Anonymita a další rady

Anonymity And Further Counsels

Když napíšu článek, je jeho konce vždy useknut a já bohužel patřím k živočichům nižší třídy, pro které je ocas důležitý. Je to jen a jen moje chyba, která vychází z toho, že mi vždycky tak dlouho trvá, než dojdu k věci. Nedávno si kdosi velmi oprávně stěžoval, na to, že mě nechávají psát předmluvy. Měl naprosto pravdu, protože já vždycky napíšu předmluvu k předmluvě a pak mě, docela oprávněně, zastaví.
Ve svém minulém článku jsem psal, že chci tři věci—za prvé, zákonné trestán záměrně lživých informací, za druhé, rozlišení, pokud jde o referování o nemravnosti, mezi hříchy, které každý zdravý člověk může vidět u sebe a těmi, které by raději neměl nikde vidět a za třetí absolutní důraz na to, by články byly ve velké většině případů podepsané. A právě tady jsem byl ustřihnut ani ne tak zákony prostoru jako spíše svou vlastní anarchií pokud jde o prostor. V každém případě musím ještě něco dodat.
Kdybych řekl, že doufám, že doufám, že se dočkám dne, kdy bodu anonymní články pokládány za cosi podobně nečestného, jako jsou anonymní dopisy, přeháněl bych. Ještě nějakou dobu musí nutně zůstat legitimní idea úvodníku vyjadřující politiku celého listu, koneckonců každý z nás takové úvodníky psal a já si o nikom jen kvůli tomuhle nebudu myslet nic špatného. V každém případě si ale myslím, že pro anonymní psaní musí existovat nějaká zřejmá výjimka, třeba právě úvodníky, psaní podepsaných článků musí být zřejmým pravidlem. A anonymita musí být nejen výjimkou, ale navíc výjimkou nahodilou, člověk musí být vždy připraven říct, co řekl v anonymním článku. Novinářský zvyk pokládat zachování tajemství původu článku za něco posvátného, je jednoduše součástí spiknutí, které má za cíl postavit ty z nás, kdo jsme novináři, do postavení mnohem horšího druhu, než je to které mají jesuité nebo svobodní zednáři.
Mnohokrát bylo řečeno, že by s anonymitou bylo všechno v pořádku, kdyby si člověk mohl na okamžik představit, že byla použita z dobrých důvodů. Představme si kupříkladu, že bychom si byli všichni docela jisti, že v novinách Thunderer pracuje parta smělých mladých idealistů, kteří tak dychtí strhnout obecní i státní socialismus, že jim dvakrát nesejde na tom, kterému z nich připadne ta sláva, že ho zničí. Tomu ale bohužel nevěříme. Věříme ale, či spíše víme, že útoky na socialismus v Thundereru povstávají z chaosu rozporných a vesměs zlých motivů. Kterýkoliv z nich by, pokud by byl jmenován, prostě prohrál. Stavební spekulant, který přišel o své domy píše anonymně a stává hlasem hřmícího Thundereru. Socialista, který se pohádal s dalšími socialista se nepodepíše a stává se hřmícím hlasem Thundereru. Monopolista, který ztratil svůj monopol i demagog, který přišel o svou lůzu mohou ona psát anonymně a stát se tímtéž listem. Je docela pravda, že existuje mladý a krásný fanatismus, ve kterém lidem nezáleží na odkrytí jejich jména. Je tu ale také starší mnohem běžnější vzrušení, ve kterém se lidé odkrýt své jméno netroufají.
