Demagogové a mystagogové

Demagogues And Mystagogues

Slyšel jsem jednou nějakého člověk označit naši dobu jako dobu demagogů. K tomu mohu říct, obdivuhodně rozumnými slovy vzteklého drožkaře z Pickwicka, že „to jsou řeči politický, a tím pádem to nejni pravda“. Tahle doba není ani zdaleka dobou demagogů, nýbrž dobou mystagogů (těch, kdo zasvěcují, uvádí do tajemství, pozn. překl.). Tahle doba ani zdaleka není časem, kdy by se věci chválily proto, že jsou populární, pravda je taková, že tohle je možná vůbec první doba v celých dějinách světa, kdy lze věci chválit protože jsou nepopulární. Demagog dosahuje úspěchu proto, že se postará, aby mu lidi rozuměli, i když za to, aby mu někdo rozuměl nestojí. Mystagog uspěje protože se mu podaří nebýt pochopen, i když zpravidla ani za neporozumění nestojí. Gladstone byl demagog, Disraeli mystagog. Ale naše doba je zvláštní tím, že v ní člověk své zboží nabízet ne jako něco universálního, ale jako něco, čemu obchodníci říkají „specialita“. Víme to všichni, kupříkladu, o moderním umění. Michelangelo a Whistler byli kupříkladu oba výteční umělci, ale jeden je zjevně veřejný, druhý očividně soukromý, či spíše vůbec očividný není. Michelangelovy fresky jsou nesporně lepší, než odpovídá obecnému mínění, ale jejich cílem jednoduše je podněcovat obecné mínění, aby si o nich udělalo úsudek. Whsitlerobvy obrazy často vypadají, jako by se chtěly obecnému mínění vyhnout, dokonce se zdá, že unikají i obecnému obdivu. Jsou prchavé, skrývají se, utíkají dokonce i před chválou. V Michelangelových časech se jistě mnoho umělců prohlašovalo za velké umělce, i když byli neúspěšní. Za velké umělce se neprohlašovali proto, že byli neúspěšní, to je zvláštnost naší doby, která je výslovně předpojatá proti populaci.
Další příklad čehosi podobného lze najít v posledních pojetích humoru. Zdravá tradice lidstva tomu chtěla, že vtip měl být něčím, co lidi baví, vtip, který je nebaví, je k ničemu, zrovna tak, jako je k ničemu oheň, který nehřeje. Ovšem dočkali jsme se toho, že proces utajování a aristokracie pronikl i do vtipů. Pokud se vtip nepovede a takříkajíc se rozplácne na zemi jedna malá škola estétů po nás chce, abychom si všímali jen toho s jakou nezvyklou elegancí padal a jak dokonale rozplácnutý zůstal ležet na zemi. Starou ideu, že takový vtip se do společnosti nehodil, nahradila nová aristokratická idea, že společnost nestojí za vtip. Vnesli takřka šílený individualismus právě do té formy komunikace, která je obzvláště a burácivě společná. Udělali tajnosti dokonce i z lehkovážností. Způsobili, že smích je osamělejší než slzy.
Je tu ještě třetí věc na kterou mystagogové v poslední době aplikovali methody tajné společnosti. Má na mysli způsoby či chování. Lidé, kteří chtěli vytýkat obhroublost poukazovali na dobré způsoby jako něco rozumného a běžného, dnes se se je snaží ukazovat jako něco soukromého a zvláštní. Namísto toho, aby člověku, který překáží na ulici nebo před krbem řekli: „Měl byste se umět chovat lépe“, říkají „Samozřejmě, vy nic lepšího neumíte.“
Četl jsem zrovna zábavnou knížku lady Grove nazvanou „The Social Fetich“ (Společenský fetiš), která touhle nový speicalisací a mystifikací přímo překypuje. O lady Grove nutno říci, že má jisté svobodnější a ctihodnější vlastnosti staré whigovské aristokracie a také její nádhernou světskost a podivnou víru v pomíjivé módy naší politiky. Mluví kupříkladu o hurávlasteneckém imperialismu se zdravým anglickým opovržením a dokáže ocenit zatoulané a poutavé pravdy a správně je zaznamenává—například větší demokracii v jižních a katolických zemí Evropy. Pokud ale jde o to, jak pojednává o společenském uspořádání, nutno poctivě říct, že je obyčejný mystagog. Na rozdíl od slušného demagoga nechce, aby jí lidé porozuměli, chce aby si palčivě a bolestně uvědomovali, že jí nerozumí. Její oblíbenou metodou je, že lidi zastraší, aby nedělali docela neškodné věci tím, že jim řekne, že pokud je dělají, budou stejní jako lidé, kteří dělají jiné věci, stejně neškodné. Pokud se ptáte po něčí matce (nebo někom jiném), pak jste z těch lidí, co mají doma peřiňák, nebo peřiňák doma nemají. Už jsme zapoměl jak to bylo, a troufám si říct, že na to zapomněla i ona. Pokud vycházíte z běžné důstojnosti slušného občana a řeknete, že nevidíte nič špatného, když má někdo matku nebo peřiňák, pak by vám odpověděla, že vy to samozřejmě nevidíte. Tohle já označuju za počínání mystagogs. Je to vulgánější, než počínání demagoga, protože je to mnohem snazší.
