, že Tweed stráží duchové Scorpeů a Percyů, snil jsem, že kanál sv. Jiří hlídá sv. Jiří. A v tomto bezpečí isolace jsem mluvil záměrně a konkrétně o anglickém králi, o představiteli Tudorů a Plantagenetů. Je pravda, že dva králové o kterých jsem výslovně mluvil, Karel II. a Jiří III. byli oba cizího původu, nepříliš současného a nepříliš vzdáleného. Karel II. pocházel z rodiny původně skotské. Jiří III. byl z rodiny původně německé. Totéž ale lze říci, nakolik to platí, o anglických královských rodech z dob, kdy byla Anglie docela osamělá. Plantageneti byli rodem původně francouzským. Tudorové byli původně welšská rodina. Ale já jsme nemluvil o množství anglického citu u anglických králů. Mluvil o jsem o množství anglického citu v tom, jak Angličané na krále pohlíželi a jakou u nich měla popularitu. A s tím nemají ani Irsko ani Skotsko nic společného.
Karel II., nakolik vím, byl nejen králem Skotka, on mohl být, s ohledem na svou náturu a předky, skotským králem Skotska. Na tom, jak se u něj pojila jasná mysl a sensualita bylo cosi skotského. Cosi skotského bylo i na tom, jak dělal, co se mu líbilo a věděl, co dělá. Já ale nemluvil o Karlově osobnosti, která mohla být skotská. Mluvil jsem o Karlově popularitě, která byla jistě anglická. Jedna věc je vcelku zřejmá: ať už kdy přestal nebo nepřestal být skotským mužem, přestal, jakmile to bylo příhodné, být skotským králem. Skutečně si vyzkoušel experiment národního vládce na sever od Tweed a jeho lid ho měl v oblibě právě tak málo, jako on jeho. O skotském náboženství, presbyteriánství, zanechal tento vytříbený anglický úsudek, že to totiž „není náboženství pro gentlemana“. Jeho popularita tedy byla čistě anglická, jeho kralování bylo čistě anglické, a když jsem o této konkrétní popularitě a kralování mluvil jako o popularitě a kralování anglického krále používal jsem ta slova zcela záměrně a v tom nejužším smyslu. To, že s oblibou zvedá korunu tam, kde ji král upustil, jsem říkal to specificky o anglickém lidu, nejsem si nějak moc jist, že by to platilo i o Skotech nebo Irech. Myslím, že Irové by mu ji sami srazili z hlavy. Skotové by ji, myslím, poté co by ji sebrali, uchovali a hlídali ji pro něho.
Pokud jde o mně, měl bych sklony osvojit si docela opačnou metodu, jak utvrdit svou národnost. Proč by měl dobrý skotský nacionalista nazývat Edwarda VII. britským králem? Měli by mu říkat král Edward I. Skotský. Co je to Británie? Kde je Británie? Nic takového neexistuje. Nikdy neexistoval žádný britský národ, žádný britský král, leda by snad Vortigern či Uther Pendragon by měl na takový titul chuť. Pokud máme rozvinout naši monarchii, pak bych zcela pro to, abychom ji rozvíjeli ve smyslu lokálního patriotismu a místního vlastnictví v králi. Myslím, že Londýňané jej mají nazývat králem londýnským, a občané Liverpoolu králem liverpoolským, Nezajdu tak daleko, abych řekl, že lid birminghamský má krále Edwarda VII. nazývat králem birminghamským, protože to by byla byla velezrada vůči posvátnější a pevněji ustavené moci. Myslím, ale že bychom v novinách mohli číst: „Král brightonský opustil Brighton dnes v půl druhé odpoledne “ a bezprostředně na to pak: „Deset minut po třetí hodině vjel král worthingtonský do Worthingtonu.“ Nebo „Lid Margate se s rozpaky rozloučil s populárním králem margatským“ a pak „Jeho Veličenstvo král Ramsgate se po dlouhém pobytu v cizích zemích vrátil do své vlasti a hlavního města dnes odpoledne.“ Dalo by se poukázat na zvláštní shodu okolností, že k odjezdu krále oxfordského došlo velmi krátce před triumfálním příjezdem krále readigského. Nedokážu si představit žádnou jinou metodu, která by víc rozšířila laskavé a normální vztahy mezi vladařem a jeho lidem. Nemyslím si ani, že by taková metoda v jakémkoliv smyslu znevážila královskou důstojnosti, protože pravda je taková, že by krále postavila na stejnou rovinu s bohy. Světci, ty nejvýš vyvýšené lidské postavy, byli také nanejvýš lokální. Právě ti lidé, které si nejsnáze spojujeme s nebem si také nejsnáze spojujeme se zemí.

