Obroda filosofie – proč?

The Revival of Philosophy – Why?
Nejlepším důvodem k obrodě filosofie je to, že pokud člověk filosofii nemá, stávají se mu různé hrozné věci. Bude praktický, bude pokrokový, bude pěstovat efektivitu, bude důvěřovat v evoluci, bude dělat to, co je zrovna potřeba, bude se věnovat skutkům, ne slovům. A tak sužován jednou ránou slepé tuposti a nahodilého osudu za druhou se povleče až k bědné smrti a nebude mít jiné útěchy než řady frází, jako jsou třeba ty, které jsem právě vyjmenoval. To jsou prostě jen náhražky myšlenek. V některých případech to jsou nálepky a konečky myšlenek někoho jiného. To znamená, že člověk, který odmítá mít vlastní filosofiii nebude mít ani výhody divé zvěře a nebude ponechán svým instinktům. Bude mít jen použité a zahozené zlomky filosofie někoho jiného, které zvířata dědit nemusí a proto jsou tak šťastná. Lidé měli vždy jednu ze dvou věcí: buď úplnou a vědomou filosofii nebo nevědomě přijímali polámané kousky nějaké neúplné, rozbité a mnohdy diskreditované filosofie. Ty polámané kousky jsou fráze, které jsem citoval: efektivita a evoluce a tak dál. Idea „praktičnosti” stojící sama o sobě je to jediné, co zbylo z pragmatismu, který sám ani vůbec stát nemůže. Nelze být praktický a nemít Pragma (své zaměření a pravidla pozn. překl.). A co se asi tak přihodí, když se obrátíte na prvního praktického člověka, kterého potkáte a zeptáte se toho chudáka starého nemotory: „Kde máš Pragma”? Dělat to, co je zrovna potřeba, je zřejmý nesmysl, přesto se opakoval v mnoha albech. V devíti případech z deseti to znamená dělat něco, k čemu se nejméně hodíme, třeba umývat okna nebo mlátit po hlavně policajta. „Činy, ne slova ” je samo o sobě výtečným příkladem zásady „Slova, ne myšlenky”. Oblázek do jezírka posílá čin, vězně na šibenici slovo. Jistě ale existují velmi marná slova a tenhle druh žurnalistické filosofie a populární vědy pozůstává téměř výlučně z nich.
Někteří lidé se bojí, že by je filosfie nudila nebo mátla. Myslí si totiž, že je to nejen řada dlouhých slov, ale také spleť komplikovaných myšlenek. Úplně jim uniká celý smysl a význam moderní situace. Právě tohle jsou zla, která již existují, převážně kvůli chybějící filosofii. Politici a noviny používají vždy dlouhá slova. To, že je používají špatně, není až tak úplná útěcha. Politické a sociální vztahy jsou i bez nich beznadějně komplikované. Jsou mnohem komplikovanější než jakákoliv stránka ze středověké metafysiky, jediný rozdíl je v tom, že středověký člověk se v té spleti dokázal vyznat a komplikace sledovat, ale moderní člověk to nesvede. Hlavní praktické věci dneška, jako finance či politická korupce, jsou děsivě komplikované. Spokojili jsme se s tím, že je tolerujeme, protože jsme se spokojili s tím, že je budeme chápat špatně, místo abychom jim rozuměli. Dnešní ekonomický svět potřebuje metafysiku, aby byl jednodušší.
Vím, že tato slova budou přijata s opovržením a s mrzutým opakováním, že není čas na nesmysly a na paradox a že ve skutečnosti potřebujeme praktického člověka, který půjde a uklidí ten nepořádek.
A není pochyb o tom, že se praktický člověk objeví, bude to jeden z nekonečné řady praktických lidí, není pochyb o tom, že půjde a dá se do toho a možná vyčistí pár milionů do své kapsy a nepořádek zanechá ještě víc matoucí, než byl předtím, tak jak to udělal každý praktický člověk před ním. Má to zcela prostý důvod. Osoba takto poněkud hrubého a nevědomého druhu vždy přidává zmatku, protože sama má v jednu chvíli tak dva až tři různé motivy a nerozlišuje mezi nimi. V mysli takového člověka už je beznadějně spletena 1) srdečná a lidská touha po penězích, 2) poněkud domýšlivá a povrchní touha být pokrokový nebo brát se tím směrem, kterým běží svět, 3)nelibost nad myšlenkou, že by se o něm mohlo soudit, že je příliš starý a nestačí mladým lidem, 4) jisté množství neurčitého leč autentického patriotismu či veřejného ducha, 5) nepochopení omylu, jehož se pan H. G, Wells dopustil v podobě knihy Evoluce.
Když má člověk tohle všechno v hlavě a ani se nepokusí nějak si to přebrat, říká se mu na základně obecné shody praktický člověk. Od praktického člověka ale nelze očekávat, že prakticky nepoužitelnou kaši nějak vylepší, protože ten si nedokáže přebrat ani tu ve své hlavě, nemluvě o té v jejich vysoce komplexní společnosti a civilisace. Z jakéhosi zvláštního důvodu je zvykem o tomhle druhu praktického člověka říkat, že „ví, co si myslí.“ Samozřejmě že pravý opak je pravdou. V několika šťastných případech ví, co chce, tak jak to ví pes nebo dvouleté dítě, ale ani tehdy neví, proč to chce. A právě otázkami proč a jak se musíme zabývat, pokud chceme vysledovat to, jak nějaká kultura či tradice zamotala. Potřebujeme, a starověcí lidé to věděli, ne politika byznysmena, ale krále filosofa.
Omlouvám se za použití slova král, které není pro smysl řečeného nutné, dovolil bych si ale tvrdit, že jednou z funkcí filosofa je nad takovými slovy se zamyslet a usuzovat na jejich významnost a nevýznamnost. Římská republika a všichni její občané měli až do posledka hrůzu ze slova král. Důsledkem bylo, že vymysleli a nám vnutili slovo císař. Velcí republikáni, kteří založili Ameriku, měli taky hrůzu ze slova král, a proto se pak objevilo se zvláštními upřesněními jako ocelový král, ropný král, král vepřového a další podobní monarchové z podobných materiálů. Prací filosofa nutně není odsuzovat inovace nebo popírat význačnost. Má ale povinnost ptát se, co se jemu a ostatním nelíbí na slově král. Pokud je předmětem nelibosti muž nosící strakatou kožešinu malého zvířete zvanou hermelín, nebo muž, kterému kdysi duchovní vkládal na hlavu kovový kruh, odpoví jedním způsobem. Pokud se mu nelíbí, že má někdo ohromnou či nezodpovědnou moc nad jinými lidmi, může rozhodnout jinak. Pokud se mu nelíbí, že se taková kožešina či moc dědí z otce na syna, bude zkoumat, zda se něco takového děje za nynějších obchodních podmínek. V každém případě ale bude mít ve zvyku podrobovat věci zkoušce myšlenkami, idejemi, které se mu libí nebo nelíbí a to nejen podle zvuku, slabiky či čtyř písmen začínajících na R.
Filosofie je prostě jen myšlenka, která je promyšlená. Jenže člověk nemá na výběr, než mezi tím, že bude ovlivněn myšlenkou, která byla promyšlena a být ovlivněn myšlenkou, která promyšlena nebyla. Ta druhá je tím, co dnes obvykle nazýváme kulturou a osvíceností. Vždy je ale člověk ovlivněn nějakou myšlenkou, svou nebo cizí, myšlenkou někoho, komu důvěřuje nebo někoho, o kom nikdy neslyšel, myšlenkou z první, druhé, nebo třetí ruky, myšlenkou, která je vyvrácenou legendou či neověřenou pověstí, vždy je to ale něco se stínem systému hodnot a důvody, proč tomu dát přednost. Člověk vždycky něco něčím ověřuje. Otázkou tu je, zda vůbec někdy ověřoval, čím ověřuje.
