Spor o Zolu

The Zole Controversy

Odlišnost mezi dvěma velkými národy lze ilustrovat tím, jak se nyní shodou okolností odvíjí ve Francii i Anglii diskuse o památníku literátovi. Francie uvažuje o oslavě zesnulého Zoly. Anglie přemýšlí o podobné poctě nedávno zesnulému Shaksperovi. Je možné, že jisté národní specifikum bude v uplynulé době. Pro některé bude tak brzký útoku na Zolu, či pokus o jeho zbožštění, netrpělivý či jaksi neslušný, ale o národu, který zůstal tiše sedět tři století po Shakesperově pohřbu, lze možná usuzovat, že to s tou slušností už trošku přehání. Jde tu ale o mnohem hlubší věci, než jen o čas. Kontrast je v tom, že Francouzi diskutují, zda se má vůbec nějaký pomník postavit, kdežto v Anglii se diskutuje jen o tom, jaký by ten pomník měl být. Jinak řečeno, Francouzi diskutují živou otázku, zatímco my se zabýváme otázkou mrtvou. Nebo spíše ne mrtvou, ale rozhodnutou, což je něco docela jiného.
Když je nějaká intelektuální záležitost rozhodnutá, není mrtvá, spíš nesmrtelná. Tabulky s násobilkou jsou nesmrtelné, a to samé platí o Shaksperově slávě. Ale Zolova sláva není ani mrtvá ani nesmrtelná, nachází se v krisi, je na vážkách a může být shledána lehkou. Francouzi proto mají docela pravdu, když to považují za živou otázku. Je to pořád ještě živá otázka, protože není rozhodnuta. Ale Shakspere není živou otázkou, on je živou odpovědí.
Z mého pohledu tedy soudím, že francouzský spor o Zolu je mnohem praktičtější a mnohem víc vzrušující než anglický spor o Shakspera. Přijetí Zoly do Pantheonu lze považovat za definici jeho postavení. Nikdo ale nemůže říct, že socha Shakspera, i kdyby byla vysoká padesát stop a stála na vršku katedrály sv. Pavla, může definovat Shaksperovo postavení. On totiž stojí pevně, zatímco my pevnou půdu pod nohama nemáme. K anglické paralele k Zolovu případu bychom se mohli nejvíce přiblížit, kdybychom navrhli, aby nějaký děsivě kontroversní a převážně odpudivý autor byl uložen mezi ostatky největších anglických básníků. Představme si například, že by bylo navrženo, aby byl pan Rudyard Kipling pochován ve Westminster Abbey. Proti jeho pohřbu ve westminsterském opatství bych byl v první řadě proto, že je dosud naživu (a v tom by, věřím, i on uznal oprávěnost mého protestu) a za druhé proto, že bych rád ono rychle se zmenšující místo vyhradil velkým trvalým příkladům, a ne zajímavým cizím narušením anglické literatury. Nechtěl bych ve Westminster Abbey ani pana Kiplinga, ani pana George Moora, třebaže pan Kipling jistě ještě lépe než pana Moore vystihl jasnou a chladnou krutost francouzské povídky. Jsem si velmi jist, že Geoffrey Chaucer a Joseph Addison spolu v Poets Corner vycházejí docela dobře, bez ohledu na to, kolik století je od sebe dělí. Mám ale dojem, že pan George Moore by byl mnohem spokojenější v Pere-la-Chaise s bujnou Rodinovou sochou nad svým hrobem a pan Kipling by byl jistě šťastnější pod nějakým ohromným asijským pomníkem vytesaným se vší krutostí bohů.
Pokud jde o záležitost s anglickým pomníkem Shaksperovi, každá národ má své způsoby, jak vzpomínat velikánů, a myslím, že mnoho mluví ve prospěch toho našeho. Existuje francouzský styl pomníků, který pozůstává ze vztyčování velmi pompézních soch, velmi dobře provedených. Existuje německý styl pomníků, pozůstávající ze vztyčování velmi pompézních soch, špatně provedených. A pak je tu anglická pomníková metoda, anglický způsob, jak nakládat se sochami, a ten spočívá v tom, že se žádná socha nepostaví. Socha může být velmi důstojná, ale nepřítomnost sochy je důstojná vždy. Mám za to, že je v tom, že neexistuje Shaksperova socha je cosi národního, cosi velmi zdravě symbolického. Jedna samozřejmě stojí na londýnském Leicester Square, ale už samo místo nasvědčuje tomu, že ji tam postavili cizinci pro cizince. Je jistě cosi skromného a mužného v tom, že se nepokoušíme zachytit našeho největšího básníka v plastickém umění v němž nevynikáme. Ctíme Shakspera tak, jak Židé uctívají Boha—tím, že si nedovolíme vytvořit jeho obraz. Naše sochy jsou dost dobré pro bankéře a filantropy, kteří jsou naším prokletím, nejsou dost dobré pro toho, který je naším požehnáním. Proč bychom měli slavit právě to umění v němž triumfujeme tím uměním, v němž selháváme?
