Píseň Rolandova

The Song of Roland
Většina z nás si vzpomíná, jak jsme ve školních dějepisech našeho dětství čítali, že v bitvě u Hastings kráčel kejklíř Taillefer před normanskou armádou, vyhazoval do vzduchu svůj meč a zpíval při tom Rolandovu píseň. Byly to samozřejmě velmi viktoriánské dějepisy, které se římské říše a křížových výprav jen lehce dotkly cestou k vážnějším záležitostem, například rodokmenu Jiřího I. nebo Addingtonově administrativě. Jenomže ten jediný obraz vyvstával v představivosti jako cosi živého v mrtvém okolí, jako byste ve vybledlé tapetě našli povědomou tvář. Píseň, kterou zpíval asi nebyl ten ten ušlechtilý a drsný epos, který major Scott Moncrieff celý zapsal a tím odvedl literatuře velkou a dokonce historickou službu. Kejklíř musel přinejmenším vybrat útržky nebo oblíbená místa, jinak by to nadmíru zdržovalo bitvy. Poučení z příběhu je ale stejné jako z překladu, protože mají stejnou inspiraci. Hodnota příběhu byla v tom, že dětské mysli, navzdory všem otupujícím účinkům vzdálenosti a lhostejnosti, přiblížila, že člověk nedělá s mečem taková gesta, aniž by cosi necítil a že člověk nezpívá, aniž by měl o čem zpívat. Tupá chamtivost a chuť po feudálních lénech takové žonglování neinspiruje. Ten příběh je cenný v tom, že naznačoval, že dějiny, dokonce i vzdálené dějiny, mají srdce. A hodnota překladu je v tom, že pokud se máme učit o dějinách, musíme se učit tak, abychom nám pronikly do nitra, abychom je pak zvládli vyprávět zpaměti a od srdce. Musíme se učit dlouze a jakoby zdlouhavě, prodlévat nahodilými místy současných děl, z lásky k jejich detailům, málem by se chtělo říct z lásky k jejich suchopárné nudě. Dokonce i tak nahodilý čtenář jako já, který do podobných věcí, nakolik jsou opravdu dobovými díly, jen tu a tam nahlédne, se z nich může často dozvědět mnohem víc, než z nejpečlivějších ústavních výběrů nebo politických shrnutí od modernějších lidí učenějších, než je on sám. Moderní člověk, vzdělaný v moderních dějinách tu může najít věci, které by nečekal. Mám tu místo jen na jeden příklad z mnoha, které bych mohl předvést, abych ukázal, co mám na mysli. Většina běžných dějepisů mladým studentům řekne něco o tom, co byl feudalismus pokud jde o právní formu a zvyklosti, že lidem v podřízeném postavení se říkalo vasalové, že vzdávali hold a tak dál. Vykládají to ale tak, že jaksi naznačují divošskou a zasmušilou poslušnost, jako by vasalové nebyli nic víc, než nevolníci. Vynechávají fakt, že hold byl opravdu holde, čímsi hodným člověka. První feudální dojem v sobě má cosi ideálního a dokonce neosobního, jako patriotismus. Národy se ještě nezrodily a tyto malé skupiny téměř měly duši národa. Čtenáři zjistí, že slovo „vasalství“ se znovu a znovu používá v duchu, který je nejen heroicky, ba povýšeně. Vasal je na to, že je vasalem očividně pyšný tak, jako by kdokoliv mohl být hrdý na to, že je pánem. Feudální básník vlastně používal slovo „vasalství“ tam, kde by moderní básník použil slovo „rytířství“. Paladinové útočící v Paynim jsou pobízeni vasalstvím. Arcibiskup Turpin rozsekává na kusy muslimského náčelníka a křesťané sledující jeho triumf hlasitě projevují svou hrdost nad tím, že projevil tak velké vasalství a že s takovým arcibiskupem je Kříž v bezpečí. V jejich křesťanství nebylo žádných výhrad svědomí.
Tohle je typ pravd, které bychom měli pocítit z historické literatury, ale které jen těžko postřehneme z pouhých dějepisů. Příklad, který jsem už nabídl, kejklíře u Hastings, je sloužený z pozoruhodných a zvláštní pravd, které lze sdělit a jen velmi zřídka sdělovány jsou. Mohli bychom se kupříkladu dozvědět, co byl kejklíř zač a že tenhle mohl mít právě tak hluboké a fantastické pocity jako ten kejklíř oslavovaný v básni z dvanáctého století, který slavně zemřel tančíc a metajíc salta před obrazem Panny Marie, že byl od onoho řemesla, které jako typ ve svém mystickém veselí zvolil sv. František, který své mnichy nazýval kejklíři Páně. Člověk si musí nejdřív přečíst aspoň něco málo ze soudobé literatury, aby pak uvnitř pancíře či mnišského hábitu našel lidské srdce. Ti, kdo píší filosofii dějin, nám sotvakdy předkládají filosofii, ještě méně pak náboženství historických postav. Posledním příkladem toho je cosi, co též ilustruje jak neznámý minstrel, který vyhazoval meč a prozpěvoval Rolandovu píseň, tak Rolandova píseň samotná. Moderní dějepisy, převážně ethnologické či ekonomické, vždy o věcech jako je normanské dobrodružství hovoří poněkud vulgárním jazykem úspěchu, stojí ovšem za to poznamenat, že ve skutečném normanském příběhu, vykřikoval právě tento bard v čele bitevní řady oslavu nezdaru. Je svědectvím pravdě obsažené v samotném srdci křesťanstva, že i dvorní básník Viléma Dobyvatele oslavoval Rolanda udolaného.
Vznosný tón marné naděje, vojska v úzkých a bitvy proti nekonečné přesily je tónem, jímž končí velký fancouzský epos. Neznám nic dojemnějšího v poesii než tento podivný a neočekávaný konec, tak úžasně neuzavřený závěr. Charlemagne (Karel Veliký pozn. překl.) velký křesťanský císař, nakonec tiše ustavil své císařství, rozdílel spravedlnost skoro jako o soudném dni a na svém trůně spal skoro jakoby v rajském pokoji. A tu se před ním zjevuje anděl Páně a hlasitě volá, že jeho zbraní je třeba v nové a vzdálené zemi a že se znovu musí vydat na nekonečný pochod svých dnů. A velký král si rve bílý vous a naříká nad svým neklidným životem. Báseň končí s jakýmsi výhledem a viděním války proti barbarům a to vidění je pravdivé. Válka, který brání zdravý rozum světa proti všem strohým anarchiím a rozervávajícím záporům, které proti němu stálé zuří, nikdy nekončí. Tento boj v tomto světě nikdy nekončí, a hroby našich přátel, kteří v něm padly, ještě skoro ani nezarostly travou.

K čemu jsou dobří romanopisci

What Novelists Are For
Kdysi dávno, když jsem žil v Rye v Sussexu, měl jsem tu čest, že mě navštívili dva velmi vážení muži, oba byli Američani, vlastně to byli bratří, ale typ úspěchu každého z nich se jevil podivně odlišný. Jedním byl spisovatel Henry James, který bydlel vedle, druhým byl filosof William James, který zrovna překonal Atlantik a vypadal stejně svěží jako moře. Mezi oběma muži byl vlastně až fantastický kontrast, jeden se s takovou vážností zabýval sociálními detaily často považovanými za triviální, druhý tak zapáleně mluvil o abstraktních studiích, považovaných obecně za suché. Henry James mluvil o toustech a čajových šálcích s působivostí rodinného ducha, kdežto Willian James mluvil o metabolismu a umocňování hodnot, až to znělo, jako kdyby někdo rozprávěl o flirtování na parníku. Třebaže jsme si však obou nanejvýš vážil a vážím, nemohu než přemýšlet o jisté relativní úplnosti a neúplnosti, které ve vzájemném kontrastu odhaluje jistou pravdu o dvou různých typech literatury.
Četl jsem nedávno jednu z mimořádně bystrých studií Harveye Wickhama o moderním myšlení, včetně studie o Williamu Jamesovi. Myslím, že kritik měl pravdu zejména ohledně filosofie, ale ne tak docela o filosofovi. Sám si nemyslím, že by pragmatismus kdy mohl být vážným soupeřem trvalé filosofie Pravdy a Absolutna. Myslím ale, že William James skutečně je velmi dobrým bojovníkem, který se dokáže vypořádat s jedním konkrétním velevážným nesmyslem, který je v naší době nejrozšířenější. Věci víry ve víru možná přispěl jen nepřímo.. Udělal ale mnoho pro nevíru v nevíru, což je velmi zdravý cíl. To ale není záležitost, o kterou by mi tu šlo v první řadě. Zdá se mi, že William James selhal právě tam, kde uspěl Henry James, totiž v tom, aby svou věc postavil na jemných odstínech a sporných případech. Nu to lze udělat v románu, protože ten se hlásí k tomu, že je výjimkou. Nelze toho dosáhnout filosofií, protože ta si musí činit nárok na universalitu.
Pragmatismus selhává proto, že je to vesmír poskládaný z nahodile poskládaných věcí. Příběhům ale prospívá, když jsou poskládané z podivností a zbytků, zvlášť když jsou ty zbytky velmi zvláštní. Když si nahodile vzpomínám na různé příběhy Henry Jamese, třeba jednu o inteligentním mladíkovi, který se nevysvětlitelně stal jakousi krotkou kočkou v domě bohatého leč nevýslovně nudného páru. Není to ale proto, že by to byl snob nebo podlézavec, ale proto, že je doopravdy zasažen oddaností a pobloudilostí starého páru, pokud šlo o jejich mrtvou dceru, v jejímž životě pokračovali jako v bdělém snu a mladý muž v něm figuroval jako její milenec. Povídka je napsaná krásně a delikátně a nevypadá nemožně. Nu, pokud na to aplikujeme jakoukoliv morální filosofii světa, libovolně moderní, libovolně šílená, měli bychom se všichni zdržovat toho, abychom předkládali jako obecné pravidlo, že mladí muži musí loudit na starých lidech, že by měli podporovat bludy, že takové pořádky jsou modelem pro normální domov. Jenže právě od toho tu je romanopisec. Nemá lidské bytosti ospravedlňovat, jen polidšťovat. On a ne filosof, se má zabývat celou kapitolou příhod, kdy se „věci v praxi fungují jinak“. Omylem Williama Jamese bylo, že své představy nevložil do románů jako jeho bratr, kde je takový oportunismus docela na místě. Snažil se vybudovat kosmický systém z těchto nahodilostí a oportunismu a jeho systém není systematický. Srovnání jemně naznačuje, že romanopisci by koneckonců k mohli být k něčemu dobří.

