Esej o dvou městech

An Essay on Two Cities

Vypadl jsem přednedávnem z Anglie do města Paříže. Kdyby do města Paříže vypadl někdo z měsíce, poznal by, že je to hlavní město velkého státu. Kdyby ale přepadl (třeba z nějaké jiné strany měsíce) tak, aby dopadl do města Londýna, tak by tak dobře nepoznal, že je to hlavní město nějakého velkého státu, v každém případě by nepoznal, že je ten stát tak velký jak ve skutečnosti je. Bylo by tomu tak, i kdyby člověk z měsíce, jak můžeme předpokládat, neuměl číst naši abecedu, leda by základní vzdělání na oné planetě mělo poněkud nepředpokládaný rozsah. Je ale pravda, že význačnou vlastnost, která rozděluje Paříž od Londýna, lze do značné míry vidět ve jménech. Skuteční demokraté vždy trvají na tom, že Anglie je aristokratickou zemí. Skuteční aristokraté vždy trvají na tom (z jakéhosi tajuplného důvodu), že je to demokratická země. Kdyby o tom ale někdo vážně pochyboval, ať se jen zamyslí nad jmény ulic. Skoro všechny ulice vedoucí ze Strandu (hlavní ulice z Trafalgarského náměstí směrem k londýské City pozn. překl.) jsou pojmenovány po prvním jménu, druhém, třetím jménu, čtvrtém, pátém, šestém jménu nějaké šlechtické rodiny, jejich příbuzných, známých nebo jejich sídlech—Arundel Street, Norfolk Street, Villiers Street, Bedford Street, Southampton Street a spoustu dalších. Jména se mění, jakoby proto, aby představila jednu rodinu pod nejrůznějšími příjmeními. Máme tak Arundel Street a také Norfolk Street, podobně máme jak Buckingham Street tak Villiers Street. Tvrdit, že tohle není aristokracie je prostě intelektuální drzost. Já jsem řadový občan a jmenuji Se Gilbert Keith Chesterton a přiznám se, že kdybych na Strandu našel tři ulice po sobě, které by nesly postupně jméno Gilbert Street, Keith Street a třetí Chesterton Street, pak bych nabyl dojmu, že jsem se stal osobou ve společnosti poněkud význačnější, než by bylo prospěšné jejímu zdraví. Kdyby (Bůh nás chraň!) měli Francouzi řídit Londýn, mysleli by si, že je právě tak směšné, aby byly ty ulice pojmenovány po vévodovi z Buckinghamu, jako to, že by měly být pojmenovány po mně. Jsou to ulice vedoucí z jedné z hlavních dopravních tepen Londýna. Kdyby byly použity francouzské metody, jmenovala by se jedna z nich Shakspere Street, další Cromwell Street, jiná Wordsworth Street, na konci každé z těchto ulic by byla socha dotyčné osoby a každá zbylá ulice by byla pojmenována podle dat, kdy byl schválen reformní zákon a zavedeny poštovním známky.
Představme si, že by se někdo v Londýně pokoušel lidi hledat podle místních jmen. Byla by to náramná fraška ilustrující naši nelogičnost. Jakmile by si náš hrdina uvědomil, že Buckingham Street se jmenuje po rodu Buckinghamů by se jistě vydal k Buckinghamskému paláci a tam hledal vévodu z Buckinghamu. Ke svému zděšení by se setkal s někým docela jiným. Jeho prostá lunární logika by ho vedlak předpokladu, že pokud by stál o vévodu z Marlborough (což se zdá nepravděpodobné), pak ho najde v Marlborough House. Našel by tam prince z Walesu. Když by konečně pochopil, že Marlborough žije v Blenheimu, pojmenovaném po velkém Marlboroughově vítězství, by nepochybně zamířil tam. Kdyby ovšem chtěl podle téhož principu hledat vévodu z Wellingtonu a poručil taxikáři, aby ho dovezl na Waterloo, zjistil by, že se zase spletl (skončil by totiž nejspíš na jednom z velkých londýnských nádraží pozn. překl.). Divím se proč ještě nikdo nenapsal divokou romanci o dobrodružstvích nějakého takového cizince, který pátrá po velkých anglických a veden toliko jejich jmény hledá vévodu z Bedfordu ve městě toho jména a pátrá po nějakých stopách vévody z Norfolku v Norfolku. Mohl by vyplout do Wellingtonu na Novém Zélandu při hledání starobylého rodového sídla Wellingtonů. V poslední scéně bychom ho mohli vidět, jak se snaží naučit welštině, aby mohl konversovat s princem z Walesu.
