Sen noci svatojanské

A Midsummer Night’s Dream
Největší ze Shakespearovy komedií je také, z jistého hlediska, největší z jeho her. Nikdo nebude tvrdit, že jí toto místo patří kvůli psychologické studii, pokud tedy psychologickou studií rozumíme studii jednotlivých postav ve hře. Nikdo by netvrdil, že Puk je charakter ve stejném smyslu jako Falstaff, nebo že by kritici stáli v úžasu před Hrachokvítkovou psychologií. Je tu ale smysl, ve kterém je tato hra možná ještě větším psychologickým triumfem, než samotný Hamlet. Dalo by se pochybovat o tom, zda v nějaké jiném literárním díle tak živě vylíčena sociální a duchovní atmosféra. Kupříkladu v Hamletovi atmosféra, atmosféra poněkud zkalená a dokonce melodramatická, je ale podřízená velké postavě a vůči mravně podřízená, temnota je jen pozadím pro osamělou hvězdu intelektu. Ale Sen noci svatojanské je psychologickou studií, ne osamělého člověka, ale ducha, který sjednocuje lidstvo. Šest mužů může sedět sedět a rozprávět v hostinci, ani nemusí znát jména a tváře jeden druhého ani před tím ani potom, ale noc či víno, či velké příběhy nebo nějaká bohatá a rozkošatělá diskuse může způsobit, že když už si nepadnou vzájemně absolutně do oka, pak alespoň jistě s oním neviditelným osmým mužem, který je harmonií jich všech. Ten sedmý muž je hrdino Snu noci svatojanské.
Studie této hry z literárního či filosofického hlediska tedy musí být založena na nějakém základním pochopení toho, čím tato atmosféra je. Pan Bernard Shaw v jedné přednášce o Jak se vám líbí učinil poznámku, která je obdivuhodným příkladem jeho úžasné chytrosti a jednoho z jeho nejzajímavějších omezení. Tím, že tvrdil, že lehký sentiment a optimismus komedie byly Shakespearem považovány jen za charakteristiky více či méně cynického kasaštyku, dokonce přímo řekl, že titul „Jak se vám líbí“ byla provokace směrem k veřejnosti znevažující její vkus i dramatikovo vlastní dílo. Kdyby pan Bernard Shaw představoval Shakespeara, jak trvá na tom, že Ben Johnson musí nosit Jägrovo prádlo nebo se přidat k Blue Ribbon Army nebo rozdávat letáčky o neplacení obecních daní, jen stěží by si mohl představit něco, co by bylo v hrubším protikladu k celému duchu alžbětinské komedie, než opovržlivý a upjatý duch takových provokací. Shakespeare mohl stvořit zhýčkaného a kultivovaného Hamleta pohybujícího se ve svém melancholickém a čistě myšlenkovém světě a varujícího herce před příliš velkou náklonností vůči chátře. Jenže samý duch a smysl velkých komedií je v hřmotném obecenství mezi publikem a hrou, obecenství natolik zmatené, že nás celé scény pitomostí a násilí vedou téměř k myšlence, že někteří z „chuligánů“ stojících pod scénou vylezli přes světla ramp na jeviště. Titul „Jak se vám líbí“ je, samozřejmě projevem naprosté nedbalosti, ale ne té hořké nedbalosti, kterou se do něj fantasticky pokouší včíst pan Bernard Shaw, je to bohu podobná a nevyčerpatelná bezstarostnost šťastného člověka. Prostým důkazem je to, že tucty takových vesele pošťuchujících titulů jsou roztroušené po celé alžbětinské komedii. Je snad „Jak se vám líbí“ titul vyžadující temná a ironická vysvětlení ve škole komedií, která své hry nazývala „Cokoliv chcete“, „Šílený svět, páni moji“ „Co k ničemu , v tom čert“, „Čert v oslovi“ „Veselí zábavného dne“ a „Sen noci svatojanské“? (originální názvy: „What you Will“, „A Mad World, My Masters“, „If It Be Not Good, the Devil Is In It“, „The Devil is an Ass“, „An Humorous Day’s Mirth“, „A Midsummer Night’s Dream“ pozn. překl. )Každý z těch titulů je mrštený na hlavu publika tak, jak by opilý lord mohl hodit měšcem po svém lokaji. Tvrdil by snad pan Shaw, že je „Co k ničemu , v tom čert“ protikladem „Jak se vám líbí“ a je slavnostním vzýváním nadpřirozených mocností, k dosvědčení péče a dokonalosti literárního řemesla? Jedno vysvětlení je právě tak alžbětinské, jako to druhé.