Na prvním místě chci zdůraznit, že tenhle druh aristokracie je v podstatně nový. Všichni staří despotové byli demagogové, přinejmenším byli demagogy vždy, když se pokoušeli opravdu potěšit či ovlivnit demos, lid. Pokud nalévali pivo svým vasalům bylo to proto, že jak oni, tak jejich vasalové měli pivo rádi. Pokud (v trošku jiné náladě) lili na své vasaly roztavené olovo, bylo to proto, že oni i jejich vasalové roztavené olovo opravdu neměli rádi. Ani s olovem, ani s pivem ale nedělali žádné tajnosti. Netvrdili: „Nemáte rádi roztavené olovo? Ahá!, ovšemže, to vy ne, vy jste nejspíš z těch, kteří mají radějipivo…Ani nemá cenu po vás chtít, abyste si představili ten podtón psychologického potěšení, které vytříbená osoba cítí i pod zdánlivým šokem z roztaveného olova.“ Dokonce i tyrani, když chtěli být populární, se snažili lidem dopřát zábavu a potěšení a nepokoušeli se lid dovést k přehnanému úžasu tím, že by mu dávali něco, co by měl pokládat za potěšení. Zrovna tak se před lidem stavěla aristokracie. Aristokraté se pokoušeli na lidstvo zapůsobit tím, že ukazovali vlastnosti, které lidstvo obdivuje, jako je udatnost, veselí, nebo i třeba pouhá okázalá nádhera. Aristokracie mohla mít takových věcí víc, ale demokracie se z nich těšila rovným dílem. Dávalo mnohem víc smysl vystavit se obdivu za to, že jste vypili za jedno posezení tři lahve portského, než se (jako Lady Grove) vystavit obdivu za to, že považujete za správné říkat „portské víno“, kdežto ostatní lidé myslí, že je správné říkat „portské“. Nevím, zda záliba lady Grove v portském vínu (myslím slova portské víno) jen kus pouhého nesmyslu, je to ale přinejmenším dobrý příklad toho, jak marné jsou takové zkoušky dokonce i pokud jde o pouhý rod. „Portské víno“ je možná označení, které se používá v jistých dobrých rodinách, ale nespočet aristokratů říká „portské“ a všechny číšnice říkají portské víno. Celé je to snad i triviálnější, než nákup lístků na tramvaj a dalšími rozvažováními lady Grove se zabývat nebudu. Pominu zajímavou theorii, že se Jonese (zjevně i tehdy, pokud je to váš nejdražší přítel) ptát „Jak se paní Jones?“ a ne Jak se daří vaší paní?“ a nechám bez povšimnutí i vášnivá prohlášení o přehozech přes postel (tuším), která mi jaksi nerozproudila krev.
Pravda o celé věci je skutečně prostá. Aristokracie je tajná společnost a platí to zejména tehdy, když je jako v moderním světě, prakticky plutokracií. Hlavní ideou tajné společnosti je měnit heslo. Lady Grove přirozeně upadá do čiré zvrácenosti, protože podvědomě cítí, že si lze anglický lid držet lépe od těla neustávajícím proudem nových testů, než trváním na několika málo starých. Ví, že vzdělaná „střední třída“ má jakýsi pojem, že příliš obyčejné říkat portské víno a proto tu myšlenku obrací—a říká, že člověk, který říká „portské“ se také ptá „jak se daří vaší paní?“ Říká to proto, že ví, že obě formulace jsou docela zřejmé a rozumné.
Mám za to, že jediné, co se na to dá říct nebo udělat bude použít stejný princip smělé mystifikace i z naší strany. Nevidím důvod, proč bych nemohl napsat knížku Etiketa Fleet Street a vyděsil každého, aby se téhle rušné ulici vyhýbal pomocí tajuplných náznaků omylů, jichž se tu obvykle lidé dopouští. „Tohle je ten typ člověka, který půjde se zelenou vázankou do trafiky. “ nebo „Vám nepřipadá nic špatného na tom, když si ve čtvrtek dáte k pití Benediktina?…No, samozřejmě, vám to divné nepřijde.“ Mohl bych s vášnivým znechucením a opovržením prohlašovat „Člověk, který je schopný psát sonety a triolety je schopný šplhat po omnibusu s deštníkem v ruce.“ Vypadá to jako velmi prostá methoda, pokud ji někdy dokonale zvládnu, možná bych i mohl vládnout Anglii.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s