Kluk

Thoughts Around Koepenick

Jeden slavný a epigramatický spisovatel řekl, že život napodobuje literaturu, zdá se zřejmé, že ve skutečnosti ji život karikuje. Říkal jsem nedávno, že se Němci podrobili, ba obdivovali, slavnostní ba teatrální potvrzování autority. Krátce poté, co jsem odeslal svůj článek, jsem viděl první oznámení o záležitosti s komickým kapitánem v Koepenicku. Na tomhle absurdním podvodu bylo (alespoň pro pro anglické oko) vůbec nejabsurdnější to, co kupodivu sklidilo poměrně málo komentářů. Myslím tím chvíli, kdy chtěl starosta vidět soudní příkaz a kapitán ukázal na bajonety svých vojáků a řekl: „Tohle je moje autorita“. Člověk by řekl, že každý bude vědět, že žádný voják by takhle nemluvil. Oklamaným hlupákům bylo vyčítáno, že nevěděli, že ten člověk má měl špatnou čapku nebo špatnou šerpu, nebo že měl svůj meč přepásaný špatným způsobem, ale to jsou všechno technické záležitosti, které opravdu nemuseli vědět. Já bych určitě nepoznal, kdyby měl voják šerpu naruby nebo čapku nasazenou obráceně. Ale poznal bych neobyčejně dobře, že skuteřně profesionální vojáci by nemluvili jak lumpové z divadla Adelphi s nepronášeli teatrální epigramy velebící abstraktní násilí.
Možná to snáz pochopíme, když si představím, že by se jednalo o jakoukoliv jinou váženou a snadno rozeznatelnou profesi. Představme si, že by mě navštívil biskup. Moje velká skromnost a poněkud vzdálená úcta k vyššímu kléru by mě jistě mohla vést k silnému podezření, že by mně mohl navštívit leda tak falešný biskup. Kdybych ale chtěl ověřit jeho autenticitu, ani ve snu by mně nemohlo napadnout, že bych to mohl zkoušet zkoumáním tvaru jeho zástěry nebo toho, jak má zavázané kamaše. O tom, jak by je měl mít zavázané nemám ani potuchy. Oklamal by mě asi i tou nejvzdálenější napodobeninou zástěry, a kdyby se choval aspoň přibližně jako křesťanský gentleman byl by v bezpečí, a já ho nedokázal odhalit. Představme si ale, že by biskup v okamžiku, kdy by vstoupil do místnosti padl na kolena na koberec, sepjal ruce a vychrlil ze sebe hotový proud vášnivé a poněkud hysterické spontánní modlitby. To bych pak hned a bez nejmenšího váhání řekl: „Ať už je tenhle chlapík jinak čímkoliv, postarší a mohovitý klerik anglikánské církve to tedy není. Ti takové věci nedělají.“ Nebo si představte, že mi ke mně přišel muž, který by se vydával za kvalifikovaného lékaře, vytáhl stenoskop, nebo to, co by za stenoskop označoval. Rád říkám, že nemám nejmenší potuchu, jak takový stenoskop vypadá, takže kdyby vytáhl hrací skříňku nebo mlýnek na kávu bylo pro mě jedno a to samé. Mám ale za to, že nebudu přeceňovat svou vlastní moudrost, pokud řeknu, že bych začal mít podezření, kdyby doktor vešel do mého pokoje, rozhodil rukama a nohama a začal divoce křičet: „Zdraví! Zdraví! Neocenitelný dar přírody! Mám jej! Překypuji jím! Toužím jej rozdávat! Ach, posvátné vytržení udílení daru zdraví!“ V takovém případě bych měl podezření, že je v situaci, kdy by lékařský dohled měl spíš obdržet, než poskytovat.
