Uctívání boháčů

The Worship of the Wealthy

Všiml jsem si, že se do naší literatury a žurnalistiky vtírá nový způsob lichocení bohatým a mocným. V přímočařejších dobách bylo přímočařejší i samo lichocení, i sama lež byla pravdivější. Když se chtěl chudák vlichotit boháčovi, řekl mu prostě, že je ten nejmoudřejší, nejvyšší, nejsilnější, nejvelkomyslnější a nejkrásnější z celého lidstva a jelikož i ten boháč nejspíš věděl, že to není pravda, nadělalo to méně škody. Když dvořané pěli chvály na krále připisovali mu věci, které byly zcela nepravděpodobné, jako to, že se podobá polednímu slunci, že si musí zakrývat oči, když vstupují do místnosti, že bez něj by lidé nemohli dýchat, nebo že si sám svým jediným mečem podmanil Evropu, Asii, Afriku a Ameriku. Je to methoda bezpečná v tom, že je umělá, v tom, že mezi králem a jeho veřejným obrazem nebyl ve skutečnosti žádný vztah. Ovšem moderní lidé vynalezli mnohem subtilnější a jedovatější formu chvalořeči. Moderní methoda spočívá v tom, že se vezme princ, nebo boháč, předloží se věrohodný obraz jeho typu či osobnosti, třeba že je praktický, nebo že je sportovec, nebo milovník umění, nebo dobrý společník, nebo reservovaný a pak nesmírně přežene hodnotu a význam těchto přirozených vlastností. Ti, kdo velebí pana Carnegie neříkají, že je stejně moudrý jako Šalamoun a udatný jako Mars. Byl by raději, kdyby to dělali. Druhá nejupřímnější věc, kterou by mohli udělat, by bylo, kdyby řekli skutečný důvod, proč ho chválí a ten je jednoduše v tom, že má peníze. Novináři, kteří píší o panu Peirpont Morganovi neříkají, že je krásný Apollon, byl bych raději kdyby to říkali. Oni vezmou povrchní boháčův život, jeho způsoby, odívání, koníčky, lásku ke kočkám, nebo nelibost k lékařům. Starý lichotník měl za hotovou věc, že král je normální člověk a pracoval na tom, aby z něj udělal člověka mimořádného. Novější a bystřejší lichometník bere za hotovou věc, že je mimořádný a proto i běžné věci na něm shledává zajímavými.
Všiml jsem si jednoho velmi zábavného způsobu, jak se tohle dělá. Zaznamenat jsem, že tahle methoda byla použita na asi šest z nejbohatších lidí v Anglii v knize rozhovorů publikovaných schopnými a dobře známými žurnalisty. Lichotníkovi se daří spojit přísnou faktickou pravdu a široce rozprostřenou atmosférou úžasu a tajemství jednoduše tím, používá toliko negativa. Přestavme si, že píšete chápavou studii o panu Peirpont Morganovi. To,co si myslí, má rád, nebo obdivuje, možná nestojí za mnoho řeči, můžete ale předestřít celé širé obzory jeho vkusu a filosofie tím, že bude hodně mluvit o tom, co si nemyslí, nemá rád a neobdivuje. Můžete o něm říct: „Málo ho ale přitahují nejnovější školy německé filosofie a téměř stejně rozhodně si drží odstup jak od tendencí transcedentního pantheismu, tak od sevřenějších vytržení novokatolicismu.“ Nebo si představte, že jsem vyzván, abych velebil uklízečku, která zrovna přišla do mého domu, a která si to jistě zaslouží mnohem víc. Řeknu: „Bylo by omylem řadit paní Higgsm mezi následníky Loisyovy, její posice se v mnohém odlišuje, nelze ji ani zcela ztotožnit s Harnackovým pevným hebraismem.“ Je to výtečná methoda, protože lichometníkovi dovoluje mluvit vedle předmětu své chvály a tomu zas dává mohutnou, byť jaksi matoucí mentální auru, jako by to byl kdosi, kdo prošel agoniemi filosofické volby, jíž si předtím nebyl vědom. Je to úžasná methoda, ale byl bych rád, kdyby se někdy používal spíš na uklízečky než na milionáře.