Vezmu jen jeden příklad z tisíce, které bych mohl předložit. Jaký je přístup a postoj člověka k tomu, když slyší o něčem mimořádném, o zázraku? Myslím tím něco, čemu se jaksi volně říká věc nadpřirozená, které by se ale přesněji mělo říkat paranormální. Slovo nadpřirozené se totiž vztahuje na to, co je vyšší než člověk a velmi mnoho moderních zázraků vypadá, jako by přišly odkudsi mnohem níž. Tak či tak, co moderní lidé říkají, když jsou zjevně konfrontováni s něčím, co nelze, řečeno omletou frází, přirozeně vysvětlit? Nu, většina moderních lidí začne hned vykládat nesmysly. Když se dnes o takové věci začne mluvit, v románech nebo v novinách či časopisech, zní první komentář vždy nějak takhle: „Ale drahý pane, tohle je přece dvacáté století!“ Vědět aspoň něco málo o filosofii stojí za to, už jen proto, aby člověk nevypadal jako tak děsný hlupák. Celkem vzato, dává to méně smyslu, než říct: „Ale drahý pane, vždyť je přece úterý odpoledne!“ Pokud se zázraky nemohou dít, pak se nemohou dít ani v dvanáctém, ani ve dvacátém století. Pokud se mohou dít, pak nikdo nemůže prokázat, že existuje nějaká doba, kdy se stát nemohou. To nejlepší, co lze říct o skeptikovi je, že nedokáže říct, co si myslí a proto, ať už jinak míní cokoliv, nemůže mínit to, co říká. Pokud ale míní jen tolik, že v zázraky lze věřit ve dvanáctém století, ale nelze v ně věřit ve století dvacátém, pak se opět mýlí, jak teoreticky, tak fakticky. Teoreticky se mýlí proto, že rozumné rozeznání možnosti nezávisí na datu, ale na filosofii. Atheista může nevěřit v prvním století a mystik může pořád věřit ve století jednadvacátém. A fakticky se taky plete, protože vše nasvědčuje tomu, že v jednadvacátém století bude mnoho mystiky a zázraků, a je docela jisté, že obojího přibývá ve století dvacátém.
První povrchní repliku jsem ale použil proto, že už jen fakt, že je první na řadě a že už svou samotnou povrchností odhaluje cosi o podvědomí, má svůj význam. Je to replika téměř automatická a automatická slova mají v psychologii svou důležitost. Nebuďme příliš přísní na váženého gentlemana, který svého drahého společníka informuje, že máme dvacáté století. V tajuplných hlubinách jeho bytosti i taková ohromná volovina cosi doopravdy znamená. Jde tu o to, že on nedovede vysvětlit, co si vlastně myslí, a to je argument pro lepší vzdělávání ve filosofii. On ve skutečnosti míní něco jako: „Existuje teorie tohoto tajuplného vesmíru, k níž se během druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století fakticky přiklánělo čím dál víc lidí a přinejmenším do té doby tato theorie rostla s růstem vynálezů a objevů vědy, jimž vděčíme za naši současnou společenskou organisaci—či desorganisaci. Tato theorie tvrdí, že příčina a následek od počátku působily v nepřerušeném řetězci jako pevně daný osud, a že za tímto osudem ani v něm samém není žádná vůle a že za nepřítomnosti takové vůle musí pracovat tak, jak za nepřítomnosti člověka pracuje stroj. Sám tuto theorii zastávám a proto tedy očividně nemohu věřit na zázraky.“ To naprosto dává smysl, jenže to samé platí i o opačném prohlášení: „Já ji očividně nezastávám a tedy očividně mohu věřit v zázraky.“
Výhodou elementárně filosofického návyku je, že člověku například dovoluje pochopit třeba takovéhle tvrzení: „To, zda mohou nebo nemohou být výjimky z nějakého procesu, záleží na povaze daného procesu.“ Nevýhodou toho, když člověk takový návyk nemá je, že se netrpělivě odvrátí i od tak jednoduchého truismu a nazve ho metafysickým blábolem. Pak vyrazí svou cestu a řekne „Něco takového ve dvacátém století mít nemůžeme,“ což je opravdový blábol. A přece je možné mu první tvrzení dostatečně jednoduše vysvětlit. Když člověk vidí řeku tekoucí den za dnem a rok za rokem z kopce, může po právu počítat, mohli bychom říct sázet na to, že tak poteče až do jeho smrti. Nemůže ale po právu říkat, že nemůže téct do kopce, dokud nebude opravdu vědět, proč teče z kopce. Říct, že tak teče kvůli gravitaci, znamená odpovídat na fysikální, ne filosofickou otázku. Jen opakuje, že je tu nějaké opakování, nedotýká se hlubší otázky, zda lze toto opakování změnit něčím vůči němu vnějším. Představme si například, že by člověk viděl řeku jen ve snu. Mohl by ji vidět ve stovce snů, které by se pořád opakovaly, a řeka v nich pokaždé tekla z kopce. To by ale nemohlo zabránit tomu, aby stý sen nebyl jiný a řeka v něm nestoupala na horu, protože sen je sen a je tu cosi vně něj samotného. Pouhé opakování nedokazuje skutečnost či nevyhnutelnost. Musíme znát povahu věci a příčinu jejího opakování. Je-li povahou věci Stvoření a její příčinou Stvořitel, jinak řečeno, pokud je opakování samotné je jen opakováním něčeho chtěného nějakou osobou, pak není nenožné, aby tatáž osoba nechtěla něco jiného. Je-li člověk hlupák proto, že věří ve Stvořitele, pak je hlupák proto, že věří v zázraky, ale ne naopak. Naopak je pouze filosofem, který je ve své filosofii důsledný.
Moderní člověk má docela volnost v tom, kterou filosofii zvolí. Jenže s moderním člověkem je nakonec vlastně ten problém, že nezná ani svou vlastní filosofii, zná jen svou fraseologii. Na další duchovní poselství vytvořené spiritistou, nebo na další uzdravení potvrzené lékaři v Lurdech může jen reagovat tím, co celkem vzato jsou jen fráse, nebo nanejvýš a přinejlepším, předsudky.
Když tedy člověk tak brilantní jako je pan H. G. Wells říká, že se takové nadpřirozené ideje staly pro „inteligentního člověka “ nemožnými, pak (pro tu chvíli) nemluví jako inteligentní osoba. Jinak řečeno, nemluví jako filosof, protože ani neříká, co si myslí. Nemá totiž na mysli, že by takové věci byly „nemožné pro inteligentní lidi“, ale nemožné pro „nemožné pro inteligentní monisty“nebo „nemožné pro inteligentní deterministy“. Jenže zastávat jakékoliv koherentní a logické pojetí tak tajuplného světa není žádná negace inteligence. Není negací inteligence myslit si, že všechna zkušenost je sen. Není neinteligentní myslit si, že je to mámení, jak si myslí někteří buddhisté, a už vůbec ne myslit si, že je to výsledek tvořivé vůle, jak si myslí křesťané. Pořád slyšíme, že lidé se už nesmí tak ostře dělit na různá náboženství. K bezprostřednímu pokroku je mnohem naléhavěji potřebné, aby se mnohem jasněji a ostřeji dělili podle svých různých filosofií.

