Francouzi a Angličané

French and English

Je zřejmé, že je velký rozdíl mezi tím, když jsme mezinárodní nebo kosmopolitní. Všichni dobří lidé jsou mezinárodní. Téměř všichni špatné lidé jsou kosmopolitní. Pokud máme být mezinárodní, musíme být národní. A kdo si říkají přátelé míru, na valnou většinu kteréhokoliv národa ke kterém patří příliš nezapůsobili právě proto, že se nad tímhle rozdílem příliš nezamýšleli. Mezinárodní mír znamená mír mezi národy, ne mír po zničení národů, podobný buddhistickému pokoji po zničení individuální osobnosti. Evropanův zlatý věk je podobný křesťanovu nebi: je to míso, kde se lidé budou navzájem milovat a ne místo podobné nebi hinduistovu, kde byl lidé byli jeden druhým navzájem. A když přijde na národní charakter, lze to vidět jedním zvláštním způsobem. Myslím, že se obecně ukáže, že čím víc člověk poznává a oceňuje duši jiných lidí, tím méně se ji pokouší napodobit, protože si bude uvědomovat, že je v ní cosi příliš hlubokého a příliš nezvládnutelného, než aby se to pokoušel napodobit. Angličan, kterého baví Francie se pokouší být Francouz, Angličan, který Francii obdivuje, zůstane zarputilým Angličanem. To si zaslouží obzvláštní pozornosti, pokud jde o naše vztahy s Francií, protože jednou z nejnápadnějších francouzských zvláštností je, že všechny jejich neřesti jsou na povrchu a jejich mimořádné ctnosti jsou skryty. Až by člověk skoro mohl říct, že jejich neřesti jsou květy jejich ctností.
Jejich obscénnost je tedy vyjádřením jejich vášnivé lásky k vytahování všech věcí na světlo. Hamižnost jejich venkovanů a rolníků představuje nezávislost jejich rolníků a venkovanů. To, co Angličané označují za jejich obhroublost na ulici je stadiem jejich společenské rovnosti. Ustrašený výraz jejich žen je spojen s jejich odpovědností a jistá nevědomá brutalita a kvap jejich mužů souvisí s jejich nevyčerpatelnou a mimořádnou vojenskou udatností. Francie je proto tou nejhorší zemí na světě pokud jde o to, nakolik je vhodná obdivu povrchních hlupáků. Ať hlupák Francii nenávidí, když ji miluje, brzy z něj bude křupan. Bude ji jistě obdivovat a to nejen pro věci, které jí nelze přičíst k dobru, ale i pro věci, které prostě neexistují. Bude obdivovat eleganci a lenost nejzdatnějších lidí na světě. Bude obdivovat romantičnost a fantasii těch nejrozhodněji ctihodných a obyčejných lidí na světě. To je omyl, kterého se Angličan dopustí, pokud začne Francii obdivovat příliš spěšně, ale jeho omyl ohledně Francie bude pouhou drobností, když ho srovnáme s omylem, kterého se dopouští o sobě samém. Angličan, který se hlásí k tomu, že má opravdu rád francouzské realistické romány, že je jako doma ve francouzském moderním divadle, že ho nijak nešokuje první pohled na brutální francouzské karikatury, se dopouští omylu, který velmi ohrožuje jeho upřímnost. Obdivuje něco, čemu nerozumí. Sklízí, kde nesel, a sbírá, kde neskládal, pokouší se ochutnávat ovoce ze stromu o který se nikdy nepokoušel starat. Pokouší se utrhnout vynikají plod francouzského cynismu, třebaže nikdy neobdělával drsnou, leč bohatou půdu francouzské ctnosti.
Angličanovi to lze vysvětlit jen tak, že celou věc obrátíme. Představme si, že by Francouz vyšel z demokratické Francie, aby žil v Anglii, kde všude ještě dopadá stín velkých domů šlechtických rodů a kde i sama svoboda byla, svým původem, aristokratická. Pokud by Francouz viděl naši aristokracii a líbila se mu, kdyby vyděl naše snobství a líbilo se mu a začal ho napodobovat věděli bychom, věděli bychom všichni, jak se cítit. Všichni bychom věděli, že máme mít pocit, že tenhle konkrétní Francouz je odporný malý komár. Napodoboval by anglickou aristokracii, imitoval by anglickou neřest. Přitom by ale ani nerozuměl neřesti, po které se opičí, především by nerozuměl, že je to neřest, která je zčásti ctností. Nechápal by ony elementy v Angličanech, které snobství vyvažují a dodávají mu lidskosti: vekou laskavost Angličanů, jejich pohostinnost, jejich nevědomou poetičnost, jejich sentimentální konservatismus, který chová skutečný obdiv vůči venkovské šlechtě či statkářům. Francouzský royalista vidí, že Angličané mají rádi svého krále. Nedokáže ale pochopit, že je sice ubohé a nízké pobožně uctívat krále, ale že je skoro vznešené zbožně se klanět králi bezmocnému. Bezmoc hanoverských vladařů pozvedla anglické věrné poddané téměř k rytířskosti a důstojenství jakobitů. Francouz vidí, že anglický sloužící je uctivý, nedochází mu, že je taky neuctivý, že existuje anglická legenda o veselém a věrném sluhovi, který