Celé tajemství a potíž s s takovými hrami jak je Sen noci svatojanské spočívá v téhle moderní a pedantické chybě. Nakolik lze vůbec sentiment takové hry nějak shrnout, lze ho shrnut v jedné větě. Je to mystika štěstí. Tím se rozumí pojetí, že jelikož člověk žije na hraničním pomezí může se v duchovní či nadpřirozené atmosféře ocitnout nejen skrze hluboký smutek či meditaci, ale také skrze výstřední štěstí. Duše může být z těla vytržena bolestí smutku, transem extáze, může být z těla ale také vytrženo záchvaty smíchu. Víme, že žal může překonat sám sebe, a právě tak, podle Shakespeara, se může překonat i radost a stát se čímsi nebezpečným a neznámým. A důvod, proč logická a destruktivní moderní škola, jejímž příkladem je pan Bernard Shaw, nechápe tuto čistě bujarou povahu komedií je prostě ten, že jejich logický a destruktivní přístup znemožnil právě tuto zkušenost nadpřirozené bujarosti. Jak se vám líbí nemůže pochopit, pokud o této hře uvažujeme tak, jak ji vždy chápeme. Nemůžeme prožít Sen noci svatojanské, pokud je jediným cílem našeho života zůstat vzhůru s pomocí černé kávy kritiky. Celou otázkou, otázkou vyváženou a to ušlechtile a poctivě, Snu noci svatojanské je otázka, zda je skutečnými životem, podmínkou sine qua non člověka, je život bdělý nebo život ve viděních. Je ale těžké pochopit, jakou nadřazenost by měli mít, pokud jde o posuzování, kteří se pyšní tím, že život vizí vůbec nežijí. Přinejmenším se lze ptát, zda alžbětinec nevěděl o obou světech víc, než moderní intelektuál a není tak docela nepravděpodobné, že Shakespeare měl nejen jasnější vidění vil, ale také by mnohem přímočařeji střílel na jelena a za svůj výkon by získal mnohem víc peněz, než člen nějaké lovecké společnosti.
Pokud jde o čistou poesii a opojnost slov, nevyrostl Shakespeare nikdy výš, než v této hře. Navzdory tomu je ale nejvyšší literární kvalitou Snu noci svatojanské je kvalita záměru a rozvržení. Úžasnou symetrii, úžasnou uměleckou a morální krásu takového záměru lze shrnout velmi stručně. Příběh začíná začíná v příčetném a běžném světě s příjemnou vážností velmi mladých milenců a velmi mladých přátel. Pak, jak postavy pronikají do spletitého lesa mladých trápení a ukradeného štěstí, na ně začíná padat změna a zmatení. Protože jsou v prostřed říše pohádek ztrácejí cestu i rozum. Jejich slova, jejich dychtění, ba i jejich samotné postavy jsou v nadpřirozené Pukově mlze čím dál matnější a fantastičtější jako sny ve snech. Poté se snové výpary začnou rozplývat a postavy i diváci společně procitají za hlaholu rohů a psů do jasného a svěžího rána. Theseus, vtělení šťastného a velkorysého racionalismu, vysvětlujte v otřepaných a skvělých verších rozumný pohled na takové psychické zkušenosti. S uctivou a chápavou skepsí poukazuje, že všechny tyhle víly a kouzla nejsou nic než emanace, nevědomá mistrovská díla, člověka samotného. Celá společnost propuká v krásný lidský smích. Propuká hostina a soukromé vylomeniny a nad tím vším zurčí jedna z těch frivolních a inspirovaných konversací v níž každé dobré slovo jako by umíralo a rodilo nové. Byl-li kdy syn člověka na svých potulkách doma a popíjel u krbu, pak byl doma v domě Theseově. Všechny sny byly zapomenuty, tak jak melancholický sen pamatovaný během rána může být zapomenut v lidské jistotě jakékoliv další triumfální večerní slavnosti, a tak hra jakoby přirozeně končí. Na zemi začala a na zemi končí. Shrnout tedy celý sen svatojanské noci v zatmění denního světla je počin génia. Jak jsem ale už řekl, u této hry je známkou génia to, že se překonává a jeden jemný doplněk činí tuto hru kolosální. Thesus s doprovodem se loučí v třeskutém finále, plním humoru, moudrostí a věcí daných do pořádku a na dům padá ticho. Pak je slyšet malé nožky a elfové na okamžik jakoby nahlíží do domu a ptají se, co je skutečnost. „Předpokládejme, že my jsme skuteční a oni stíny“. Kdyby se takový konec sehrál jak se patří, každý moderní člověk by se cítil otřesen do morku kostí, pokud by se měl vydat domů z divadla cestičkou krajinou.
