Žena

Woman

Dostal jsem dobře napsaný a zajímavý dopis, který mi jistý korespondent poslal kvůli jistým mým narážkám na téma společných jídelen. Velmi zřetelně společné kuchyně obhajoval z pohledu kalkulujícího kolektivisty, ale podobně jako mnozí podobně uvažující lidé, zjevně nedokáže pochopit, že celou věc lze ověřit a přezkoušet ještě jedním způsobem, s nímž žádné výpočty nemají nic společného. On ví, že by bylo levnější, pokud by nás jedl větší počet najednou, abychom využili jeden stůl. Ano, bylo by to levnější. Zrovna tak by bylo levnější, kdy více z nás spalo v různých časech, abychom využili jedny kalhoty. Nejde tu ale o to, jak levně něco kupujeme, ale co kupujeme? Je levné vlastnit otroka. A ještě levnější je otrokem být.
Pistatel dále říká, že se rozmáhá zvyk večeřet v restaurací apod. Myslím, že o zvyku páchat sebevraždu, platí totéž. Nechci tyto dva fakty spojovat dohromady. Zdá se celkem zřejmé, že pokud někdo právě spáchal sebevraždu, nemůže povečeřet v restauraci a bylo by asi přehnané tvrdit, že spáchal sebevraždu proto, že právě povečeřel v restauraci. Když ale postavíme oba případy vedle sebe stačí k tomu, aby poukázaly na falešnost a ubohou přikrčenost věčné moderní argumentace na základě toho, co je vlastně v módě. Pro odvážné lidi nezní otázkou, co je na vzestupu, ale zda jsme my příčinou, že je to na vzestupu. Večeřívám po restauracích často, protože je to při povaze mého řemesla jednoduché. Pokud bych ale uvažoval, že večeřením po restauracích pracuji na vzniku společných jídelen, pak bych už nikdy více do restaurace nevešel, nosil po kapsách chléb a sýr, nebo jedl čokoládu z automatů. Osobní prvek v jistých věcech je totiž posvátný. Slyšel jsem, že pan Will Crooks to onehdy řekl naprosto přesně: „Vůbec nejposvátnější je, že za sebou můžete zavřít své vlastní dveře.“
Můj dopisovatel říká: „ Copak by to našim ženám neušetřilo trampoty s vařením a všemi s tím spojenými starostmi a nedopřálo jim to více volna pro vyšší kulturu?“ První, co mě napadá, že bych k tomuhle mohl říct, je velmi prostá věc, kterou, řekl bych, známe všichni z vlastní zkušenosti. Pokud by můj dopisovatel dokázal ženám zabránit, aby si dělaly starosti, pak by to byl muž vpravdě pozoruhodný. Myslím, že celá věc je mnohem hlubší. Můj dopisovatel v první řadě přehlíží jeden elementární rozdíl v naší lidské přirozenosti. Předpokládám, že theoreticky by si každý přát být zbaven obav. Nikdo na světě by si ale vždycky nepřál být zbaven toho, že se zaobírá starostmi. Zrovna teď se moje pocity ubírají tím směrem, že bych byl velmi, velmi rád zbaven trampot spojených s psaním tohoto článku. Z toho ale neplyne, že bych chtěl být zbaven stravující obtíže toho, že jsem žurnalista. Z toho, že máme o něco starost, že nás něco trápí, neplyne, že nás to nezajímá. Ve skutečnosti je to opačně. Pokud nás to nezajímá, proč bychom si s tím, pro všechno na světě, dělali hlavu? Ženy si dělají starosti s tím, aby měly doma pořádek, ale nejvíc starostí si dělají ty, které to nejvíc zajímá. Ještě víc starostí mají ženy o své děti a své manžely. A předpokládám, že kdybychom jejich děti zardousili a manžely ubili jateční sekyrou, dopřáli bychom ženám víc času na vyšší kulturu. Rozumí se, že bychom jim tím dopřáli, aby si mohli začít dělat starost o ni. Ženy by si totiž kvůli vyšší kultuře dělali právě tolik starostí jako kvůli všemu ostatnímu.
Mám za to, že tyhle řeči o ženách a vyšší kultuře vyrostly takřka výlučně mezi třídami, které mají (na rozdíl od té novinářské, k níž náležím já) vždy rozumné množství peněz. Obzvláště jsem si povšiml jedné podivné věci. Ti, kdo takové věci píší jako by úplně zapomínali na existenci pracujících a námezdných tříd. Věčně tvrdí, že běžná žena je udřená. A jak na tom, při jménech devatera bohů, je běžný muž? Vypadá to, jako by si tihle lidé myslili, že běžný muž je ministr ve vládním kabinetu. Vždycky mluví o tom, jak se muž vydává třímat moc, prosekat si vlastní cestu, vtisknout světu svou individualitu, vydávat rozkazy a být poslouchán. O jistých třídách to může být pravda. Vevodové se asi nedřou, no a vlastně vévodkyně taky ne. Dobře postavení dámy a pánové mají na vyšší kulturu času dost a dost, většinou u nich pozůstává z vyjížděk a autem a hraní bridge. Ale běžný muž, který ztělesňuje a tvoří miliony těch, kdo dohromady tvoří naši civilisaci nemá na vyšší kulturu o nic víc času než jeho manželka.
