Netvoři a středověk

Monsters and the Middle Ages
Nevzpomínám si, že bych někde četl náležité a zevrubné pojednání o pohádkových netvorech, o nichž se tolik psalo ve středověku. Studie, které jsem viděl trpěly třemi či čtyřmi podivnými a nesmyslnými chybami, které rdousí všechno naše rozvažování o takových tématech. Primární chyba je samozřejmě ta legrační, jíž badatelé jako pan Frazer, kteří jim propůjčili, nebo lépe řečeno zastavili, svou autoritu. Mám teď na mysli absurdní představu, že pokud jde o představivost mají lidé jakkoliv zapotřebí se navzájem kopírovat. Básně a poetické příběhy si bývají trochu podobné ne proto, že by Hebrejové byli ve skutečnosti Chaldejci, ani je proto, že by křesťané byli vlastně pohany, ale proto, že lidé jsou skutečně lidmi. Všemu trendu moderního myšlení totiž existuje cosi takového jako člověk a lidské bratrství. Kdokoliv se skutečně podíval na měsíc, mohl ho nazvat pannou a lovkyní, aniž by kdy slyšel o Dianě. Kdokoliv kdy pohlédl na slunce, mohl ho nazvat bohem věšteb a uzdravování, aniž by kdy slyšel o Apollonovi. Když se zamilovaný muž prochází zahradou srovnává ženu s květinou a ne se škvorem, i když i škvora Bůh stvořil a pokud jde o vzdělání a cestování je květinám v mnohém nadřazen. Z řečí některých lidí by měl člověk dojem, že láska ke květinám byla lidem vnucena jakousi dlouhou kněžskou tradicí a láska ke škvorům zapovězena nějakých strašlivým kmenovým tabu.
Druhým velkým omylem je předpokládat, že takové pohádky, i tehdy když jsou vypůjčeny ze starších zdrojů, jsou používány v unaveném a zvykovém duchu. Když duše doopravdy procitne, vždy se věnuje přímo nejbližším věcem. Pokud někdo, řekněme, procitne z nebeského snu, který m řekl, aby šel a maloval dokud vše nebude namalováno na modro, pak začne tím, že se nabarví na modro sám, potom svoji postel a tak dál. Použije k tomu ale vše, co mu přijde pod ruku a přesně to se také stává při skutečných duchovních revolucích. Pracují se svým prostředím i když jek právě mění.
Když nám tedy profesoři říkají, že si křesťané tu či onu báchorku či obludu „vypůjčili“ od pohanů, je to něco jako kdyby lidé tvrdili, že si zedník své cihly „vypůjčil“ od hlíny, nebo že si chemik své výbušniny „vypůjčil“ od chemikálií, nebo že si gotičtí stavitelé Lincolnu nebo Beuavais lomené oblouky „vypůjčili“ od tenkých maurských mříží. Možná si půjčili, ale (přisámbůh!) všechno vrátili jak se patří.
Pěti nebo šesti dalšími chybami se teď zdržovat nemusíme. Na těchto dvou totiž spočívá zásadní omyl o, řekněme, jednorožcích, což je koneckonců hlavní záležitost našeho živoat. Mýtičtí netvoři, o kterých se mluvilo ve středověku měli většinou nepochybně tradici delší než křesťanství. Nepřipouštím to proto, že to říká mnoho nejvýtečnějších autorit. Jak řekl Swinburne v hovoru s Persefone: „Dost dlouho jsem žil, abych jedno věděl“, že totiž výteční lidé jsou lidé úspěšní a že úspěšní lidé doopravdy nenávidí křesťanství. Je to ovšem zřejmé z obecné tradice života a literatury. Mám dojem, že někdo ve Starém zákoně říká, že jednorožec je zvíře, které se těžko chytá, a je jisté, že dosud nebyl polapen. Jestliže dosud nikdo neřekl, že „jednorožec“ musí v tomto případě znamenat nosorožec, určitě s tím brzy někdo přijde, já to ale nebudu. I když je ale asi pravda, že mnohé těchto středověkých příšer měly pohanský původ, je tato pořád opakovaná pravda mnohem méně překvapivá, než další pravda, která je vždy přehlížená. Pokud vím, byl netvor pohanské bajky vždy symbolem zla. Tím chci říct, že byl vždy opravdovým netvorem, byl abnormální, nebo jak to řekl Kingsley v těchto vytříbených a velice pohanských hexametrech:
Twi-formed strange, without like, who obey not the
golden-haired rulers.