V obecné kritice ji sice banální, leč víceméně nevyhnutelné, zmínit se o dalším prvku umělecké dokonalosti, totiž mimořádně lidském a přesném způsobu, jímž hra zachycuje atmosféru snu. Stíhání, spleť a frustrující náhody a osoby zná každý, komu se někdy zdálo o tom, jak pořád padá z útesu nebo mu ujíždí vlaky. I když se autor zřetelně a podle všech pravidel drží nutného dramatického vyprávění, daří se mu zahrnout jednu každou ze všech hlavních zvláštností deprimujícího snu. Je tu hon na člověka, kterého nedokážeme chytit, útěk před člověkem, kterého nedokážeme vidět, je tu stálé vracení se na stejné místo, je tu bláznivá záměna samotných předmětů našich tužeb, nahrazení jedné tváře jinou, vkládání špatných duší do špatných těl, fantastické neloyality noci. To vše je právě tak zjevné jako důležité. Poněkud víc možná stojí za zmínku, že tenhle komediální zmatek je ještě jednou další podstatnou charakteristiku snu. Sen lze obecně popsat tak, že je mu vlastní naprostý nesoulad příhod spojený s podivnou jednotou nálady, mění se vše, vyjma člověka, kterému se sen zdá. Sen může čímkoliv začít a čímkoliv skončit, je-li ale snící smutný na konci, bude smutný v jakémsi předvědění na počátku, pokud je radostný na začátku, bude se radovat, i kdyby padaly hvězdy. Sen noci svatojanské tuto náročnou, téměř nedostupnou subtilnost projevuje v naprosto jedinečném stupni. Příhody z bloudění v lese jsou samy o sobě a posuzovány za denního světla jsou nejen melancholické, ale hořce kruté a potupné. Rozprostřením tak magické atmosféry jako je Pukova mlha, se Shakespearovi podařilo celou věc věc udělat tajuplně legrační i když je hmatatelně tragická, a tajuplně laskavou, třebaže je sama o sobě cynická. Jaksi se mu daří obrat tragedii a zradu o jejich úplnou ostrost, tak jak příjemný sen tupí ostří bolesti zubů, smrtelného nebezpečí, jímž hrozí tygr či skalní útes, Vytvoření podobného hloubavého sentimentu, sentimentu nejen nezávislého na dění, ale přímo vůči němu protikladného, je mnohem větším uměleckým triumfem, než vytvořením postavy Othella.
