Fonetický pravopis

Phonetic Spelling

Napsal mi jeden čtenář, který chtěl, abych lépe objasnil své poznámky o fonetickém pravopisu Nemám podrobné námitky proti reformě pravopisu, moje výhrada je všeobecná a principiální. Zní takhle: Zdá se mi, že to, co je doopravdy v nepořádku se vším moderním a vysoce civilisovaným jazykem je to, že pozůstává převážně z mrtvých slov. Polovinu naší řeči tvoří podobenství, která nám nepřipadají ničemu podobná, obrazných rčení, která nevyvolávají žádný obraz, historické odkazy, na jejichž původ jsme zapomněli. Vezměte si jakýkoliv případ, na který vám padne okno. Všiml jsem si třeba před pár dny v novinách, že dobře známý předák jisté náboženské strany napsal svému stoupenci následující podivná slova: „Nezapomněl jsem na to jak talentovaně jste držel prapor u Birkenhead.“ Když si vezmeme běžný neurčitý smysl slova „talentovaný“, nedrží ten obraz nijak pohromadě. Polnice hlaholí, kopí se blyští a chvějí a uprostřed vřící šarlatové bitvy stojí gentleman a talentovaně drží prapor. Když pak půjdeme k původní síle slova „talent“ je to celé ještě horší. Talent je řecká mince použitá v Novém zákonu jako symbol intelektuální kapacity svěřené jednotlivci při jeho narození. Pokud onen náboženský představitel svými slovy něco mínil, asi by se divil, jak asi může řecká mince držet prapor. Jenže ve skutečnosti nemyslel nic. Slova „držel prapor“ byla jen bezbarvým výrazem pro to, že dělal, co dělat měl a „talentovaně“ bylo bezbarvé hodnocení toho, že to udělal s úspěchem.
Nu a moje obava zabývat se čímkoliv kolem fonetického pravopisu plyne z toho, že to jen posílí tuhle tendenci používat jako počítadla a ne jako mince. Původní život slova (jak tomu bylo o „talentu“) není dlouhý: rozumný pravopis by ho mohl zničit úplně. Představte si jakoukoliv větu chcete: třeba si představte, že by někdo řekl „Republics generally encourage holidays“ (republiky zpravidla přejí dovoleným). Vypadá to jako první věta z písanky. Nu je pravda, že když tuhle větu zapíšete tak, jak ji vyslovují i ti nejvzdělanější lidé bude to znít takhle „Ripubliks jenrally inkurrij hollidies.“ Vypadá to ošklivě, ale ošklivost mi nevadí ani v nejmenším. Moje výhrada je v tom, že každé z těch čtyř slov má svou historii a obsahuje skryté poklady a že kvůli fonetickému pravopusu na tuto historii a skryté poklady (na které míváme už tak sklon zapomínat) úplně zapomínáme. Republika, to není jen druh politické volby. Republika (jak vidíme, když se podíváme na strukturu slova) znamená Věc veřejnou: co jsme, obecně vzato, my všichni.