Reklamy

Vulgarita

Vulgarity
Vulgarita je, podobně jako telefon či rozhlasový přijímač, jedním z velkých moderních vynálezů. Dalo by se docela úspěšně tvrdit, že telefon je méně mučícím nástrojem, než palečnice nebo skřipec a stejně tak, že jiné věky měly své neřesti, které byly horší než tato neřest nová či moderní. Zrovna tak, jako můžeme v náčrtnících Leonarda da Vinci najít fantastické skici letadel nebo u filosofů starověkého Řecka spekulace velmi podobné moderní fysice, tak můžeme v dějinách tu a tam nalézt náznak či předobraz velké a zlaté vize vulgarity, jež měla později ve světě vytrysknout. Nalézt je můžeme v zápachu punské plutokracie, který čpěl do chřípí Řeků a Římanů nebo v jistých stopách špatného vkusu u takového estéta jakým byl Nero.
Je to nicméně věc natolik nová, že pro ni nový svět ještě nenašel jméno, ale musel si vypůjčit jméno poněkud zavádějící, které je vlastně latinským označením něčeho jiného. Řecké jméno pro jantar jako jediné jméno elektřiny musíme dál používat proto, protože nemáme ponětí jaké má elektřina skutečné jméno či povahu. A podobně musíme používat i latinské slovo vulgus, které znamená toliko obyčejné lidi, abychom popsali něco, co není mezi běžnými lidmi vůbec běžné.
Vlastně to bylo a je, po dlouhá období lidských dějin a širé kraje obyvatelné zeměkoule, cosi mezi obyčejnými lidmi velmi neobyčejného. Farmáři žijící podle dlouhých zemědělských tradic, rolníci v normálních vesnicích, ba i divoši v divošských kmenech, jsou jen zřídkakdy vulgární. I tehdy, když masakrují a zotročují, i tehdy když konají lidské oběti a pojídají lidské maso, jsou jen zřídka kdy vulgární. Všichni cestovatelé dosvědčují přirozenou důstojnost jejich chování, ceremoniální důstojnost jejich obyčejů. A dokonce ani chudí ve složitějších moderních městech nejsou, jako takoví, nějak zvlášť vulgární.
Ne, je tu něco nového, co skutečně potřebuje nové jméno a ještě víc novou definici. Neříkám, že dokážu vulgaritu definovat, ale protože jsem zrovna četl moderní knížku o lásce, mám dojem, že bych mohl přispět několika poznámkami.
Nakolik se můžeme přiblížit její podstatě, pozůstává vulgarita převážně ze dvou prvků, které bych popsal jako jeden jako lehkost, druhý jako povědomost. První znamená, že člověk, jak se říká kypí, tedy, že jeho sebevyjádření plyne lehce, bez námahy, výběru či kontroly. Nevychází z něj jako volená a k cíli zaměřená slova procházejí artikulačním orgánem, prostě se z něj lijí jako pot. Nikdy se nemusí zastavit, aby něco z toho, co povídá, vysvětloval, protože nerozumí ani sám sobě ani mezím vysvětlování. Je z těch mužů, kteří rozumí ženám, je to muž, který vždycky vyjde s chlapci, je pro něj lehké mluvit, lehké psát, lehké mluvit na veřejnosti, protože jeho sebeuspokojení s sebou nese obrovský oblak a ilusi aplausu.
A druhým prvkem je povědomost, již by, pokud by byla pochopena, bylo možné nazvat rouhavostí. Horatius mluvil o „profánnosti vulgární“a je pravda, že tato povědomost je ztrátou svaté bázně a hříchem proti mystické stránce člověka. V praxi to znamená zacházet s věcmi sebevědomě a opovržlivě, bez smyslu pro to, že všechny věci jsou svým způsobem posvátné. Její nejnovější formou je připravenost chrlit přívaly hovadin na libovolné straně jakéhokoliv závažného tématu, protože na povrchní témata se skutečné vulgarity dočkáte jen stěží.
Jde tu o to, že hlupák je natolik subjektivní, že ho nikdy ani nenapadne nějakého tématu se obávat. Může to kupříkladu v debatě o moderní morálce být zrovna tak hlupák pohanský jako hlupák puritánský, jen v prvním případě půjde o přívaly pitomin o lásce, vášni a právu na život a v druhém případě naprosto podobné přívaly pitomin o křesťanské mužnosti a zdravém chlapectví a ušlechtilém mateřství a tak dál. Problém je v tom, že oni tyhle věci tak pekelně důvěrně znají.
Takový tón nikdy nenajdete v tom, co skutečný milenec píše o ženě, kterou miluje nebo v tom, co skutečný světec píše o hříchu, který nenávidí. Oba říkají správnou věc, protože by raději neřekli vůbec nic.