Netvoři a středověk

Monsters and the Middle Ages
Nevzpomínám si, že bych někde četl náležité a zevrubné pojednání o pohádkových netvorech, o nichž se tolik psalo ve středověku. Studie, které jsem viděl trpěly třemi či čtyřmi podivnými a nesmyslnými chybami, které rdousí všechno naše rozvažování o takových tématech. Primární chyba je samozřejmě ta legrační, jíž badatelé jako pan Frazer, kteří jim propůjčili, nebo lépe řečeno zastavili, svou autoritu. Mám teď na mysli absurdní představu, že pokud jde o představivost mají lidé jakkoliv zapotřebí se navzájem kopírovat. Básně a poetické příběhy si bývají trochu podobné ne proto, že by Hebrejové byli ve skutečnosti Chaldejci, ani je proto, že by křesťané byli vlastně pohany, ale proto, že lidé jsou skutečně lidmi. Všemu trendu moderního myšlení totiž existuje cosi takového jako člověk a lidské bratrství. Kdokoliv se skutečně podíval na měsíc, mohl ho nazvat pannou a lovkyní, aniž by kdy slyšel o Dianě. Kdokoliv kdy pohlédl na slunce, mohl ho nazvat bohem věšteb a uzdravování, aniž by kdy slyšel o Apollonovi. Když se zamilovaný muž prochází zahradou srovnává ženu s květinou a ne se škvorem, i když i škvora Bůh stvořil a pokud jde o vzdělání a cestování je květinám v mnohém nadřazen. Z řečí některých lidí by měl člověk dojem, že láska ke květinám byla lidem vnucena jakousi dlouhou kněžskou tradicí a láska ke škvorům zapovězena nějakých strašlivým kmenovým tabu.
Druhým velkým omylem je předpokládat, že takové pohádky, i tehdy když jsou vypůjčeny ze starších zdrojů, jsou používány v unaveném a zvykovém duchu. Když duše doopravdy procitne, vždy se věnuje přímo nejbližším věcem. Pokud někdo, řekněme, procitne z nebeského snu, který m řekl, aby šel a maloval dokud vše nebude namalováno na modro, pak začne tím, že se nabarví na modro sám, potom svoji postel a tak dál. Použije k tomu ale vše, co mu přijde pod ruku a přesně to se také stává při skutečných duchovních revolucích. Pracují se svým prostředím i když jek právě mění.
Když nám tedy profesoři říkají, že si křesťané tu či onu báchorku či obludu „vypůjčili“ od pohanů, je to něco jako kdyby lidé tvrdili, že si zedník své cihly „vypůjčil“ od hlíny, nebo že si chemik své výbušniny „vypůjčil“ od chemikálií, nebo že si gotičtí stavitelé Lincolnu nebo Beuavais lomené oblouky „vypůjčili“ od tenkých maurských mříží. Možná si půjčili, ale (přisámbůh!) všechno vrátili jak se patří.
Pěti nebo šesti dalšími chybami se teď zdržovat nemusíme. Na těchto dvou totiž spočívá zásadní omyl o, řekněme, jednorožcích, což je koneckonců hlavní záležitost našeho živoat. Mýtičtí netvoři, o kterých se mluvilo ve středověku měli většinou nepochybně tradici delší než křesťanství. Nepřipouštím to proto, že to říká mnoho nejvýtečnějších autorit. Jak řekl Swinburne v hovoru s Persefone: „Dost dlouho jsem žil, abych jedno věděl“, že totiž výteční lidé jsou lidé úspěšní a že úspěšní lidé doopravdy nenávidí křesťanství. Je to ovšem zřejmé z obecné tradice života a literatury. Mám dojem, že někdo ve Starém zákoně říká, že jednorožec je zvíře, které se těžko chytá, a je jisté, že dosud nebyl polapen. Jestliže dosud nikdo neřekl, že „jednorožec“ musí v tomto případě znamenat nosorožec, určitě s tím brzy někdo přijde, já to ale nebudu. I když je ale asi pravda, že mnohé těchto středověkých příšer měly pohanský původ, je tato pořád opakovaná pravda mnohem méně překvapivá, než další pravda, která je vždy přehlížená. Pokud vím, byl netvor pohanské bajky vždy symbolem zla. Tím chci říct, že byl vždy opravdovým netvorem, byl abnormální, nebo jak to řekl Kingsley v těchto vytříbených a velice pohanských hexametrech:
Twi-formed strange, without like, who obey not the
golden-haired rulers.
Vainly rebelling, they rage till they die by the swords of
the heroes. (Dvoutvárně podobní, bez obdoby, kdož neposlouchají /zlatovlasé vládce/ Marně se bouří, zuří dokud nezhynou meči/hrdinů pozn. překl.)
Netvora lze někdy, poté co je zabit, k zabíjení jiných netvorů, jako třeba Perseus použil Gorgonu k pobíjení mořských draků. To je ale jen náhodné použití materiálu. Dokážu si třeba představit, že kdybych mohl, po způsobu francouzské revoluce, nasadit hlavu profesora folkloru na klacek, mohl by mi pak výtečně posloužit jako těžký dřevěný kyj na mlácení po hlavách dalších a méně drsných profesorů folkloru. Takovou hydru, které vyrostou dvě nové hlavy za každou useknutou, by zas bylo možné vychválit jako symbol větvící se evoluce a výhody rostoucí populace. Ve skutečnosti ale hydra chválena nebyla. Byla, k všeobecné úlevě, zabita. Minotaura by mohli moderní lidé obdivovat jako setkání lidí a zvířat, nad chimérou by mohli žasnout jako nad příkladem principu, že tři hlavy jsou lepší než jedna. Říkám, že moderní lidé by mohli hydru a chiméru obdivovat. Starověcí lidé je ale neobdivovali. Pohané o groteskních, báječných zvířatech uvažovali jen jako o něčem, co musíte zabít. Někdy takový netvor zabil vás, třeba sfinga, ale i když vám provedla tohle, doopravdy jste ji rádi neměli.
Nu a věc nového výskytu těchto nepozemských zvířat poté, co se Evropa stala křesťanstvem je něco, co jsem nikdy neviděl řádně popsané. V jedné z nejstarších legend o sv. Jiří a draku, sv. Jiří draka nezabije, ale odvede jej zkroceného a pokropeného svěcenou vodou. Cosi podobného se přihodilo celé oblasti lidské mysli, která vytváří násilné a nepřirozené obrazy. Vezměme si třeba gryfa. V naší době se z gryfa, podobně jako z většiny středověkých symbolů, stalo cisu mizerného a směšného dobrého tak na maškarní bál: ve dvaceti obrázcích z Punche můžeme vidět gryfa a želvu jak nesou městský znak Londýna. Pro moderního „občana“ je to vynikající uspořádání, protože gryf, který ho žere neexistuje, kdežto želva, kterou pojídá on, existuje. Jenže gryf nejenže nebyl vždy triviální, ale on nebyl ani vždy špatný. Byl mystickým spojením dvou zvířat považovaných za zcela posvátné: lva sv. Marka, lva velkorysosti, udatnosti a vítězství a orla sv. Jana, orla pravdy, aspirací a intelektuální svobody. Proto byl gryf často používán jako symbol Krista, když spojoval orla a lva do oné tajuplného a úplného spojení v němž Kristus spojoval božské s lidským. Ale ani tehdy, pokud jste považovali gryfa za dobrého, neumenšovalo to vaše obavy z něj. Možná spíš naopak.
Nejsilnějším příkladem je ale jednorožec, kterému jsem v tomto článku chtěl dát přední místo, ale který jako by tím nejpodivuhodnějším způsobem unikal mé mysli, a kterého jsem jakoby do té chvíle prakticky vynechával. Jednorožec je hrozné stvoření a i když to vypadá jako by žil kdesi v Africe, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se objevil na některé ze čtyř bílých cest vedoucích do Beaconsfieldu, netvor bělejší než cesty s rohem vyšším než kostelní věž. Všechna tato mystická zvířata byla totiž zobrazována nesmírně velká a zrovna tak nevypočitatelně divoká a volná. Dupot hrozného jednorožce by otřásl nekonečnými pouštěmi, kde přebývá a ohromná křídla gryfa člověku na nebi přelétla nad hlavou s hřmotem tisíce cherubů. Pravdou však zůstává, že kdybyste se středověkého člověka zeptali, co má jednorožec představovat, odpověděl by „cudnou čistotu“
Pokud bychom porozuměli onomu faktu porozuměli bychom mnoha jiným věcem, ale především bychom pochopili civilisaci z níž pocházíme. Křesťanství nepojímalo křesťanské ctnosti jako něco krotkého, tichého a váženého. Chápalo je jako cosi ohromného, vzdorného, ba ničivého, pohrdajícího jhem tohoto světa, něco přebývajícího v poušti, co své maso očekává od Boha,. Dokud nepochopíme tohle, nepochopí nikdo ani „Lva a Jednorožce“ nad pekárnou.

O čtení

On Reading
Nejvyšší užitek z velkých mistrů literatury není literární, je odlišný od jejich výtečného stylu, dokonce nesouvisí ani s jejich emoční inspirací. Prvním užitkem dobré literatury je to, že brání člověku být toliko moderní. Být toliko moderní znamená odsoudit se k definitivní úzkoprsosti, zrovna tak jako je člověk, který si za svoje poslední peníze koupí nejnovější klobouk odsouzen ke staromódnosti. Cesta dávných staletí je poseta mrtvými moderními lidmi. Literatura, klasická a trvalá literatura, působí nejlépe tak, že nám stále připomíná celý okruh pravdy a vyvažuje další a starší ideje proti těm, jimž můžeme být v danou chvíli nakloněni. Způsob, jímž toho dosahuje je ovšem sdostatek kuriosní, abychom se mu hned na začátku snažili plně porozumět.
V lidských dějinách se čas od času, ale zejména v tak neklidných dobách jako je ta naše, objevuje jistá třída věcí. Ve starém světě se jim říkalo herese. V moderním světě se jim říká módní výstřelky. Někdy jsou na nějakou dobu užitečné, někdy jsou zcela zlomyslné. Vždy ale pozůstávají z přehnaného soustředění na nějakou pravdu či polopravdu. Je proto správné klást důraz na Boží vědění, je ale heretické zdůrazňovat je, jako to dělal Kalvín, na úkor Boží lásky. Je proto správné dychtit po prostém životě, ale heretické trvat na něm na úkor dobrého pocitu a dobrých způsobů. Heretik (též fanatik) není člověkem, který by pravdu miloval příliš, žádný člověk nemůže milovat pravdu přesmíru. Heretik je člověk, který svou pravdu miluje víc, než pravdu samotnou. Polopravdě, na kterou přišel dává přednost před celou pravdou nalezenou lidstvem. Nestačí mu, aby byl jeho zamilovaný malý paradoxíček prostě jen svázán do jedné otýpky s dvaceti truismy moudrosti světa.
Tihle inovátoři bývají někdy střídmě upřímní jako Tolstoj, někdy citlivě a žensky výmluvní jako Nietzschem a někdy obdivuhodně zábavný, rozčepýřený a nadaní veřejným duchem jako pan Bernard Shaw. Vždy dělají rozruch, možná založí školu. Ve všech případech ale dochází k témuž základnímu omylu. Vždy se předpokládá, že daný člověk objevil novou ideu. Ve skutečnosti ale není nová idea, ale jen její isolace. Samotnou ideu lze se vší pravděpodobností najít roztroušenou po všech velkých knihách klasičtější či nestrannější povahy, od Homera a Vergilia po Fieldinga a Dickense. Ve starých knihách můžete najít všechny nové ideje, jen je tam najdete vyvážené, držené na jejich místě a někdy jim protiřečí a překonávají je jiné a lepší ideje. Velcí spisovatelé výstřelky neopomíjejí proto, že by o nich nepřemýšleli, ale proto, že o nich uvažovali a také o všech odpovědích na ně.
