Vánoce

Christmas
Není nebezpečnějšího nebo nechutnějšího zvyku, než slavení Vánoc dřív,než přijde jejich čas, tak jak to dělám já v tomhle článku. Patří k samotné povaze svátku, že před člověkem vyvstane skvěle a náhle, že v jednu chvíli velký den ještě není a v druhou už je. Do nějakého konkrétního okamžiku se cítíte běžně a smutně, protože je jen středa. A v další chvíli mám srdce poskočí a duše s tělem se pustí do tance jako milenci, protože se z ní v jednom záblesku stane čtvrtek. Předpokládám samozřejmě, že uctíváte Thora (anglické Thursday se vykládá jako původně Thorův den pozn. překl) a jednou za týden slavíte jeho den, možná lidskou obětí. Pokud jste, na druhé straně křesťanský Angličan, pak samozřejmě se stejným výbuchem veselí vítáte příchod anglické neděle. Tvrdím ale, že ať už je pro vás sváteční nebo symbolický kterýkoliv den, je podstatné, aby tu byla zřetelná černá čára mezi ním a časem, který předchází. A všechny zdravé obyčeje spojené s Vánocemi měly ten účinek, aby se někdo nedotýkal, nedíval, nevěděl, nebo nemluvil o něčem dřív, než opravdu přijde ten vánoční den. Proto například děti nikdy nedostávaly dárky dřív, než ve stanovenou hodinu. Dárky byly převázané a zabalené do hnědého papíru, ze kterého tu a tam náhodou vyčuhovala ruka panenky nebo noha koníka. Byl bych rád, kdyby se tento princip týkal i moderních vánočních slavností a publikací. A zejména by se to mělo týkat toho, co se označuje za vánoční čísla magazínů. Editoři svá vánoční čísla vydávají s takovým předstihem, že že čtenář bude spíš ještě s lítostí vzpomínat na krocana z loňského roku, než by se vážně v očekávání upřel ke krocanovi,který ho očekává. Vánoční čísla mají být zabalena do hnědého papíru a čekat na svůj vánoční den. Jak tak uvažuju, raději bych do hnědého papíru zabalil editory. Nechávám každému na uvážení, zda připustí, aby z balíku trčela editorova ruka nebo noha.
Samozřejmě, všechno tohle tajnůstkaření kolem Vánoc je jen sentimentální a ceremoniální, pokud sentimentální a ceremoniální záležitosti nemáte rádi, pak postě neslavte vánoce vůbec. Nikdo vás kvůli tomu nebude trestat a navíc, jelikož už nám nevládnou oni urputní puritáni, kteří pro nás získali občanské a náboženské svobody, nestihne vás trest ani tehdy, pokud je slavit budete. Vůbec mi ale není jasné, proč by se někdo měl otravovat s ceremoniálem, vyjma toho, aby ho obřadně slavil. Pokud něco existuje jen proto, aby to bylo elegantní, pak to dělejte elegantně nebo vůbec. Pokud něco existuje jen proto, že se to hlásí ke slavnostní vážnosti, provádějte to vážně, nebo to nedělejte vůbec. Nemá smysl dělat to mdle, ba v tom není ani žádná svoboda. Dokážu pochopit muže, který před dámou smekne klobouk, protože je to zvykový symbol. Jak říkám, dokážu ho pochopit docela dobře, ba ho vlastně důvěrně znám. Dokážu také pochopit muže, který třeba jako staří kvakeři, před ženou klobouk odmítne smeknout, protože si myslí, že ten symbol je pověra. Jaký smysl ale bude mít předvádět tak nahodilé gesto respektu, když to nebude projev respektu? Respektujeme gentlemana, který před dámou smekne klobouk, respektujeme fanatika, který před dámou klobouk nesmekne. Co si ale pomyslíme o někom, kdo bude držet ruce a v kapsách a požádá dámu, aby mu smekla klobouk, protože se cítí unavený?
