Říkačky a rady dokonalosti

LIMERICKS AND COUNSELS OF PERFECTION
Je zvykem poznamenávat, že moderní problémy nelze snadno napadat, jelikož jsou tolik složité. Mám za to, že v mnoha případech je to právě proto, že jsou tak jednoduché. V takovou jednoduchost darebáctví by nikdo nevěřil, i kdyby se na ni ukazovalo. Lidé by řekli, že pravda byla obviněním z pouhé melodramatické zločinnosti, a zapomněli přitom na to, že většina zločinců je melodramatická. Říkáme tak třeba, že nějaký dobrý záměr je zmařen, nebo nějaký mizerný veřejný činitel zůstává u moci kvůli tisku a zmatku ve veřejných věcech, zatímco ve skutečnosti je důvodem prosté a zdravé lidské úplatkářství. A zejména takhle říkáme, že bulvární tisk přehání, překypuje emocemi, je negramotný, anarchický a dodáváme sto dalších dlouhých slov, když jedná námitka zní, že lže. Plýtváme našimi vytříbenými intelekty na to, abychom našli vybranou fraseologii, která by přiléhala člověku, kdežto v dobře uspořádané společnosti bychom hledali želízka, která bychom mu přiložili.
Tato kritika spravedlivého rozhořčení moderního typu myslím musela vytanout mnoha lidem na mysli, když četli projevy výmluvného znechucení dr. Hortona nad „zkaženým tiskem“, zejména v souvislosti s popraskem kolem veršovánek (V roce 1907 se v Anglii roztrhl pytel s novinovými soutěžemi o doplňování posledního verše ke krátkým básničkám. Lidé posílali statisíce dopisů v naději na výhru pozn. přek.). Samotné třeštěním, obávám se, dr. Horton příliš neovlivní, protože takové vrtochy uhynou vždy samy, než má člověk čas se jich zbavit. Ale páně doktorův protest může být k něčemu dobrý, pokud nás podnítí, abychom jaksi jasněji pochopili, co je doopravdy v nepořádku s populárním tiskem a jaké prostředky mohou být užitečné a přípustné k jeho nápravě. Nechceme censuru tisku, ale debatu o tom už máme dávno za sebou. V současné době tisk neumlčujeme my, ale tisk umlčuje nás. Není to případ, kdy by stát rozhodoval, kolik smí editoři říct, jde o to, že editoři stanovují, kolik smí stát vědět. Pokud tisk napadneme, bude to vzpoura, ne útisk. Ale máme ho napadnout?
A právě tady nastává hlavní problém. Vyvstává z ojedinělosti a odtažitosti těch myslí, které zpravidla taková křížová tažení zahajují. Chovám vůči páně doktorově žízni po spravedlnosti nejhlubší respekt, současně se mi však vždy zdálo, že by jeho spravedlnost byla účinnější bez vší té jeho vytříbenosti. Universální uhlazenost je prokletím nonkonformistů. Nějak matně si spojují, že být dobrý znamená současně být jemný ba uhlazený a ne groteskní, hlučný nebo násilný a že to znamená nesedat si na vlastní klobouk. Nu být hlučný a násilný je vždycky radost, někdy je to i povinnost. Rozhodně to nemá nic společného s hříchem, člověk může být hlučně a hrubě ctnostný—ba co víc, může být hlučně a grobiánsky svatý, třeba to není typ svatosti, který bychom rozeznávali v dr. Hortonovi. A pokud jde o to sezení na vlastním klobouku, pokud se to dělá pro nějaký vznešený cíl (kupříkladu pro zábavu dětí), pak je to zjevně skutek krásného sebeobětování, zničení a odevzdání symbolu osobní důstojnosti na oltář veřejného veselí. Nu, bylo by k ničemu napadat moderního editora jen proto, že je neuhlazený, stejně jako většina lidstva. Musíme být s to říci, že je nemorální, ne že je nedůstojný nebo směšný. Nevadí mi, že si editor bulvárního plátku sedí na svém klobouku. Má jediná výhrada vůči němu začne vycházet najevo, když se pokouší sednout na můj klobouk nebo nakonec, jako v tomto případě, postoupí k tomu, že se mi posadí na hlavu.
Když ale čteme mezi řádky páně doktorových invektiv máme pořád pocit, že se zlobí na populární tisk, nejen proto, že je bezohledný, ale zlobí se na populární tisk kvůli jeho popularitě. Říkačky ho rozčilují nejen proto, že působí ubohé nahánění peněz, ony ho veršovánky částečně rozčilují už proto, že to jsou veršovánky. Ohromná velikost lehkovážnosti mu jde na nervy, jako ruch a hluk státního svátku. Nu a tohle je motiv, který je sice lidský a přirozený, ale musíme ho držet přísně stranou. K vytvoření světa je zapotřebí všeho možného a v neposlední řadě je zapotřebí, aby každý měl onu lásku k jemné a nevtíravé dokonalosti ve věci způsobů či literatury, která je často vlastní typu ethického