Pro případ, že by tohle nebylo jasné, dám dva příklady, oba ve vztahu k nápadům oblíbeným mezi některými z mladších theoretiků, kteří víc popouští uzdu fantasii. Jak každý ví, Nietzsche hlásal nauku o níž si on i jeho stoupenci zjevně mysleli, že je velmi revoluční. Tvrdil, že běžná alturistická morálka byla vynalezna otrockou třídou, aby zabránila výskytu nadřazených typů, které by s ní bojovaly a vládly jí. Nu a moderní lidé, ať už s ní souhlasí nebo ne, o ní vždy mluví tak, jako byla by to idea nová a dříve neslýchaná. Klidně a vytrvale se předpokládá, že velcí autoři minulosti, řekněme třeba Shakespeare, tento názor nezastávali, protože si ho nikdy nedovedli ani představit, protože jim nikdy ani nepřišel na mysl. Nalistujte poslední jednání Shakespearova Richarda III. a najdete tam nejen vše, co Nietzsche řekl, shrnuté ve dvou verších, ale dokonce to tam najdete formulováno Nietzscheho slovy. Hrbáč Richard říká svým šlechticům:
Conscience is but a word that cowards use,
Devised at first to keep the strong in awe. (Svědomí je jen slovo, jež zbabělci užívají/a prve vymyšlené, aby silné drželo v ohromení pozn. překl.)
Jak jsem už řekl, fakt je prostý. Shakespeare o Nietzschem a jeho panské morálce přemýšlel, ale uvážil obojí, včetně náležité hodnoty a postavil to na náležité místo. Tím správným místem jsou ústa pološíleného hrbáče v předvečer jeho porážky. Tento zuřivý hněv proti slabým je možný jen u muže chorobně smělého, ale podstatně nemocného, muže jako je Richard, muže jako Nietzsche. Už jen tento případ stačí k tomu, aby zničil absurdní výmysl, že moderní filosofie jsou moderní v tom smyslu, že by o nich velcí muži minulosti neuvažovali. Oni o nich přemýšleli, jen si o nich nic moc nemysleli. Nešlo o to, že by Shakespeare neviděl Nietzscheho ideu, on ji viděl a prohlédl.
Dám ještě jeden příklad: pan Bernard Shaw ve své působivé a upřímné hře nazvané „Major Barbara“ vrhá jednu ze svých nejsilnějších verbálních výzev příslovečné morálce. Lidé říkají „Chudoba není zločin“. „Ano,“ říká pan Bernard Shaw, „chudoba je zločin, je to matka všech zločinů. Je zločin být chudák, pokud byste mohli být vzbouřencem nebo zbohatnout. Být chudý znamená být chudý na duchu, otrocký či šejdíř.“ Pan Shaw vykazuje známky toho, že se hodlá na tuto nauku soustředit a mnozí z jeho stoupenců dělají totéž. Nu, jediné co je nové, je právě to soustředění, nauka nová není. Thackeray nechává Becky Sharp říct, že je snadné být morální, když člověk má tisíc liber ročně a tak velmi těžké, když jich má na rok sto. Jenže stejně jako v příkladu ze Shakespeara, který jsme citoval nejde o to, že Thackeray tohle pojetí znal, ale jde o to, že přesně věděl, zač stojí. Nejen, že na to přišel, ale věděl přesně, kde se něco takového má projevit. Musí se to projevit v konversaci Becky Sharp, ženy prohnané a ne tak docela prosté upřímnosti, ale hluboce neobeznámené se všemi hlubšími emocemi, pro které život stojí za to žít. Cynismus Becky, míry vyvažovaný Lady Jane a Dobbin, je jakousi bodrou pravdou. Cynismus páně Shawova Undershafta, hlásaný sám o sobě se strohostí polního kazatele prostě není pravdivý vůbec. Prostě není vůbec pravda, že by velmi chudí lidé jako celek byli neupřímnější nebo servilnější, než velcí boháči. Beckyina polopravda se stává nejprve utkvělou myšlenou, pak vyznáním a posléze lží. Jak v Thackerayově, tak v Shakespearově případě je závěr, který nás zajímá, jeden a ten samý. To, co označujeme za nové ideje, jsou zpravidla rozbité zlomky starý idejí. Nešlo o to, že by ten či onen konkrétní nápad nepřišel Shakespearovi na mysl, jde o to, že našel velkou spoustu jiných nápadů, které čekaly, aby mu ten nesmysl z hlavy vyhnaly.

Sen noci svatojanské

A Midsummer Night’s Dream
Největší ze Shakespearovy komedií je také, z jistého hlediska, největší z jeho her. Nikdo nebude tvrdit, že jí toto místo patří kvůli psychologické studii, pokud tedy psychologickou studií rozumíme studii jednotlivých postav ve hře. Nikdo by netvrdil, že Puk je charakter ve stejném smyslu jako Falstaff, nebo že by kritici stáli v úžasu před Hrachokvítkovou psychologií. Je tu ale smysl, ve kterém je tato hra možná ještě větším psychologickým triumfem, než samotný Hamlet. Dalo by se pochybovat o tom, zda v nějaké jiném literárním díle tak živě vylíčena sociální a duchovní atmosféra. Kupříkladu v Hamletovi atmosféra, atmosféra poněkud zkalená a dokonce melodramatická, je ale podřízená velké postavě a vůči mravně podřízená, temnota je jen pozadím pro osamělou hvězdu intelektu. Ale Sen noci svatojanské je psychologickou studií, ne osamělého člověka, ale ducha, který sjednocuje lidstvo. Šest mužů může sedět sedět a rozprávět v hostinci, ani nemusí znát jména a tváře jeden druhého ani před tím ani potom, ale noc či víno, či velké příběhy nebo nějaká bohatá a rozkošatělá diskuse může způsobit, že když už si nepadnou vzájemně absolutně do oka, pak alespoň jistě s oním neviditelným osmým mužem, který je harmonií jich všech. Ten sedmý muž je hrdino Snu noci svatojanské.
Studie této hry z literárního či filosofického hlediska tedy musí být založena na nějakém základním pochopení toho, čím tato atmosféra je. Pan Bernard Shaw v jedné přednášce o Jak se vám líbí učinil poznámku, která je obdivuhodným příkladem jeho úžasné chytrosti a jednoho z jeho nejzajímavějších omezení. Tím, že tvrdil, že lehký sentiment a optimismus komedie byly Shakespearem považovány jen za charakteristiky více či méně cynického kasaštyku, dokonce přímo řekl, že titul „Jak se vám líbí“ byla provokace směrem k veřejnosti znevažující její vkus i dramatikovo vlastní dílo. Kdyby pan Bernard Shaw představoval Shakespeara, jak trvá na tom, že Ben Johnson musí nosit Jägrovo prádlo nebo se přidat k Blue Ribbon Army nebo rozdávat letáčky o neplacení obecních daní, jen stěží by si mohl představit něco, co by bylo v hrubším protikladu k celému duchu alžbětinské komedie, než opovržlivý a upjatý duch takových provokací. Shakespeare mohl stvořit zhýčkaného a kultivovaného Hamleta pohybujícího se ve svém melancholickém a čistě myšlenkovém světě a varujícího herce před příliš velkou náklonností vůči chátře. Jenže samý duch a smysl velkých komedií je v hřmotném obecenství mezi publikem a hrou, obecenství natolik zmatené, že nás celé scény pitomostí a násilí vedou téměř k myšlence, že někteří z „chuligánů“ stojících pod scénou vylezli přes světla ramp na jeviště. Titul „Jak se vám líbí“ je, samozřejmě projevem naprosté nedbalosti, ale ne té hořké nedbalosti, kterou se do něj fantasticky pokouší včíst pan Bernard Shaw, je to bohu podobná a nevyčerpatelná bezstarostnost šťastného člověka. Prostým důkazem je to, že tucty takových vesele pošťuchujících titulů jsou roztroušené po celé alžbětinské komedii. Je snad „Jak se vám líbí“ titul vyžadující temná a ironická vysvětlení ve škole komedií, která své hry nazývala „Cokoliv chcete“, „Šílený svět, páni moji“ „Co k ničemu , v tom čert“, „Čert v oslovi“ „Veselí zábavného dne“ a „Sen noci svatojanské“? (originální názvy: „What you Will“, „A Mad World, My Masters“, „If It Be Not Good, the Devil Is In It“, „The Devil is an Ass“, „An Humorous Day’s Mirth“, „A Midsummer Night’s Dream“ pozn. překl. )Každý z těch titulů je mrštený na hlavu publika tak, jak by opilý lord mohl hodit měšcem po svém lokaji. Tvrdil by snad pan Shaw, že je „Co k ničemu , v tom čert“ protikladem „Jak se vám líbí“ a je slavnostním vzýváním nadpřirozených mocností, k dosvědčení péče a dokonalosti literárního řemesla? Jedno vysvětlení je právě tak alžbětinské, jako to druhé.
Celé tajemství a potíž s s takovými hrami jak je Sen noci svatojanské spočívá v téhle moderní a pedantické chybě. Nakolik lze vůbec sentiment takové hry nějak shrnout, lze ho shrnut v jedné větě. Je to mystika štěstí. Tím se rozumí pojetí, že jelikož člověk žije na hraničním pomezí může se v duchovní či nadpřirozené atmosféře ocitnout nejen skrze hluboký smutek či meditaci, ale také skrze výstřední štěstí. Duše může být z těla vytržena bolestí smutku, transem extáze, může být z těla ale také vytrženo záchvaty smíchu. Víme, že žal může překonat sám sebe, a právě tak, podle Shakespeara, se může překonat i radost a stát se čímsi nebezpečným a neznámým. A důvod, proč logická a destruktivní moderní škola, jejímž příkladem je pan Bernard Shaw, nechápe tuto čistě bujarou povahu komedií je prostě ten, že jejich logický a destruktivní přístup znemožnil právě tuto zkušenost nadpřirozené bujarosti. Jak se vám líbí nemůže pochopit, pokud o této hře uvažujeme tak, jak ji vždy chápeme. Nemůžeme prožít Sen noci svatojanské, pokud je jediným cílem našeho života zůstat vzhůru s pomocí černé kávy kritiky. Celou otázkou, otázkou vyváženou a to ušlechtile a poctivě, Snu noci svatojanské je otázka, zda je skutečnými životem, podmínkou sine qua non člověka, je život bdělý nebo život ve viděních. Je ale těžké pochopit, jakou nadřazenost by měli mít, pokud jde o posuzování, kteří se pyšní tím, že život vizí vůbec nežijí. Přinejmenším se lze ptát, zda alžbětinec nevěděl o obou světech víc, než moderní intelektuál a není tak docela nepravděpodobné, že Shakespeare měl nejen jasnější vidění vil, ale také by mnohem přímočařeji střílel na jelena a za svůj výkon by získal mnohem víc peněz, než člen nějaké lovecké společnosti.
