Mrtvý básník

A Dead Poet

S Francisem Thompsonem ztrácíme největší básnickou energii od Browninga. Jeho energie byla trochu podobného druhu. Browning byl intelektuálně složitý, protože morálně byl prostý. Byl příliš prostý na to, aby vysvětloval sám sebe a byl příliš skromný na to, by předpokládal, že druzí potřebují nějaké vysvětlení. Jeho skutečná energie a skutečná Thompsonova energie nachází nejlepší vyjádření ve skutečnosti, že oba básníci měli současně zalíbení v nesmírnosti i zalíbení v detailu. Kterýkoliv imperialista může mít velké ideje, dokud není vyzván, aby měl také nějaké malé. Kterýkoliv vědecký filosof může mít malé ideje, dokud není vyzván, aby měl také nějaké velké. Velcí básníci ale používají i teleskop i mikroskop. Velcí básnící zůstávají skrytí a neznámí ze dvou důvodů: jednou proto, že mluví o něčem příliš velkém, než aby to někdo pochopil, podruhé zas kvůli tomu, že mluví o něčem příliš malém, aby to někdo viděl. Francisi Thompsonovi bylo vlastní obojí. Unikal tím, že byl příliš malý tak, jak unikají mikroby. Unikal také tím, že byl příliš velký, tak jak uniká vesmír. Každý kdo zná poesii Francise Thompsona dobře ví, o čem mluvím. Mohu zmínit dva příklady z paměti. Nemám po ruce knížku, proto posloužím jen neohrabanou parafrází veršů. Byla tu ale jedna báseň s obrazem tak obrovským, že to doslova nějakou dobru trvalo, než ho člověk mohl pojmout, Thompson v ní popisoval večerní zemi s její mlhou, parami a pachy, jak se všechny kroutí vzhůru jakou kouř a pak náhle označí celou zeměkouli za kadidelnici a říká, že jí jakýsi obrovský duch zvolna kývá před Bohem. To je příklad obrazu příliš velkého, než aby se dal pochopit. V paměti mi utkvěl ještě příklad obrazu příliš malého. V jedné své básni říká, že přes propast mezi známým a neznámým vede most „pontifikální smrti“. V tomhle jediném slovu je asi tak deset historických a theologických vtipů. Že kněz je pontifik, že pontifik je stavitel mostů, že smrt je bezesporu most, že smrt koneckonců může být usmiřujícím knězem, že přinejmenším jak kněží, tak mosty dosvědčují fakt, že se věci od sebe mohou navzájem odcizit—tohle všechno a ještě vlastně mnohem víc se opravdu skrývá ve slově „pontifikální“. V poesii Francise Thompsona a poesii vesmíru se můžete propracovávat směrem ven a přece míříte pořád dál a dál dovnitř. Tato svě nekonečna jsou známkou velikosti a jsou známkou velkého básníka.
Pod přílivem chvály, kterou si mrtvý básník nesporně zasloužil, je zřejmý jistý proud diskuse o něm, přinejmenším bylo nutné, aby se časopis Nation autoritativně postavil proti jistým obviněním z morální slabosti a v souvislosti s tím i s dalšími věcmi tu byl jakýsi trvalý rozruch komentářů o tom, jako přitahovaly a jak nakonec postupně přijímal katolické theologické ideje. Je to natolik důležitá otázka, že si myslím, že je nutné ji posoudit a porozumět jí i nyní. Je samozřejmě pravda, že Francis Thompson věnoval postupně víc a víc básním nejen čistě katolickým, ale dalo by se říci, čistě církevním. A je navíc pravda (pokud věci půjdou tak, jak jdou nyní) bude víc a víc dobrých básníků dělat to samé. Básníci se budou klonit ke křesťanskému pravověří a to ze zcela prostého důvodu, protože je to dnes asi ta nejčistší a nejsvobodnější věc, která na světě zbyla. Je nutné mít v tohle naprosto jasno. Když lidé křesťanské církvi imputují specifické neřesti, úplně při tom podle všeho zapomínají, že svět (to jediné, co tu ještě je jiného) má stejných neřestí ještě mnohem víc. Církev byla krutá, ale svět byl ještě mnohem krutější. Církev pletichařila, ale svět strojil úklady ještě mnohem víc. Církev byla pověrčivá, ale nikdy nebyla tak pověrčivá jako svět ponechaný sám sobě.