Vainly rebelling, they rage till they die by the swords of
the heroes. (Dvoutvárně podobní, bez obdoby, kdož neposlouchají /zlatovlasé vládce/ Marně se bouří, zuří dokud nezhynou meči/hrdinů pozn. překl.)
Netvora lze někdy, poté co je zabit, k zabíjení jiných netvorů, jako třeba Perseus použil Gorgonu k pobíjení mořských draků. To je ale jen náhodné použití materiálu. Dokážu si třeba představit, že kdybych mohl, po způsobu francouzské revoluce, nasadit hlavu profesora folkloru na klacek, mohl by mi pak výtečně posloužit jako těžký dřevěný kyj na mlácení po hlavách dalších a méně drsných profesorů folkloru. Takovou hydru, které vyrostou dvě nové hlavy za každou useknutou, by zas bylo možné vychválit jako symbol větvící se evoluce a výhody rostoucí populace. Ve skutečnosti ale hydra chválena nebyla. Byla, k všeobecné úlevě, zabita. Minotaura by mohli moderní lidé obdivovat jako setkání lidí a zvířat, nad chimérou by mohli žasnout jako nad příkladem principu, že tři hlavy jsou lepší než jedna. Říkám, že moderní lidé by mohli hydru a chiméru obdivovat. Starověcí lidé je ale neobdivovali. Pohané o groteskních, báječných zvířatech uvažovali jen jako o něčem, co musíte zabít. Někdy takový netvor zabil vás, třeba sfinga, ale i když vám provedla tohle, doopravdy jste ji rádi neměli.
Nu a věc nového výskytu těchto nepozemských zvířat poté, co se Evropa stala křesťanstvem je něco, co jsem nikdy neviděl řádně popsané. V jedné z nejstarších legend o sv. Jiří a draku, sv. Jiří draka nezabije, ale odvede jej zkroceného a pokropeného svěcenou vodou. Cosi podobného se přihodilo celé oblasti lidské mysli, která vytváří násilné a nepřirozené obrazy. Vezměme si třeba gryfa. V naší době se z gryfa, podobně jako z většiny středověkých symbolů, stalo cisu mizerného a směšného dobrého tak na maškarní bál: ve dvaceti obrázcích z Punche můžeme vidět gryfa a želvu jak nesou městský znak Londýna. Pro moderního „občana“ je to vynikající uspořádání, protože gryf, který ho žere neexistuje, kdežto želva, kterou pojídá on, existuje. Jenže gryf nejenže nebyl vždy triviální, ale on nebyl ani vždy špatný. Byl mystickým spojením dvou zvířat považovaných za zcela posvátné: lva sv. Marka, lva velkorysosti, udatnosti a vítězství a orla sv. Jana, orla pravdy, aspirací a intelektuální svobody. Proto byl gryf často používán jako symbol Krista, když spojoval orla a lva do oné tajuplného a úplného spojení v němž Kristus spojoval božské s lidským. Ale ani tehdy, pokud jste považovali gryfa za dobrého, neumenšovalo to vaše obavy z něj. Možná spíš naopak.
Nejsilnějším příkladem je ale jednorožec, kterému jsem v tomto článku chtěl dát přední místo, ale který jako by tím nejpodivuhodnějším způsobem unikal mé mysli, a kterého jsem jakoby do té chvíle prakticky vynechával. Jednorožec je hrozné stvoření a i když to vypadá jako by žil kdesi v Africe, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se objevil na některé ze čtyř bílých cest vedoucích do Beaconsfieldu, netvor bělejší než cesty s rohem vyšším než kostelní věž. Všechna tato mystická zvířata byla totiž zobrazována nesmírně velká a zrovna tak nevypočitatelně divoká a volná. Dupot hrozného jednorožce by otřásl nekonečnými pouštěmi, kde přebývá a ohromná křídla gryfa člověku na nebi přelétla nad hlavou s hřmotem tisíce cherubů. Pravdou však zůstává, že kdybyste se středověkého člověka zeptali, co má jednorožec představovat, odpověděl by „cudnou čistotu“
Pokud bychom porozuměli onomu faktu porozuměli bychom mnoha jiným věcem, ale především bychom pochopili civilisaci z níž pocházíme. Křesťanství nepojímalo křesťanské ctnosti jako něco krotkého, tichého a váženého. Chápalo je jako cosi ohromného, vzdorného, ba ničivého, pohrdajícího jhem tohoto světa, něco přebývajícího v poušti, co své maso očekává od Boha,. Dokud nepochopíme tohle, nepochopí nikdo ani „Lva a Jednorožce“ nad pekárnou.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s