Pokud jde o čistou poesii a opojnost slov, nevyrostl Shakespeare nikdy výš, než v této hře. Navzdory tomu je ale nejvyšší literární kvalitou Snu noci svatojanské je kvalita záměru a rozvržení. Úžasnou symetrii, úžasnou uměleckou a morální krásu takového záměru lze shrnout velmi stručně. Příběh začíná začíná v příčetném a běžném světě s příjemnou vážností velmi mladých milenců a velmi mladých přátel. Pak, jak postavy pronikají do spletitého lesa mladých trápení a ukradeného štěstí, na ně začíná padat změna a zmatení. Protože jsou v prostřed říše pohádek ztrácejí cestu i rozum. Jejich slova, jejich dychtění, ba i jejich samotné postavy jsou v nadpřirozené Pukově mlze čím dál matnější a fantastičtější jako sny ve snech. Poté se snové výpary začnou rozplývat a postavy i diváci společně procitají za hlaholu rohů a psů do jasného a svěžího rána. Theseus, vtělení šťastného a velkorysého racionalismu, vysvětlujte v otřepaných a skvělých verších rozumný pohled na takové psychické zkušenosti. S uctivou a chápavou skepsí poukazuje, že všechny tyhle víly a kouzla nejsou nic než emanace, nevědomá mistrovská díla, člověka samotného. Celá společnost propuká v krásný lidský smích. Propuká hostina a soukromé vylomeniny a nad tím vším zurčí jedna z těch frivolních a inspirovaných konversací v níž každé dobré slovo jako by umíralo a rodilo nové. Byl-li kdy syn člověka na svých potulkách doma a popíjel u krbu, pak byl doma v domě Theseově. Všechny sny byly zapomenuty, tak jak melancholický sen pamatovaný během rána může být zapomenut v lidské jistotě jakékoliv další triumfální večerní slavnosti, a tak hra jakoby přirozeně končí. Na zemi začala a na zemi končí. Shrnout tedy celý sen svatojanské noci v zatmění denního světla je počin génia. Jak jsem ale už řekl, u této hry je známkou génia to, že se překonává a jeden jemný doplněk činí tuto hru kolosální. Thesus s doprovodem se loučí v třeskutém finále, plním humoru, moudrostí a věcí daných do pořádku a na dům padá ticho. Pak je slyšet malé nožky a elfové na okamžik jakoby nahlíží do domu a ptají se, co je skutečnost. „Předpokládejme, že my jsme skuteční a oni stíny“. Kdyby se takový konec sehrál jak se patří, každý moderní člověk by se cítil otřesen do morku kostí, pokud by se měl vydat domů z divadla cestičkou krajinou.
V obecné kritice ji sice banální, leč víceméně nevyhnutelné, zmínit se o dalším prvku umělecké dokonalosti, totiž mimořádně lidském a přesném způsobu, jímž hra zachycuje atmosféru snu. Stíhání, spleť a frustrující náhody a osoby zná každý, komu se někdy zdálo o tom, jak pořád padá z útesu nebo mu ujíždí vlaky. I když se autor zřetelně a podle všech pravidel drží nutného dramatického vyprávění, daří se mu zahrnout jednu každou ze všech hlavních zvláštností deprimujícího snu. Je tu hon na člověka, kterého nedokážeme chytit, útěk před člověkem, kterého nedokážeme vidět, je tu stálé vracení se na stejné místo, je tu bláznivá záměna samotných předmětů našich tužeb, nahrazení jedné tváře jinou, vkládání špatných duší do špatných těl, fantastické neloyality noci. To vše je právě tak zjevné jako důležité. Poněkud víc možná stojí za zmínku, že tenhle komediální zmatek je ještě jednou další podstatnou charakteristiku snu. Sen lze obecně popsat tak, že je mu vlastní naprostý nesoulad příhod spojený s podivnou jednotou nálady, mění se vše, vyjma člověka, kterému se sen zdá. Sen může čímkoliv začít a čímkoliv skončit, je-li ale snící smutný na konci, bude smutný v jakémsi předvědění na počátku, pokud je radostný na začátku, bude se radovat, i kdyby padaly hvězdy. Sen noci svatojanské tuto náročnou, téměř nedostupnou subtilnost projevuje v naprosto jedinečném stupni. Příhody z bloudění v lese jsou samy o sobě a posuzovány za denního světla jsou nejen melancholické, ale hořce kruté a potupné. Rozprostřením tak magické atmosféry jako je Pukova mlha, se Shakespearovi podařilo celou věc věc udělat tajuplně legrační i když je hmatatelně tragická, a tajuplně laskavou, třebaže je sama o sobě cynická. Jaksi se mu daří obrat tragedii a zradu o jejich úplnou ostrost, tak jak příjemný sen tupí ostří bolesti zubů, smrtelného nebezpečí, jímž hrozí tygr či skalní útes, Vytvoření podobného hloubavého sentimentu, sentimentu nejen nezávislého na dění, ale přímo vůči němu protikladného, je mnohem větším uměleckým triumfem, než vytvořením postavy Othella.
Je těžké přistoupit kriticky k tak velké postavě jako je tkadlec Klubko. Je větší a tajemnější než Hamlet, protože lidé jako Klubko jsou zajímaví svým bohatým podvědomím, kdežto zájem o Hamleta plyne z relativně povrchní záležitosti jeho bohatého vědomí. Je to obzvláště náročné v přítomné době, kterého pouhý intelekt pronásleduje jako noční můra. Jsme obětmi podivného zmatení, které předpokládá, že být velký má cosi společného s chytrostí, jako kdyby byl nejmenší důvod předpokládat, že Achilles byl nějaký chytrák a jako by naopak nebylo mnoho vnitřních dokladů o tom, že byl skoro hlupák. Velikost je jistá nepopsatelná, ale dokonale povědomá a hmatatelná vlastnost osobitosti, pevnosti, silné příchuti, snadného a přirozeného sebevyjádření. Takový člověk je pevný jako strom a stejně jedinečný jako nosorožec a může být docela dobře právě tak pitomý. Velký hlupák se nad malým hlupákem tyčí stejně strmě jako velký básník nad malým básníkem. Všichni známe takové venkovany jako ke tkadlec Klubko, lidi kteří by s připitoměle prázdnou tváří sledovali, jak se jim pokoušíme vysvětlit státní dluh a přece jsou to velcí muži, podobní Sigurdovi či Herkulovi, hrdinům jitra země, protože jejich slova jsou jejich vlastní a jejich marnivost právě tak velká a prostá jako velký kopec. Všichni známe takové přátele v našem vlastním okruhu, lidi, o kterých by intelektuálové mohli docela po právu říct, že nemají mozek, ale jejichž přítomnost v místnosti byla jako oheň burácející v krbu, který mění vše, světla, stíny, vzduch, jejichž příchody a odchody byly v jistém podivném smyslu událostmi, jejichž názory vyjadřovaly časté mínění a mysl přesvědčovaly a téměř zastrašovaly, jejichž zjevná absurdita lne k fantastickým nápadům jako nádhera první lásky a jejichž bláhovosti jsou vzpomínány jako legendy paladina. To jsou velcí muži, ve světě jich jsou miliony, i když v Dolní sněmovně možná je maličká hrstka. Veliké lidi bychom neměli hledat v chladných síních chytrosti, kde se celebrity jeví, jako někdo důležitý. Intelektuální salon je jen tréninkovým hřištěm pro jednu schopnost a podobá se šermířské třídě nebo střeleckému sboru. Přítomnost oné krve bohů můžeme pociťovat v našich domovech a prostředí od Croydonu po St. John’s Wood, ve starých chůvách, gentlemanech se zálibami, hovorných staropanenských tetiček a ohromných a nepoměřitelných butlerech. A tato postava tak těžko popsatelná a tak snadno zapamatovatelná, vznešený a pamětihodný hlupák, nebyla nikdy vykreslena tak vznosně a velkoryse jako v Klubkovi ze Snu noci svatojanské.
Klubko se touto skutečnou velikostí vyznačuje v tom, že jako pravý světec nebo pravý hrdina se od lidstva liší jedině v tom, že je jako lidštější než lidstvo. Oproti tomu, co dnes tvrdívají mdlí materialisté, že totiž v porovnání s většinou lidí se hrdina jeví chladný a odlidštěný, je to ve skutečnosti tak, že chladná a odlidštěná se v přítomnosti velikosti jeví většina. Klubko, podobně jako Don Quichote a strýček Toby a pan Swiveller a ostatní Titáni, má jednu obrovskou a nepochopitelnou slabost, jeho hloupost má velké měřítko, a když spustí, je to jako kdyby zněla polnice vzkříšení. Ostatní vesničané ve hře jeho vedení přijímají nejen přirozeně, ale bujaře, je jim plně vlastní ona prvotní a divošská nesobeckost, ono hřmotné odpírání, které dává prostým lidem potěšení v tom, že nedosahují úrovně hrdiny, onen nesporný prvek základní lidské přirozenosti, který nebyl, mimo této hry, vyjádřen nikde lépe, než v neporovnatelné kapitole na začátku Evana Harringtona,kde s lyrickou energií pějí chvály na Velkého člověka obchodníci, které podvedl. Šestkákoví skeptici píší o egoismu primární lidské přirozenosti, odhalení a živé vyobrazení této obhroublé nesobeckosti, která je starší než lidské já, je vyhrazeno velikánům jako je Shakespeare a Meredith. Jen oni se svou neukojitelnou tolerancí dokáží vnímat všechnu duchovní oddanost v duši snoba. A právě přirozená hra mezi bohatou prostotou Klubkovou a prostou prostotou jeho druhů tvoří nedosažitelnou výtečnost fraškových scén této hry. Klubkův cit pro literaturu je naprosto horoucí a autentický, mnohem autentičtější, než u mnoha kultivovaných literárních kritiků—„The raging rocks /And shivering shocks /Shall break the locks/Of prison gates./And Phoebus‘ car/ Shall shine from far/And make and mar/The foolish Fates.“ (V mých žilách krev/ je jako lev/ a její řev/vyvrátí brány pekla./A Cerber ach,/ broky a prach!/ocas už stáh/ta šelma mě se lekla. překl. E. A. Saudek) je výtečná poetická dikce s pravým tepotem a dmutím a pokud ji něco takřka nepostřehnutelně schází pokud jde o smysl, pak jistě dává přesně stejný smysl jako velmi mnoho jiných rétorických řečí vložených u Shakespeara do úst králů, milenců, ba duchů mrtvých. Pokud měl Klubko fráze rád pro ně samotné, pak to je zakládá další důvod pro pochopení mezi ním a jeho literárním stvořitelem. Styl té řeči je sice záměrně bombastický a směšný, ale je také docela literární, aliterace jdou v jedné vlně za druhou a celý verš jako vlna stoupá, než se roztříští. Na takové bláhovosti není nic zlého, ani není v celé literární sféře postava, která by byla prostší vulgarity. Když je někdo od základu zlý a hloupý zpívá si „O zimolezu a včelce“, nerozvášňuje se o lví krvi a Cerberovi. Dickens, který měl snad víc, než jakýkoliv moderní člověk Shakespearovu myšlenkovou pohostinnost a bezmyšlenkovitou moudrost vnímal a obdivuhodně vyjádřil tutéž pravdu. Tím chci říct, že vnímal, že neomluvitelní pitomci mají často skutečný smysl pro psaní a nadšení pro ně. Pan Micawber miloval výmluvnost a poesii celou svou nesmrtelnou duší, slova a visionářské obrazy jej udržovaly při životě, když nebylo ani jídla ani peněz, tak jak by mohly udržovat světce postícího se v poušti. Dick Swiveller své nenapodobitelné citace z Moora a Byrona netrousil jen jako prostořeké odbočky. Dělal to proto, že miloval velkou básnickou školu. Upřímná láska ke knihám s chytrostí nebo s hloupostí nesouvisí o nic víc, než jakákoliv jiná upřímná láska. Je to vlastnost charakteru, svěžest, síla potěšení, síla víry. Pitomá osoba se z četby mistrovského díla může těšit zrovna tak, jako se pitomá osoba může těšit z trhání kvítí. Hlupák může milovat básníka zrovna tak, jako může hlupák milovat ženu. A Klubkovým triumfem je, že miluje rétoriku a svůj vlastní vkus pro umění a že právě tohle je vše, čeho může dosáhnout Theseus či Cosimo di Medici. Stojí za zmínku velice jemný odstín v Kloubkově obraze, totiž ten, že jeho literární vkus je téměř vždy zaměření spíš na to, jak věci zní, než co znamenají. Zkoušku začíná s kypící ochotou „Ať voní růže sebeodporněji.“ „Opojněji, opojněji,“ ohrazuje se Poříz a to slovo je přijato v souladu se studenými a těžkými pravidly, která pro poetické pasáže vyžadují prvek smyslu. Ale Klubkova verze „Ať voní růže sebeodporněji“ je verš neporovnatelně vytříbenější a mnohem zvučnější. Záměna, kterou provedl je metrickou inspirací.