Je těžké přistoupit kriticky k tak velké postavě jako je tkadlec Klubko. Je větší a tajemnější než Hamlet, protože lidé jako Klubko jsou zajímaví svým bohatým podvědomím, kdežto zájem o Hamleta plyne z relativně povrchní záležitosti jeho bohatého vědomí. Je to obzvláště náročné v přítomné době, kterého pouhý intelekt pronásleduje jako noční můra. Jsme obětmi podivného zmatení, které předpokládá, že být velký má cosi společného s chytrostí, jako kdyby byl nejmenší důvod předpokládat, že Achilles byl nějaký chytrák a jako by naopak nebylo mnoho vnitřních dokladů o tom, že byl skoro hlupák. Velikost je jistá nepopsatelná, ale dokonale povědomá a hmatatelná vlastnost osobitosti, pevnosti, silné příchuti, snadného a přirozeného sebevyjádření. Takový člověk je pevný jako strom a stejně jedinečný jako nosorožec a může být docela dobře právě tak pitomý. Velký hlupák se nad malým hlupákem tyčí stejně strmě jako velký básník nad malým básníkem. Všichni známe takové venkovany jako ke tkadlec Klubko, lidi kteří by s připitoměle prázdnou tváří sledovali, jak se jim pokoušíme vysvětlit státní dluh a přece jsou to velcí muži, podobní Sigurdovi či Herkulovi, hrdinům jitra země, protože jejich slova jsou jejich vlastní a jejich marnivost právě tak velká a prostá jako velký kopec. Všichni známe takové přátele v našem vlastním okruhu, lidi, o kterých by intelektuálové mohli docela po právu říct, že nemají mozek, ale jejichž přítomnost v místnosti byla jako oheň burácející v krbu, který mění vše, světla, stíny, vzduch, jejichž příchody a odchody byly v jistém podivném smyslu událostmi, jejichž názory vyjadřovaly časté mínění a mysl přesvědčovaly a téměř zastrašovaly, jejichž zjevná absurdita lne k fantastickým nápadům jako nádhera první lásky a jejichž bláhovosti jsou vzpomínány jako legendy paladina. To jsou velcí muži, ve světě jich jsou miliony, i když v Dolní sněmovně možná je maličká hrstka. Veliké lidi bychom neměli hledat v chladných síních chytrosti, kde se celebrity jeví, jako někdo důležitý. Intelektuální salon je jen tréninkovým hřištěm pro jednu schopnost a podobá se šermířské třídě nebo střeleckému sboru. Přítomnost oné krve bohů můžeme pociťovat v našich domovech a prostředí od Croydonu po St. John’s Wood, ve starých chůvách, gentlemanech se zálibami, hovorných staropanenských tetiček a ohromných a nepoměřitelných butlerech. A tato postava tak těžko popsatelná a tak snadno zapamatovatelná, vznešený a pamětihodný hlupák, nebyla nikdy vykreslena tak vznosně a velkoryse jako v Klubkovi ze Snu noci svatojanské.
Klubko se touto skutečnou velikostí vyznačuje v tom, že jako pravý světec nebo pravý hrdina se od lidstva liší jedině v tom, že je jako lidštější než lidstvo. Oproti tomu, co dnes tvrdívají mdlí materialisté, že totiž v porovnání s většinou lidí se hrdina jeví chladný a odlidštěný, je to ve skutečnosti tak, že chladná a odlidštěná se v přítomnosti velikosti jeví většina. Klubko, podobně jako Don Quichote a strýček Toby a pan Swiveller a ostatní Titáni, má jednu obrovskou a nepochopitelnou slabost, jeho hloupost má velké měřítko, a když spustí, je to jako kdyby zněla polnice vzkříšení. Ostatní vesničané ve hře jeho vedení přijímají nejen přirozeně, ale bujaře, je jim plně vlastní ona prvotní a divošská nesobeckost, ono hřmotné odpírání, které dává prostým lidem potěšení v tom, že nedosahují úrovně hrdiny, onen nesporný prvek základní lidské přirozenosti, který nebyl, mimo této hry, vyjádřen nikde