Nová obrana katolických škol

The New Case for Catholic Schools
O nutnosti či potřebě novot se navykládalo už hodně hloupostí a v tomhle smyslu není na modernosti nic obzvlášť záslužného. Člověk, který své vyznání či konfesi ve vší vážnosti nazve modernismem, by stejně tak dobře mohl vynalézt konfesi zvanou pondělnictví, kvůli tomu, že věří obzvláště těm výmyslům, které ho napadnou v pondělí, nebo kult rána, nazvaný tak proto, že věří tomu, co ho napadne ráno, ale už ne tomu, co mu přijde na mysl odpoledne.
Modernita je pouhý okamžik v čase, kde se zrovna nachází a nikdo, kdo přemýšlí, nebude usuzovat, že kvůli tomu musí být nadřazen času, který předcházel, nebo bude následovat. V relativním a racionálním smyslu si můžeme blahopřát, že známe nejčerstvější zprávy a že jsme si povšimli aktuálních faktu či objevů, které někteří lidé stále ignorují.
A právě v tomto smyslu můžeme vskutku základní koncept katolického vzdělávání označit za vědecký a zejména psychologický fakt. Náš požadavek úplné kultury, založené na vlastní filosofii a náboženství je požadavkem, na který ve světle té nejzásadnější i té nejmodernější filosofie není odpovědi. A když na to přijde, pro ty, kterým na takových věcech záleží, těžko může být modernější slovo než atmosféra.
Nu, pokud a dokud se naši moderní a vědečtí přátelé věnují čemukoliv vyjma pří s námi, nikdy je neunaví říkat nám, že vzdělávání se musí pojímat jako celek, že se všechny části mysli ovlivňují navzájem, že nic není příliš triviální na to, aby to bylo významné, ba symbolické, že všechny myšlenky lze zabarvit vědomými či nevědomými emocemi, že vědění nelze nikdy držet ve vodotěsných nádobách, že to, co vypadá jako nesmyslný detail může být symbolem hluboké touhy, že nic není negativní, nic není nahé, nic nestojí o samotě a samo o sobě.
Tyhle argumenty používají pro všechny možné účely, některé z nich jsou dostatečně rozumné, další jsou téměř šíleně hloupé, ale ze široka vzato, takhle oni argumentují. Jediné co neví, je to, že argumentují ve prospěch katolického vzdělávání a zejména ve prospěch katolické atmosféry v katolických školách. Možná, kdyby to věděli, nechali by toho.
Vlastně je to tak, že ti, kdo odmítají pochopit, že katolické děti musí mít zcela katolické školy, zůstávají ve starých špatných časech, jak by tomu říkali oni, kdy se nepožadovalo vzdělávání, ale poučování. Jsou to relikty z mrtvých dob, kdy se považovalo za dostatečné děti vydrezírovat ve dvou či třech nudných lekcích, o kterých se očekávalo, že budou docela mechanické. Jsou potomky původního šosáka, který mluvil o „třech R“ (míní se tři základní dovednosti, čtení psaní, počítání: reading, writing and arithmetic pozn. překl. ) a vtip o něm je pro jeho typ nebo dobu velmi symbolický. Byl to totiž ten typ člověka, který se vší gramatickou pečlivostí trvá na gramotnosti, a už jen tím, že to dělá, ukazuje, jak je negramotný. (narážka na ona tři R, protože ta slova trochu zní, jako by začínala všechna na r, ale platí to jen u prvního z nich pozn. překl.)
Vzdělávání požadovali velmi hlučně velmi nevzdělaní boháči. A mezi známkami jejich ignorance a pitomosti se obzvláště vyjímala ta, že písmena a čísla považovali za mrtvé věci, docela oddělené navzájem i od obecného pohledu na život. Kluka učícího se prvním písmenkům považovali například za docela odříznutého od toho, co se rozumí pod slovem spisovatel. Měli za to, že z kluka učícího se počtům lze udělat jakési počítadlo.
Když jim tedy někdo řekl: „Těmto věcem je nutno vyučovat v duchovní atmosféře“, považovali to za nesmysl, měli jakýsi matný dojem, že to značí, že dítě může provádět docela jednoduché sčítání, jen když je obklopeno vůní kadidla. Jenže oni považovali prosté sčítání za věc mnohem jednoduší, než ve skutečnosti je. Když jim katolický polemik tvrdil, že i abecedu lze učit po katolicku, mysleli si, že je to fanatik žvanící nesmysly, mysleli si, že tím chce říct, že nikdo nemusí nikdy číst nic, než latinský misál.
Jenže on myslel právě to, co říkal a to, co říkal má veskrze zdravou psychologii. Na učení se abecedě existuje katolický názor a ten vám, kupříkladu, brání myslet si, že jediné, na čem záleží je učit se abecedě a brání vám i pohrdat lidmi lepšími, než jste vy, pokud se abecedu náhodou nenaučili.
Stará nepsychologická škola učitelů říkávala: „Jaký to může dávat smysl, když budeme míchat dohromady počty a náboženství?“ Jenže počty s náboženstvím, nebo přinejhorším s filosofií pomíchané jsou. Je velký rozdíl, jestli dává učitel na vědomí, že pravda je reálná, nebo relativní, nebo měnlivá, nebo že je to iluse. Člověk, který řekl: „Dvě a dvě je mezi hvězdnými stálicemi pět“ učil počty protiracionálním a tedy protikatolickým způsobem. Katolík si je mnohem víc jist stálými pravdami, než si je jist hvězdami stálicemi.
Nepřu se teď ale, která filosofie je lepší, jen poukazuji na to, že vzdělávání vždy učí nějakou filosofii, pokud ne dogmaticky, tak tvrzeními, implikacemi, atmosférou. Každá část vzdělávání má souvislost se všemi ostatními částmi. Pokud se všechny nespojují k tomu, aby poskytly nějaký obecný pohled na život, pak to není vůbec žádné vzdělávání. A moderní odborníci na vzdělávání, moderní psychologové, moderní mužové vědy se všichni shodují na tom že tohle tvrdí a potvrzují—dokud se nezačnou hádat s katolíky o katolické školy.
Existuje-li zkrátka psychologická pravda objevitelná lidským rozumem, pak je to ta, že se katolíci buď musí obejít bez katolického učení, nebo musí vlastnit a řídit katolické školy. Najdou se důvody odmítnout připustit, za pomoci jakékoliv mašinerie hodné jména vzdělávání v existujícím smyslu, aby katolické rodiny vyrůstaly po katolicku. Najdou se důvody odmítnout jakékoliv ústupky katolíkům vůbec, důvody ignorovat jejich výstřednosti, jako by to bylo šílenství. Vždy se pro to najde důvod, protože se vždy najde důvod k pronásledování, důvod k tomu, aby stát jednal na základě principu, že jisté filosofie jsou falešné a nebezpečné a musí být rozdrceny i když jsou zastávány upřímně, vlastně musí být zničeny především tehdy, pokud jsou zastávány upřímně.
Pokud ale mají katolíci pořád a ve všem učit katolicismus, pak nemohou katolickou theologii učit jen ve vymezeném čase. Skutečně pobuřující a pověrečnou pozici ohledně dogmatické theologie zastávají naši oponenti a ne my. To oni předpokládají, že speciální „předmět“ zvaný theologie lze do lidí dostat půl hodiny trvajícím experimentem a že tohle magické očkování jim vystačí tomu, aby vydrželi ýden ve světě, který je skrznaskrz prosáklý opačným pojetím života.
Theologie je jen artikulované náboženství, jenže i když to pravým křesťanům, kteří nás kritizují, může připadat divné, je zapotřebí mít i náboženství i theologii. A náboženství, jak nám tak často a ochotně připomínají, když nejde o tenhle konkrétní problém, je věc pro každý den v týdnu a ne jen pro neděli a mši v kostele.
Pravda je taková, že moderní svět se oddal dvěma naprosto odlišným a inkosistentním chápáním vzdělávání. Pořád se snaží rozšířit rozsah vzdělávání a pořád se z něj snaží vyloučit všechno náboženství a všechnu filosofii. To je ale čirý nesmysl. Můžete mít vzdělávání, které učí ateismus, protože je atheismus pravdivý, a ze svého vlastního hlediska, to může být úplné vzdělávání. Nemůžete ale mít vzdělávání, které o sobě tvrdí, že učí celé pravdě a pak odmítne diskutovat, zda je atheismus pravdivý.
Od té doby, co nastoupilo ambiciosnější psychologické vzdělávání, prohlašovaly naše školy, že rozvíjí všechny stránky lidské přirozenosti, že z nich tedy vychází úplné lidské bytosti. Nemůžete dělat něco takového a ignorovat přitom velkou živoucí tradici, která učí, že úplná lidská bytost musí být křesťanská nebo katolická lidská bytost. Buď ji musíte pronásledovat do úplného zničení, nebo dovolit, aby učinila úplným své vlastní vzdělávání.
Když se ještě mělo za to, že školní vzdělání má spočívat v čtení, počítání a klikyhácích, mohli jste najít nějaké důvody k tomu, abyste tvrdili, že to může učit právě tak baptista jako buddhista. Jaký smysl, ale můj ty světe má takové vzdělávání, které má obsahovat například výuku „občanství“ a které pak předstírá, že neobsahuje vůbec nic, co by se podobalo morální theorii a ignoruje všechny ty, kdo si zrovna myslí, že morální theorie závisí na morální theologii.
Naši učitelé tvrdí, že své žáky rozvíjejí všestranně, z estetické stránky, z atletické stránky, z politické stránky, a tak dál. Přitom pořád omílají vyčpělé fráze devatenáctého století o tom, že veřejné vyučování nemá nic společného s náboženskou stránkou. Pravda je taková, že v téhle záležitosti jsou balící a nekňubové vězící v zatuchlé atmosféře nevědeckého a nerozvinutého vzdělávání naši nepřátelé, zatímco my, přinejmenším v tomhle, v uznávání ideje atmosféry, jsme na straně všech moderních psychologů a důležitých vzdělávacích odborníků. Oni tomu někdy rádi říkají prostředí.

Povídky z Tolstého

Tales from Tolstoi
V jistém smyslu existuje skutečný a opravdový zákon pokroku, podle kterého jsme tím prostší, čím jsme civilizovanější. Čím víc totiž sledujeme a zkoumáme fenomény kolem nás, tím víc mají ony samy sklon sjednocovat se s mocí, která je za nimi a celá existence, nahlížená pak takto poprvé, vypadá jako by měla zcela nový tvar a barvu, jako něco svěžího a překvapivého. A všichni velcí spisovatelé naší doby představují v té či oné formě pokus opět obnovit komunikaci s elementárním, či jak to bývá někdy hruběji a mylněji popisováno, pokus navrátit se k přírodě. Někteří si myslí, že návrat k přírodě spočívá v tom, že se nebude pít víno, druzí si myslí, že to znamená pít mnohem víc vína, než je pro ně dobré. Jedni mají za to, že návratu k přírodě se dosáhne překováním mečů v pluhy, další myslí, že toho dosáhneme tak, když z pluhů uděláme velice neefektivní bodáky britského ministerstva války.
Podle hurávlastenců je docela přirozené, aby člověk druhé lidi zabíjel střelným prachem a sám sebe ginem. Podle revolucionářů, hlasatelů všelidské sounáležitosti, je přirozené vraždit druhé lidi dynamitem a sebe vegetariánstvím. Podotknout, že tvrzení jedné či druhé z těchto osob, že poslouchají hlasu přírody, je pozoruhodné, když uvážíme, že k tomu, aby samy sebe či kohokoliv jiného přesvědčily o pravdivosti svých závěrů potřebují značného množství paradoxní argumentace, by asi bylo příliš zjevným projevem šosáckého smýšlení. Giganti naší doby jsou si nepochybně podobní v tom, že se velmi rozlišnými cestami ubírají k tomuto záměru návratu k prostotě. Ibsen se k přírodě vrací odměřeným vnějškem faktu, Maeterlinck věčnou tendencí pohádky. Whitman se k přírodě vrací tím, že hledá, kolik může přijmout, Tolstoj tím, že hledá, kolik může odmítnout.
Nuže, tato heroická tužba po návratu k přírodě se v jistých ohledech samozřejmě poněkud podobá heroické tužbě kočky navrátit se ke svému ocasu. Ocas je prostý a krásný předmět, rytmický svou křivkou, uklidňující na pohmat, ovšem jednou z menších, přesto však charakteristických vlastností ocasu je, že visí vzadu. Nelze popřít, že by do jisté míry pozbyla svého charakteru, kdyby visel na nějaké jiné části anatomie. Nu a příroda se ocasu podobá v tom smyslu, že k tomu, aby konala svou skutečnou povinnost je zásadně důležité, aby byla vždy vzadu. Představovat si, že můžeme vidět přírodu či přirozenost, vůbec naši vlastní přirozenost, je bláhovost, ba rouhání. Podobá se to chování kočky z nějaké šílené pohádky, která by se vydala na cesty v pevném přesvědčení, že svůj ocas najde vzrostlý jako strom na palouku na konci světa. A reálný výsledek cest filosofa hledajícího přírodu se, nahlíženo zvnějšku, velmi podobá kroucení kočky honící svůj ocas. Projevuje velké nadšení, leč málo důstojnosti, hodně křiku, jen ocas žádný. Příroda je veliká ve své všemocnosti a neviditelnosti, v tom, že nás nejvíc ovládá, když máme dojem, že si nás všímá nejméně. „Tys Bůh skrytý,“ řekl hebrejský básník. S veškerou úctou lze říci, že duch přírody se skrývá člověku za zády.
Právě tato úvaha dodává dojem jisté marnosti i všem těm inspirovaným prostotám a hřmotným pravdám Tolstého. Cítíme, že člověk se nemůže stát prostým jen tím, že bude bojovat proti složitosti, v našich příčetnějších momentech vlastně cítíme, že se člověk sám vlastně zjednodušit nemůže. Vědomá prostota může docela dobře být sama v sobě mnohem zdobnější než přepych. Vlastně mnoho z pompy a okázalosti v dějinách světa bylo v nejpravějším slova smyslu prosté. Zrodily se z téměř dětské schopnosti přijímat, bylo to dílo lidí, kteří měli oči k tomu, aby žasly a lidí, kteří měli uši k slyšení.
King Solomon brought merchant men
Because of his desire
With peacocks, apes and ivory,
From Tarshish unto Tyre. (Král Šalamoun přivedl obchodníky/ kvůli svým tužbám/ s pávy, opicemi a slonovinou/ z Taršíše do Týru pozn. překl. z básně Merchantmen R. Kiplinga pozn. překl.)