Na mysli bychom velmi povědomě měli mít ještě jeden aspekt této velké hry. Jakkoliv je šaráda celého příběhu výstřední, je to velice dokonalá estetická harmonie až k takový mistrovským tahům jako je samo Klubkovo jméno nebo květina zvaná Planá láska (Saudkův překlad, anglicky Love in Idleness pozn. překl.). Celkem lze říct, že je tu jeden nahodilý nesoulad, a to Theseovo jméno a celé město athénské v němž se děj odehrává. Popis Athén ve Snu noci svatojanské je nejlepší popisem Anglie, jaký on nebo kdokoliv jiný napsal. Theseus je docela očividně prostě jen anglický venkovský šlechtic se zálibou v lovu, laskavého ke svým nájemcům půdy, pohostinný s jistou okázalou marnivostí. Řemeslníci jsou angličtí řemeslníci, kteří mezi sebou mluví s podivnou formálností chudých. A především elfové a víly jsou bytosti anglické, srovnávat je kupříkladu s překrásnými patricijskými duchy irských legend, znamená náhle objevit, že koneckonců opravdu máme folklor a mythologii, nebo jsme je alespoň mívali za Shakespearových dnů. Franta Hospodáříček kazící stařenám pivo, nebo převrhávající pod nimi stoličky v sobě nemá nic z pronikavé keltské krásy, jemu patří hrubé žerty neviditelného světa. Možná je to nějaké zkažené dědictví anglického života, které působí, že američtí duchové mají takovou zálibu v hodně nedůstojných kanadských žertech. Ale toto spojení tajemství a frašky je tónem středověké angličtiny. Hra je posledním letmým pohledem do Merrie England, oné vzdálené, ale zářivé a nepochybné země. Bylo by vskutku obtížné definovat, v čem spočívá jedinečná pravda označení „merrie England“, i když jakési jeho pojetí je pro pochopení Snu noci svatojanské nutné. Lze říci, že přinejmenším v některých případech spočívá v tom, že Angličané ve středověku a renesanci si, na rozdíl dnešní Anglie dokázali představit veselý nadpřirozený svět. Zavrhující odsudek puritanismu spočívá, při všem velkém, co vykonal, v jediném faktu, totiž v tom, že z pohádek křesťanstva zachoval a oživil jedinou, a to víru v čarodějnictví. Zahodil velkorysé a zdravé pověry a zachoval jen ty morbidní a nebezpečné. Svým zacházením s velkou národní pohádkou o dobru a zlu puritáni zabili sv. Jiří, draka však pečlivě uchovali. A tato tradice sedmnáctého století o nakládání s parapsychologickým životem dosud jako velký stín leží nad Anglií a Amerikou a můžeme si proto být jisti tím, že když prolistujeme román o okultismu bude se zabývat smutným nebo zlým osudem. Bez ohledu na to, co od ní jinak můžeme čekat, určitě nemůžeme čekat, že bychom v ní měli očekávat, že v ní najdeme takové duchy jako třeba v Aylwin inspirující příběhy bláznivostí jako třeba The Wrong Box nebo Londoners . Onou nemožností je vymizení „merrie England“ a Franty Hospodáříčka. Byla to země pro nás neuvěřitelná, země veselého okultismu, kde si vesničané utahovali ze svého svatého patrona a víly proklínali jen dobromyslně, jako vy byste mohli nadávat líným sloužícím. Shakespeare je anglický ve všem, především ve svých slabostech. A zrovna tak jako Londýn, jedno z největších měst světa, ukazuje víc slumů a skrývá víc krás, než kterékoliv jiné, tak i Shakespeare je mezi čtyřmi giganty poesie jediný bezstarostným autorem, který nás nechává přicházet na jeho nádheru náhodou, tak jak nacházíme v londýnské City starý kostel v nahodilém zákrutu ulice. V ničem není angličtější, než v onom ušlechtilém kosmopolitním nevědomí, které ho vede k tomu, že se obrací k východu s dětským pohledem k Athénám či Veroně. Miloval vyprávění o slávě cizích zemí, mluvil o nich ale anglickým jazykem a s neuhasitelným anglickým duchem. Je až příliš zvykem pozdějšího patriotismu tuto methodu obracet a mluvit o Anglii od rána do noci, ale mluvit o ní naprosto neanglickým způsobem. Neformálnost, nesourodost a jistá jemná nepřítomnost mysli jsou v anglické povaze, nevědomý člověk s oslí hlavou není špatný lidský typ. Materialistickým filosofům a mechanistikým politikům se jistě podařilo mu dát v některých věcech větší jednotu. Jedinou otázkou je, kterému zvířeti byl tím úspěšněji připodobněn ?

Obyčejný člověk

The Common Man
Vysvětlením či omluvou pro tuto esej lze nalézt v jisté představě, která mi přijde velmi očividná, ale kterou jsem, jak už to bývá, neviděl zatím formulovanou od nikoho jiného. Shodou okolností jde jaksi napříč obvyklými frontovými liniemi nynějšího sporu. Lze ji užít ve prospěch demokracie nebo proti ní, podle toho, zda je ona nadávka tištěna s velkým nebo malým písmenem, Lze ji, jako většinu věc, spojovat s náboženstvím, ale s mým náboženstvím jen nepřímo. Je to primárně jen uznání faktu, což je něco docela jiného, než jeho schválení či odmítnutí. Zahrnuje ale tvrzení, že to co se ve skutečnosti v moderním světě stalo je pravý opak toho, co se v něm mělo stát podle očekávání.
These je to následující: moderní emancipace byla ve skutečnosti novým pronásledováním Obyčejného člověka. Pokud někoho emancipovalo, tak jen poněkud zvláštním a omezeným způsobem Neobyčejného člověka. Dala jakousi výstřední svobodu některým koníčkům bohatých a příležitostně některým lidštějším z bláznivostí kultivovaných. Jediné, co je zakázané je obyčejný zdravý rozum tak, jak by mu rozuměli obyčejní lidí. Začneme-li tedy sedmnáctým či osmnáctým stoletím, zjistíme, že člověk opravdu nabyl větší svobody k tomu, aby založil sektu. Obyčejný člověk ale ani v nejmenším nechce zakládat sektu. Mnohem pravděpodobněji bude chtít, například, založit rodinu. A právě zde mu nejspíše moderní emancipároři začnou překážet a bránit ve jménu malthusiánství, eugeniky nebo sterilisace nebo ve vyšším stadiu pokroku možná i ve jménu infanticidy, Bylo by příkladem moderní svobody, pokud by mu bylo řečeno, že smí hlásat cokoliv, libovolně divokého, o narození z panny, za podmínky, že sse vyhne všemu, co vy se blížilo přirozenému narození a že si může postavit malinkou kapličku a tam si beze všeho hlásat šestákové vyznání založené celé na textu „Enoch zplodil Metusalema”, za podmínky, že jemu samotnému bude zakázáno zplodit kohokoliv. A je historickou skutečností, že sekty, jež se těšily této sektářské svobodě, zakládali obyčejně obchodníci a továrníci ze tříd žijících v pohodlí a někdy i přepychu. Na druhé straně, plány jako je sterilisace se obyčejně zaměřují na nižší třídy, abychom použili liberální moderní titul pro chudé.
To samé platí, když přejdeme z protestantského světa sedmnáctého a osmnáctého století k progresivnímu světu devatenáctého a dvacátého století. Zde je svobodou nejvíce prohlašovanou jako chlouba a dogma svoboda tisku. Už to není jen svoboda pamfletů, ale i svoboda novin, či spíše je to čím dál tím méně jakákoliv svoboda a čím dál víc to je monopol. Důležitější ale je, že proces, test a srovnání je v prvním případě. Moderní emancipace znamená, že každý, kdo na to má peníze může vydávat noviny. Ale Obyčejný člověk by nechtěl vydávat noviny, i kdyby na to měl peníze. Mohl by třeba chtít bavit se o politice v krčmě nebo na zápraží hostince A právě to je ten druh moderní populární politické řeči, kterou moderní hnutí často zrušila: staré demokracie zákazem krčem a nové diktatury zákazem politiky.
