Tom Jones a morálka

Tom Jones and Morality

Je velmi správné oslavit dvou sté výročí Henryho Fieldinga, i kdyby ho oslavovaly, pokud lze zjistit, jen noviny. Chtěli bychom příliš, kdybychom očekávali, že taková chronologická náhoda přiměje lidi, kteří o Fieldingovi píší, aby ho začali číst, tenhle druh opomíjení je jen jiné jméno pro slávu. Velký klasik je někdo, koho může člověk chválit, aniž by ho četl. To samo o sobě není tak docela nespravedlivé, naznačuje to jen jistý respekt k názorům a pevným závěrům masy lidstva. Nikdy jsem nečetl Pindara (teď myslím Řeka Pindara, Petera Pindara jsem samozřejmě četl), ale pouhý fakt, že jsem ho nečetl by mi neměl bránit, a docela jistě mi nezabrání, abych mluvil o „Pindarových mistrovských dílech“ nebo o „velkých básnících, třeba Pindarovi a Aischylovi“. Velmi učení lidé jsou v tomhle zrovna tak hrubě nevzdělaní jako v mnoha jiných věcech a posice, kterou zaujímají je opravdu dost nerozumná. Pokud nějaký běžný novinář, nebo obecně sečtělý čtenář udělá narážku na Villona nebo na Homéra, považují za docela triumfální úšklebek, když jim mohou říct: „Ale vždyť vy přece nedokážete číst středověkou francouzštinu“ nebo „ale vy přece neovládáte homérskou řečtinu“. To ale není triumfální úšeklebek, on to vlastně není vůbec žádný úšklebek. Člověk má stejné právo používat ve své řeči daná a tradiční fakta lidských dějin, jako má právo používat každou jinou část společných lidských informací. A pro člověka, který neumí francouzsky je právě tak rozumné předpokládat, že Villon byl dobrý básník, jako bude rozumné pro člověka, který nemá smysl pro hudbu předpokládat, že Beethoven byl dobrý skladatel. Jen to, že pro hudbu nemá smysl mu nedává důvod, aby předpokládal, že že pro ni nemá smysl celé lidské plémě. Jen z toho, že jsem ignorant (a ano, jsem) ještě neplyne, že jsem taky podváděn. Člověk, který by nepochválil Pindara, dokud by nečetl, by byl pěkně mizerný nedůvěřivec, skeptik nejhoršího druhu, který pochybuje nejen o Bohu, ale i o člověku. Byl by jako někdo, kdo neoznačí Mount Everest za nejvyšší horu, dokud na ni nevyšplhá. Byl by jako člověk, který by nepřipustil, že na severním pólu je zima, dokud by se o tom na místě nepřesvědčil.
Já si ale myslím, že tenhle proces má limit, a to velmi legitimní limit. Myslím, že člověk může chválit Pindara, aniž by rozeznal vršek a spodek řeckého písmene. Myslím ale, že pokud někdo chce na Pindara nadávat, pokud ho chce odsuzovat, vyvracet a zcela odhalovat, pokud se chystá ukázat, jak úplný ignorant a naprostý podvodník to byl, pak by bylo možmá docela v pořádku—a rozhodně by ničemu neuškodilo—pokud by trochu uměl řecky a něco si i od Pindara přečetl. A řekl bych, že to samé bude platit i v případě, pokud by kritik chtěl ukázat, že byl Pindar pohoršlivě nemorální, chorobně cynický a nízký či zvěrský ve svém pohledu na život. Pokud lidé takhle útočí na Pindarovu morálku, docela by mě mrzelo, pokud by nečetli řecky a pokud přicházejí s takovými útoky proti Fieldigově morálce je mi jen líto, že nedokáží číst anglicky.
V zahraničí podle všeho existuje mimořádná představa, že Fielding snad byl spisovatel nějak amorální či pohoršlivý. Byl jsem šokován množstvím úvodníků, literárních a jiných článků, které se o něm zrovna teď píší a které se nesou v duchu podivných omluv za takového člověka. Jeden kritik říká, že si koneckonců nemohl pomoci, protože žil v osmnáctém století, další říká, že musíme brát v potaz měnící se způsoby a ideje, další připomíná, že tak docela nepostrádal velkorysé a lidské cítění a ještě další poukazuje na to, že se koneckonců snažil držet několika málo z méně významných ctností. Co to všecko vlastně má znamenat. Fielding popsal Toma Jonese, jak se ubírá jistou cestou, po níž bohužel pokračuje velké množství mladých mužů. Není třeba vysvětlovat, že Henry Fielding věděl, že je to cesta nešťastná. To věděl i Tom Jones. O to, jak moc nešťastná to je cesta mluvil velmi obsáhle, skoro by se dalo říct, že říkal, že mu zničila život. Každý kdo si dá tu práci a knížku si přečte si tu pasáž může najít. Je mnoho důkazů (i když v tomto případě mystické a nepřímé povahy), že si Fielding nejspíš myslel, že je lepší být Tom Jones,než být naprostý zbabělec a křivák. Neexistuje ale ani zlomek, ani vlákno, ani špetka důkazu, který by nasvědčoval tomu, že si Tom Fielding myslel, že je lepší být Tomem Jonesem, než dobrým člověkem. Jediné oč mu jde, je popsat jeden určitý a velmi reálný typ mladého muže, mladého muže, jehož vášně a sobecké nutnosti někdy vypadaly silnější než cokoliv jiného v něm.