Republikán není někdo, kdo chce ústavu a presidenta. Republikán je člověk, který dává přednost myšlence, že vláda je cosi neosobního, jeho opakem je royalista, který dává přednost myšlence, ře vláda je osobní záležitost. Vezměme si druhé slovo: „obecně“. To se vždy používá ve smyslu: „ve většině případů“. Když se ale opět podíváme na podobu slova a to, jak se píše, vidíme, že „obecně“ znamená cosi blízkého „všeobecně“ a je obecně příbuzné slovům jako „rod“ či „obroda“ (původní slova generally, generation, regeneration, nelze v překladu zcela sledovat pozn. překl.). „Prasata jsou obecně řečeno špinavá“ neznamená, že prasata jsou, ve většině případu, špinavá, ale že prasat jsou špinavá jako plemeno či rasa, že prasata jako prasata jsou špinavá—což je důležitý filosofický rozdíl. A vezměme si třetí slovo „přeje, pobízí či povzbuzuje“. V různých moderních větách se používá v jakémsi automatickém smyslu podpory, přát poesii znamená ji prostě podporovat nebo jí pomáhat. Ale povzbuzovat poesii znamená v pravém slova smyslu dodávat jí odvahy—krásná idea. A pak tu máme čtvrté slovo „dovolená či svátky“. Dokud bude tohle slovo existovat, bude odpovědí na ignorantskou pomluvu, která tvrdí, že náboženství bylo proti lidskému veselí, je to slovo, které potvrzuje, že když je den svatý má být také šťastný. Správně psaná vypovídají tahle slova podobně úžasný příběh jako Westminster Abbey. Když je budeme psát foneticky, mohou o poslední stopy takového příběhu přijít. „Generally“ je vznešený metafysický pojem, „jenerally“ ne. Když člověka povzbuzujete („encourage“), dodáváte mu rytířskosti stovky princů, když ho jen „inkurrij“, nic takového se neděje. Když budete republiky psát foneticky, mohou nakonec zapomenout, že mají být veřejné. A svátky psané foneticky nakonec mohou nakonec zapomenout, že mají být svaté.
Tady je jedna věc, která se zrovna přihodila. Jeden soudce komusi řekl, když se zabýval nějakým případem, že on či ona „má být vždy zdvořilý k policii“. Nevím jestli si to soudce uvědomil, ale v angličtině mají slova zdvořilost (polite) a policie mají stejný původ a význam. Zdvořilost znamená atmosféru a obřady města, symbol lidské civilisace. Policista je představitel a strážce města, symbolu lidské civilisace. Dá se ale docela pochybovat o tom, že se ty dvě ideje běžně v mysli spojovaly. O zdvořilosti jsme asi často slyšeli bez toho, abychom pomysleli na policistu, je dokonce možné, že nám dokonce často padnou oči na policistu, aniž by nám myšlenky okamžitě zaletěly ke zdvořilosti. A přece je idea posvátného města nejen obě spojuje, ale je také jejich jediným vážným ospravedlněním a jediným vážným korektivem pro obě. Znamená-li příliš často zdvořilost pouhou fintivost, pak je to proto, že nemá moc co společného s vážným patriotismem a veřejnou důstojností, jsou-li policisté obhroublí nebo ležérní, je to proto, že nejsou dostatečně přesvědčeni o tom, že jsou ve službě krásného města a že pomáhají dobru a světlu. Zdvořilost není jen okázalá ozdoba. Zdvořilost není dokonce ani jen cosi jako omluvná dvornost. Zdvořilost je ozbrojená stráž, přísná, skvělá a bdělá, dohlížející na všechno lidské počínání, jinými slovy řečeno zdvořilost je policista. Policista není jen silný chlapík s pendrekem, policista je stroj na uhlazování a oslazování nemilých příhod každodenního života. Jinak řečeno, policista je zdvořilost, zahalený obraz zdvořilosti—někdy zahalený neprostupným závojem. Jde mi tu ale o to, že když ztratíme původní ideu města, které je silou a mládím obou slov, začnou obě věci skutečně upadat. Naše zdvořilost pozbude vší mužnosti, protože zapomeneme, že zdvořilost je jen řecké slovo pro patriotismus. Naši policisté ztrácí všechnu jemnost, protože jsme zapomněli, že policista je jen řecké slovo pro cosi civilisovaného. Policista musí občas jednat jako rytíř spěchající k záchraně. Policista by v sobě měl mít eleganci takového rytíře. Nejsem si ale jist, zda by mu nějak mohlo pomoci, aby pamatoval na tuto povinnost romantické šlechetnosti, kdyby ho psali foneticky. Slyšel jsem, že někteří reformátoři pravopisu v chudších částech Londýna jeho jméno píší foneticky, velmi foneticky. Říkají mu „pleeceman“. A tak se ze slova vytrácí veškerá romantika dávného města a policistu zcela náhle opouští jeho ctihodné způsoby. V tom vidím argument proti jakékoliv extrémní reformě pravopisu. Když budete slovo špatně psát, budete v jistém pokušení špatně myslet.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s