je zrovna taková osobnost jako jeho pán, je to Celeb Balderstone, je to Sam Weller. Francouz vidí, že Angličané obdivují šlechtice, nepřipustí si už ale, že jej nejvíc obdivují tehdy, když se jako urozenec nechová. Líbí se jim, když je šlechtic nevědomý a přátelský, otrok může být pokorný, ale pán nesmí být pyšný. Pán, to je život takový, jaký by se jim líbil a mezi radostmi, z kterých by se v něm rádi těšili není žádná z níž by se těšili víc, než je radost velkorysosti, rozhazování peněz mezi lidstvo, nebo abychom užili středověké slovo, velkomyslnost, radost velkomyslnosti. To je důvod, proč vám drožkař řekne, že nejste žádný gentleman, když mu zaplatíte řádnou cenu. Zraněna je nejen jeho kapsa, ale i jeho duše. Poranili jste jeho ideál. Zohavili jste jeho ideál dokonalého aristokrata. Tohle všechno je opravu subtilní a uniká pochopení, je velmi těžké rozlišit pouhé zotročení od toho, co je jakási zástupná vznešenost, kterou Angličané u pána milují. A tohle žádný Francouz nedokáže snadno pochopit. Myslel by si, že je to obyčejné otrocké patolízaliství, a pokud by se mu to líbilo, byl by otrok. Podobně musí mít Angličan (zprvu) francouzskou upřímnost za pouhou brutalitu. A pokud se mu to líbí, je to grobián. Tyhle národní vlastnosti nelze chápat takhle jednoduše. K tomu, aby se nakonec urodil velkorysý a veselý plod anglického snobství je zapotřebí dlouhých let hojnosti a klidu, pomalu rostoucích velkých parků, zrání dubových trámů, temného obohacení červeného vína ve sklepích a hostincích, zkrátka všech příjemností a života Anglie. A tomu, aby vyrostl hrozný květ francouzské neslušnosti je zapotřebí dělostřeleckých baterií, barikád, písní v ulicích a odraných mužů padlých kvůli ideálu.
Když jsem byl před nedávnem v Paříži, viděl jsem s anglickým přítelem krajně brilantní a rychle po sobě jdoucí sérii francouzských her, každá trvala asi dvacet minut. Všechny byly tak účinné, až to šokovalo, ale jedna z nich byla natolik působivá, až jsme se kvůli ní s přítelem venku hádali tak silně, že nás téměř musela od sebe odtrhnout policie, Měla ukazovat, jak se lidé doopravdy chovají při havárii nebo námořním neštěstí, jak se hroutí, jak řvou, jak se vzájemně bez důvodu a z pouhé nenávisti ke všemi bijí. A k tomu bylo dodána, s veškerou děsivou ironií započatou Voltairem, scéna v níž velký státník pronesl nad těly řeč o tom, jací byli všichni hrdinové zemřeli v bratrské objetí. Vyšli jsme s přítelem z divadla a on, který žil už dlouho v Paříži, řekl jako kdyby byl Francouz: „Jak obdivuhodné umělecké uspořádání. Což to není výtečné?” „Ne,” odpověděl jsem, zaujímaje, jak to jen šlo, tradiční postoj Johna Bulla z obrázků v Punchi „Ne, není to výtečné. Možná to nedává smysl, v tom případě mi na tom nesejde. Pokud to ale nějaký smysl dává a má, pak vím jaký smysl to je: jde o to, že pod vší okrasou jejich rytířství jsou lidé jen zvěř a zvěř štvaná. O lidstvu mnoho nevm, vůbec o lidstvu, které mluví francouzsky. Poznám ale, když je něco míněno tak, aby to lidskou duši pozvedalo a když je to míněno tak, aby ji to utiskovalo. Vím, že v Cyrano z Bergeracu (kde herci mluvili ještě rychleji) měl za cíl člověka povzbudit. A vím, že tohle ho mělo odradit. ” „Tyhle sentimentální a morální názory na umění,” začal můj přítel, ale já mu skočil do řeči, protože se ni zrovna rozbřesklo v hlavě: „Chci ti říct,” začal jsem, „co řekl Juarés Liebknechtovi na socialistické konferenci: „Vy jste neumíral na barikádách” Jsi Angličan jako já, a měl bys být zrovna tak přívětivý jako já. Tihle lidé mají jakési právo být v děsní v umění, jelikož jsou děsní v politice. Snesou na jevišti předstírané mučení, protože viděli skutečná muka na ulici. Byli biti kvůli ideálu demokracie. Byli biti kvůli ideálu katolicismu. Pro ně není tak docela nepřirozené, aby jim bylo ubližováno kvůli literárnímu ideálu. Ale, u všech všudy, pro mě to nepřirozené je! A vůbec nejhorší je, že jako Angličan mám rád své pohodlí, mám najít v čemsi takovém najít útěchu. Francouzi tady nehledají ani klid, ani útěchu, ale spíš nepokoj. Vypadá to, že tenhle neklidný národ se snaží udržovat ve věčné agonii revoluční nálady. Pro Francouze hledající revoluci může být pokoření lidstva inspirující. Chraň však Bůh, aby to dva Angličané hledající zábavu, shledali zábavným!“

Advertisements

2 comments on “Francouzi a Angličané

  1. Vanessa napsal:

    V každém slově o anglické noblesnosti vidím tu krásu tohoto národu. Výstižně napsáno ^_^

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s