Edward VII. a Skotsko

Edward VII and Scotland
Obdržel jsem vážnou a přinejmenším pro mě působivou kritiku od Skotské patriotické asociace. Zdá se, že jsem se nedávno zmínil o Edwardovi VII., králi Velké Británie a Irska, obránci víry, pod hrozným označením anglický král. Skotská patriotická asociace mně upozorňuje, že dle ustanovení zákona o unii a dle národní tradice, má být monarcha označován za britského krále. Takto uštědřená rána mě obzvláště bolí, protože je obzvláště nespravedlivá. V reálnost nezávislých národností pod britskou korunou věřím mnohem rozhodněji a positivněji, než jakýkoliv vzdělaný Angličan, kterého bych znal. Jsem si docela jist, že Skotsko je národ, jsem si docela jist, že národnost je klíčem ke Skotsku a jsem si docela jist, že veškerý náš úspěch se Skotskem stojí na tom, že jsme s ním zacházeli v tom duchu, že je to národ. Jsem i docela jist, že Irsko je národ, jsem si docela jist, že klíčem k Irsku je národnost a že náš neúspěch vychází z toho, že jsme s nimi nejednali v tom duchu že jsou národem. Dokonce i mezi nespočtem existujících případů by bylo těžké najít nějaký, který by silněji vystihoval nesmírně nadřazený význam ohledu na to, co se nazývá praktičností, než j tento případ dvou sesterských národů. Nejde o to, že bychom pobízeli Skota, aby byl bohatý, nejde o to, že bychom Skota pobízeli k aktivitě, nejde o to, že bychom Skota pobízeli, aby byl svobodný. Jde o to, že jsme zcela jednoznačně Skota povzbuzovali, aby byl Skotem.
Od všech našich autorů, ať už se věnovali historii, filosofii či rétorice jsme nabyli neurčitého, ale výrazného dojmu, že skotský prvek je čímsi, co má opravdovou cenu samo o sobě a to bylo něco, co dokonce i Angličané byli nuceni uznat a respektovat. Kdybychom si někdy připustili krásu Irska, bylo by to něco, co by mohl milovat Angličan, ale co by Ir jen těžko mohl resektovat. Skot může být hrdý na Skotsko, Irovi stačilo, že měl v Irsku zalíbení. Náš úspěch s oběma národy byl přímo úměrný tomu, nakolik jsme povzbuzovali jejich nezávislou národní emoci, v tom, s kterým jsme jako s národem nezacházeli, vyrostli nacionalisté. Ten národ, který jsme nechtěli uznat jako národ theorericky je ten, který jsme museli uznat prakticky uznat jako národ ve zbrani. Skotská patriotická asociace nemusela nijak přitahovat mou pozornost k důležitosti odděleného národního sentimentu nebo potřebu zachovávat hranice mezi Anglií a Skotskem jako posvátnou linii. To docal dostatečně prokazuje už samotná historie Skotska. Anglický obdiv vůči Skotům zaujal místo skotské loyality vůči Angličanům. Naše titulární vůdcovství nám nemuseli závidět, jelikož se zdálo, že my jim závidím jejich odloučení.
Chci vyjádřit naprosto jasně své plné pochopení a sympatii k národnímu cítění Skotské patriotické asociace. Chci také velice jasně poukázat na velmi osvětlující srovnání mezi osudem skotského a irského patriotismu. Velké emoce v reálném životě vždy vyjadřují malá fakta a kdyby Angličané ve své době respektovali Irsko tak jako Skotsko, projevilo by se to stovkami malých způsobů. V britské armádě kupříkladu úderné regimenty, které nosí kilty, kilty které jak velmi pravdivě řekl Macaulay, považuje devět z deseti Skotů za oblečení zloděje. Důstojníci z Highland nosí starý barbarský gaelský široký meč s košíkovým jílcem, ve verzi s jílcem stříbrným. Ten původní poltil hlavy velmi mnoha anglických vojáků Killiecrankie a Prestonpans. Až budete mít v britské armádě regiment, který bude nosit stříbrné shillelaghy, irské kyje, pak uděláte totéž pro Irsko, ne dřív, nebo když Briana Boru zmíníte se stejnou intonací jako Bruce.
Mějme tedy za to, že jsem docela jasně vysvětlil, že obzvláště silně věřím v to, že o Irsku a Skotsku se má uvažovat separátně od Anglie. Věřím, že v náležitém smyslu slova je Skotsko nezávislým národem, i když je Edward VII. králem Skotska, a věřím, že Irsko je v pravém slova smyslu nezávislým národem, i když je Edward VII. králem Irska. Faktem ale je, že mám ještě smělejší a divočejší víru, než je kterákoliv ze dvou předchozích. Věřím, že nezávislým národem je Anglie. Věřím, že i Anglie má svou vlastní nezávislou barvu či vlajku, historii a smysl. Věřím, že Anglie může vytvořit oděvy stejně výstřední jako je kilt, věřím, že Anglie má hrdiny stejně nepřeložitelné jako je Brian Boru a proto tedy věřím, že Edward VII. je, vedle svých nespočetných jiných rolí a funkcí, také anglickým králem. Pokud by na tom moji skotští přátelé trvali, můžeme říct, že je to jeden z jeho celkem obskurních, nepopulárních a podružných titulů, jedno z jeho povyražení. Ještě velmi nedávno byl vévodou z Cornwallu a nebýt rodinné náhody mohl být ještě dnes králem hannoverským. Nemyslím si ani, že bychom mohli prostým obyvatelům Cornwallu vyčítat, pokud by o něm v rétorické chvilce mluvili s jeho cornwallským titulem, nebo pokud by ho hannoveřané v dobré víře řadili mezi hannoverské prince.