Anglii se dá nejlépe porozumět jako zemi amatérů. Je to v první řadě země amatérských vojáků (totiž dobrovolníků), amatérských státníků (tedy aristokratů) a není nerozumné ani výstřední, že by mohla být poněkud speciálně i zemí s bezstarostným a pohodlným pohledem na literaturu. Shakspere nemá žádný akademický pomník z téhož důvodu, proč neměl žádné akademické vzdělání. Měl něco málo latiny, ještě méně řečtiny a (v témže duchu) nebyl nikdy připomínán latinskými epitafy nebo řeckým mramorem. Jestliže symboly jeho slávy a věhlasu nejsou nijak jasné ani pevně dané, je to proto, že nebylo nic jasného ani pevně daného o jejich původu. Ony velké školy a university, které člověka sledují v letech jeho mládí, ho mohou zaznamenat, když zemře, ale Shakspere žádnou takovou sjednocující tradici neměl. Můžeme o něm říct jen to, co můžeme říct o Dickensovi. Můžeme jen říct, že přišel odnikud a pronikl všude. Ať už by se mu postavil památník kdekoliv, nikde se nebude hodit. Studená socha na určitém náměstí se pro něj nehodí zrovna tak, jako se nehodí pro Dickense. Pokud zítra postavíme sochu Dickense na Portland place měli bychom cítit jak je jení ztuhlost a upjatost nepřirozená. Měli bychom se obávat, že se socha bude v noci procházet ulicí.
Ve Francii je ale otázka, zda má Zola vejít do Pantheonu, když je po smrti zrovna tak praktická jako by byla otázka, zda by měl jít do vězení, když byl ještě naživu. Jde o otázku, zda se má národ brát jedním směrem uvažování nebo jiným. Když postaví Zolovi pomník nejenže tím vzdají hold, ale také postaví směrovku. Jo otázka, kterou je potřeba rozhodnout v mnoha evropských zemích, ale jak už to u všech takových otázek bývá, nejdříve dospěla k vyvrcholení ve Francii, protože Francie je bojištěm křesťanstva. Jde samozřejmě zhruba o tuhle otázku: zda v oné špatně definované oblasti verbální libovůle je pro hrubou nešetrnost přitěžující či polehčující okolností to, že jde o nešetrnost záměrnou a se vší vážností pronášenou. Je neslušnost neslušnější, když je vážná, nebo je více neslušná, když je rozverná? Pokud jde o mne, patřím v této věci, ke starší škole. Když mi nějaká kniha nebo hra přijde jako zločin, neodzbrojí mne, když mi někdo poví, že je to vážně míněný zločin. Pokud člověk napíše něco zlého a odporného, nijak mně neuklidní vysvětlení, že zrovna tak to myslel. Znám všechna zla prostořekosti, nemám rád, když se někdo při pohledu na ctnost směje. Dávám mu ale přednost před člověkem, který jen co spatří ctnost dá se do usedavého pláče a hořkých stížností na to, že cosi takového vůbec existuje. Když se setkám s etikou, která je tak nezřízená jako kanibalismus, nijak mě neuklidňuj, že je i tak vážná a upřímná jako sebevražda. A myslím, že v hořkém protikladu, který někteří moderní lidé vidí v odporu vůči Ibsenovým Duchům a popularitě jistých takových vtípků jako „Drahoušek Charlie“ je očividný omyl. Na té přednosti v popularitě jistě není nic tajemného či nefilosofického. Vtip o „Drahouškovi Charliem“ se předává dál—protože je to vtip. Duchové jsou vymítání—protože jsou to duchové.
To je samozřejmě celý problém se Zolou. Jsem dospělý a sám si se Zolovou nemorálností moc starostí nedělám. Co nemohu vystát, je jeho morálka. Pokud žil kdy na zemi člověk, který by ztělesňoval hrozivý text: „Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? “ (Mt 6,23 pozn. překl.), pak to jistě byl on. Velcí muži, ať to byl Ariosto, Rabelais nebo Shakspere upadli do ohavných míst, motali se v silném, ale drobném hříchu, roztahovali to přes celé stránky, odhalovali svou obrovskou slabost, jsou špinaví, neobhajitelní a pak se zase seberou a pořád ještě mohou mluvit s přesvědčivou laskavostí neporušenou ctí o těch nejlepších věcech na světě: Rabelais o vzdělávání horlivého a strohého mládí, Ariosto o svatém rytířství, Shakspere o úžasném tichu milosrdenství. U Zoly jsou ale dokonce i ideály nežádoucí, Zolovo milosrdenství je studenější než spravedlnost, ba co víc, Zolovo milosrdenství chutná v ústech hořčeji než nespravedlnost. Když nám Zola ukazuje ideální vzdělávání nevede nás, jak to dělal Rabelais na šťastná pole humanistické učenosti. Vezme nás do škol nelidské učenosti, kde nejsou ani knihy, ani květiny, ani víno, ani moudrost, kde jsou jen deformity uložené do skleněných lahví a kde se pravidlo učí z výjimek. Zolova pravda přesně odpovídá popisu kostlivce ve skříni, totiž je čímsi, co domácké zvyklosti zakazují objevovat, co je ale docela mrtvé, i pokud to objeveno je. Macaulay řekl, že puritáni nenáviděli medvědí zápasy ne proto, že působily bolest medvědům, ale proto, že z nich měli diváci potěšení. Ze stejného těsta byl i tenhle puritán, který ztratil svého Boha. Tenhle druh puritána je nebezpečnější, než puritán, který nenávidí potěšení a rozkoš proto, že obsahují zlo. Tohle je člověk, který nenávidí zlo, protože je v něm potěšení a rozkoš. Zola byl horší než pornograf, byl pesimista. Dělal něco horšího, než že by podněcoval hřích: podněcoval odrazování. Ukazoval opovrženíhodnost chlípné žádostivosti, protože chlípnost považoval za život.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s