lépe, než v neporovnatelné kapitole na začátku Evana Harringtona,kde s lyrickou energií pějí chvály na Velkého člověka obchodníci, které podvedl. Šestkákoví skeptici píší o egoismu primární lidské přirozenosti, odhalení a živé vyobrazení této obhroublé nesobeckosti, která je starší než lidské já, je vyhrazeno velikánům jako je Shakespeare a Meredith. Jen oni se svou neukojitelnou tolerancí dokáží vnímat všechnu duchovní oddanost v duši snoba. A právě přirozená hra mezi bohatou prostotou Klubkovou a prostou prostotou jeho druhů tvoří nedosažitelnou výtečnost fraškových scén této hry. Klubkův cit pro literaturu je naprosto horoucí a autentický, mnohem autentičtější, než u mnoha kultivovaných literárních kritiků—„The raging rocks /And shivering shocks /Shall break the locks/Of prison gates./And Phoebus‘ car/ Shall shine from far/And make and mar/The foolish Fates.“ (V mých žilách krev/ je jako lev/ a její řev/vyvrátí brány pekla./A Cerber ach,/ broky a prach!/ocas už stáh/ta šelma mě se lekla. překl. E. A. Saudek) je výtečná poetická dikce s pravým tepotem a dmutím a pokud ji něco takřka nepostřehnutelně schází pokud jde o smysl, pak jistě dává přesně stejný smysl jako velmi mnoho jiných rétorických řečí vložených u Shakespeara do úst králů, milenců, ba duchů mrtvých. Pokud měl Klubko fráze rád pro ně samotné, pak to je zakládá další důvod pro pochopení mezi ním a jeho literárním stvořitelem. Styl té řeči je sice záměrně bombastický a směšný, ale je také docela literární, aliterace jdou v jedné vlně za druhou a celý verš jako vlna stoupá, než se roztříští. Na takové bláhovosti není nic zlého, ani není v celé literární sféře postava, která by byla prostší vulgarity. Když je někdo od základu zlý a hloupý zpívá si „O zimolezu a včelce“, nerozvášňuje se o lví krvi a Cerberovi. Dickens, který měl snad víc, než jakýkoliv moderní člověk Shakespearovu myšlenkovou pohostinnost a bezmyšlenkovitou moudrost vnímal a obdivuhodně vyjádřil tutéž pravdu. Tím chci říct, že vnímal, že neomluvitelní pitomci mají často skutečný smysl pro psaní a nadšení pro ně. Pan Micawber miloval výmluvnost a poesii celou svou nesmrtelnou duší, slova a visionářské obrazy jej udržovaly při životě, když nebylo ani jídla ani peněz, tak jak by mohly udržovat světce postícího se v poušti. Dick Swiveller své nenapodobitelné citace z Moora a Byrona netrousil jen jako prostořeké odbočky. Dělal to proto, že miloval velkou básnickou školu. Upřímná láska ke knihám s chytrostí nebo s hloupostí nesouvisí o nic víc, než jakákoliv jiná upřímná láska. Je to vlastnost charakteru, svěžest, síla potěšení, síla víry. Pitomá osoba se z četby mistrovského díla může těšit zrovna tak, jako se pitomá osoba může těšit z trhání kvítí. Hlupák může milovat básníka zrovna tak, jako může hlupák milovat ženu. A Klubkovým triumfem je, že miluje rétoriku a svůj vlastní vkus pro umění a že právě tohle je vše, čeho může dosáhnout Theseus či Cosimo di Medici. Stojí za zmínku velice jemný odstín v Kloubkově obraze, totiž ten, že jeho literární vkus je téměř vždy zaměření spíš na to, jak věci zní, než co znamenají. Zkoušku začíná s kypící ochotou „Ať voní růže sebeodporněji.“ „Opojněji, opojněji,“ ohrazuje se Poříz a to slovo je přijato v souladu se studenými a těžkými pravidly, která pro poetické pasáže vyžadují prvek smyslu. Ale Klubkova verze „Ať voní růže sebeodporněji“ je verš neporovnatelně vytříbenější a mnohem zvučnější. Záměna, kterou provedl je metrickou inspirací.