Vlastně nemá tolik volnosti co ona. Ze dvou pohlaví je ona v silnějším, mocnějším postavení. Průměrná žena je hlavou čehosi, co může dělat, jak se jí líbí, průměrný muž musí poslouchat rozkazy a víc nic. Musí skládat jednu nudnou cihlu k druhé a nic víc, musí přičítat jednu nudnou cifru k druhé a jinak nic víc. Ženin svět je možná malý, ale může ho měnit. Žena může obchodníkovi, s kterým jedná říct jisté realistické věci o něm samém . Účetní, který by se o totéž pokusil se svým manažerem, obyčejně dostane vyhazov, nebo abychom nebyli tak vulgární, zjistí, že má více času na vyšší kulturu. Především, jak jsem řekl v předchozím článku, dělá žena práci, která je v jisté drobné míře kreativní a individuální. Může rozestavit nábytek nebo naaranžovat květiny, jak ji jenom napadne. Obávám se, že zedník si nemůže cihly poskládat tak, jak ho jenom napadne, aniž by tím způsobil pohromu pro sebe i pro jiné. I když žena jen dává záplatu na koberec může ji vybrat s ohledem na vhodnou barvu. Obávám se, že kancelářskému poslíčkovi by neprošlo, pokud by posílal balíček a známky volil podle barvy a dal přednost jemné světle fialové šestipencové známce před drsnou červení pencové známky. Když žena vaří, nemusí to vždy pojmout umělecky, ale přece to může být umělecké vaření. Může do složení polévky vnést osobní a nepostřehnutelnou změnu. Od účetního se rozhodně nežádá, aby vnášel nějaké nepostřehnutelné osobní změny do účetních knih.
Problém je v tom, že o otázce, kterou jsem vznesl, nikdo nediskutuje. Diskutuje se o ní jako o problémů pencí, ne o problému lidí. Můj dojem totiž je, že falešné nejsou ani tak návrhy těchto reformátorů, jako spíš jejich nátury a argumenty. Tím, že společné jídelny jsou špatné si nejsem jista ani zdaleka tolik jako tím, že se obránci společných jídelen mýlí. Je tu samozřejmě už ohromý rozdíl mezi společnými jídelnami o kterých jsem mluvil a a společným jídlem (monstrum horrendum, informe, jež temnější a nespoutanější mysl mého dopisovatele démonicky přivolal. V obou případech je ale problém v tom, že je obránci nehájí lidsky a jako lidské instituce. Nebudou se zajímat o do očí bijící psychologický fakt, že některé věc si muž či žena, podle toho oč jde, chtějí dělat sám či sama pro sebe. On či ona je musí dělat s invencí, tvořivě, umělecky, individuálně, jední slovem, špatně. Vybrat si svou choť (řekněme) je jedna z těchto věcí. Je jí i to, jaký svému manželovi vybere oběd? A to je celá otázka: a nikdo ji neklade.
Pak tu je vyšší kultura. Znám ji. Pokud by to bylo na mně, žádnému člověku bych kvůli ní víc času nedopřával. Účinek, který to má na boháče, kteří na ni mají času dost je tak hrozivý, že je horší než kterákoliv jiná milionářská zábava—horší než hazardní hry, dokonce horší než filantropie. Znamená to myslit si, že nejmenší básník v Belgii je větší než největší básník v Anglii. Znamená to ztratit veškerou demokratickou sympatii a pochopení. Znamená to neschopnost bavit se s nádeníkem o sportu, nebo o pivu, nebo o Bibli, nebo o Derby, nebo o pariotismu, nebo o čemkoliv, o čem by on, nádeník, chtěl mluvit. Znamená to brát literaturu vážně, což je velmi amatérské počínání. Znamená to promíjet neslušnost, jen když je to chmurná neslušnost. Její učedníci nazývají věci pravými jmény, ale jen pokud je tou věcí hrobníkova lopata. Vyšší kultura je smutná, levná, drzá, nelaskavá, není v ní kouska upřímnosti ani uvolněnosti. Je zkrátka „vysoká“. To odporné slovo (užívané též pro hru) ji obdivuhodně vystihuje.
Kdepak, kdybyste ženě dopřáli volnost a více času pro cokoliv jiného, mohl bych být shovívavější. Pokud mě můžete, soukromě a se vší vážností, ujistit, že dopřáváte ženám volnost, aby mohly tančit po horách jako menády, nebo se klanět nějaké netvorné bohyni, pak vezmu váš požadavek na vědomí. Jste-li si opravdu jisti, že dámy v Brixtonu, budou, okamžik poté, co nechají vaření, tlouct do velkých gongů a dout na rohy pro Mumbo-Jumbo, pak se s vámi shodnu, že je to počínání přinejmenším lidské a více méně zábavné. Ženám byla dána volnost, aby se staly Bakchnatkami, aby se staly panenskými mučednicemi, i aby se staly čarodějnicemi. Nechtějte po nich, aby teď klesly tak hluboko k vyšší kultuře.
Mám jakési své drobné představy o možnostech emancipace žen, ale myslím, že bych nebyl brán velmi vážně, kdybych je začal vysvětlovat. Dával bych přednost všemu, co může zvětšovat současnou ohromnou autoritu žen a jejich kreativní aktivity v jejich vlastních domovech. Jak jsem už řekl, průměrná žena je despota, průměrný muž je nevolník. Jsem pro každý plán, který může kdokoliv předložit a který udělá z průměrné ženy většího despotu. Vůbec jí nepřeji, aby si svá jídla opatřovala kdesi jinde, ale líbilo by se mi, aby vařila mnohem odvážněji a mnohem víc tak, jak se jí chce. Ani zdaleka nechci, aby vždycky a pořád brala totéž jídlo z téhož místa, nechme ji, pokud by chtěla, aby vymýšlela nějaké nové jídlo na každý den svého života. Ať je žena tvůrkyní víc, ne méně. Správně mluvíme o „Ženě“ jen darebáci mluví o ženách. A přece všichni muži hovoří o mužích a v tom je celý rozdíl. Muži představují rozvažovací a demokratický prvek v životě. Žena představuje despotický.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s