Praktická morálka Toma Jonese je špatná, i když vzato duchovně není tak špatná jako praktická morálka Arthura Pendennise nebo praktický morálka Pipova a jistě se v ničem nepodobá hluboké praktické nemorálnosti Daniela Deronda. Praktická morálka Toma Jonese je špantá, nevidím ale důkaz o tomu, že by byla nějak zvlášť špatná jeho theoretická morálka. Většině moderních mladých mužů aby žili aspoň na úrovni theoretické morálky Henry Fieldinga. Kdyby žili podle podle theoretické ethiky Toma Jonese vyrostli by náhle na úroveň archandělů. Tom Jones pořád žije, se všemi svými přednostmi i neduhy, chodí po ulicích, denně ho potkáváme. Potkáváme ho, pijeme s ním, kouříme s ním, mluvíme s ním, mluvíme o něm. Jediný rozdíl je v tom, že už nám chybí intelektuální odvaha o něm psát. Jednu svrchovanou a ústřední lidskou bytost, Toma Jonese, rozdělujme na mnoho samostatných aspektů. Necháváme pana J. M. Barrie psát o jeho dobrých okamžicích a dělat ho lepším, než v skutečnosti je. Necháváme Zolu, aby o něm psal v jeho horších chvílích a dělat ho mnohem horšího, než ve skutečnosti je. Necháváme Maeterlincka oslovovat ony chvíle duchovní paniky, o nichž ví že jsou zbabělé, necháváme pana Rudyarda Kiplinga oslavovat ony okamžiky brutality, o nichž ví, že jsou ještě mnohem zbabělejší. Nechávám o obscénnostech tohoto běžného člověka psát obscénní autory. O tom, co je na tomto obyčejném člověku čisté necháváme psát puritánské autory. Díváme se jednou klíčovou dírkou, která dělá z lidí ďábly a říkáme tomu nové umění. Díváme se jinou špehýrkou, který ukazuje lidi jako anděly, a říkáme tomu nová theologie. Když ale z knihovny vezmeme nějaké staré zaprášené knihy, rozhrábneme trochu zplesnivělého listí a v tomhle zapomenutí a úpadku najdeme nějaké slabé stopy příběhu o úplném člověku, takovém člověku, který chodí venku po chodníku,pak najednou protáhneme obličej a začneme mluvit o obhroublých mravech dávno pominuvší doby.
Pravda je taková, že všechny tyhle věci jsou známoou jisté změny v obecném pohledu na morálku a myslím, že ta změna není k lepšímu. Dospěli jsme k tomu, že morálku v knize spojujeme s jakýmsi optimismem a pohledností, podle nás je morální taková kniha, která pojednává o morálních lidech. Stará idea ale byla skoro opačná, morální kniha byla o nemorálních lidech. Morální kniha byla plná takových obrázků jako je Hogarthova Ginová ulička, nebo Stupně krutosti, či je zaznamenána jako lidový plakát „Hrozný soud Boží“ nad nějakým rouhačem nebo vrahem. Tahle změna má filosofický důvod. Skepse naší doby, která nemá příbytku, dospěla k podvědomému pocitu, že morálka je jen jakousi věcí lidského vkusu—psychologická nahodilost. A pokud existuje dobrota jen v jistých lidských myslích, pak člověk, který chce chválit dobrotu bude přirozeně přehánět, jak moc je přítomná v lidských myslích, nebo množství lidských myslí, v nichž vládne. Každé doznání, že je člověk zkažený je doznáním, že ctnost je visionářská. O každé knížce, která připouští, že zlo je reálné se jaksi neurčitě cítí, že připouští, že dohro je nereálné. Moderní instinkt říká, že je-li lidské srdce zlé, nezbývá nic, co by bylo dobré. Starší pocit byl ale takový, že bylo-li kdy lidské srdce tak zlé, bylo tu i něco dobrého, co dobrým zůstalo—dobro zůstávalo dobrem. Mimo lidské plémě existovala jedna skutečná ctnost, jež skýtala odvetu, k ní se lidé povznášeli, nebo od ní upadali. Proto se také tento zákon samozřejmě dokazoval právě tak z jeho přestoupení, jako z jeho dodržování. Pokud se Tom Jones provinil proti morálce, tím hůř pro Toma Jonese. Fielding neměl dojem, na rozdíl od moderních melancholiků, že každý hřích Toma Jonese jako by rušil kouzlo, nebo bychom snad i mohli říct ničil fikci morálky. Lidé mluvili o tom, že hříšník porušil zákon, ve skutečnosti to ale bylo spíš tak, že zákon zničil hříšníka. A to co moderní lidé označují za hanebnost Fieldingovy svobody je ve skutečnosti spíš jeho přísnost a morální strohost. Kdyby napsal knížku jen o milých a hodných lidech neměl by vůbec pocit, že slouží morálce. Fielding by pana Iana Maclarena považoval za krajně nemorálního a s takovým názorem by se snad i dalo souhlasit. Mluvit pravdu o hrozném zápase lidské duše je jistě velmi elementární část ethiky poctivosti. Pokud není zlá postava, je zlá kniha. Tohle starší pojetí práva a správného jako něčeho, co existuje vně lidské slabosti a bez vztahu k lidské chybě lze pociťovat v nejlehčích a nejvolnějších dílech staré anglické literatury. Obyčejně nedává vůbec smysl označovat Shakspera za velkého moralistu, ale v tomhle konkrétním ohledu byl Shakspere velmi typickým moralistou. Pokaždé když odkazuje k správnému a špatnému je s touhle starou implikací. Správné je správné, i kdyby to nedělal nikdo. Špatné je špatné, i když to všichni špatně chápou.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s