Tohle počínání ale nebylo součástí Šalamounovy moudrosti, patřilo k jeho bláhovosti—skoro jsem řekl k jeho nevinnosti. Máme pocit, že Tolstoj by se s vrháním satirou a ostouzením „Šalamouna v celé jeho slávě“ nespokojil. S žhnoucí a nenapadnutelnou logikou by zašel ještě o krok dál. Strávil by celé dny a noci na paloucích a mýtinách a z polních lilií otrhával šarlatové korunky.
Jakákoliv sbírka Tolstého Povídek je vypočítána tak, aby přitáhla obzvláštní pozornost k této ethické a asketické stránce Tolstého díla. V jistém, a vskutku nejhlubším smyslu je Tolstého dílo samozřejmě autentickou a ušlechtilou výzvou k prostotě. Úzkoprsý dojem, že umělec by neměl učit je dnes už docela rozbitý. Pravda je ale takový, že umělec učí mnohem víc už jen svým pouhým pozadím a vlastnostmi, svými krajinami, kostýmy, idiomy a technikou, zkrátka všemi složkami svého díla, které jsou nejspíš zcela nevědomé, než dokáže naučit propracovanými a pathetickými morálními naučeními, o nichž si zálibně představuje, že to jsou jeho názory. Skutečný rozdíl mezi ethikou vysokého umění a ethikou umění fabrikovaného a didaktického spočívá v prostém faktu, že špatná bajka má morální naučení, kdežto dobrá bajka je morální. A skutečná Tolstého morální naučení vychází najevo v jeho příbězích neustále, velké morální naučení, které leží v srdci celého jeho díla, jsou to naučení, které si patrně vůbec neuvědomuje a které by velmi pravděpodobně horlivě odmítal. Podivné studené jitřní světlo zářící nad všemi jeho příběhy, folklorní prostota, s níž se o „muži či ženě“ hovoří, aniž by byli nějak blíž identifikováni, láska—člověk by skoro řekl chtíč—k vlastnostem hrubých materiálů, tvrdosti dřeva, měkkosti bláta, hluboce zakořeněná víra v jistou starodávnou laskavost usazenou vedle kolébky lidského plemene—to jsou zcela morální vlivy. Když vedle nich položíme vytrubované a rozervané nonsensy Tolstého didaktického, vřískavě se dožadujícího obscénní čistoty, rozkřikujícího se po nelidském míru, rozsekávající lidský život sekyrou na malé hříšky, ošklibujícího se z respektu k lidstvu nad muži, ženami a dětmi, spojujícího v jeden chaos rozporů nezmužilého puritána s necivilizovaným pedantem, pak budeme věru jen stěží tušit, kamže to Tolstoj zmizel. Nevíme, co si počít s tímhle malým a hlučným moralistou, který obývá jeden z koutů velkého a dobrého muže.
Je těžké pokaždé smiřovat Tolstého velkého umělce s Tolstým téměř jedovatým reformátorem. Je těžké uvěřit, že člověk, který kreslí v tak ušlechtilých obrysech důstojnost každodenního života lidstva, považuje za zlý onen božský akt plození, jimž se ona důstojnost obnovuje z jednoho věku do druhého. Je těžké věřit, že muž, který s tak mrazivou poctivostí vykreslil srdcervoucí prázdnotu života chudých, jim může opravdu vyčítat jednu každou z jejich žalostných rozkoší od dvoření po tabák. Je těžké věřit, že básník v prose, který s takovou silou zachytil atmosféru člověka narozeného ze země, esenciální spříznění lidské bytosti s krajinou, v níž žije, může popírat tak elementární ctnost jako je ta, která člověka spojuje s jeho vlastními předky a jeho vlastní půdou. Je těžké věřit, že člověk, který tak palčivě vnímá opovrženíhodnou drzost útisku, by utiskovatele, kdyby se mu naskytla příležitost, nesrazil pěstí k zemi. To vše ale pochází z hledání falešné prostoty, z cíle být, pokud to tak mohu říct, přirozenější než je přirozené. Bylo by nejen lidštější, ale bylo by od nás i pokornější, kdybychom se spokojili s tím, že budeme složití. Nejpravdivější spříznění s lidstvem znamená jednat tak, jak lidstvo vždy jedná, přijímat se sportovním potěšením stav, do něhož jsme povoláni, hvězdu našeho štěstí, a osudy země našeho zrození.

