Kluk

Thoughts Around Koepenick

Jeden slavný a epigramatický spisovatel řekl, že život napodobuje literaturu, zdá se zřejmé, že ve skutečnosti ji život karikuje. Říkal jsem nedávno, že se Němci podrobili, ba obdivovali, slavnostní ba teatrální potvrzování autority. Krátce poté, co jsem odeslal svůj článek, jsem viděl první oznámení o záležitosti s komickým kapitánem v Koepenicku. Na tomhle absurdním podvodu bylo (alespoň pro pro anglické oko) vůbec nejabsurdnější to, co kupodivu sklidilo poměrně málo komentářů. Myslím tím chvíli, kdy chtěl starosta vidět soudní příkaz a kapitán ukázal na bajonety svých vojáků a řekl: „Tohle je moje autorita“. Člověk by řekl, že každý bude vědět, že žádný voják by takhle nemluvil. Oklamaným hlupákům bylo vyčítáno, že nevěděli, že ten člověk má měl špatnou čapku nebo špatnou šerpu, nebo že měl svůj meč přepásaný špatným způsobem, ale to jsou všechno technické záležitosti, které opravdu nemuseli vědět. Já bych určitě nepoznal, kdyby měl voják šerpu naruby nebo čapku nasazenou obráceně. Ale poznal bych neobyčejně dobře, že skuteřně profesionální vojáci by nemluvili jak lumpové z divadla Adelphi s nepronášeli teatrální epigramy velebící abstraktní násilí.
Možná to snáz pochopíme, když si představím, že by se jednalo o jakoukoliv jinou váženou a snadno rozeznatelnou profesi. Představme si, že by mě navštívil biskup. Moje velká skromnost a poněkud vzdálená úcta k vyššímu kléru by mě jistě mohla vést k silnému podezření, že by mně mohl navštívit leda tak falešný biskup. Kdybych ale chtěl ověřit jeho autenticitu, ani ve snu by mně nemohlo napadnout, že bych to mohl zkoušet zkoumáním tvaru jeho zástěry nebo toho, jak má zavázané kamaše. O tom, jak by je měl mít zavázané nemám ani potuchy. Oklamal by mě asi i tou nejvzdálenější napodobeninou zástěry, a kdyby se choval aspoň přibližně jako křesťanský gentleman byl by v bezpečí, a já ho nedokázal odhalit. Představme si ale, že by biskup v okamžiku, kdy by vstoupil do místnosti padl na kolena na koberec, sepjal ruce a vychrlil ze sebe hotový proud vášnivé a poněkud hysterické spontánní modlitby. To bych pak hned a bez nejmenšího váhání řekl: „Ať už je tenhle chlapík jinak čímkoliv, postarší a mohovitý klerik anglikánské církve to tedy není. Ti takové věci nedělají.“ Nebo si představte, že mi ke mně přišel muž, který by se vydával za kvalifikovaného lékaře, vytáhl stenoskop, nebo to, co by za stenoskop označoval. Rád říkám, že nemám nejmenší potuchu, jak takový stenoskop vypadá, takže kdyby vytáhl hrací skříňku nebo mlýnek na kávu bylo pro mě jedno a to samé. Mám ale za to, že nebudu přeceňovat svou vlastní moudrost, pokud řeknu, že bych začal mít podezření, kdyby doktor vešel do mého pokoje, rozhodil rukama a nohama a začal divoce křičet: „Zdraví! Zdraví! Neocenitelný dar přírody! Mám jej! Překypuji jím! Toužím jej rozdávat! Ach, posvátné vytržení udílení daru zdraví!“ V takovém případě bych měl podezření, že je v situaci, kdy by lékařský dohled měl spíš obdržet, než poskytovat.