ideliasty. Ani v nejmenším není žádoucí, aby všichni byli dychtiví. Je vysoce žádoucí, aby všichni byli upřímní, ale to je něco, co se docela dobře může snášet s obhroublou a veselou povahou. Neúčinnost většiny protestů proti špatnému chování tisku způsobil ale většinou demokratický instinkt (a demokratický instinkt se podobá ženskému, je nevypočitatelný, ale docela správný) spočívající v tom, že když se lidé usilující o vyčištění tisku jej snažili také vytříbit demokracie proti tomu měla velmi přirozeně a velmi oprávněně námitky. Jsme oprávněni ve vymáhání dobrých mravů, protože ty náleží všemu lidstvu, nejsme ale oprávněni vymáhat dobré způsoby, protože dobré způsoby vždycky znamenají naše vlastní způsoby. Nemáme právo zbavit populární tisk všeho, co považujeme za vulgární nebo triviální. Dr. Horton může říkačky možná nesnášet a opovrhovat jimi stejně, jako já nesnáším hádanky a opovrhuji jimi. Nemám ovšem právo o nich říkat, že jsou k ničemu a prostořeké, protože jsou tady blázniví lidé, kteří mají hádanky rádi. Tohoto hnutí, které se mění v pouhou beztvarou rétoriku a stranickou vášeň se obávám natolik, že se skloním k zemi a konkrétně vyložím některé z věcí, které by měly a mají být provedeny pro reformu tisku.
Za prvé bych, pokud už nějaký takový není, vyhlásil zákon podle kterého by editor, který otiskne lživou zprávu bez rozumného ověření, prostě šel do vězení. Tady nejde o vliv nebo atmosféru, tohle může být provedeno stejně snadno a prakticky jako trestání zlodějů a vrahů. Samozřejmě přijde obvyklé prohlášení, že se provinil podřízený. Nechť má obviněný editor právo to prokázat, může-li, a když to dokáže, ať jde podřízený před soud a do vězení. Dva nebo tři bohatí editoři či vlastníci bezpečně pod zámkem napraví bulvární plátky lépe než staletí dr. Hortona.
Za druhé, nemůžeme zcela pominout nejméně příjemná, ale nejdůležitější část tohoto problému. Vezmu to jak odtažitě, jak to jen půjde. Nevěří, že by člověku mohlo jakkoliv ublížit, když bude číst o vraždách, leda že by mu to snad mohlo prospět. Pomyšlení na smrt působí na chudé velmi silně na vytváření bratrství a smyslu lidské důstojnosti. Nemyslím, že by čtení policejních zpráv mohlo samo o sobě způsobit škodu, která by stála za řeč. Dokonce i zprávy o rozvodech, jakkoliv opovrženíhodné, lze ve většině případů opravdu ponechat na rozumném posouzení dospělých čtenářů a to nakolik se k takovým věcem dostanou děti je problém, který se má řešit doma a ne na celostátní úrovni. Je tu ale jistá třída zel, o kterých se zdravý muž či žena za celý život vůbec nemusí dozvědět. O těch si troufám říct, že by měly ve všech novinách začerněny tou nejtemnější černí ruských censorů. Takové věci by měly vždy být souzeny za zavřenými dveřmi nebo referování o nich mělo být trestným činem. Běžné slabosti přírody a hříchy těla, ty ať lidé v novinách najdou. To, co už lidé viděli na ulici,mohou klidně najít v novinách. V časopisech mohou najít to, co už odhalili v sobě a nijak je to neohrozí. Nechceme ale, aby imaginaci rozumných a slušných lidí zastřely hrůzy jakéhosi obscénního šílenství, které s lidskými životem nemá společného víc, než muž v blázinci v Bedlam, který si myslí, že je slepice. A pokud už je taková ohavnost připuštěna, ať se prostě zmíní latinské nebo právnické jméno příslušného zločinu, bez jakýkoliv podrobností. Ve skutečnosti je tomu ale naopak. Noviny smí představivost mladých děsit a zatemňovat nesčetnýni podrobnostmi, ale nesmí čistým jazykem práva říci, oč se vlastně jedná. Smí o takové věci sdělit všechna fakta vyjma toho, že je to hřích.
Za třetí bych udělal co by bylo v mých silách pro to, abych všude zavedl pravidlo, že články budou vycházet podepsané. Výhody anonymity zdůrazňují buď lidé, kteří si neuvědomují zvláštní nebezpečí naší doby, nebo jsou to lidé, kteří z něj profitují. Říkat kupříkladu, že je cosi ušlechtilého v bezejmennosti, pokud je celé organizované společenství zaměřeno k celistvému cíli, ať je to armáda nebo lidé budující katedrálu, je právě tak pravdivé jako zbytečné. Moderní noviny říkají, že žádné takové organisované společenství ani společný cíl, ale že kdokoliv může autoritu novin použít k tomu, aby prosazoval své soukromé libůstky a své soukromé finance.

