Pohádky

Fairy Tales

Nějací přesmíru vážní a povrchní lidé (skoro všichni velmi povrchní lidé totiž jsou takoví) prohlásili, že pohádky jsou nemorální. Své tvrzení zakládají na jakýchsi nahodilých okolnostech nebo politováníhodných incidentech, ke kterým došlo při válce obrů a kluků a nějakých případech, kdy se kluci dopustili nemilých podvodů, ba kanadských žertíků. Jejich námitka je ale nejen falešná, ale ve skutečnosti přímo odporuje faktům. Pohádky jsou v jádru morální nejen v tom smyslu, že jsou nevinné, ale i v tom smyslu, že jsou didaktické, morální v tom smyslu, že moralisují. Klidně můžeme mluvit o svobodě říše pohádek, ale podle všech nejlepších oficiálních zdrojů bylo v pohádkové říši svobody pramálo. Pan W. B. Yeats a další citlivé moderní duše pociťující, že moderní život je zrovna tak černé otroctví jako každý jiný útisk lidstva (a to mají pravdu) popisovali obzvláště zemi elfů jako místo naprostého uvolnění a nenucenosti – místo, kde se může duše obrátit libovolným směrem jako vítr. Věda odsuzuje ideu vrtošivého Boha, ale páně Yatesova škola tvrdí, že v takovém světě je jeden každý vrtošivým bohem. Sám pan Yates stokrát řekl oním smutným a nádherným stylem, který jej činí prvním ze všech anglicky píšících básníků (neřeknu anglických básníků, protože Irové jsou důvěrně obeznámeni s praxí fyzického napadání) a jak říkám, stokrát vyvolával obraz hrozné svobody obyvatel pohádkové říše, kteří ztělesňují konečnou anarchii umění:
„Where nobody grows old or weary or wise,
Where nobody grows old or godly or grave.“ (Kde nikdo nestárne, neznaví, nezmoudří/kde nikdo nestárne, nezbožní, nevážní pozn. překl.)
Já ale koneckonců pochybuji (a je šokující něco takového říct) zda pan Yates doopravdy zná filosofii obyvatel pohádkové říše. Není dost prostý, není dost hloupý. I když bych to neměl říkat, pokud jde o dobrou a zdravou lidskou stupiditu, s panem Yeatsem bych zametl kdykoliv. Obyvatelé říše pohádek mají raději mně než pana Yatese, víc mi rozumí. A mám své pochybnosti o tom, zda tenhle pocit svobodných, nespoutaných duchů na vršcích kopců nebo vln jsou skutečně těmi ústředními a prostými duchy lidové moudrosti. Myslím, že básníci se dopustili omylu: jelikož je svět pohádek jasnější a rozmanitější, než je svět náš, zdálo se jim, že je méně morální, ve skutečnosti je ale jasnější a rozmanitější, protože je morálnější. Představme si, že by se někdo mohl narodit v moderním vězení. Je to samozřejmě nemožné, protože v moderním vězení se nemůže přihodit nic lidského, třebaže v dávných kobkách se občas něco lidského přihodit mohlo. Moderní vězení je vždy nelidské a to i tehdy, pokud se tam s vězni nelidsky nezachází. Představme si ale, že by se v moderním vězení narodil člověk a zvykl si na smrtelné ticho a nechutnou lhostejnost a představme si, že by pak dostal svobodu a byl vypuštěn do života a smíchu Fleet Street. Myslel by si samozřejmě, že literáti z Fleet Street jsou svobodné a šťastné plémě, jenže ke vší smůle a ironii, prvý opak je pravdou! A právě tak oni udření nevolníci Fleet Street, když jen koutkem oka zahlédli obyvatele říše pohádek, měli za to, že oni naprosto volní jsou. Jenže pohádkové bytosti se novinářům podobají v tomhle a mnoha jiných ohledech Jedni i druzí jsou navenek veselí a klamavě krásní. I víly z pohádek i novináři vypadají líbezně a bezprávně, obojí se zdají příliš výteční, než aby sestoupili do ošklivosti každodenní povinnosti. Je to ale iluse vytvořená náhlou sladkostí jejich přítomnosti. Žurnalisté žijí pod zákone a to samé ve skutečnosti platí o říši pohádek.