Na mysli bychom velmi povědomě měli mít ještě jeden aspekt této velké hry. Jakkoliv je šaráda celého příběhu výstřední, je to velice dokonalá estetická harmonie až k takový mistrovským tahům jako je samo Klubkovo jméno nebo květina zvaná Planá láska (Saudkův překlad, anglicky Love in Idleness pozn. překl.). Celkem lze říct, že je tu jeden nahodilý nesoulad, a to Theseovo jméno a celé město athénské v němž se děj odehrává. Popis Athén ve Snu noci svatojanské je nejlepší popisem Anglie, jaký on nebo kdokoliv jiný napsal. Theseus je docela očividně prostě jen anglický venkovský šlechtic se zálibou v lovu, laskavého ke svým nájemcům půdy, pohostinný s jistou okázalou marnivostí. Řemeslníci jsou angličtí řemeslníci, kteří mezi sebou mluví s podivnou formálností chudých. A především elfové a víly jsou bytosti anglické, srovnávat je kupříkladu s překrásnými patricijskými duchy irských legend, znamená náhle objevit, že koneckonců opravdu máme folklor a mythologii, nebo jsme je alespoň mívali za Shakespearových dnů. Franta Hospodáříček kazící stařenám pivo, nebo převrhávající pod nimi stoličky v sobě nemá nic z pronikavé keltské krásy, jemu patří hrubé žerty neviditelného světa. Možná je to nějaké zkažené dědictví anglického života, které působí, že američtí duchové mají takovou zálibu v hodně nedůstojných kanadských žertech. Ale toto spojení tajemství a frašky je tónem středověké angličtiny. Hra je posledním letmým pohledem do Merrie England, oné vzdálené, ale zářivé a nepochybné země. Bylo by vskutku obtížné definovat, v čem spočívá jedinečná pravda označení „merrie England“, i když jakési jeho pojetí je pro pochopení Snu noci svatojanské nutné. Lze říci, že přinejmenším v některých případech spočívá v tom, že Angličané ve středověku a renesanci si, na rozdíl dnešní Anglie dokázali představit veselý nadpřirozený svět. Zavrhující odsudek puritanismu spočívá, při všem velkém, co vykonal, v jediném faktu, totiž v tom, že z pohádek křesťanstva zachoval a oživil jedinou, a to víru v čarodějnictví. Zahodil velkorysé a zdravé pověry a zachoval jen ty morbidní a nebezpečné. Svým zacházením s velkou národní pohádkou o dobru a zlu puritáni zabili sv. Jiří, draka však pečlivě uchovali. A tato tradice sedmnáctého století o nakládání s parapsychologickým životem dosud jako velký stín leží nad Anglií a Amerikou a můžeme si proto být jisti tím, že když prolistujeme román o okultismu bude se zabývat smutným nebo zlým osudem. Bez ohledu na to, co od ní jinak můžeme čekat, určitě nemůžeme čekat, že bychom v ní měli očekávat, že v ní najdeme takové duchy jako třeba v Aylwin inspirující příběhy bláznivostí jako třeba The Wrong Box nebo Londoners . Onou nemožností je vymizení „merrie England“ a Franty Hospodáříčka. Byla to země pro nás neuvěřitelná, země veselého okultismu, kde si vesničané utahovali ze svého svatého patrona a víly proklínali jen dobromyslně, jako vy byste mohli nadávat líným sloužícím. Shakespeare je anglický ve všem, především ve svých slabostech. A zrovna tak jako Londýn, jedno z největších měst světa, ukazuje víc slumů a skrývá víc krás, než kterékoliv jiné, tak i Shakespeare je mezi čtyřmi giganty poesie jediný bezstarostným autorem, který nás nechává přicházet na jeho nádheru náhodou, tak jak nacházíme v londýnské City starý kostel v nahodilém zákrutu ulice. V ničem není angličtější, než v onom ušlechtilém kosmopolitním nevědomí, které ho vede k tomu, že se obrací k východu s dětským pohledem k Athénám či Veroně. Miloval vyprávění o slávě cizích zemí, mluvil o nich ale anglickým jazykem a s neuhasitelným anglickým duchem. Je až příliš zvykem pozdějšího patriotismu tuto methodu obracet a mluvit o Anglii od rána do noci, ale mluvit o ní naprosto neanglickým způsobem. Neformálnost, nesourodost a jistá jemná nepřítomnost mysli jsou v anglické povaze, nevědomý člověk s oslí hlavou není špatný lidský typ. Materialistickým filosofům a mechanistikým politikům se jistě podařilo mu dát v některých věcech větší jednotu. Jedinou otázkou je, kterému zvířeti byl tím úspěšněji připodobněn ?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s