Methusalenita

The Methuselahite
Obdržel jsem dopis od gentlemana, který je velmi rozhořčen tím, co považuje za moji prostořekost při znevažování nebo zesměšňování spiritismus. Měl jsem dojem, že spiritismus hájím, ale jsem už docela zvyklý, že jsem viněn z výsměchu věcem, které se snažím ospravedlnit. Můj úděl ve většině sporů bývá poněkud tragický. Je téměř neměnným pravidlem, že člověk, se kterým nesouhlasím si myslí, že ze sebe dělám blázna a člověk, se kterým souhlasím si myslí, že si dělám blázny z něj. Zdá se, že panuje jakási představa, že, když něco chválíte fantastickými pojmy, nebo to hájíte groteskními příklady, nezacházíte s tématem či předmětem náležitě. Jenže pravda zůstává stejně slavnostně vážnou, bez ohledu na to jaké příklady nebo postavy její představitel použije. To, že čtyři a čtyři je osm je pravda stejně úžasná bez ohledu na to, jestli budete počítat osm česneků, nebo osm andělů, nebo cihel, nebo osm biskupů, nebo osm slabších básníků, nebo osmi prasat. Podobně, pokud platí, že Bůh stvořil všechny věci, lze tento vážný fakt potvrdit jak tím, že ukážeme na hvězdu, tak tím, že zamáváme deštníkem. Celá věc je ale ještě silnější. Používání groteskních pojmů ve vážné diskusi přináší jistou filosofickou výhodu.
Docela vážně si myslím, že čím vážnější je debata, tím grotesknější pojmy by se měly používat. Řekl bych, že důvod pro to je zřejmý. Téma je totiž vážné a důležité do té míry, nakolik se dotýká celého vesmíru, nebo přinejmenším nějakých velkých sfér a cyklů zkušenosti. Do té míry platí, že věc je právě tak universální jako je závažná. A do té míry, do jaké je universální, do té je také plná komických věcí. Pokud vezmete něco malého, může to být zcela závažná věc. Takový Napoleon třeba byl malý, ale jak byl důležitý, a to samé se dá říct o mikrobech. Pokud něco isolujtete, můžete získat čistou esenci vážnosti. Pokud ale vezmete něco velkého (třeba sluneční soustavu), musí to být, přinejmenším částečně, komické. Bacily jsou vážná věc, protože mohou vás zabít. Ale hvězda jsou zábavné, protože dávají vzejít životu a život dává vzejít legraci. Pokud máte, řekněme, theorii o člověku a pokud ji můžete dokázat jen tím, že budete mluvit o Platonovi a Gerge Washingtonovi, může vaše theorie být cosi frivolního. Pokud ji ale můžete prokázat tím, že budete mluvit o butlerovi, nebo o poštákovi, pak už je to vážná věc, protože je universální. Používat hloupé metafory o vážných otázkách není ani zdaleka neuctivost, ale přímo povinnost. Je to zkouška, nakolik to kdo myslí vážně. To, zda dokáže vzít příklady z hrnců, pánviček, bot a máselnic je testem zodpovědného náboženství či theorie. Je zkouškou dobré filosofie, zda ji dokážete hájit groteskně. Je zkouškou dobrého náboženství, zda o něm můžete žertovat.
Když jsem býval velmi mladým novinářem zlobíval mě jeden zvláštní zvyk tiskařů, zvyk kterého by si asi všimla většina lidí, kteří mají podobné sklony jako já. Souvisí s pevným přesvědčením, že být racionalistou a nacionalistou je jedno a to samé. Mám na mysli tendenci tiskařů měnit slovo „kosmický“ na „komický“. Od té doby jsme ale dospěl k závěru, že tiskaři měli pravdu. Demokracie má vždy pravdu, ať už je kosmická nebo komická
Je tu ale ještě jeden důvod, který působí, že je téměř nevyhnutelné, abychom to, v co se vší vážností věříme, hájili groteskním způsobem. Jde o to, že grotesknost sama se úzce pojí s vážností. Nemůžete něco zbavit důstojnosti, pokud to svou důstojnost nemá. Proč je legrační, když se někdo najednou na ulici posadí na zadek? Je tu jeden možný a rozumný důvod, totiž ten, že člověk je obrazem Božím. Když spadne cokoliv jiného, legrační to není, k smíchu jen jen, když upadne člověk. Nikdo nevidí nic legračního na tom, že spadne strom. Nikdo se nezastaví na ulici a nezačne řvát smíchy, když uvidí, že začal padat sníh. Trochu vážně lidi berou, když udeří hrom. Když padají střechy a hroutí se vysoké budovy, berou to lidé vážně. Směje se jenom, když se svalí člověk. To proto, že je to velmi vážná náboženská věc: Pád člověka. Jen člověk může být absurdní, protože jen člověk má svou důstojnost.