Pokud pohádky opravdu čtete, všimnete si, že se jimi z jednoho konce na druhý vine jedna idea—totiž idea, že pokoj a štěstí mohou existovat jen za určitých podmínek. Tato idea, jež je jádrem ethiky, je také jádrem příběhů pro děti. Veškeré štěstí světa pohádek visí na vlásku, na jediném vlásku. Popelka může mít šaty utkané na nadpřirozených stavech a zářící nadpozemskou krásou, ale než odbije půlnoc, musí se vrátit. Král může pozvat na křtiny sudičky, ale musí je pozvat všechny, nebo se stane něco hrozného. Modrovousova žena smí otevřít každé dveře s výjimkou jediných. Poruší se slib daný kočce, a špatně se povede celému světu. Poruší se slib žlutému trpaslíkovi, a zle se povede celému světu. Děvče se může stát chotí samotného boha lásky, jen pokud se ho nikdy nepokusí ani zahlednout, jen co se na něj podívá, on zmizí. Děvče dostane skříňku pod podmínku, že ji neotvře, a když ji otevře, vyvalí se z ní všechna neštěstí světa. Muž a žena jsou uvedeni do zahrady pod podmínkou, že nepojí jednoho plodu, sní ho a přijdou o potěšení ze všech plodů země.
Páteří vší lidové moudrosti, všeho folkloru, je tedy tato velká idea, totiž idea, že veškeré štěstí visí na jediné tenké zápovědi, všechny positivní radosti závisí na jedné negativní. Nu a je zřejmé, že existuje mnoho filosofických a náboženských idejí, které se tomu podobají nebo tím jsou symbolisovány, ale těmi se tu nezabývám. Je jistě zřejmé, že všechna ethika se má učit podle tohoto pohádkového tónu, že totiž pokud člověk udělá něco zakázaného, ohrožuje tím vše, čeho se mu dostalo. Když muž poruší slib daný své ženě, musí mu být připomenuto, že i kdyby jeho žena byla kočka, pohádkový příklad nasvědčuje tomu, že je jeho počínání neprozřetelné. Zloději, který se zrovna chystá někomu vykrást sejf dlužno zlehka připomenout, že se ocitá ve zlověstném postavení krásné Pandory: chystá se zvednout zapovězené víko a vypustit netušená zla. Klukovi, který někomu vlezl na jabloň a krmí se tam jablky nutno připomenout, že se ocitl v mystickém okamžiku svého života, kdy ho jedno jablko může okrást o všechna ostatní. To je hluboká morálka a mravní ponaučení z pohádek, které ani zdaleka není bezzákonné, ale naopak míří k jádru veškerého práva. Na rozdíl běžných ethických knih, které pro každé přikázání Desatera hledají racionalistické odůvodnění, nachází pohádky velký mystický základ všech přikázání. Jsme v této říši pohádek jen trpěni, není na nás, abychom se přeli o podmínky, za nichž se těšíme nespoutanému vidění světa. Zápovědi jsou vskutku neobyčejné, ale to samé platí o přivoleních. Idea vlastnictví, jablek, které patří někomu jinému, je nepříjemná. Je divné a zvláštní, že nemohu bezpečně vypít deset lahví šampaňského, ale divné a zvláštní je i samo šampaňské, když se nad tím zamyslíme. Pokud jsem vypil pohádkový nápoj, pak je jen spravedlivé, abych ho pil podle pohádkových pravidel. Nemusíme vidět přímou logickou souvislost mezi třemi krásnými stříbrnými lžičkami a velkým ošklivým policajtem, ale koneckonců, kdo kdy v pohádkách vidí přímou logickou souvislost mezi třemi medvědy a obrem, nebo mezi růži a řvoucím netvorem? Takovými pohádkami se můžeme těšit nejen proto, že jsou morálně naučné, ale můžeme se těšit i samotnému naučení, protože nás uvádí do říše pohádek, tedy současně do světa úžasu a světa boje.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s