Reklamy

One comment on “Říkačky a rady dokonalosti

  1. Narodni knihovna CR - archivace webu - Tomáš Síbek napsal:

    Vazeny vydavateli,

    vybrali jsme Vami vydavane stranky https://gkch.wordpress.com jako kvalitni zdroj, ktery by mel byt uchovan do budoucna a stat se soucasti ceskeho kulturniho dedictvi. Pokud mate zajem o jejich bezplatnou archivaci v ramci projektu Narodni knihovny CR WebArchiv , vyberte si prosim jednu ze dvou moznosti:

    1.) muzete s nami uzavrit smlouvu, ktera nam umozni Vase stranky archivovat a zpristupnovat z archivu prostrednictvim internetu. Smlouva je ke stazeni zde: . Doplnte prosim Vase udaje a URL stranek, vytisknete 2x a zaslete podepsane postou na nasi adresu. Jedno vyhotoveni obdrzite zpet po podpisu na nasi strane.

    Dulezite upozorneni: prosim, nedoplnujte do smlouvy jine stranky bez predchozi konzultace s nami. Narodni knihovna hodnoti jednotlive zdroje na zaklade stanovenych kriterii . Pokud mate zajem o archivaci dalsich zdroju, poslete nam prosim nejprve navrh ke schvaleni pomoci elektronickeho formulare .V pripade, ze navrzene zdroje nebudou odpovidat vyberovym kriteriim, vyhrazujeme si pravo tyto zdroje v ramci vyberovych sklizni nearchivovat.

    2.) alternativne muzete vystavit obsah Vasich stranek pod jednou z licenci Creative Commons, cimz date svoleni k rozmnozovani a sireni obsahu stranek ostatnimi, pokud Vas uvedou jako autora a dodrzi ostatni podminky, ktere si stanovite (napr. vyuziti pouze k nekomercnim ucelum). Muzete pouzit generator licenci , kterym vytvorite ikonku s odkazem na zneni licence a tu pote vlozite do Vasich stranek. Vice informaci o Creative Commons naleznete zde . Pokud se rozhodnete pro variantu Creative Commons, zaslete nam prosim strucny email s oznamenim.

    Spoluprace s nami Vam prinese:

    – jistotu, ze obsah Vaseho webu bude nekolikrat rocne archivovan a zustane uchovan i pokud bude v budoucnu cinnost stranek ukoncena,

    – zaznam o strankach se stane soucasti katalogu Narodni knihovny a bude zarazen do Ceske narodni bibliografie,

    – zarazeni do seznamu spolupracujicich vydavatelu na strankach http://www.webarchiv.cz vcetne odkazu na Vase stranky,

    – logo „Stranky archivovany Narodni knihovnou CR“, ktere muzete umistit na Vase stranky.

    V pripade jakychkoli nejasnosti, dotazu ci pripominek nas prosim kontaktujte.

    S pozdravem
    Tomas Sibek

    ======================================
    Tomas Sibek
    Oddeleni archivace webu
    Narodni knihovna Ceske republiky
    Klementinum 190, 110 01 Praha 1

    Telefon: +420 221 663 256
    E-mail: tomas.sibek@nkp.cz
    Web: http://www.webarchiv.cz
    ======================================
    Dalsi kontakt:
    Ing. Libor Coufal, e-mail: libor.coufal@nkp.cz

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s