Rád bych absolutně trval také ještě na jednom dalším pravidle poctivé žurnalistiky. Chtěl bych, aby se bralo za pevně danou věc, že se v každém listu bude tisknout jméno vlastníka jakož i editora. Pokud vlastní list akcionáři, ať je to tedy seznam akcionářů. Pokud (jak je mnohem běžnější v tomto nebývale nedemokratickém věku) patří jedinému člověku, pak je jméno toho jednoho člověka v novinách otištěno, pokud možno velkými červenými písmeny. Dále, pokud se slouží nějakém zjevnému zájmu, máme o tom vědět. Moji přátelé v Manchesteru jsou velmi rozrušení kvůli síle pivovarníků a z nebezpečí, spojených s jejich připuštěním do veřejných úřadů. Pokud by ale někdo ovládal politiku přes pivo, přinejmenším to lidé obyčejně ví: pivo je příliš pro každého příliš fascinující, než aby člověku taková osobní zvláštnost unikla. Někdo ale může politiku ovlivňovat přes žurnalistku a žádný řadový Angličan o takovém ovládání nebude nic tušit. V seznamech britských vyznamenání vy i já zas a znovu čteme, že je nějaký pan Robinson povyšován do šlechtického stavu bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Dokonce ani společenské listy (jež čteme s velikým zájmem) nám o něm nic neřeknou, vyjma toho, že je to sportovec či laskavý domácí, nebo že se věnuje chovu jezevců. Nu, byl bych docela rád, kdyby páně Robinsonvo jméno již bylo britské veřejnosti již známé. Byl bych rád, kdyby již věděla, za jaké veřejné služby mu má být vděčná. Byl bych rád, kdyby jeho jméno již znala z obálek takových orgánů veřejného mínění jako je Tootsie’s Tips, nebo The Boy Blackmailer, či Nosey Knows, či onoho krásného drobného finačního listu, který toho tolik udělal pro impérium a který těsně unikl trestnímu stíhání. Pokud by to veřejnost viděla takhle mohla by pravdivěji a jemněji odhadnout plnou hodnotu tvrzení společenských listů, že je to pravý gentleman a dobrý činitel církve.
A konečně by mělo prakticky vynuceno obyčejovým právem (protože to shodou okolností nelze vymoci zákonem), že kterýkoli editor jakýchkoliv novin musí otisknout každý dopis s určitou a praktickou stížností. Editoři v tomhle ohledu dospěli k velké ledabylosti. Starý editor se jaksi matně považoval předávání veřejných zpráva za neoficiální veřejnou službu. Pokud nějakou zprávu potlačil, předpokládalo se, že k tomu měl nějaký zvláštní důvod, třeba že to byl materiál pomlouvačný nebo výslovně neslušný. Moderní editor se ale příliš považuje za jakéhosi tvůrčího umělce, který si může fakta vybírat a potlačovat se libovolnou lehkostí básníka či karikaturisty. Noviny si „vymýšlí“ tak,, jak si člověk „vymýšlí“, svůj list považuje výlučně za umělecké dílo, které má potěšit a ne podávat zprávy. Tenhle dopis otiskne, protože ho považuje za bystrý. Tyhle dva nebo tři otiskne, protože si myslí, že jsou pitomé. Tamhleten článek nevydá, protože si myslí, že mýlí. A tenhleten další a nebezpečnější článek neotiskne protože si myslí, že má pravdu. Stará idea, že je jen formou vyjádření veřejnosti, „orgánem“ mínění, se podle všeho naprosto vytratila z jeho mysli. Dnešní editor není nástrojem mínění, on je tvoří. Ve všech našich moderních hnutích se vzdalujeme demokracii.
To je celé nebezpečí naší doby. Existuje rozdíl mezi útiskem, který byl až příliš běžný v minulosti a tím, který podle všeho bude až příliš běžný v budoucnosti. V minulosti byl útisk zpravidla individuální záležitostí. Utiskovatelé byli stejně prostí a stejně osamělí jako utiskovaní. Aristokrat někdy nenávidí lidi nižšího původu, lidi sobě rovné nenáviděl vždycky. Plutokrat byl individualista. Jenže v naší době i s z plutokrata stal socialista. Mají vědu a slučování a snadno mohou nastolit mnohem větší tyranii, než jakou kdy svět viděl.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s