Smích

Laughter
Pokud jakýmikoliv způsobem předkládáme k diskusi téma smíchu, všimneme si normálně, že to naši bližní přijímají jedním ze dvou způsobů. Buď se smějí, což je možná to nejlepší, co mohou s návrhem na analysu smíchu provést, protože cvičení je lepší, než vyklad a každý, kdo jako já zasedne, aby sepsal celý článek na téma smíchu, je velmi náležitě předmětem výsměchu celého lidstva. Pokud ale mají dost rozumu na to, aby se smáli, pak mají patrně také dost rozumu na to, aby se sbalili a šli si po svých. Výklad to zkrátí a ukáže pouze ten druh bystrosti, který je spojován se stručností.
Pokud ale před nimi na druhé straně zmíníme smích a oni se smát nezačnou, pak vždycky udělají tohle: zkroutí své hloupé tváře do výrazu zuřivé vážnosti a zachmuření a pustí se do řečí o primitivní psychologii, automatických reflexech pitekantropa a pak po nějakém měsíci či dvou takového veselého klábosení přijdou skoro vždycky s výsledkem (nezaměnitelným to znamením a příznakem jejich umírající mysli), že „smích se koneckonců zakládá na určité formě instinktu krutosti“. Celé to je pěkná a vybroušená ukázka úžasného moderního sklonu být nevědecký, jak to jenom jde, a používat při tom vědecká slova. Ještě ani nedokázali, že nějaký instinkt krutosti existuje, o nic víc, než že existuje instinkt žvýkat sklo. Jsou šílenci, kteří sklo koušou, dělali to i jistí výteční muži. Mám dojem, že slavný sir Richard Grenville tenhle zvyk míval. Někteří lidé mají zvrácenost zvanou krutost, pokud si ale primitivní lidé měli talent k humoru rozvinout ze zvrácenosti krutosti, pak to, jak se u nich rozvinula zvrácenost je zrovna tak těžké vysvětlit, jako vysvětlit to, kde se u nich vzal talent. To už bychom počátky poesie mohli vysvětlovat závislostí pitekantropa na kokainu. Celé to je jedna z drzých předhůzek populární vědy, které nemají valnou oporu ve vážné vědě, ale mají velmi silný morální a protimorální motiv nespočtem nezodpovědných náznaků podsouvat, že lidské bytosti za vše vděčí podlidským bytostem zvaným lidé primitivní a že to byli tvorové zcela podřadní, žijící v temnotě nenávisti a strachu.
Celá tahle theorie smíchu je od podívání směšná. Každý dovede rozesmát dítě nějakou prostou záměnou nebo nesrovnalostí, třeba tím, že plyšovému medvědu nasadí brýle. Máme věřit tomu, že v jeskyni dětské hlavy procitá temný troglodyt a dopřává si potěšení z mučení plyšového medvěda nezvyklou změnou vidění, nebo že se ďábelsky raduje z trýzně postaršího strýčka, přechodně připraveného o jeho brýle? Literatura, která děti přivádí k opravdovému smíchu, jsou ty nejprostší nesmysly, jako ten o „krávě, která přeskočila měsíc“. Máme věřit, že dítě procitle leží a směje se při pomyšlení na dlouhou a mrazivou cestu ztraceného čtvernožce v studených výškách, zcela nevhodných pro teplokrevného savce? Je zřejmé, že mysl se baví nesouladem, aniž by tu bylo přímé či nepřímé pomyšlení na nějaké nepohodlí. Proč ji baví nesoulad je vskutku hluboká otázka a my se do ní neponoříme hlouběji, dokud k celému příběhu člověka nezaujmeme zcela jiný přístup, dokud nebudeme mít trpělivost přijímat velmi mnoho tajemství jako tajemství a čekat na vysvětlení, která opravdu vysvětlují, namísto toho, abychom skočili po prvním vysvětlení, které celou věc jen zamlouvá. Řekl bych, ale že se ukáže spíš spojitost s lidskou důstojností, než nedůstojností a spíš s podivností či cizotou člověka na této podivné zemi, než s tupými hrubostmi, jež ho pojí s tupým blátem.
Není divu, že věk, který se vyznačuje tímto obludným divadlem převádějícím lidi chmurně vážné a pesimistické ohledně původu smíchu, se též vyznačuje určitou ztrátou smíchu prostšího druhu ve svém umění a literatuře. A zdá se mi, že i ti, kdo by snad tvrdili, že produkujeme více humoru, by mohli připustit, že produkujme méně smíchu. Ovšem jed protilidské herese, který jsem už zmínil, účinkuje zvláštním způsobem zpětně v počínání těch, kdo onu theorii slyšeli a ideje příčiny a následku na sebe působí akcí a reakcí. Je možné, že jen v suchých dobách mohou pedanti stopovat původ všeho veselí k zlomyslnosti a je možné, že atmosféra tvořená tvrzeními podobného původu způsobila, že veselí je méně veselé, a pokud není zlomyslnější, pak je aspoň sušší. Jisté však je, že v poslední době měla kultura přinejmenším sklon povzbuzovat úsměv, ale odrazovat od smíchu. Jde tu o tři odlišnosti. Za prvé, že úsměv se nenápadně může změnit v úšklebek, za druhé, že úsměv je vždy individuální, ba tajnůstkářský (zejména je-li poněkud šílený), kdežto smích může být společenský a družný a je možné, že je jedinou autentickou přeživší formou Obecné vůle a za třetí, že samotný smích je otevřený kritice, je nevinný a nestřežený, je v něm ten druh lidskosti, který v sobě má vždy cosi z pokory. Soudobou fázi kultury a kritiky lze docela dobře shrnout tak, že lidé, kteří se usmívají, kritizují lidi, kteří se smějí. V kterémkoliv současném románu můžeme číst: „Grigsy si promnul bradu a usmál se poněkud nadřazeným úsměvem.“ Sotvakdy, i jen v románu, čteme „Grigsby hodil hlavou vzad a zavyl směrem ke stropu v poněkud nadřazeném záchvatu smíchu.“ V okamžiku, kdy se Grigsby přestane ovládat natolik, že se začne smát, ztrácí něco u oné dokonalé nadřazenosti Grigsbyů, jíž jsou známí v lepších kruzích a kvůli níž, by je mnozí z jejich spolutvorů tak rádi nakopali, podobně jako starý Weller nakopal panu Stigginsovi. Je totiž naprostý omyl domnívat se, že od dob, kdy jsme opustili starý dobrý obyčej kopat pana Stigginse ubylo krutosti. Jediný rozdíl je, že být krutý je dovoleno panu Grigsbymu, protože se nedostává prostších a pokornějších lidí, kteří by si dopřáli nevinného potěšení mu nakopat. V mysli pana Grigsbyho, v onom výtečném okamžiku, kdy se usmívá, je nekonečně více krutosti, ve smyslu pouhé zlovolnosti, než bylo v mysli páně Wellera, když použil svou botu nebo v mysli Dickensově, když psal tu knihu. Hlavní známkou většiny moderních změn ve světě je to, že mírnější společenské způsoby neprovází vřelejší společenské city. Hlavní fakt, jemuž dnes musíme čelit, je absence třeba i jen té míry demokratické družnosti, která patřila k obhroublému smíchu nebo jen konvečnímu zesměšňování. Lidé ze starších společenství mohli někdy nespravedlivě mít v nelibosti obětního beránka nebo cizince, ale navzájem se měli rádi mnohem víc, než se dnes navzájem snáší mnozí dobří literáti. Je tisícero způsoby zjevné, že v táborech, kde lupiči Breta Harta třímali své lovecké tesáky a revolvery, nebo v hospodském sklepě, kde pana Bardella praštili hrncem po hlavě, bylo mnohem víc pospolného cítění, či chcete-li sentimentu, než v mnoha moderních intelektuálních kruzích, v nichž je duše konečně isolovaná tak, jak jsou hlavy v pekle držené ve svých ledových kruzích. Proto dávám v tomto moderním konfliktu mezi úsměvem a smíchem zcela přednost smíchu. Smích v sobě má něco, co ho spojuje se starodávnými větry víry a inspirace, rozmrazuje pýchu a vypouští tajemství, působí, že lidé zapomínají na sebe v přítomnosti čehosi většího, než jsou sami, něčeho (jak říká běžná fráze o vtipu) čemu nemohou odolat. Světec je ten, kdo má potěšení z dobrých věcí a odmítá je. Šosácký pedant je ten, kdo dobré věci odmítá a užívá si je. Když ale slyší něco opravdu dobrého, co se opravdu líbí a z čeho se těší, pak tím jím již dál pohrdat nemůže. Při tak hrozné a apokalyptické příležitosti se neusmívá, ale směje.