To je drzost a pověra v jednom a moderní svět je téhle kombinace plný. Ohromnou ochablost moderní mysli nic neoznačuje nápadněji, než tenhle obecný sklon udržovat staré formy, ale udržovat je neformálně a chabě. Proč brát něco, co mělo být jen uctivé a uchovávat to bez úcty? Proč brát něco, co můžete snadno zrušit jako pověru a pečlivě to uchovávat jako něco protivně nudného? Příkladů tak slaboduchého kompromisu bylo mnoho. Copak nebyla pravda, že se nějaký bláznivý Američan onehdy pokoušel koupit Glastonbury Abbey a kámen po kameni je přepravit do Ameriky? Takově věci nejsou jsou jen nelogické, ony jsou přímo idiotské. Neexistuje žádný zvláštní důvod, proč by měl nějaký vlezlý americký finančník vůbec vzdávat opatství v Glastonbury nějaký zvláštní hold. Pokud mu ale chce hold vzdát, musí to udělat v Glastonbury. Pokud je to záležitost sentimentu, proč by měl to místo kazit? Pokud to není věc sentimentu, proč by tam vůbec chodil? Označovat něco takového za vandalismus je velmi nepřípadné a nefér. Vandalové byli lidé velmi rozumní. V náboženství nevěřili a proto je uráželi, neměli pro jisté budovy žádné využití, proto je bourali. Nebyli ale takoví hlupáci, aby si komplikovali svůj pochod tím, že by sebou vláčeli zlomky stavby, kterou sami poplenili. Když nic jiného, byli aspoň nadřazeni modernímu americkému způsobu myšlení. Neznesvěcovali kameny proto, že by je považovali za posvátné.
Další případ stejné nelogičnosti jsem onehdy zaznamenal na jakémsi „At Home“. Viděl jsem cosi, co vypadalo jako lidská bytost oblečená v černém večerním obleku se sakem, vestou a kalhotami, ale košili měla ze stejné bavlny jako jégrovky. Co může cosi takového znamenat? Pokud někdo považuje hygienu za důležitější než konvenci (a je to sobecký a barbarský názor, protože zvíře, které umírá je hygieničtější než člověk a člověk je mu nadřazen, protože má více konvencí ), pokud je tedy někdo takový, co ho, pak u všech všudy nutí vůbec nějakou náprsenku nosit? Vzít ale oděv, jehož jedinou myslitelnou předností a výhodou je, že je jakousi uniformou a pak je ooblékne neuniformním způsobem, to nedělá ani bohém ani gentleman. Myslím, že pokud anglický důstojník Life Guard nosí uniformu, jen když se tomu nemůže nijak vyhnout, je stižen pošetilostí. Ještě pošetilejší by ale bylo, kdyby se po městě procházel v rudém plášti a prsním pancíři jégrovkové bavlny. Zvykli jsme si, že máme komise pro obřad a zprávy o obřadu a děláme poněkud mdlé kompromisy ohledně obřadu anglikánské církve. Možná bychom proto měli dospět ke kompromisu, že všichni biskupové mají nosit jégrovkové ornáty a mitry. Král byl zase mohl trvat na tom, že bude nosit jégrovkovou korunu. Nemyslím ale, že by to dělal, protože na to rozumím logice celé věci příliš dobře. Moderní monarcha, rozumný chlapík, nosí korunu tak zřídka, jak jen může, ale když už ji nosí, pak jediné k čemu je koruna dobrá je to, že je to koruna. Dovolte mi tedy, abych onoho neznámého gentlemana ve vlněném odění ujistil že bílá náprsenka je tu jen od toho, aby to byla bílá náprsenka. Je možná nemožně tuhá, ale jisté je, že je to její jediná přednost.
Buďme tedy, když přijde na Vánoce, důslední a buď zvyky dodržujme, nebo je nechme být. Když se vám nelíbí jejich symbolika a sentiment, pak se vám nelibí Vánoce, nechte je být a slavte si něco jiného. Doporučil bych narozeniny pana M’Cabe. Nepochybně byste mohli mít jakési vědecké Vánoce se zdravým pudingem a velmi poučnými dárky napěchovanými v jégrovkových punčochách, běžte a užijte si je. Pokud se vám takové věci líbí, pak jste určitě správní chlapíci a máte ty nejlepší úmysly. Nemám pochyb o tom, že máte skutečný zájem o lidstvo, ale nedokážu si představit, že by se lidstvo nějak moc zajímalo o vás. Lidstvo je od samého svého počátku a svou samou povahou nehygienické. Je v přírodě výjimkou do té míry, že něj přírodní zákony pro ně vlastně nic neznamenají. Vánoce jsou nyní napadány také z hlediska obecné lidskosti. Ouida (francouzsko anglická spisovatelka z přelomu 19. a 20. století) je nazvala svátky pobíjení a žravosti. Pan Shaw naznačoval, že je vymysleli chovatelé drůbeže. To je třeba uvážit, než to bude ještě povážlivější.