Nebudu teď přehánět, když řeknu, že kdokoliv, kdo kdy znal nějaké vojáky (mohu mluvit jen o anglických, irských a skotských vojácích) bude tomu, že by se skutečný biskup zmítal na koberci v nábožném vytržení, nebo že by opravdový doktor tančil kolem pokoje, aby ukázal osvěžující účinek své vlastní medicíny věřit asi stejně snadno, jako tomu, že by voják dotázaný na to, na základě jaké autority jedná ukázal na spoustu nablýskaných zbraní a symbolicky prohlásil, že moc je právo. Pravý voják by samozřejmě spíš zrudl ve tváři a chraplavě zopakoval náležitou formuli, ať by už byla jakákoliv, protože by přišel ve jménu krále.
Vojáci mají mnoho chyb, ale jednu vlastnost, která to vše vyvažuje: neuctívají sílu. Vojáci jsou, víc než kdokoliv jiný, přisně a systematicky vyučování, že moc není právo. Je to zjevné. Moc je ve stovce mužů, kteří poslouchají. Právo (nebo to, co je jako právo zastáváno) je v jednom muži, který jim velí. Učí se poslouchat symboly, libovolně zvolené věci, proužky na pažích, knoflíky na kabátu, titul, vlajku. Mohou to být věci umělé, nerozumné, chcete-li, mohou to být věci zlé, ale jsou to věci slabé. Nejsou Silou, nevypadají jako Síla. Jsou částmi ideje: ideje disciplíny, chcete-li, ideje tyranie, ale pořád je to idea. Není možné, že by nějaký voják řekl, že jeho autoritou jsou jeho vlastní bajonety. Žádný voják by nemohl říct, že přišel ve jménu svých vlastních bajonetů. Bylo by to stejně absurdní, jako kdyby pošťák řekl, že přišel ve svém poštovním pytli. Jak jsem řekl, nepodceňuji zla, která doopravdy vycházejí z militarismu, z militaristické ethiky. Stává se, že lidem dává dřevěné tváře a někdy dřevěné hlavy. Může také vést (jak svou specialisací, tak svou ustavičnou poslušností) k určité ztrátě skutečné nezávislosti a síly charakteru. To se skoro vždy ukázalo tehdy, když se lidé dopustili toho omylu, že udělali vojáka státníkem v mylném domnění, že je to silný člověk. Kupříkladu vévoda z Wellingotu byl silný voják a proto slabý státník. Z povahy věcí je ale voják vždy vůči čemusi loyální. A dokud je člověk vůči čemusi loyální nemůže být uctívačem síly. Pouhá síla totiž, v abstraktním násilí, je nepřítelem čehokoliv, co milujeme. Milovat cokoliv znamená ihned to vidět po nízkou oblohou nebezpečí. Loyalita implikuje loyalitu v neštěstí a pokud voják přijal uniformu nějakého národa, přijal již i jeho porážku.
V Německu, zdá se, je nicméně možné, aby někdo ukázal na nasazené bajonety a řekl: „Tohle je moje autorita“ a přitom obyčejné příčetné lidi přesvědčit, že je voják. Je-li tomu tak, pak to nejspíš opravdu nasvědčuje k jistému sklonu německého národa k velkým chybám, jako je ta, o níž jsem již mluvil. Vypadá to skoro i tak, jako by poradci, ba dokonce činitelé, německé armády byli do jisté míry nakaženi mylnou a chabou naukou, že moc je právo. Jelikož tuto nauku hlásají vždycky fysičtí slaboši jako Nietzsche, je velmi vážné, pokud si i jen pohráváme s předpokladem, že působí na lidi, kteří mají odvádět skutečnou vojenskou práci. Být ovlivněn německou filosofií, to by byl konec německého vojáka. Energičtí lidé užívají energii jako prostředek, ale jen velmi unavení lidé ji používají jako důvod. Atleti se účastní soutěží, protože atleti touží po slávě. Invalidy zajíma kalistenika, protože invalidé (jako jediní mezi lidskými bytostmi) touží po síle. Pokud a dokud bude německá armáda ukazovat na svého heraldického orla a říkat: „Přicházím ve jménu tohoto zuřivého, ale úžasného zvířete“ bude německá armáda v pořádku. Pokud kdy řekne: „Přicházím ve jménu bajonetů“, pak se bajonety rozlámou jako sklo, protože jen slabí převádějí sílu bez cíle.