Podivný hovor dvou viktoriánů

The Strange Talk of Two Victorians
Víra se vždy vrací v protiútocích, a obyčejně to není jen úspěšný útok, ale téměř vždy i útok překvapivý.
Zde víc než kdekoliv jinde dochází k nepředvídanému. Náboženství, o kterém se předpokládalo, že pomalu vyhnívá v negramotném rolnictvu, se v působivých počtech nachází v nových industriálních městech, konfese tolerovaná ze soucitu několika starými sentimentalisty si dnes získává konvertity mezi mladými téměř výlučně z řad praktických logiků.
Tato tendence smiřování s intelektuály považovaná druhdy za smiřování s nesmiřitelným přinesla mezi jinými prazvláštními věcmi i fakt, že nejnovější skupinu tvořilo poněkud příliš mnoho těch, kdo mohou učit, zatímco ještě nevznikl dostatečný zástup těch, kdo by se mohli učit. V katolických dějinách je obrovské množství materiálu na velmi dobré romány či hry a je tu i značný díl katolíků schopných je psát, ale zatím tu není dostatečný počet běžných čtenářů, kteří by je byli schopní číst v tom smyslu, že by jim rozuměli. To obzvláště platí pro vysokou historickou vlastnost ironie.
Když si Angličan uvědomuje skutečné náboženské dějiny své země, pořád naráží na drobné sociální a politické episody, jejichž ironie je právě tak velká jako řecká tragedie a pak si vzpomene na většinu ostatních Angličanů a musí si přiznat, že pro ně by to všechno bylo, jako kdyby slyšeli řečtinu. Právě to ironické poznání, které mu dává chmurné uspokojení, by bylo celkem vzato k ničemu, protože široká veřejnost by vzala nejspíš doporučení vážně a vtip by jí vůbec nedošel.
A tak, přinejmenším až do zcela nedávné doby, veřejnost sotva viděla něco vtipného na řečech o panenské královně nebo slavné revoluci (o Alžbětě I. a o svržení krále Jakuba II a jeho nahrazení Vilémem Oranžským roku 1688 pozn.překl. ) Bez publika nemůžete mít drama, bez poučeného publika nemůžete mít ironii.
Přemýšlel jsem onehdy, zda někdy někdo uvažoval o hře, nebo spíš scéně, jež by mohla být velmi dobrým výjevem napsaným kýmkoliv slušně sečtělým v Anglii osmnáctého století. Mohla by se jmenovat „Pět Irů“.
Kolem kavárenského stolu (aniž by ale, nápadně, pili kávu) by seděli Goldsmith, starý tory, skoro Jakobita, Sheridan, mladší whig, téměř jakobín, Burke, whig, který dělá kolem narušování rovnováhy britské ústavy (většinou vznikají a odehrávají se v jeho vysoce imaginativní hlavě) víc rozruchu, než skoro kdejaký tory, Grattan, také whigovský rétor, ale svým původem patřící k irskému parlamentu, a (kdyby ho tam bylo možné silou mocí dostat) někdo nebezpečnější, třeba Lord Edward z Tone, předjímající irskou vzpouru. Všichni tihle muži byli protestanti. Každého z nich, osobně nebo přes jejich rodiny, bylo možné vysledovat do časů, kdy se zdálo, že irské srdce je zlomené a pro člověka, který se nevzdal víry jako by na zemi nebylo normální naděje.
Myslím, že by někdo mohl napsat dobrou studii, jak v několika fázích, začaly postupně praskat jedna vrstva za druhou a ona hrozná zapovězená Věc vystoupala tak, až se nad nimi všemi tyčila jako duch. Začali by spořádaně, nejspíš by s chladnou pohanskou volností debatovali o katololické emancipaci. Pak by víno, slova a irská vášeň pro osobní a zejména rodinné výčitky a stížnosti způsobily, že by jim z jejich niter začaly vylétat divné věci a v té divoké scéně jakoby přímo slyším vysoký hlas Sheridanův, ječivý opojením, jak vykřikuje jakousi provokaci: „Na to jste zapomněli, O’Bourke?“ Pak jsem si uvědomil, že s publikem v londýnském divadle by představa věčné velké věci hrozivě se vracející nic neudělala, protože většina z nich neví, že je věčná a stěží něco tuší o její velikosti.
Na další prazvláštní malé drama jsem narazil v elegantní črtě Edith Sitwell o královně Viktorii, v tomhle případě jde o dialog. Také jde o věc, která se doopravdy stala. Je popsána stručně a nestranně, ale každý kdo zná osoby a období ji může snadno pochopit a rozebrat a pro mě osobně je velmi zábavná, zábavná a ohromná. Měla v sobě onu chmurnou řeckou ironii kontrastu mezi známými velkými věcmi a většími věcmi, které známé nejsou. Byla to diskuse, ba disputace mezi dvěma velmi význačnými viktoriány. Týkala se prohlášení dogmatu o Neposkvrněném početí.
Oba to byli dobří muži, oba to byli muži prvořadého významu v očích veřejnost. Oba měli nejvybranější protestantskou kulturu, oba byli velmi jemně poznamenaní pyšnou pedanterií, ale oběma dodávalo na vřelosti velkorysé přesvědčení o jejich oblíbených záležitostech, ani jeden z nich nebyl v žádném případě hlupák, ani jeden nepatřil k těm, kdo by se v úzkém a vulgárním smyslu hlásili k „No Popery“ (pryč s papeženstvím pozn. překl.), oba byli přesvědčeni, že stojí v plném denním světle věku osvícenství a svobody, současně měli oba koníčky a intelektuální zájmy, které je mohli vést k měkčímu postoji vůči starším náboženským tradicím.
Jeden hodně četl Otce a první náboženskou literaturu, druhý měl autentickou zálibu v tom, co je dosud považováno za dětinské ozdoby středověkého malířství. Jeden byl příslušníkem High Church a oxfordského hnutí, druhý byl liberální luterán. Jedním byl velký Gladstone, druhým Albert, princ manžel královny Viktorie.
Oba muži spolu mluvili a neshodli se. Ostře spolu nesouhlasili. A to, čem se neshodovali byla mimořádná věc. Ale nebyla ani z jedné setiny tak mimořádná jako to, na čem se shodli.
Pana Gladstonea velmi zarmoutilo, že prince manžela zastihl ve stavu, jak soudil, neslušného rozjaření nad zprávami o Neposkvrněném početí. Neslušné rozjaření nepatří k neřestem, které by byly nápadnou poskvrnou na jménu prince Alberta, o Gladstonovi ani nemluvě. Dva vážnější diskutéry byste hledali jen těžko. Jenže princ Albert se radoval víc, protože (jak svým způsobem řekl) je vždy dobře, když nějaký zlý systém klopýtající ke svému konečnému zhroucení spáchá jakýsi nespoutaně šílený a spěšný arogantní čin, který mu dozajista přinese definitivní zhroucení. Řím se dosud tak nějak belhal s dobou, je ale zřejmé, že po tomhle už nikdy nebude mít žádné nohy, na které by se mohl postavit.
Jenže pan Glastone, příslušník oxfordského hnutí (jedno z hnutí obnovy v anglikánské církvi na sklonku devatenáctého století, k jeho protagonistům patřil John Henry Newman, přední křesťanský intelektuál své doby, později konvertoval ke katolické víře pozn. překl.) se k tomuto prostému germánskému triumfu nad pohromou a zneuctěním, jež konečně zničily Věčné město, nemohl přidat. Oněmi hlubokými tóny odsudku, které tak výtečně ovládal, princi vyčinil jeho necitlivost vůči ostouzení a očerňování jména, které tolik znamenalo v dějinách. Měl pocit, že žádný křesťan nemůže tak naprostému pádu tak velké části křesťanského světa přihlížet nepohnutě. Myslel to vážně. Byl tím ohromně rozčilen. Ještě se pak k tématu vrátil a snažně žádal prince Alberta, aby uronil nad ruinami sv. Petra, který nyní ležel vyvrácený stejně pustý jako Stonehenge, aspoň jednu slzu.
I princ byl ale pevný, a zůstával v pro něj poněkud nezvyklém stavu velkého nadšení nad zprávami, že celá přespříliš dlouhá záležitost je u konce a papež se konečně sám definitivně odepsal.
A to všechno…proč vlastně? Kvůli tomu, že k věži korun byla přidaná jedna další, že zástup za zástupem, město za městem, národ za národem, jeden věk za druhým, všichni zvedali výš a výš právě ten obraz, který je mezi všemi ostatními, pokud jde o tuto zemi, nejsilněji založen a postaven na lásce obecného lidu. A princ Albert se svým nesobeckým úsilím o vzdělávání pracující třídy a Gladstone se svým důvěrným apelem k velkému srdci lidu, tak velmi málo chápali, co ta koruna a obraz vlastně doopravdy znamenají pro miliony prostých chudých lidí, všude po venkově a ve městech poloviny světa, že doopravdy intelektuálně očekávali, že kvůli této poslední, všechny meze překračující, drzosti tyranských nároků bude svržen jako tyranie.
Zdá se, že tou mimořádnou věcí, na níž se tihle mimořádní muži shodli, bylo to, že půjde o nepopulární rozhodnutí…Jedna Bellocova balada má refrén, známý především díky poslání, jež zní:
Prince, is it true that when you met the Czar
You said that English people think it low
To coax to life a half-extinct cigar?
Good Lord, how little wealthy people know! (Princi, je-li pravda, když jste potkal cara/že jste řekl, že anglickému lidu špatně zní/když se připaluje napůl zhaslá cigára? /Ach můj Bože, jak málo toho bohatí ví!“ pozn. překl.)
V každém případě se zdá, že jeden předpoklad sdílený těmito obdivuhodnými veřejnými osobnostmi byl v čemsi pomýlený. Když se prodavačky jablek nebo švadlenky dozvěděly, že Marie byla prohlášená za Neposkvrněnou, neutíkaly z kostelů jako šílené, ani své malé obrázky Panny Marie nevyhazovaly ze svých podkrovních komůrek na ulic.i
Čtyři roky poté, co měli naši hodnostáři svou politováníhodnou rozmíšku, když se biskup ještě pořád mračil a farní kněz se bál věřit, se malé skupinky chudých venkovanů začaly shromažďovat kolem podivného vyhladovělého dítěte před prasklinou ve skále, z níž měl vytrysknout nový pramen a takřka nové město, u skály, jíž už resonovalo volání „Já jsem Neposkvrněné početí…“ (narážka na mariánské zjevení ve francouzských Lurdech pozn. překl.)
Ach můj Bože, jak málo toho bohatí ví!“