Nevím, zda by si nějaké zvíře zabité o Vánocích žilo lépe nebo hůře, kdyby žádnýchVánoc či vánočních večeří nebylo. Vím ale, že bojující a trpící bratrstvo, ke kterému patřím a za vše mu vděčím, Lidstvo, by se mělo mnohem hůř, kdyby nebylo Vánoc či vánočních večeří. O tom, zda měl krocan, kterého dal Scrooge Bobu Cratchitovi příjemnější nebo melancholičtější život, nemohu ani spekulovat. Znám ale dva fakty, stejně jistě jako vím, že mám dvě nohy, totiž to, že Scoorge si polepšil tím, že krocana dal a Cratchit šťastnější proto, že ho dostal. Do života a smrti krocana mi není nic, ale na Scroogově duši a Cratchitově těle mi záleží. Nic mě nemůže donutit, abych vrhal temný stín na lidské domovy, ničil lidské svátky, urážel lidské dary či lidskou dobročinnost, kvůli nějakému hypotetickém vědění, které příroda před našima očima skryla. My všichni muži a ženy jsme na jedné lodi na rozbouřeném moři. Jsme si navzájem zavázáni hroznou a tragickou loyalitou. Pokud chytáme žraloky kvůli jídlu, nechť jsou zabiti, co nejšetrněji, ať si kdo chce žraloky miluje, hýčká je, váže jim kolem krku stužky, dává jim cukr a učí je tancovat. Jakmile by ale někdo začal tvrdit, že žraloka je třeba hodnotit v poměru k námořníkovi, nebo že by se chudákovi žralokovi mělo dovolit tu a tam nějakému negrovi ukousnout nohu, pak bych ho pohnal před vojenský soud, protože je pro loď zrádcem.
A když už mluvím o tomhle protivánočním humanitářství, je vhodné dodat, že jsem velmi ostře proti vivisekcím. Tedy, pokud by se konala nějaká vivisekce jsem proti ním. Proti pitvání psů zaživa jsme právě ze stejného důvodu, z jakého jsem pro pojídání mrtvých krocanů. Souvislost nemusí být zřejmá, to ale působí podivně nezdravý stav moderního myšlení. Jsem zrovna tak proti kruté vivisekci jako proti krutému protivánočnímu asketissmu, protože obojí zahrnuje narušení stávajících vztahů a otřesení normálních dobrých citů kvůli čemusi intelektuálnímu, fantastickému a odlehlému. Když se díváte na chudou ženu, jak hladově zírá na uzenáče, není ani lidské ani humánní myslet ne na očividné ženiny city, ale nepředstavitelné city mrtvého uzenáče. Podobně není ani lidské ani humánní, pokud při pohledu na psa uvažujete o tom, jaké theoretické objevy byste mohli učinit, kdybyste psovi mohli vyvrtat díru do hlavy. Jak humanitářova smyšlenka o citech skrytých v uzenáči tak fikce člověka provádějícího vivisekci o vědění skrytém ve psu, jsou nezdravé fantasie proto, že narušuje zdravý lidský rozum, který je jistý kvůli čemusi, co je nezbytně nejisté. Když chce někdo provést vivisekci, hodlá provést cosi nesporně hrozného, aby udělal cosi, co může a nemusí být užitečné. Protivánoční humanitář, který se snaží mít pro krocana pochopení, které pro něj člověk mít nemůže , ztrácí pochopení, které již měl pro štěstí milionů chudých.
V naší době není nic zvláštního, že se šílené extrémy ve skutečnosti setkávají. Proto jsem měl vždy dojem, že brutální imperialismus a tolstojovské neodporování jsou nejen protiklady, ale že jsou totéž. Je to jedna a tatáž opovrženíhodná myšlenka, že zdolávání nelze odporovat, že na něj nelze nahlížet ze dvou hledisek, z pohledu dobyvatele a dobývaného. Tak třeba abstinentismus a opravdu šílené prodávání ginu a nezřízené pití mají naprosto shodnou morální filosofii. Obojí se zakládá na ideji, že lihoviny nejsou nápoje, ale drogy. Jsem si ale obzvláště jist tím, že krajnost vegetariánské lidstvo je, jak už jsem řekl, podobné extrému vědecké krutosti—jedno i druhé dovoluje pochybné spekulaci, aby se vměšoval do běžné lidské dobročinnosti. Zdravé morální pravidlo v takových věcech jako je vvisekce se mi vždy samo předkládá tímto způsobem. Není ethické nutnosti nezbytnější a životně důležitější, než je tato: že kasuistické výjimky lze připustit, ale je nutno je připouštět jako výjimky. A z toho myslím plyne, že si v děsivých situacích můžeme sice dělat děsivé věci, ale musíme si být docela jistě, že jsme opravdu a už v takové situaci. Všichni rozumní moralisté tak připouští, že někdy může člověk zalhat, nikdo z nich by ale nesouhlasil s tím, aby se malým klukům říkalo, aby se ve lhaní cvičili pro případ, že by jednou potřeboval říct nějakou ospravedlnitelnou lež. Podobně morálka často ospravedlňovala zastřelení nějakého zloděje nebo lupiče. Neospravedlnila by ale to, aby někdo vešel do vesnické nedělní školy a postřílel všechny malé kluky, kteří by vypadali, že by z nich mohli vyrůst zloději. Potřeba může vyvstat, ale musí vyvstat. Zdá se mi docela zřejmé, že když překročíte tento limit, vykročíte z okraje útesu.