Nebudu teď přehánět, když řeknu, že kdokoliv, kdo kdy znal nějaké vojáky (mohu mluvit jen o anglických, irských a skotských vojácích) bude tomu, že by se skutečný biskup zmítal na koberci v nábožném vytržení, nebo že by opravdový doktor tančil kolem pokoje, aby ukázal osvěžující účinek své vlastní medicíny věřit asi stejně snadno, jako tomu, že by voják dotázaný na to, na základě jaké autority jedná ukázal na spoustu nablýskaných zbraní a symbolicky prohlásil, že moc je právo. Pravý voják by samozřejmě spíš zrudl ve tváři a chraplavě zopakoval náležitou formuli, ať by už byla jakákoliv, protože by přišel ve jménu krále.
Vojáci mají mnoho chyb, ale jednu vlastnost, která to vše vyvažuje: neuctívají sílu. Vojáci jsou, víc než kdokoliv jiný, přisně a systematicky vyučování, že moc není právo. Je to zjevné. Moc je ve stovce mužů, kteří poslouchají. Právo (nebo to, co je jako právo zastáváno) je v jednom muži, který jim velí. Učí se poslouchat symboly, libovolně zvolené věci, proužky na pažích, knoflíky na kabátu, titul, vlajku. Mohou to být věci umělé, nerozumné, chcete-li, mohou to být věci zlé, ale jsou to věci slabé. Nejsou Silou, nevypadají jako Síla. Jsou částmi ideje: ideje disciplíny, chcete-li, ideje tyranie, ale pořád je to idea. Není možné, že by nějaký voják řekl, že jeho autoritou jsou jeho vlastní bajonety. Žádný voják by nemohl říct, že přišel ve jménu svých vlastních bajonetů. Bylo by to stejně absurdní, jako kdyby pošťák řekl, že přišel ve svém poštovním pytli. Jak jsem řekl, nepodceňuji zla, která doopravdy vycházejí z militarismu, z militaristické ethiky. Stává se, že lidem dává dřevěné tváře a někdy dřevěné hlavy. Může také vést (jak svou specialisací, tak svou ustavičnou poslušností) k určité ztrátě skutečné nezávislosti a síly charakteru. To se skoro vždy ukázalo tehdy, když se lidé dopustili toho omylu, že udělali vojáka státníkem v mylném domnění, že je to silný člověk. Kupříkladu vévoda z Wellingotu byl silný voják a proto slabý státník. Z povahy věcí je ale voják vždy vůči čemusi loyální. A dokud je člověk vůči čemusi loyální nemůže být uctívačem síly. Pouhá síla totiž, v abstraktním násilí, je nepřítelem čehokoliv, co milujeme. Milovat cokoliv znamená ihned to vidět po nízkou oblohou nebezpečí. Loyalita implikuje loyalitu v neštěstí a pokud voják přijal uniformu nějakého národa, přijal již i jeho porážku.
V Německu, zdá se, je nicméně možné, aby někdo ukázal na nasazené bajonety a řekl: „Tohle je moje autorita“ a přitom obyčejné příčetné lidi přesvědčit, že je voják. Je-li tomu tak, pak to nejspíš opravdu nasvědčuje k jistému sklonu německého národa k velkým chybám, jako je ta, o níž jsem již mluvil. Vypadá to skoro i tak, jako by poradci, ba dokonce činitelé, německé armády byli do jisté míry nakaženi mylnou a chabou naukou, že moc je právo. Jelikož tuto nauku hlásají vždycky fysičtí slaboši jako Nietzsche, je velmi vážné, pokud si i jen pohráváme s předpokladem, že působí na lidi, kteří mají odvádět skutečnou vojenskou práci. Být ovlivněn německou filosofií, to by byl konec německého vojáka. Energičtí lidé užívají energii jako prostředek, ale jen velmi unavení lidé ji používají jako důvod. Atleti se účastní soutěží, protože atleti touží po slávě. Invalidy zajíma kalistenika, protože invalidé (jako jediní mezi lidskými bytostmi) touží po síle. Pokud a dokud bude německá armáda ukazovat na svého heraldického orla a říkat: „Přicházím ve jménu tohoto zuřivého, ale úžasného zvířete“ bude německá armáda v pořádku. Pokud kdy řekne: „Přicházím ve jménu bajonetů“, pak se bajonety rozlámou jako sklo, protože jen slabí převádějí sílu bez cíle.