I kdyby ale imaginární cestovatel neznal vůbec žádnou pozemskou abecedu, myslím že pořád můžeme předpokládat, že bude vidět rozdíl mezi Londýnem a Paříží a to, celkem vzato, rozdíl skutečný. Nedokázal by třeba přečíst slova „Quai Voltaire“, viděl by ale šklebící se sochu a tvrdé, přímé ulice a aniž by kdy slyšel o Voltarovi, chápal by, že to město je voltairovské. Nevěděl by, že Fleet Street byla pojmenována po fleetském vězení. Ale týž duch, který držel věznici sevřenou a uzavřeno, držel úzkou a uzavřenou i Fleet Street. Nebo, chcete-li, můžete nazývat útulnou Fleet Street a fleetskou věznici právě tak. Osobně si myslím, že by mi bylo příjemněji, v anglickém stylu pohodlí, ve věznici, než zrovna pod Voltairovou sochou. Myslím, že muž z měsíce by poznal Francii, aniž by rozuměl francouzsky a myslím, že by poznal Anglii, aniž by slyšel slovo. Když to totiž jinak nejde domlouvají se lidé znameními. Mluvit pomocí soch znamená mluvit prostřednictvím znamení, mluvit pomocí měst, znamená domlouvat se znaky. Sloupy, paláce, katedrály, chrámy, pyramidy jsou ohromnou němou abecedou, jako kdyby nějaký obr zvedal svoje kamenné prsty. Ty nejdůležitější věci se nakonec vždy říkají pomocí znamení, i kdyby to měla být, jako u kříže sv. Pavla, znamení na nebi. Pokud lidé nerozumí znamením, nikdy neporozumí slovům.
Osobně bych se klonil k úvaze, že hlavním cílem vzdělávání by měla být obnova prostoty. Chcete-li, mohli bychom říci, že hlavním cílem vzdělávání není se něčemu učit, ba co víc, hlavním cílem vzděláváním je odnaučit se věcem. Hlavním cílem vzdělávání je odnaučit se vší únavě a proradnosti světa a navrátit se zpět do stavu rozjaření, který všichni instinktivně slavíme, když ze záliby píšeme o dětech a klucích. Kdybych byl pověřen přezkušováním všech zkoušejících (což zrovna nevypadá moc pravděpodobně) ptal bych se učitelů nejen na to kolik vědomostí předali, ptal bych se jich, kolik skvělé a opovržlivé neznalosti vzbudili a zbudovali, jako jacísi královští stavitelé věží. V každém případě bych ale trval na tom, aby lidé měli tolik prostoty, která by jim dovolila vidět věci náhle a vidět je takové, jaké jsou. Moc mi nesejde na tom, jestli umí přečíst jména nad obchody. Velmi mi záleží na tom, jestli dovedou přečíst obchody. Příliš mě netrápí, zda ví, kde je Londýn na mapě, pokud mi dovedou říct, kde je po cestě domů Brixton. Je mi dokonce jedno, jestli si umí dát dohromady dvě a dvě v matematickém smyslu, stačí mi, pokud si spočítají dvě a dvě v metaforickém smyslu. Všechny tyhle delší formulace zřejmého se obrací zpět k metafoře, již jsem použil. Ani zbla mi nezáleží na tom, zda znají abecedu, pokud znají němou abecedu.
Bohužel jsem si v mnoha oborech našeho populárního vzdělávání všiml, že právě tohle se vůbec neděje. Někdo učí naše londýnské děti vidět Londýn s překvapenýma a prostýma očima. A Londýn je těžší vidět správě, něž jakékoliv jiné místo. Londýn je hádanka, Paříž je výklad. Vzdělávání pařížského dítěte jaksi odpovídá přímým pařížským avenuím a jejím přesným náměstím. Když se pařížský kluk naučí o francouzském rozumu a římském řádu, může jít a jak se to opakuje v tvarech mnoha nablýskaných veřejných prostranství a úhlech mnoha ulic. Když si ale vyjde anglický kluk, poté co se učil o neurčitém pokroku a idealismu, nemůže ho vidět nikde. Nemůže nikde vidět nic, nic než Sapolio a Daily Mail. Buď musíme změnit Londýn tak, aby vyhovoval ideálům našeho vzdělávání, nebo změnit naše vzdělávání tak, aby odpovídalo vznešené kráse Londýna.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s