To jsem napsal výše, většina mého článku, je jen odbočka v závorce. Je načase, abych se vrátil k mému cholerickému pisateli, který mi vynadal, že se k problému spiritismu stavím příliš frivolně. Můj pisatel,očividně velmi inteligentní člověk, se na mně opravdu zlobí. Používá ty nejsilnější výrazy. Říká, že mu připomínám jeho bratra, což patrně otevírá celou propast, nebo obzor hanby. Hlavní jádro jeho útoku se skládá ze dvou tvrzení. Za prvé se mně ptá, jaké právo mám o spiritismu vůbec mluvit, když sám přiznávám že jsem nikdy nebyl na seanci. To je docela v pořádku, ale je mnoho věcí, na kterých jsem nikdy nebyl, ale nemám ani v nejmenším v úmyslu o nich přestal mluvit. Odmítám (kupříkladu) přestat mluvit o obléhání Troje, odmítám zůstat zticha pokud jde o francouzskou revoluci. Nenechám se umlčet, když přijde na nedávné neomluvitelné zavraždění Julia Caesara. Pokud nemá spiritismus právo soudit nikdo jiný, než člověk, který navštívil seanci, pak to, logicky vzato, dosti vážné následky: skoro by to vypadalo, že nikdo, kdo nebyl na prvních shromáždění o Letnicích, nemá právo soudit křesťanství. A to by bylo hrozné. Osobně si dokážu udělat na spiritismus názor, aniž bych viděl duchy, zrovna tak, jako si dovedu udělat názor na japonskou válku, bez toho, abych viděl Japonce, a také si umím udělat názor na americké milionáře, aniž bych (díky Bohu) nějakého viděl. Blahoslavení, kteří neviděli a přece uvěřili: slova, kteří někteří považovali za proroctví o moderní žurnalistice.
Důležitější je ale druhá námitka mého korespondenta. Viní mně, že ve skutečnosti ignoruji hodnotu komunikace (existuje-li) mezi tímto a oním světem. Neignoruji ji. Říkám ale tohle: k zkoumání na poli duchovním se pojí jiný princip, než k bádání na kterémkoliv jiném poli. Když člověk chytá ryby na návnadu, ryba připlave i kdyby prohlašoval, že nic takového jako ryby neexistuje. Když někdo nastraží polepenou větvičku na ptáky, ptáci se chytí i tehdy, pokud považuje víru v ptáky za pověru. Ovšem člověku nemůže házet návnadu na duše. Nemůže nastražit větvičku s lepidlem, aby lapal bohy. Všechny školy moudrosti se shodly, že zrovna k tomuhle lapání je zapotřebí nějaké té víry na lapačově straně. Věc se tedy má takhle: když nevěříte v duchy, marně je voláte, když věříte—je to zapotřebí? Když nevěříte, volat je nemůžete. Když věříte, nebudete.
To je opravdový rozdál mezi bádáním v téhle oblasti a bádáním v kterékoliv jiné. Kněz volá k bohyni, zrovna tak jako muž volá svou ženu, protože ví, že tu je. Kdyby chlapík hlasitě křičel jediné slovo: „Marie“ s cílem toliko zjistit, zda když bude křičet dost dlouho, nějaká žena toho jména přijde a vezme s ho za manžela, pak bude víceméně v pozici moderního spiritisty. Starý vyznavač náboženství volal ke svému Bohu. Moderní volá po nějakém bohu, který by se ho ujal. Náboženství, tak jak dosud existovalo ve světě spočívalo celé v tom, že jste věděli o svých bozích všechno, dřív než jste je potkali, pokud vůbec. Zdá se mi, že spiritismus je zcela v pořádku po své mystické stránce. Jeho nadpřirozená stránka mi přijde zcela přirozená. Jeho neuvěřitelná část mi přijde zjevně pravdivá. Myslím ale že je nebezpečný či neuspokojivý do té míry, nakolik je vědecký. Bádá nad tím zda jeho bohové stojí za bádání. Muž (jistého věku) může pohlédnout do očí své milované, aby se podíval, že jsou krásné. Ale žádná normální dáma nedovolí mladému muži, aby se podíval, zda jsou krásné. Stejnou marnivost a výstřednost lze obecně pozorovat u bohů. Chvalte, je nebo je nechte být, ale nehledejte, pokud nevíte, že tu jsou. Nehledejte je, pokud je nechcete. Vážně to nemají rádi.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s