Nu a básníci naší doby se kloní k církevnímu náboženství přesně proto, že je o něco málo svobodnější, než cokoliv jiného. Vezměme si kupříkladu věc symbolu a obřadnosti. V symbol věří všichni rozumní lidé, někteří rozumní lidé ale nevěří v obřady, pod kterými si, domnívám se, představují symbolismus příliš složitý, propracovaný a mechanický. Kdykoliv ale mluví o ritualismu,mají podle všeho na mysli ritualismus církve. Proč by neměli mít na mysli rituál světa? Je mnohem ritualističtější. Rituál armády, rituál námořnictva, rituál soudu, rituál parlamentu je mnohem ritualističtější. Rituál slavnostní večeře je mnohem ritualističtější. Kněží mohou mít kalich ze zlata s velkými drahokamy,ale aspoň mají jen jeden kalich. Když jdete na společenskou večeři, postaví před vás pět různých pohárů pěti divných a heraldických tvarů, které mají symbolisovat pět různých druhů vína. Je to šílené rozšíření rituálu, kvůli kterému by dr. Percy Dearmer vřískal a skákal vzteky. Biskup nosí mitru, ale není považován více či méně za biskupa podle toho, jestli má mitru podle poslední módy. Švihák je ale švihákem víc či méně podle toho, jak moc módní klobou na hlavě má. Ve světě je kolem symbolů víc povyku, než v církvi.
Kupodivu ale, lidé sice kolem světských symbolů víc nadělají, ale míň pro ně znamenají. Známkou náboženských forem je, že prohlašují cosi neznámého. Známkou světských forem je prohlašují něco známého, ale o čem se ví že to není pravda. Když se papež v encyklice označuje za vašeho otce, je to věc víry nebo pochybností. Když se ale vévoda z Devonshire v dopise podepíše „Váš služebník“ víte, že myslí pravý opak toho, co píše. Náboženské formy jsou přinejhorším pohádky a mohou být pravdivé. Světské formy jsou lži, pravdivé nejsou. Vezměme si bližší příklad. Německý císař má víc uniforem než papež. Jenže všechny papežovy ornáty obsahují nárok na cosi zcela mystického a vystaveného pochybnostem. Mnohé z uniforem německého císaře v sobě mají nárok na cosi, čím císař jistě není není a kdyby byl, tak by to bylo značně nechutné. Papež možná je a možná není náměstek Kristův. Ale Kaiser jistě není anglický plukovník. Kdyby to tak bylo doopravdy, byla by o zrada. Pokud je to pouhý rituál, pak je to nejnereálnější rituál na světě.
Nu, za současné situace se poetičtí lidé jako Francis Thompson budou z výše uvedených důvodů od sekulární společnosti uchylovat k náboženství: v obou jsou houfy symbolů, ale ty náboženské jsou prostší a víc znamenají. Abychom si vzali jeden evidentní případ: kříž je poetičtější než Union Jack (britská vlajka pozn. překl.) Čím prostší je idea, tím plodnější je na variace. Francis Thompson mohl napsat libovolný počet dobrých básní o kříži, protože je to primární symbol. Množství básní, které pan Rudyard Kipling může napsat o na britskou vlajku, je naštěstí omezené, protože Union Jack je příliš složitý na to, než aby z něj vzešel nějaký přepych. Básník jako Francis Thompson může odvozovat trvalé bohaté a rozvětvené významy z dvou prostých faktů jako je třeba chléb a víno. S chlebem a vínem může všude vysvětlit všechno. S franouzským menu ale nemůže vysvětlit nic, leda tak snad sebe. Z komplikovaných idejí žádné další ideje nevzchází. Míšenci se nemnoží. Náboženský rituál přitahuje protože má jakýsi smysl. Náboženská obrazivost, který ani zdaleka není subtilní, je to poslední, co básníkům zbylo. Je to poslední věc, ani zdaleka jen nadlidská, která lidským bytostem zbyla.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s