Píseň Rolandova

The Song of Roland
Většina z nás si vzpomíná, jak jsme ve školních dějepisech našeho dětství čítali, že v bitvě u Hastings kráčel kejklíř Taillefer před normanskou armádou, vyhazoval do vzduchu svůj meč a zpíval při tom Rolandovu píseň. Byly to samozřejmě velmi viktoriánské dějepisy, které se římské říše a křížových výprav jen lehce dotkly cestou k vážnějším záležitostem, například rodokmenu Jiřího I. nebo Addingtonově administrativě. Jenomže ten jediný obraz vyvstával v představivosti jako cosi živého v mrtvém okolí, jako byste ve vybledlé tapetě našli povědomou tvář. Píseň, kterou zpíval asi nebyl ten ten ušlechtilý a drsný epos, který major Scott Moncrieff celý zapsal a tím odvedl literatuře velkou a dokonce historickou službu. Kejklíř musel přinejmenším vybrat útržky nebo oblíbená místa, jinak by to nadmíru zdržovalo bitvy. Poučení z příběhu je ale stejné jako z překladu, protože mají stejnou inspiraci. Hodnota příběhu byla v tom, že dětské mysli, navzdory všem otupujícím účinkům vzdálenosti a lhostejnosti, přiblížila, že člověk nedělá s mečem taková gesta, aniž by cosi necítil a že člověk nezpívá, aniž by měl o čem zpívat. Tupá chamtivost a chuť po feudálních lénech takové žonglování neinspiruje. Ten příběh je cenný v tom, že naznačoval, že dějiny, dokonce i vzdálené dějiny, mají srdce. A hodnota překladu je v tom, že pokud se máme učit o dějinách, musíme se učit tak, abychom nám pronikly do nitra, abychom je pak zvládli vyprávět zpaměti a od srdce. Musíme se učit dlouze a jakoby zdlouhavě, prodlévat nahodilými místy současných děl, z lásky k jejich detailům, málem by se chtělo říct z lásky k jejich suchopárné nudě. Dokonce i tak nahodilý čtenář jako já, který do podobných věcí, nakolik jsou opravdu dobovými díly, jen tu a tam nahlédne, se z nich může často dozvědět mnohem víc, než z nejpečlivějších ústavních výběrů nebo politických shrnutí od modernějších lidí učenějších, než je on sám. Moderní člověk, vzdělaný v moderních dějinách tu může najít věci, které by nečekal. Mám tu místo jen na jeden příklad z mnoha, které bych mohl předvést, abych ukázal, co mám na mysli. Většina běžných dějepisů mladým studentům řekne něco o tom, co byl feudalismus pokud jde o právní formu a zvyklosti, že lidem v podřízeném postavení se říkalo vasalové, že vzdávali hold a tak dál. Vykládají to ale tak, že jaksi naznačují divošskou a zasmušilou poslušnost, jako by vasalové nebyli nic víc, než nevolníci. Vynechávají fakt, že hold byl opravdu holde, čímsi hodným člověka. První feudální dojem v sobě má cosi ideálního a dokonce neosobního, jako patriotismus. Národy se ještě nezrodily a tyto malé skupiny téměř měly duši národa. Čtenáři zjistí, že slovo „vasalství“ se znovu a znovu používá v duchu, který je nejen heroicky, ba povýšeně. Vasal je na to, že je vasalem očividně pyšný tak, jako by kdokoliv mohl být hrdý na to, že je pánem. Feudální básník vlastně používal slovo „vasalství“ tam, kde by moderní básník použil slovo „rytířství“. Paladinové útočící v Paynim jsou pobízeni vasalstvím. Arcibiskup Turpin rozsekává na kusy muslimského náčelníka a křesťané sledující jeho triumf hlasitě projevují svou hrdost nad tím, že projevil tak velké vasalství a že s takovým arcibiskupem je Kříž v bezpečí. V jejich křesťanství nebylo žádných výhrad svědomí.
Tohle je typ pravd, které bychom měli pocítit z historické literatury, ale které jen těžko postřehneme z pouhých dějepisů. Příklad, který jsem už nabídl, kejklíře u Hastings, je sloužený z pozoruhodných a zvláštní pravd, které lze sdělit a jen velmi zřídka sdělovány jsou. Mohli bychom se kupříkladu dozvědět, co byl kejklíř zač a že tenhle mohl mít právě tak hluboké a fantastické pocity jako ten kejklíř oslavovaný v básni z dvanáctého století, který slavně zemřel tančíc a metajíc salta před obrazem Panny Marie, že byl od onoho řemesla, které jako typ ve svém mystickém veselí zvolil sv. František, který své mnichy nazýval kejklíři Páně. Člověk si musí nejdřív přečíst aspoň něco málo ze soudobé literatury, aby pak uvnitř pancíře či mnišského hábitu našel lidské srdce. Ti, kdo píší filosofii dějin, nám sotvakdy předkládají filosofii, ještě méně pak náboženství historických postav. Posledním příkladem toho je cosi, co též ilustruje jak neznámý minstrel, který vyhazoval meč a prozpěvoval Rolandovu píseň, tak Rolandova píseň samotná. Moderní dějepisy, převážně ethnologické či ekonomické, vždy o věcech jako je normanské dobrodružství hovoří poněkud vulgárním jazykem úspěchu, stojí ovšem za to poznamenat, že ve skutečném normanském příběhu, vykřikoval právě tento bard v čele bitevní řady oslavu nezdaru. Je svědectvím pravdě obsažené v samotném srdci křesťanstva, že i dvorní básník Viléma Dobyvatele oslavoval Rolanda udolaného.
Vznosný tón marné naděje, vojska v úzkých a bitvy proti nekonečné přesily je tónem, jímž končí velký fancouzský epos. Neznám nic dojemnějšího v poesii než tento podivný a neočekávaný konec, tak úžasně neuzavřený závěr. Charlemagne (Karel Veliký pozn. překl.) velký křesťanský císař, nakonec tiše ustavil své císařství, rozdílel spravedlnost skoro jako o soudném dni a na svém trůně spal skoro jakoby v rajském pokoji. A tu se před ním zjevuje anděl Páně a hlasitě volá, že jeho zbraní je třeba v nové a vzdálené zemi a že se znovu musí vydat na nekonečný pochod svých dnů. A velký král si rve bílý vous a naříká nad svým neklidným životem. Báseň končí s jakýmsi výhledem a viděním války proti barbarům a to vidění je pravdivé. Válka, který brání zdravý rozum světa proti všem strohým anarchiím a rozervávajícím záporům, které proti němu stálé zuří, nikdy nekončí. Tento boj v tomto světě nikdy nekončí, a hroby našich přátel, kteří v něm padly, ještě skoro ani nezarostly travou.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s