Emancipovaná ethika a politika poslední doby se také chlubí tím, že nijak významně neomezuje kohokoliv, kdo chce vydat knihu, zejména pokud je to kniha vědecká, plná psychologie a sociologie a možná nevyhnutelně plná zvráceností a uhlazené pornografie. S tím, jak tahle moderní tendence narůstala bylo čím dál méně pravděpodobné, že by policie nějak zvlášť obtěžovala někoho, kdo vydává knihu, jakou může vydat jen bohatý člověk s přepychovými uměleckými reprodukcemi nebo vědeckými diagramy. Ve většině moderních společností je mnohem pravděpodobnější, že policie bude zasahovat proti člověku který zpívá nějakou hrubou a upřímnou písničku, huláká poněkud sprostší baladu nebo i tehdy pokud se právě tak nezdrženlivě užívá zdrženlivějšího prostředku prózy. A přece se na obranu písničky, ba i řeči, starší oplzlé povahy dá ledacos říct, když ji srovnáváme s psaním nového druhu, které je současně analytické a anarchické. Stará obscenita měla i při své násilnosti gusto a velkou vitálnost, které se těžko vynáší na diagram nebo zapisují do statistické tabulky a stará byla normální a nikdy v sobě neobsahovala žádnou z hrůz abnormality. Jde tu opět o to, že Obyčejný člověk zpravidla nebude chtít psát knihu, ale příležitostně by si mohl chtít zazpívat písničku. V žádném případě nechce psát knížku o psychologiii nebo sociologii, ani ji číst Při vhodných a náležitých příležitostech chce povídat, zpívat, křičet a kvílet a ť už je to v pořádku nebo ne, tak je mnohem pravděpodobnější, že bude mít problémy s policistou, když se baví takhle, než když píše (a to on nikdy nedělá) píše vědeckou studii o nové theorii sexu. Výsledek nebo vzestup, v moderním smyslu, je v praxi stejný jako v předchozích příkladech. Ve skutečné dobové atmosféře budou lidé nadále zatýkání za používání určitého jazyka dávno poté, co už nemohou být zatčeni kvůli psaní jistého druhu literatury.
Daly by se snadno uvádět příklady, ale tytou soudobé příklady jsou příliš kontinuální, než aby šlo o náhodu či shodu okolností. Je například právě tak pravda, že osvobozující hnutí osmnáctého století, jež bylo životem americké a francouzské revoluce, sice opravdu obhájilo mnohé přednosti a ctnosti republikánské prostoty a občanské svobody, ale jako ctnosti přijímalo také věci, které jsou zjevně neřestmi: ty byly jako neřesti známo před tím a dnes opět, po tak dlouuhé době začínají být opět jako neřesti rozeznávány. Tam, kde dokonce i ambice bývala odpustitelnou neřestí, se hamižnost stala naprosto neodpustitelnou ctností. Liberální ekonomika znamená příliš často jen tolik, že bohatým se dá svoboda bohatnout ještě víc a chudým se velkomyslně dovolí, aby zůstali chudší, než bývali dřív. Bylo mnohem jistější, že lichváři bude umožněno praktikovat lichvu, než že rolník bude uvolněn z lichvářových praktik. Bylo mnohem jistější, že obilná jáma bude stejně velká jako jáma bezedná, než to, že by člověk, který obilí pěstuje mohl být nalezen někde jinde, než na dně jámy.
„Liberální ekonomika” byla v jistém smyslu prohlášením svobody, pro těch pár, kdo byli dost bohatí na to, aby byli svobodní. Nikomu nepřišlo nijak podivné, když se význačných mužích říkalo, že „hráli“ v Obilné jámě. Tehdy ovšem pořád existovaly zákony pro všemu možnému lidskému hazardu, totiž hrám založeným na náhodě. Chudákovi bylo zabráněno, aby se pouštěl do hazardu a to právě proto, že nevsázel tolik jako boháč. Dráb nebo policista mohli dětem zabránit, aby hrály o šestáky, ale to výlučně proto, že hrál o šestáky. Pokrok nikdy nebránil tom, když se sázela celá jmění, protože v sázce bylo mnohem víc, než šesták. Osvícená a emancipovaná doba přála zejména těm, kdo takhle zahazovali jmění jiných lidí a ne svá vlastní. Tak či tak ale srovnání zůstává zřejmé a kontinuální. Pokrok, ve smyslu toho vývoje, který postupoval vpřed od šestnáctého století, v každé záležitosti pronásledoval a utiskoval Obyčejného člověka, trestá hry, kterými se baví připouští takový hazard, kterého se nemůže účastnit, omezuje obscénnost, která by ho mohla pobavit a a chválí takovou, která ho bude nudit, umlčuje takové politické spory, které lidé mohou vést a chválí jen takové politické vylomeniny a syndikáty, které mohou provádět jen milionáři, pobízí každého, kdo má cokoliv, co by chtěl říct proti Bohu, pokud to řekne se snobským a puntičkářským přízvukem, ale odrazuje každého, kdo by chtěl říct něco ve prospěch člověka, v jeho společných vztazích k mužství, mateřství a normálním chutím přírody. Pokrok byl jen útiskem Obyčejného člověka.
Pokrok má svou vlastní hagiologii, martyrologii (vyprávění a záznamy o světcích a mučednících pozn. překl.), jako každé jiné náboženství, a většinou jsou falešné a patří k falešnému náboženství. Nejslavnější je fikce, že mladá a pokroková osoba je vždy umučena starou a běžnou osobou. Je to ale lež. Je to právě stará a běžná osoba, která je téměř vždy mučedníkem. Je to právě stará a běžná osoba, kdo je čím dál víc obírán o svá stará a běžná práva. Tak jak tenhle pokrok pokračuje ke mnohem pravděpodobnější, že šesti milionům lidí zakážou spát, protože šest mužů tvrdí, že nějaká dechová cvičení nahrazují dřímání, než že kdokoliv z šesti milionů náměsíčných procitne natolik, aby těm šesti mužům uštědřili políček po jejich vážených, leč poloprázdných hlavách. Není ničeho normálního, co by nemohlo být normálnímu člověku sebráno. Je mnoho pravděpodobnější, že bude schválen zákon zakazující jíst obilí (notoricky známý původce takových jedů jako je pivo či whisky), než že by lidé zastávající takovou filosofii tvrdili třeba i jen zlehka, že je ekonomickým zlem, pokud lidé nesmí pěstovat obilí a že je ethickým zlem, že je lidmi stále ještě pohrdáno kvůli tomu, že obilí pěstují. Pokud bychom vzali čistě jen pokrokový princip a nic jiného by nás nemělo vést k budoucnosti, pak je docela možné, že by mohli být kvůli pěstování zbiti nebo za živa pohřbeni. Ve vědeckém věku, samozřejmě, budou popraveni na elektrickém křesle, nebo možná mčeni elektrickým proudem.
Moje these dosud zní: Pronásledován není Neobyčejný člověk, ale spíš Obyčejný člověk. To mně ale přivádí do přímého sporu se současnými reakcemi, které jako by tvrdí, do důsledku vzato, raději měl být pronásledován. Je docela jisté, že mnozí moderní myslitelé a autoři cítí vůči Obyčejnému člověku upřímné opovržení a právě tak jisté je, že já sám cítím opovržení k těm, kdo cítí tohle opovržení. Ke skutečnému problému se ale musíme postavit úplněji, protože to, co se označuje za reakci proti demokracii je v této chvíli hlavním výsledkem demokracie. Nu, v tomto sporu jsem na straně demokracie nebo rozhodně vzdoruji útokům na ni. Nevěřím, že by většina moderních lidí věděla, v čem opravdu spočívá výhoda či nevýhoda lidové vlády a moji pochybnost lze velmi obecně naznačit a shrnout pod titulem Obyčejný člověk.
Abych mluvil stručně, dnes je zvykem říkat, že za většina moderních omylů může Obyčejný člověk. A já bych rád poukázal na na to, za jaké hrozné omyly může Neobyčejný člověk. Je dost snadné upozorňovat že se dav lůzy dopouští omylů, faktem ale je, že neměl ani šanci se omylů začít dopouštět omylů, dokud lidé jim nadřazení své nadřazenosti nevyužili k tomu, aby napáchali mnohem horší omyly. Je snadné se unavit demokracií a volat po intelektuální aristokracii. Prolbém je v tom, že každá intelektuální aristokracie vypadá naprosto neintelektuálně. Každý dokáže předem odhadnout, že ignorant nadělá chyby. Co nikdo neodhadoval,o čem se nikomu ani ve zlém snu nesnilo, co si nedokázala představit žádná morbidní představivost smrtelníka, byly omyly dobře informovaných. V jistém smyslu je pravda, když řekneme, že lůzu vždycky vedli vzdělanější lidé. Mnohem pravdivější, v každém slova smyslu, bude říct, že ji vzdělanější muži v každém slova smyslu zaváděli. Je snadné říkat, že člověk jisté kultury by měli být davu průvodcem, filosofem a přítelem. Bohužel téměř vždy byl průvodce vedoucím na scestí, falešným přítelem a velmi plytkým filosofem. A skutečné katastrofy, které jsme utrpěli, včetně těch, jimiž strádáme nyní, nezavinili, jak dosvědčuje historická skutečnost, prosaičtí praktičtí lidé, kteří prý nevěděli nic, ale téměř bez vyjímky velmi theoreričtí lidé, kteří věděli, že ví vše. Svět se může učit z chyb, ale jsou většinou chyby učených a vzdělaných.
Abychom nechodili nikam dál, než do sedmnáctého století, spor mezi puritány a obyvatelstvem byl původně způsoben pýchou hrstky lidí na to, že dovedou číst tištěnou knihu a jejich opovržením vůči lidem, kteří měli dobré vzpomínky, dobré tradice, dobré příběhy, dobré písně a dobré obrazy ze skla, zlata či tesaného kamene a proto knihy potřebovali méně. Byla to tyranie gramotných nad negramotnými. Ale gramotní byli ti, kdo byl úzkoprsý, zasmušilý, omezený a často utlačovali. Negramotní byli, přinejmenším relativně, veselí, svobodní, plní nápadů a se zájmem o vše. Neobyčejní lidé, podle kalvinistické theorie vyvolení, nepochybně vedli lid dalším úsekem cesty pokroku, ale vedli ho do vězení. Vládcům čtoucí knihy a státníkům se povedlo ustavit skotský sabat (velmi přísně a stroze zachovávaný nedělní klid). Mezitím sebral Scott tisíce tradic, které měly být zašlapány do země a vyhlazeny, ale přece jen se jim podařilo po kapkách protéct od středověké chudiny k moderním chudým a jako legendy přetrvávaly v nespočetných venkovských a statkových domcích a často je ústně předávali lidé, kteří neuměli ani číst ani psát. Vytvořil z nich pak velké skotské romance, které hluboce pohnuly a částečně ovlivnily romantické hnutí po celém světě.
Když přejdeme k osmnáctému století, zjistíme, že stejnou roli hraje jiná, a docela protikladná strana. Od té předchozí se liší ve všem, vyjma toho, že je to opět jakási poněkud seschlá aristokracie. Novými Neobyčejnými lidmi vedoucími lid, nejsou už kalvinisté, a suší deisté čím dál víc vysychající do podobnosti atheistům a už to nejsou pesimisté, ale naopak. Jen je ten jejich optimismus často depresivnější než pesimismus. Byli to benthemitovci, utilitaristé, služebníci člověka ekonomického, první stoupenci a hlasatelé volného obchodu. Musíme jim přiznat, že jako první jasně představili ekonomické theorie moderního státu a kalkulace na nichž se v převážné míře zakládala politika devatenáctého století. Právě oni těmto věcem vědecky a systematicky vyučovali veřejnost a dokonce obyvatelstvo. Co to ale bylo za věci, co to bylo za theorie? Možná nejlepší a nejobsáhlejší z nich byla ta nejobludnější a mythická pověra Adama Smithe. Byla to theorie, že se prozřetelnosti se tak zlíbilo stvořit svět, že lidé mohou dosahovat štěstí skrze své sobectví, či jinak řečeno, že Bůh by mohl vše rozhodnout k dobrému, jen kdyby lidem dokázali být dostatečně zlí. Intelektuálové této epochy učili jednoznačně a dogmaticky, že stačí jen aby lidé mohli svobodně nakupovat a prodávat, pronajímat a půjčovat, vydírat a vyhazovat a prakticky vzato krást a podvádět a lidstvo bude šťastné. Obyčejný člověk brzy zjistil, jak šťastné, ve slumech, kde ho nechali a v ekonomickém propadu, ke kterému ho vedli.