Nu, shodou okolností je to tak, že v pasáži, na kterou mířila stížnost jsem anglického krále zmínil jen proto, že jsem měl na mysli anglického krále. Mluvil jsem přesně a obzvlášť o anglických králích, o králích v tradici starých králů Anglie. Psal jsem to jako anglický nacionalista, který si je velmi ostře vědom posvátného pomezí řeky Tweed, které drží (či držívalo) naše dávné nepřátele v šachu. Psal jsem jako anglický nacionalista rozhodnutý pro jednu nespoutanou chvíli svrhnout tyranii Skotů a Irů, kteří vládnou a utiskují moji zemi. Zdálo se mi, že přinejmenším duchovně střeženi proti národnostem kolem nás. Snil jsem o tom, že Tweed stráží duchové Scorpeů a Percyů, snil jsem, že kanál sv. Jiří hlídá sv. Jiří. A v tomto bezpečí isolace jsem mluvil záměrně a konkrétně o anglickém králi, o představiteli Tudorů a Plantagenetů. Je pravda, že dva králové o kterých jsem výslovně mluvil, Karel II. a Jiří III. byli oba cizího původu, nepříliš současného a nepříliš vzdáleného. Karel II. pocházel z rodiny původně skotské. Jiří III. byl z rodiny původně německé. Totéž ale lze říci, nakolik to platí, o anglických královských rodech z dob, kdy byla Anglie docela osamělá. Plantageneti byli rodem původně francouzským. Tudorové byli původně welšská rodina. Ale já jsme nemluvil o množství anglického citu u anglických králů. Mluvil o jsem o množství anglického citu v tom, jak Angličané na krále pohlíželi a jakou u nich měla popularitu. A s tím nemají ani Irsko ani Skotsko nic společného.
Karel II., nakolik vím, byl nejen králem Skotka, on mohl být, s ohledem na svou náturu a předky, skotským králem Skotska. Na tom, jak se u něj pojila jasná mysl a sensualita bylo cosi skotského. Cosi skotského bylo i na tom, jak dělal, co se mu líbilo a věděl, co dělá. Já ale nemluvil o Karlově osobnosti, která mohla být skotská. Mluvil jsem o Karlově popularitě, která byla jistě anglická. Jedna věc je vcelku zřejmá: ať už kdy přestal nebo nepřestal být skotským mužem, přestal, jakmile to bylo příhodné, být skotským králem. Skutečně si vyzkoušel experiment národního vládce na sever od Tweed a jeho lid ho měl v oblibě právě tak málo, jako on jeho. O skotském náboženství, presbyteriánství, zanechal tento vytříbený anglický úsudek, že to totiž „není náboženství pro gentlemana“. Jeho popularita tedy byla čistě anglická, jeho kralování bylo čistě anglické, a když jsem o této konkrétní popularitě a kralování mluvil jako o popularitě a kralování anglického krále používal jsem ta slova zcela záměrně a v tom nejužším smyslu. To, že s oblibou zvedá korunu tam, kde ji král upustil, jsem říkal to specificky o anglickém lidu, nejsem si nějak moc jist, že by to platilo i o Skotech nebo Irech. Myslím, že Irové by mu ji sami srazili z hlavy. Skotové by ji, myslím, poté co by ji sebrali, uchovali a hlídali ji pro něho.
Pokud jde o mně, měl bych sklony osvojit si docela opačnou metodu, jak utvrdit svou národnost. Proč by měl dobrý skotský nacionalista nazývat Edwarda VII. britským králem? Měli by mu říkat král Edward I. Skotský. Co je to Británie? Kde je Británie? Nic takového neexistuje. Nikdy neexistoval žádný britský národ, žádný britský král, leda by snad Vortigern či Uther Pendragon by měl na takový titul chuť. Pokud máme rozvinout naši monarchii, pak bych zcela pro to, abychom ji rozvíjeli ve smyslu lokálního patriotismu a místního vlastnictví v králi. Myslím, že Londýňané jej mají nazývat králem londýnským, a občané Liverpoolu králem liverpoolským, Nezajdu tak daleko, abych řekl, že lid birminghamský má krále Edwarda VII. nazývat králem birminghamským, protože to by byla byla velezrada vůči posvátnější a pevněji ustavené moci. Myslím, ale že bychom v novinách mohli číst: „Král brightonský opustil Brighton dnes v půl druhé odpoledne “ a bezprostředně na to pak: „Deset minut po třetí hodině vjel král worthingtonský do Worthingtonu.“ Nebo „Lid Margate se s rozpaky rozloučil s populárním králem margatským“ a pak „Jeho Veličenstvo král Ramsgate se po dlouhém pobytu v cizích zemích vrátil do své vlasti a hlavního města dnes odpoledne.“ Dalo by se poukázat na zvláštní shodu okolností, že k odjezdu krále oxfordského došlo velmi krátce před triumfálním příjezdem krále readigského. Nedokážu si představit žádnou jinou metodu, která by víc rozšířila laskavé a normální vztahy mezi vladařem a jeho lidem. Nemyslím si ani, že by taková metoda v jakémkoliv smyslu znevážila královskou důstojnosti, protože pravda je taková, že by krále postavila na stejnou rovinu s bohy. Světci, ty nejvýš vyvýšené lidské postavy, byli také nanejvýš lokální. Právě ti lidé, které si nejsnáze spojujeme s nebem si také nejsnáze spojujeme se zemí.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s