Jak už jsem řekl dřív, nezapomínejme současně na naše vlastní chyby. Nezapomínejme na ně o nic snáz proto, že jsou opakem německých chyb. Moderní Anglie má příliš velký sklon předvádět divadlo osoby, která je nesmírně potěšena, protože nemá své vlastní opačné nevýhody. Angličan vždycky říká: „Můj dům není vlhký“ zrovna když jeho dům hoří. Angličan říká „Zbavil jsem se všech stop chudokrevnosti“, zrovna když jím zmítá záchvat mrtvice. Mějme vždy na paměti, že když chce Angličan ošidit anglický národ neoblékne si vojenskou uniformu. Když chce Angličan ošidit anglický národ mohl by už zrovna přemýšlet, že si obleče uniformu poslíčka. V Anglii se vše dělá neoficiálně, v pohodlí, v konversacích a klikách. Parlament, který skutečně vládne Anglii je parlament tajný, jehož debaty nesmí být publikovány—je to vládní kabinet. Debaty v Dolní sněmovně jsou někdy důležité, ale jen debaty v lobby, po chodbách, nikdy debaty ve sněmovním sále. Žurnalisté ovládají veřejné mínění, ne ale argumenty, které publikují—ovládají je spory mezi editory a jejich zástupci, které nepublikují. Tahle neformálnost je naše anglická neřest. Je současně neformální a současně tajná. Náš veřejný život se odbývá v soukromí. Z toho plyne, že pokud na nás chce zapůsobit anglický šejdíř, je to, že by si oblékal uniformu to poslední, co by ho napadlo. Bude se chovat zdvořile a lenivě, oblékne si pohodlný drahý oblek, zajde za starostou, bude se moc a moc omlouvat, že ruší, zjistí že zapomněl pouzdro s navštívenkami, zmíní, jako by se za to styděl ,že je vévoda z Merice a bude se přitom tvářit a chovat tak, jako by mohl předvolat dvě stě svědků a měl dva tisíce lidí v personálu, ale byl příliš unavený na to, aby zavolal jediného z nich. A pokud by to celé předvedl velmi dobře mám vážné podezření, že by byl stejně úspěšný jako ten neomluvitelný kapitán v Koepenicku.
Po mnoho minulých staletí jsme měli sklon ani ne tak tvořit aristokracii (což by mohlo a nemuselo být dobré samo o sobě), jako spíš k tomu, abychom aristokracií nahrazovali cokoliv jiného. V Anglii máme aristokracii místo náboženství. Šlechta je pro anglické chudé tím, čím jsou irské chudáky světci a víly a čím byl velký čert s černou tváří pro skotské chudé, totiž poesií života. Právě tak máme v Anglii aristokracii místo vlády. Spoléháme na jistou dobrou povahu a vzdělání naší vyšší třídy v tom, aby pro nás vykládala naši rozpornou ústavu. Žádný vzdělaný ze ženy narozený muž nemůže být tak absurdní jako systém, který má spravovat. Nemáme zkrátka dobré zákony, aby omezovaly špatné lidi. Máme dobré lidi, kteří mají držet na uzdě špatné zákony. A v poslední řadě máme v Anglii aristokracii místo armády. Máme armádu jejíž důstojníci jsou hrdí na své rodiny a stydí se za své uniformy. Kdybych byl králem jakékoliv země a jeden z mých důstojníků se styděl za svou uniformu, musel bych se stydět za svého důstojníka. Mějte se tedy na pozoru před urozenými gentlemany, kteří jsou samá omluva a jejichž šaty jsou současně nenápadné i módní a způsoby současně ostýchavé i upřímné. Dávejte si velký pozor, nakolik mu otevřete svá rodinná tajemství, protože to může být falešný hrabě. Ba co hůř, může být pravý.