K čemu jsou dobří romanopisci

What Novelists Are For
Kdysi dávno, když jsem žil v Rye v Sussexu, měl jsem tu čest, že mě navštívili dva velmi vážení muži, oba byli Američani, vlastně to byli bratří, ale typ úspěchu každého z nich se jevil podivně odlišný. Jedním byl spisovatel Henry James, který bydlel vedle, druhým byl filosof William James, který zrovna překonal Atlantik a vypadal stejně svěží jako moře. Mezi oběma muži byl vlastně až fantastický kontrast, jeden se s takovou vážností zabýval sociálními detaily často považovanými za triviální, druhý tak zapáleně mluvil o abstraktních studiích, považovaných obecně za suché. Henry James mluvil o toustech a čajových šálcích s působivostí rodinného ducha, kdežto Willian James mluvil o metabolismu a umocňování hodnot, až to znělo, jako kdyby někdo rozprávěl o flirtování na parníku. Třebaže jsme si však obou nanejvýš vážil a vážím, nemohu než přemýšlet o jisté relativní úplnosti a neúplnosti, které ve vzájemném kontrastu odhaluje jistou pravdu o dvou různých typech literatury.
Četl jsem nedávno jednu z mimořádně bystrých studií Harveye Wickhama o moderním myšlení, včetně studie o Williamu Jamesovi. Myslím, že kritik měl pravdu zejména ohledně filosofie, ale ne tak docela o filosofovi. Sám si nemyslím, že by pragmatismus kdy mohl být vážným soupeřem trvalé filosofie Pravdy a Absolutna. Myslím ale, že William James skutečně je velmi dobrým bojovníkem, který se dokáže vypořádat s jedním konkrétním velevážným nesmyslem, který je v naší době nejrozšířenější. Věci víry ve víru možná přispěl jen nepřímo.. Udělal ale mnoho pro nevíru v nevíru, což je velmi zdravý cíl. To ale není záležitost, o kterou by mi tu šlo v první řadě. Zdá se mi, že William James selhal právě tam, kde uspěl Henry James, totiž v tom, aby svou věc postavil na jemných odstínech a sporných případech. Nu to lze udělat v románu, protože ten se hlásí k tomu, že je výjimkou. Nelze toho dosáhnout filosofií, protože ta si musí činit nárok na universalitu.
Pragmatismus selhává proto, že je to vesmír poskládaný z nahodile poskládaných věcí. Příběhům ale prospívá, když jsou poskládané z podivností a zbytků, zvlášť když jsou ty zbytky velmi zvláštní. Když si nahodile vzpomínám na různé příběhy Henry Jamese, třeba jednu o inteligentním mladíkovi, který se nevysvětlitelně stal jakousi krotkou kočkou v domě bohatého leč nevýslovně nudného páru. Není to ale proto, že by to byl snob nebo podlézavec, ale proto, že je doopravdy zasažen oddaností a pobloudilostí starého páru, pokud šlo o jejich mrtvou dceru, v jejímž životě pokračovali jako v bdělém snu a mladý muž v něm figuroval jako její milenec. Povídka je napsaná krásně a delikátně a nevypadá nemožně. Nu, pokud na to aplikujeme jakoukoliv morální filosofii světa, libovolně moderní, libovolně šílená, měli bychom se všichni zdržovat toho, abychom předkládali jako obecné pravidlo, že mladí muži musí loudit na starých lidech, že by měli podporovat bludy, že takové pořádky jsou modelem pro normální domov. Jenže právě od toho tu je romanopisec. Nemá lidské bytosti ospravedlňovat, jen polidšťovat. On a ne filosof, se má zabývat celou kapitolou příhod, kdy se „věci v praxi fungují jinak“. Omylem Williama Jamese bylo, že své představy nevložil do románů jako jeho bratr, kde je takový oportunismus docela na místě. Snažil se vybudovat kosmický systém z těchto nahodilostí a oportunismu a jeho systém není systematický. Srovnání jemně naznačuje, že romanopisci by koneckonců k mohli být k něčemu dobří.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s