Jak už jsem řekl dřív, nezapomínejme současně na naše vlastní chyby. Nezapomínejme na ně o nic snáz proto, že jsou opakem německých chyb. Moderní Anglie má příliš velký sklon předvádět divadlo osoby, která je nesmírně potěšena, protože nemá své vlastní opačné nevýhody. Angličan vždycky říká: „Můj dům není vlhký“ zrovna když jeho dům hoří. Angličan říká „Zbavil jsem se všech stop chudokrevnosti“, zrovna když jím zmítá záchvat mrtvice. Mějme vždy na paměti, že když chce Angličan ošidit anglický národ neoblékne si vojenskou uniformu. Když chce Angličan ošidit anglický národ mohl by už zrovna přemýšlet, že si obleče uniformu poslíčka. V Anglii se vše dělá neoficiálně, v pohodlí, v konversacích a klikách. Parlament, který skutečně vládne Anglii je parlament tajný, jehož debaty nesmí být publikovány—je to vládní kabinet. Debaty v Dolní sněmovně jsou někdy důležité, ale jen debaty v lobby, po chodbách, nikdy debaty ve sněmovním sále. Žurnalisté ovládají veřejné mínění, ne ale argumenty, které publikují—ovládají je spory mezi editory a jejich zástupci, které nepublikují. Tahle neformálnost je naše anglická neřest. Je současně neformální a současně tajná. Náš veřejný život se odbývá v soukromí. Z toho plyne, že pokud na nás chce zapůsobit anglický šejdíř, je to, že by si oblékal uniformu to poslední, co by ho napadlo. Bude se chovat zdvořile a lenivě, oblékne si pohodlný drahý oblek, zajde za starostou, bude se moc a moc omlouvat, že ruší, zjistí že zapomněl pouzdro s navštívenkami, zmíní, jako by se za to styděl ,že je vévoda z Merice a bude se přitom tvářit a chovat tak, jako by mohl předvolat dvě stě svědků a měl dva tisíce lidí v personálu, ale byl příliš unavený na to, aby zavolal jediného z nich. A pokud by to celé předvedl velmi dobře mám vážné podezření, že by byl stejně úspěšný jako ten neomluvitelný kapitán v Koepenicku.
Po mnoho minulých staletí jsme měli sklon ani ne tak tvořit aristokracii (což by mohlo a nemuselo být dobré samo o sobě), jako spíš k tomu, abychom aristokracií nahrazovali cokoliv jiného. V Anglii máme aristokracii místo náboženství. Šlechta je pro anglické chudé tím, čím jsou irské chudáky světci a víly a čím byl velký čert s černou tváří pro skotské chudé, totiž poesií života. Právě tak máme v Anglii aristokracii místo vlády. Spoléháme na jistou dobrou povahu a vzdělání naší vyšší třídy v tom, aby pro nás vykládala naši rozpornou ústavu. Žádný vzdělaný ze ženy narozený muž nemůže být tak absurdní jako systém, který má spravovat. Nemáme zkrátka dobré zákony, aby omezovaly špatné lidi. Máme dobré lidi, kteří mají držet na uzdě špatné zákony. A v poslední řadě máme v Anglii aristokracii místo armády. Máme armádu jejíž důstojníci jsou hrdí na své rodiny a stydí se za své uniformy. Kdybych byl králem jakékoliv země a jeden z mých důstojníků se styděl za svou uniformu, musel bych se stydět za svého důstojníka. Mějte se tedy na pozoru před urozenými gentlemany, kteří jsou samá omluva a jejichž šaty jsou současně nenápadné i módní a způsoby současně ostýchavé i upřímné. Dávejte si velký pozor, nakolik mu otevřete svá rodinná tajemství, protože to může být falešný hrabě. Ba co hůř, může být pravý.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s