Nemusíme v příběhu o šílenství a bláhovostech způsobených nestálostí vzdělané třídy a relativní stabilitou nevzdělané třídy pokračovat posledními dvěma stoletími. Přelétaví intelektuálové potom odspěchali k opačnému extrému a stali se z nich socialisté pohrdající drobným vlastnictvím stejně jako populárními tradicemi. Je jistě pravda, že tihle intelektuálové měli jedno jasné období, kdy vyhlásili určité prvořadé pravdy spolu s mnoha pedantickými lžemi. Někteří z nich správně vyvyšovali svobodu a lidskou důstojnost a rovnost, jak je to vyjádřeno v Prohlášení nezávislosti. Ale i s tím se zacházelo tak špatně, že dnes existuje tendence popřít současně pravdu i lži. Došlo k reakci proti demokracii, či prostě řečeno, pedanti a snobové se už nudí tak, že je ani nebaví pokračovat v jejich normální rutině pokud jde o Obyčejného člověka, v tom dobře známém postpu, kdy ho v praxi utiskovali a theoreticky vychvalovali.
Já ho neuctívám, ale věřím v něj, přinejmenším v něj věřím mnohem víc, než věřím v ně. Myslím, že skutečná historie jejich vzájemných vztahů, jak jsem ji právě odvyprávěl, stačí k tomu, aby ospravedlnila komu dávám přednost. Opakuji, že nad ním měli všechny výhody a každou vzdělanostní přednost, vždy ho vedli a vždy ho vedli zle. A i když se z nich stali reakcionáři, zůstávají stejně syroví a neotesaní, jako byli, když bývali revolucionáři. Jejich odpor proti demokracii je vycpaný frázemi zrovna tak, jako byla jejich demokracie. Stačí jen, abych připomněl novou módu zmiňovat se o běžných lidech jako hlupácích (anglicky moron pozn. překl). Je to na prvním místě pedanterie, nejtupější forma marnivosti, protože anglické moron je jen řecké slovo pro hlupáka a blázna a je to převážně falešná pedanterie, protože většina z těch, kdo používá slovo moron, sotva ví, že mluví řecky a ještě méně tuší, proč by u všech všudy měli řecky mluvit. Zahrnuje to také toto morální zlo: když člověk tvrdí, že většina lidí jsou hlupáci, ví alespoň to, že sám ze sebe mnohokrát hlupáka udělal, kdežto o moronech se uvažuje, jako kdyby to byly opice, jako by to byl nějaký konkrétní kmen či kasta. Obyčejný člověk může být docela dobře obětí nové série tyranií, založených na vědeckém výstřelku považovat ho za opici. Je ale sporné, zda ho lze ještě o mnoho víc pronásledovat kvůli tomu, že má instinkty hlupáka, než je pronásledován za to, že má instinkty člověka.

Vánoce

Christmas
Není nebezpečnějšího nebo nechutnějšího zvyku, než slavení Vánoc dřív,než přijde jejich čas, tak jak to dělám já v tomhle článku. Patří k samotné povaze svátku, že před člověkem vyvstane skvěle a náhle, že v jednu chvíli velký den ještě není a v druhou už je. Do nějakého konkrétního okamžiku se cítíte běžně a smutně, protože je jen středa. A v další chvíli mám srdce poskočí a duše s tělem se pustí do tance jako milenci, protože se z ní v jednom záblesku stane čtvrtek. Předpokládám samozřejmě, že uctíváte Thora (anglické Thursday se vykládá jako původně Thorův den pozn. překl) a jednou za týden slavíte jeho den, možná lidskou obětí. Pokud jste, na druhé straně křesťanský Angličan, pak samozřejmě se stejným výbuchem veselí vítáte příchod anglické neděle. Tvrdím ale, že ať už je pro vás sváteční nebo symbolický kterýkoliv den, je podstatné, aby tu byla zřetelná černá čára mezi ním a časem, který předchází. A všechny zdravé obyčeje spojené s Vánocemi měly ten účinek, aby se někdo nedotýkal, nedíval, nevěděl, nebo nemluvil o něčem dřív, než opravdu přijde ten vánoční den. Proto například děti nikdy nedostávaly dárky dřív, než ve stanovenou hodinu. Dárky byly převázané a zabalené do hnědého papíru, ze kterého tu a tam náhodou vyčuhovala ruka panenky nebo noha koníka. Byl bych rád, kdyby se tento princip týkal i moderních vánočních slavností a publikací. A zejména by se to mělo týkat toho, co se označuje za vánoční čísla magazínů. Editoři svá vánoční čísla vydávají s takovým předstihem, že že čtenář bude spíš ještě s lítostí vzpomínat na krocana z loňského roku, než by se vážně v očekávání upřel ke krocanovi,který ho očekává. Vánoční čísla mají být zabalena do hnědého papíru a čekat na svůj vánoční den. Jak tak uvažuju, raději bych do hnědého papíru zabalil editory. Nechávám každému na uvážení, zda připustí, aby z balíku trčela editorova ruka nebo noha.
Samozřejmě, všechno tohle tajnůstkaření kolem Vánoc je jen sentimentální a ceremoniální, pokud sentimentální a ceremoniální záležitosti nemáte rádi, pak postě neslavte vánoce vůbec. Nikdo vás kvůli tomu nebude trestat a navíc, jelikož už nám nevládnou oni urputní puritáni, kteří pro nás získali občanské a náboženské svobody, nestihne vás trest ani tehdy, pokud je slavit budete. Vůbec mi ale není jasné, proč by se někdo měl otravovat s ceremoniálem, vyjma toho, aby ho obřadně slavil. Pokud něco existuje jen proto, aby to bylo elegantní, pak to dělejte elegantně nebo vůbec. Pokud něco existuje jen proto, že se to hlásí ke slavnostní vážnosti, provádějte to vážně, nebo to nedělejte vůbec. Nemá smysl dělat to mdle, ba v tom není ani žádná svoboda. Dokážu pochopit muže, který před dámou smekne klobouk, protože je to zvykový symbol. Jak říkám, dokážu ho pochopit docela dobře, ba ho vlastně důvěrně znám. Dokážu také pochopit muže, který třeba jako staří kvakeři, před ženou klobouk odmítne smeknout, protože si myslí, že ten symbol je pověra. Jaký smysl ale bude mít předvádět tak nahodilé gesto respektu, když to nebude projev respektu? Respektujeme gentlemana, který před dámou smekne klobouk, respektujeme fanatika, který před dámou klobouk nesmekne. Co si ale pomyslíme o někom, kdo bude držet ruce a v kapsách a požádá dámu, aby mu smekla klobouk, protože se cítí unavený?
To je drzost a pověra v jednom a moderní svět je téhle kombinace plný. Ohromnou ochablost moderní mysli nic neoznačuje nápadněji, než tenhle obecný sklon udržovat staré formy, ale udržovat je neformálně a chabě. Proč brát něco, co mělo být jen uctivé a uchovávat to bez úcty? Proč brát něco, co můžete snadno zrušit jako pověru a pečlivě to uchovávat jako něco protivně nudného? Příkladů tak slaboduchého kompromisu bylo mnoho. Copak nebyla pravda, že se nějaký bláznivý Američan onehdy pokoušel koupit Glastonbury Abbey a kámen po kameni je přepravit do Ameriky? Takově věci nejsou jsou jen nelogické, ony jsou přímo idiotské. Neexistuje žádný zvláštní důvod, proč by měl nějaký vlezlý americký finančník vůbec vzdávat opatství v Glastonbury nějaký zvláštní hold. Pokud mu ale chce hold vzdát, musí to udělat v Glastonbury. Pokud je to záležitost sentimentu, proč by měl to místo kazit? Pokud to není věc sentimentu, proč by tam vůbec chodil? Označovat něco takového za vandalismus je velmi nepřípadné a nefér. Vandalové byli lidé velmi rozumní. V náboženství nevěřili a proto je uráželi, neměli pro jisté budovy žádné využití, proto je bourali. Nebyli ale takoví hlupáci, aby si komplikovali svůj pochod tím, že by sebou vláčeli zlomky stavby, kterou sami poplenili. Když nic jiného, byli aspoň nadřazeni modernímu americkému způsobu myšlení. Neznesvěcovali kameny proto, že by je považovali za posvátné.
Další případ stejné nelogičnosti jsem onehdy zaznamenal na jakémsi „At Home“. Viděl jsem cosi, co vypadalo jako lidská bytost oblečená v černém večerním obleku se sakem, vestou a kalhotami, ale košili měla ze stejné bavlny jako jégrovky. Co může cosi takového znamenat? Pokud někdo považuje hygienu za důležitější než konvenci (a je to sobecký a barbarský názor, protože zvíře, které umírá je hygieničtější než člověk a člověk je mu nadřazen, protože má více konvencí ), pokud je tedy někdo takový, co ho, pak u všech všudy nutí vůbec nějakou náprsenku nosit? Vzít ale oděv, jehož jedinou myslitelnou předností a výhodou je, že je jakousi uniformou a pak je ooblékne neuniformním způsobem, to nedělá ani bohém ani gentleman. Myslím, že pokud anglický důstojník Life Guard nosí uniformu, jen když se tomu nemůže nijak vyhnout, je stižen pošetilostí. Ještě pošetilejší by ale bylo, kdyby se po městě procházel v rudém plášti a prsním pancíři jégrovkové bavlny. Zvykli jsme si, že máme komise pro obřad a zprávy o obřadu a děláme poněkud mdlé kompromisy ohledně obřadu anglikánské církve. Možná bychom proto měli dospět ke kompromisu, že všichni biskupové mají nosit jégrovkové ornáty a mitry. Král byl zase mohl trvat na tom, že bude nosit jégrovkovou korunu. Nemyslím ale, že by to dělal, protože na to rozumím logice celé věci příliš dobře. Moderní monarcha, rozumný chlapík, nosí korunu tak zřídka, jak jen může, ale když už ji nosí, pak jediné k čemu je koruna dobrá je to, že je to koruna. Dovolte mi tedy, abych onoho neznámého gentlemana ve vlněném odění ujistil že bílá náprsenka je tu jen od toho, aby to byla bílá náprsenka. Je možná nemožně tuhá, ale jisté je, že je to její jediná přednost.