Nu, ať už je trápení zvířete nemorální věc nebo ne, je to přinejmenším cosi děsivého. Patří to řádu výjimečných a navíc zoufalých činů. Bez mimořádného důvodu bych zvířeti těžce neublížil, pokud bych měl mimořádný důvod, udělal bych to. Kdyby kupříkladu mně a mou rodinu pronásledoval zdivočelý slon a já bych ho mohl jedině zastřelit tak, že by v bolestech umíral, pak by musel v bolestech zemřít. Ale byl by tu ten slon. Neudělal bych to nějakému hypotetickému slonovi. Nu a to je myslím slabé místo, které jsem vždy viděl v argumentaci stoupenců vivisekce: „Představte si, že vaše manželka umírá.“ Vivisekci nedělá muž, kterému umírá manželka. Kdyby to tak bylo, pak by mohla být povýšena na úroveň okamžiku, stejně jako třeba lhaní, či krádež chleba či jiné ošklivé počínání. Tenhle ošklivý čin je prováděn chladnokrevně, v klidu a muži, kteří neví jistě, jestli to bude komukoliv k užitku, muži o nichž lze nanejvýš říct, že snad mohou přispět k počátku nějakého objevu, který možná zachrání život ženy kohosi jiného kdesi ve vzdálené budoucnosti. Je příliš chladné a vzdálené sebrat nějakému činu jeho bezprostřední hrůzu. Je to něco jako učit dítě lhaní kvůli nějakému velkému dilematu, ke kterému ani nemusí dospět. Děláte cosi krutého, ale děláte bez dostatečné vášně, aby to bylo něco laskavého.
Tolik k tomu, proč jsem proti vivisekci a závěrem bych rád řekl, že všichni lidé stejného smýšlení v této věci, které znám svou argumentaci nesmírně zeslabují tím, že svůj útokna vědeckou zvláštnost, o které vědí, že u ní lidské srdce zpravidla stojí na jejich straně spojují s útokem na universální lidský obyčej o kterém vědí, že lidské srdce na jejich straně vůbec není. Slyšel jsem například humanitáře, kteří mluvili tak, jako by vivisekce a lov byly jedno a to samé. Rozdíl mi přijde prostý a ohromný. Při lovu jde člověk do lesa a mísí s jeho existujícím životem. Ničitelem se stává jen v tom prostém a zdravém smyslu v němž se jsou ničiteli všichni tvorové. Pro jednu chvíli se jim stává tímtéž, čím jsou oni pro něj—jiným zvířetem. Při vivisekci bere člověk prostšího tvora a podrobuje ho rafinovanostem, kterým ho nemůže podrobit nikdo než člověk a za něž je tedy člověk se vší vážností a hrůzou zodpovědný.
Mimoto nadále platí, že si o těchto Vánocích důkladně pochutnám na krocanovi a vůbec to nebude tak, že bych (jak říkají vegetariáni) to dělal proto, že mi nedochází, co dělám, nebo proto, že bych věděl, že dělám něco špatného, nebo že bych to dělal s hanbou nebo pochynostmi nebo s fundamentálně neklidným svědomím. V jistém smyslu docela dobře vím, co dělám a v dalším smyslu nevím, co dělám. Jak jsem už řekl, Scoorge, Cratchis a já jsme všichni na jedné lodi, já a krocan jsme lodi, které se míjí ve tmě a navzájem se zdraví. Přeji mu vše dobré, ale je opravdu prakticky nemožné odhalit, zda s ním dobře zacházím. Mohu se vyhnout tomu, abych ho nějak zvlášť a uměle týral, a také se tomu s hrůzou vyhýbám, abych do něj pro zábavu strkal špendlíky a pro vědecký výzkum do něj řezal noži. Ale zda tím, že ho pomalu krmím a rychle zabiju pro potřebu svých bratří, vylepšuji v jeho vážných očích jeho vlastní podivnou a samostatný osud, zda jsem z něj v Božích očích udělal otroka nebo mučedníka, nebo někoho koho bozi milují a on umírá mladý—to je možnostem mého poznávání vzdáleno víc než než nejodlehlejší složitosti mystiky či theologie. Krocan je okultnější a úžasnější, než všichni andělé a archandělé. Nakolik nám Bůh částečně odhalil andělský svět, zčásti nám i řekl, co takový anděl znamená. Bůh nám ale nikdy neřekl, co znamená takový krocan. A pokud půjdete a budete hodinu či dvě upřeně hledět na živého krocana, zjistíte nakonec, že ono tajemství se jen zvětšilo a ne zmenšilo.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s