Všímám si také ještě jednoho způsobu lichocení důležitým lidem, který se rozmáhá mezi autory v novinách i jinde. Spočívá v tom, že o někom říkají, že je „prostý“ nebo „tichý“, nebo „skromný“, aniž by to mělo jakýkoliv smysl nebo vztah k osobě, o které se mluví. Být prostý je to vůbec nejlepší na světě, být skromný je pak druhá nejlepší věc na světě. Jak to je s tím, když je někdo tichý, si tak jistý nejsem. Jsem spíš nakloněn tomu myslit si, že opravdu skromní nadělají pořádný hluk. Je docela zjevné a očividné, že opravdu prostí lidé hodně hluku nadělají. Ovšem přinejmenším prostota a skromnost jsou velmi vzácné a královské ctnosti, o kterých by se nemělo mluvit zlehka. Jen pár lidských bytostí a jen velmi vzácně skutečně vystoupalo tak vysoko, aby dosáhli skromnosti, ne ani jeden člověk z deseti či dvacíti dospěl skrze dlouhé války k prostotě, tak jako skutečný starý voják skrze dlouhé války dospěl k prostotě. Tyto ctnosti nejsou ničím, čím by se mělo pohazovat lehce jako lichotkami, mnozí proroci a lidé spravedliví toužili po tom, aby je viděli a nebylo jim to dopřáno. Ovšem v popisech narození, životů a úmrtí velmi blahobytných lidí, jsou užívány bez ustání a vcelku bezmyšlenkovitě. Když musí novinář popisovat velkého politika nebo finančníka (je to v podstatě to samé), jak vstupuje do místnosti nebo si vykračuje ulicí, vždycky říká: „Pan Midas byl oblečen do nenápadného černého fraku, bílé vesty a světle šedých kalhot s jednoduchou zelenou vázankou a prostou květinou v klopě.“ Jako by snad někdo čekal, že bude mít šarlatový frak nebo pruhované kalhoty. Jako by někdo myslel, že bude mít v klopě hořící kateřinské kolo.
Tenhle proces, který je dostatečně absurdní, když se týká běžných a vnějších životů lidí velkého světa, ovšem začíná být naprosto nesnesitelný, když se používá, a že se používá vždycky, když přijde právě na tu jednu episodu, která je závažná dokonce i v životě politika. Mám na mysli jejich smrt. Poté, co jsme byli dostatečně znuděni prostým oděvem milionáře, který je zpravidla komplikovaný asi tak, jako cokoliv, co by si mohl obléct, aniž by byl prostě považován za šílence, poté, co jsme se dozvěděli o milionářově skromném příbytku, domu, který je obyčejně příliš neskromný na to, aby se vůbec dal nazývat domovem, poté co jsme s ním prošli všechny ty nesmyslné chvalořeči, jsme pak nakonec vždy vyzváni, abychom obdivovali jeho tichý pohřeb. Nevím, co si lidé myslí o pohřbu jiného, než že by měl být tichý. A přece znovu a znovu se nad hrobem každého z těch smutných boháčů, vůči kterým by měl člověk, poprvé a naposledy, cítit nevýslovné politování—nad Beitovým hrobem, nad hrobem Whiteleye—tyhle nesmysly o skromnosti a prostotě, ze kterých je člověku zle, zrovna vylévají. Dobře si pamatuju, že po Beitově pohřbu noviny psaly o tom, že ve smutečních kočárech se vezli všichni důležité, že květnaté chvalořeči byly velkolepé, úžasné, opojné, ale že to při tom všem to byl prostý a tichý pohřeb. Co, při samém Acheronovi, čekali? Mysleli snad, že dojde na lidské oběti—obřadné zabíjení orientálních otroků nad hrobem? Mysleli si, že se ve vytržení smutku budou tam a zpět kývat dlouhé řad tančících orientálních dívek? Čekali snad Patroklovy pohřební hry? Myslím, že nemínili žádný takový úžasný a pohanský význam. Obávám se, že slova jako „tichý“ a „skromný“ používají jako slova k popsání stránky—je to jen kousek automatického pokrytectví, které rozmáhá a stává se příliš běžným mezi těmi, kdo musí rychle a často. Slovo „skromný“ čeká brzy podobný osud jako slovo „ctihodný“ o kterém se tvrdí, že Japonci používají před jakýmkoliv slovem, které se objevuje ve zdvořilé konversaci, třeba „Uložte ctihnodný deštník do ctihodného stojanu na deštníky“ nebo „sklonil se k tomu, aby vyčistil ctihodné boty“. V budoucnu budeme číst, že skromný král vyšel se svou skromnou korunou, oděn od hlavy k patě do skromného zlata doprovázen deseti tisíci svými skromnými hrabaty se skromně tasenými meči. Ne! Pokud máme platit za nádheru, chvalme ji jako nádheru, ne jako prostotu. Až příště potkám nějakého boháče zamýšlím zamířit si to k němu a oslovit ho s orientální hyperbolou. Nejspíš uteče.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s