Buďme tedy, když přijde na Vánoce, důslední a buď zvyky dodržujme, nebo je nechme být. Když se vám nelíbí jejich symbolika a sentiment, pak se vám nelibí Vánoce, nechte je být a slavte si něco jiného. Doporučil bych narozeniny pana M’Cabe. Nepochybně byste mohli mít jakési vědecké Vánoce se zdravým pudingem a velmi poučnými dárky napěchovanými v jégrovkových punčochách, běžte a užijte si je. Pokud se vám takové věci líbí, pak jste určitě správní chlapíci a máte ty nejlepší úmysly. Nemám pochyb o tom, že máte skutečný zájem o lidstvo, ale nedokážu si představit, že by se lidstvo nějak moc zajímalo o vás. Lidstvo je od samého svého počátku a svou samou povahou nehygienické. Je v přírodě výjimkou do té míry, že něj přírodní zákony pro ně vlastně nic neznamenají. Vánoce jsou nyní napadány také z hlediska obecné lidskosti. Ouida (francouzsko anglická spisovatelka z přelomu 19. a 20. století) je nazvala svátky pobíjení a žravosti. Pan Shaw naznačoval, že je vymysleli chovatelé drůbeže. To je třeba uvážit, než to bude ještě povážlivější.
Nevím, zda by si nějaké zvíře zabité o Vánocích žilo lépe nebo hůře, kdyby žádnýchVánoc či vánočních večeří nebylo. Vím ale, že bojující a trpící bratrstvo, ke kterému patřím a za vše mu vděčím, Lidstvo, by se mělo mnohem hůř, kdyby nebylo Vánoc či vánočních večeří. O tom, zda měl krocan, kterého dal Scrooge Bobu Cratchitovi příjemnější nebo melancholičtější život, nemohu ani spekulovat. Znám ale dva fakty, stejně jistě jako vím, že mám dvě nohy, totiž to, že Scoorge si polepšil tím, že krocana dal a Cratchit šťastnější proto, že ho dostal. Do života a smrti krocana mi není nic, ale na Scroogově duši a Cratchitově těle mi záleží. Nic mě nemůže donutit, abych vrhal temný stín na lidské domovy, ničil lidské svátky, urážel lidské dary či lidskou dobročinnost, kvůli nějakému hypotetickém vědění, které příroda před našima očima skryla. My všichni muži a ženy jsme na jedné lodi na rozbouřeném moři. Jsme si navzájem zavázáni hroznou a tragickou loyalitou. Pokud chytáme žraloky kvůli jídlu, nechť jsou zabiti, co nejšetrněji, ať si kdo chce žraloky miluje, hýčká je, váže jim kolem krku stužky, dává jim cukr a učí je tancovat. Jakmile by ale někdo začal tvrdit, že žraloka je třeba hodnotit v poměru k námořníkovi, nebo že by se chudákovi žralokovi mělo dovolit tu a tam nějakému negrovi ukousnout nohu, pak bych ho pohnal před vojenský soud, protože je pro loď zrádcem.
A když už mluvím o tomhle protivánočním humanitářství, je vhodné dodat, že jsem velmi ostře proti vivisekcím. Tedy, pokud by se konala nějaká vivisekce jsem proti ním. Proti pitvání psů zaživa jsme právě ze stejného důvodu, z jakého jsem pro pojídání mrtvých krocanů. Souvislost nemusí být zřejmá, to ale působí podivně nezdravý stav moderního myšlení. Jsem zrovna tak proti kruté vivisekci jako proti krutému protivánočnímu asketissmu, protože obojí zahrnuje narušení stávajících vztahů a otřesení normálních dobrých citů kvůli čemusi intelektuálnímu, fantastickému a odlehlému. Když se díváte na chudou ženu, jak hladově zírá na uzenáče, není ani lidské ani humánní myslet ne na očividné ženiny city, ale nepředstavitelné city mrtvého uzenáče. Podobně není ani lidské ani humánní, pokud při pohledu na psa uvažujete o tom, jaké theoretické objevy byste mohli učinit, kdybyste psovi mohli vyvrtat díru do hlavy. Jak humanitářova smyšlenka o citech skrytých v uzenáči tak fikce člověka provádějícího vivisekci o vědění skrytém ve psu, jsou nezdravé fantasie proto, že narušuje zdravý lidský rozum, který je jistý kvůli čemusi, co je nezbytně nejisté. Když chce někdo provést vivisekci, hodlá provést cosi nesporně hrozného, aby udělal cosi, co může a nemusí být užitečné. Protivánoční humanitář, který se snaží mít pro krocana pochopení, které pro něj člověk mít nemůže , ztrácí pochopení, které již měl pro štěstí milionů chudých.
V naší době není nic zvláštního, že se šílené extrémy ve skutečnosti setkávají. Proto jsem měl vždy dojem, že brutální imperialismus a tolstojovské neodporování jsou nejen protiklady, ale že jsou totéž. Je to jedna a tatáž opovrženíhodná myšlenka, že zdolávání nelze odporovat, že na něj nelze nahlížet ze dvou hledisek, z pohledu dobyvatele a dobývaného. Tak třeba abstinentismus a opravdu šílené prodávání ginu a nezřízené pití mají naprosto shodnou morální filosofii. Obojí se zakládá na ideji, že lihoviny nejsou nápoje, ale drogy. Jsem si ale obzvláště jist tím, že krajnost vegetariánské lidstvo je, jak už jsem řekl, podobné extrému vědecké krutosti—jedno i druhé dovoluje pochybné spekulaci, aby se vměšoval do běžné lidské dobročinnosti. Zdravé morální pravidlo v takových věcech jako je vvisekce se mi vždy samo předkládá tímto způsobem. Není ethické nutnosti nezbytnější a životně důležitější, než je tato: že kasuistické výjimky lze připustit, ale je nutno je připouštět jako výjimky. A z toho myslím plyne, že si v děsivých situacích můžeme sice dělat děsivé věci, ale musíme si být docela jistě, že jsme opravdu a už v takové situaci. Všichni rozumní moralisté tak připouští, že někdy může člověk zalhat, nikdo z nich by ale nesouhlasil s tím, aby se malým klukům říkalo, aby se ve lhaní cvičili pro případ, že by jednou potřeboval říct nějakou ospravedlnitelnou lež. Podobně morálka často ospravedlňovala zastřelení nějakého zloděje nebo lupiče. Neospravedlnila by ale to, aby někdo vešel do vesnické nedělní školy a postřílel všechny malé kluky, kteří by vypadali, že by z nich mohli vyrůst zloději. Potřeba může vyvstat, ale musí vyvstat. Zdá se mi docela zřejmé, že když překročíte tento limit, vykročíte z okraje útesu.
Nu, ať už je trápení zvířete nemorální věc nebo ne, je to přinejmenším cosi děsivého. Patří to řádu výjimečných a navíc zoufalých činů. Bez mimořádného důvodu bych zvířeti těžce neublížil, pokud bych měl mimořádný důvod, udělal bych to. Kdyby kupříkladu mně a mou rodinu pronásledoval zdivočelý slon a já bych ho mohl jedině zastřelit tak, že by v bolestech umíral, pak by musel v bolestech zemřít. Ale byl by tu ten slon. Neudělal bych to nějakému hypotetickému slonovi. Nu a to je myslím slabé místo, které jsem vždy viděl v argumentaci stoupenců vivisekce: „Představte si, že vaše manželka umírá.“ Vivisekci nedělá muž, kterému umírá manželka. Kdyby to tak bylo, pak by mohla být povýšena na úroveň okamžiku, stejně jako třeba lhaní, či krádež chleba či jiné ošklivé počínání. Tenhle ošklivý čin je prováděn chladnokrevně, v klidu a muži, kteří neví jistě, jestli to bude komukoliv k užitku, muži o nichž lze nanejvýš říct, že snad mohou přispět k počátku nějakého objevu, který možná zachrání život ženy kohosi jiného kdesi ve vzdálené budoucnosti. Je příliš chladné a vzdálené sebrat nějakému činu jeho bezprostřední hrůzu. Je to něco jako učit dítě lhaní kvůli nějakému velkému dilematu, ke kterému ani nemusí dospět. Děláte cosi krutého, ale děláte bez dostatečné vášně, aby to bylo něco laskavého.
Tolik k tomu, proč jsem proti vivisekci a závěrem bych rád řekl, že všichni lidé stejného smýšlení v této věci, které znám svou argumentaci nesmírně zeslabují tím, že svůj útokna vědeckou zvláštnost, o které vědí, že u ní lidské srdce zpravidla stojí na jejich straně spojují s útokem na universální lidský obyčej o kterém vědí, že lidské srdce na jejich straně vůbec není. Slyšel jsem například humanitáře, kteří mluvili tak, jako by vivisekce a lov byly jedno a to samé. Rozdíl mi přijde prostý a ohromný. Při lovu jde člověk do lesa a mísí s jeho existujícím životem. Ničitelem se stává jen v tom prostém a zdravém smyslu v němž se jsou ničiteli všichni tvorové. Pro jednu chvíli se jim stává tímtéž, čím jsou oni pro něj—jiným zvířetem. Při vivisekci bere člověk prostšího tvora a podrobuje ho rafinovanostem, kterým ho nemůže podrobit nikdo než člověk a za něž je tedy člověk se vší vážností a hrůzou zodpovědný.
Mimoto nadále platí, že si o těchto Vánocích důkladně pochutnám na krocanovi a vůbec to nebude tak, že bych (jak říkají vegetariáni) to dělal proto, že mi nedochází, co dělám, nebo proto, že bych věděl, že dělám něco špatného, nebo že bych to dělal s hanbou nebo pochynostmi nebo s fundamentálně neklidným svědomím. V jistém smyslu docela dobře vím, co dělám a v dalším smyslu nevím, co dělám. Jak jsem už řekl, Scoorge, Cratchis a já jsme všichni na jedné lodi, já a krocan jsme lodi, které se míjí ve tmě a navzájem se zdraví. Přeji mu vše dobré, ale je opravdu prakticky nemožné odhalit, zda s ním dobře zacházím. Mohu se vyhnout tomu, abych ho nějak zvlášť a uměle týral, a také se tomu s hrůzou vyhýbám, abych do něj pro zábavu strkal špendlíky a pro vědecký výzkum do něj řezal noži. Ale zda tím, že ho pomalu krmím a rychle zabiju pro potřebu svých bratří, vylepšuji v jeho vážných očích jeho vlastní podivnou a samostatný osud, zda jsem z něj v Božích očích udělal otroka nebo mučedníka, nebo někoho koho bozi milují a on umírá mladý—to je možnostem mého poznávání vzdáleno víc než než nejodlehlejší složitosti mystiky či theologie. Krocan je okultnější a úžasnější, než všichni andělé a archandělé. Nakolik nám Bůh částečně odhalil andělský svět, zčásti nám i řekl, co takový anděl znamená. Bůh nám ale nikdy neřekl, co znamená takový krocan. A pokud půjdete a budete hodinu či dvě upřeně hledět na živého krocana, zjistíte nakonec, že ono tajemství se jen zvětšilo a ne zmenšilo.