Henry James

Henry James
Umělec, který je současně individuální a současně úplný, přitahuje druh chvály, který je současně znevážlivým odmítnutím, a i ti, kdo ho přeceňují, ho podceňují. Vždy totiž existuje tendence trvat na jeho umění a uměním se začasté míní pouhé uspořádání. Jelikož v obraze může být harmonicky uspořádáno jen pár barev, naznačuje se, že jich na paletě nemá mnoho. A jelikož studie Henry Jamese bývaly často vyvedeny v poněkud nočních tónech šedé a stříbrné dařilo se i těm, kdo o něm pěli ódy, naznačovat, že na jeho díle bylo cosi drobného či řídkého. Než se pokusíme dotknout toho, co je na jeho tónu opravdu zvláštní, je nutné opravit, ba rozporovat, tento matný dojem připomenutím, co má společného s dalšími velkými spisovateli. Henryho Jamese je totiž nutno považovat za velkého literáta a velikost sama je něco, co existovalo v géniích, kteří mu byli zcela nepodobni. Srovnávat ho s Dickensem, ba se Shakespearem může šokovat či i působit komicky, ale jeho činí velkým to, činí velikým je, a co jediné může učinit literáta v nejzazším smyslu velkým. Jsou to ideje, schopnost vydávat ze sebe živý a neustálý proud idejí. Není pravda, pokud někdo tvrdí, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě. Většina lidí udělala za celý svůj život jeden dobrý vtip, ale dělat vtipy tak, jak je dělal Dickens, znamená být velkým člověkem. Mnozí zapomenutí básníci nechali nějakou lyriku padnout s jediným opravdu dokonalým obrazem, když ale jakoukoliv ze Shakespearových her, dobrou či špatnou, otevíráme na kterékoliv stránce, důležité nebo nedůležité, s praktickou jistotou, že najdeme nějaké obrazy, které přinejmenším padnou do oka a možná obohatí paměť, pak skládáme svou naději ve velkého člověka. Když přemýšlíme o dřevěné noze paní Todger nebo o nose pana Fledgebyho nebo perutích pana Pecksniffa nebo dvojlůžkovém pokoji pana Swivellera, vybíráme nahodile z celé zásobárny toho, co lze vpravdě označit za velké nápady.
A třeba se může zdát, že jde o velkou vzdálenost, v přesně stejném smyslu platí, že z pokladnice jedinečných nápadů čerpáme, když uvažujeme o dvou nebo třech z nespočtu nových idejí Henry Jamese, o dvou lidech, kteří se začali obávat mystické shody okolností z toho, že se nikdy nesetkají, o člověk, který když byl ponechán o samotě, přestal existovat, o tajemné jednotě, která se vinula všemu spisovatelovými knihami jako „vzorek koberce“, o perlách považovaných kvůli vážnosti za falešné a pravé za účelem prodeje, o náhlém nadpřirozeném klidu, který na obloze vytvoří zhroucení plně zaměstnaného mozku, o manželce, jež se neospravedlní svému manželovi, protože v jeho rytířskosti byl celý jeho život a tak dál a dál tisícovkou dalších. Taková idea sice může být jako atmosféra delikátní, jako idea je ale přesná jako vtip. Nemůže to být souhra okolností, vždy jde o tvůrčí dílo. Napadali ho, že toho moc nadělá kvůli maličkostem, většina z nich, toho ale nadělala ještě víc kvůli velkému ničemu. Jde o to, že na něm nebylo důležité to, zda věci, jimiž se zabýval, byly tak malé, jak si někteří mysleli, nebo tak velké, jak je dokázal on udělat, zda to byl jemný odstín vulgarity nebo skrytá houževnatost neřesti, zda to byl neklid návštěvníka, který přišel o deset minut dřív, nebo neklid milence, který přišel o deset let později. Jde tu o to, že ty věci byly věci, že bychom o ně přišli, kdyby nám je nedal, že by je nemohla nahradit žádná pouhá dokonalost prosy, že zkrátka nikdy nepsal o ničem. Každý malý nápad měl v sobě vážnou věc zvanou hodnota—jako drahokam, jako něco, co je současně menší i cennější, než drahokam, totiž semeno.
Jeho velikost je tedy to, co je na něm největší a podobá se té, která je vlastní jiným tvořivým lidem. Když se tento velký a poněkud opomíjený faktor poprvé vzal v úvahu, je nyní možné Jamese posoudit jako zcela specifického a pečlivého. Je jisté, že jeho dílo je takového druhu, kterému je těžké učinit zadost mezi všemi pulsujícími přímými veřejnými energiemi, jimiž se cítí většina z nás, kdo máme vůbec nějakého veřejného ducha, dnes znepokojena. Měli bychom se v oněch velkých a neurčitých prostorách zahrad a velkých zanedbaných domů , jež jsou prostředním tolika z jeho duchovních dramat poněkud uvolnit, najít zalíbení v jemných odstínech celé vědy stínů a pomalu oceňovat mnohotvárné barvy toho, co na první pohled vypadá jednobarevně. Některé z jeho nejlepších příběhů byli příběhy o duších a aby člověk mohl potkat ducha, musí být sám. A přece i fráze, kterou používám, naznačuje svá vlastní omezení, protože nikdo jiný než Henry James nepochopil tak rychle velikost této strašné doby, v níž musíme i o duších myslet v zástupech. V nejhlubším nitru své bytosti byl vždy mystikem, a mrtví mu byli nablízku a možná víc než kdokoliv jiný vyrostl vstříc oné hodině, kdy byli mrtví tak naživu a tak blízko nám všem. K jeho peru vždy lnula jedinečná čistota a nezaujatost a dostalo se mu za to odměny tím, že si uvědomoval morální proporce. Nikdy nepřehlížel malé věci, ani neupadal do modernějšího a osvícenějšího omylu přehlížení věcí velkých. Neměl problém svou subtilnost uzpůsobit ohromné prostotě války za spravedlnost, jeho mozek, podoben Nasmythovu kladivu, se během dlouhého jemného ťukání neodnaučil, jak zprudka dopadat a tříštit.
To, že měl cítit předzvěst pruské urážky lidstva překvapí jen ty, kdo ho četli povrchně, nebo možná četli jen jeho povrchnější črty. Způsoby rozhodně neukazoval jako něco víc, než morálku, i když možná ukazoval způsoby jako něco víc, než by si o nich kdo myslel. V příbězích jako byl The Turn of the Screw (Utahování šroubu) měl jaksi povahu božského detektiva. Žena zkoumající čpící tajemství zvráceného chlapce a děvčete je rozhodnuta odpustit a proto neschopna zapomenout. Je jakýmsi inkvizitorem a její morálka je zcela starého důkladného a theologického druhu. Je to volání k pokání a smrti, spíš než neurčitá schopnost zemřít a kát s. A když se nakonec zdá, že chlapcovo vysvobození oddaluje zjevení jeho zlého génia u okna „bledé tváře zatraceného“, je to možná jediné místo v moderní literatuře, kde to slovo není pouhým vtipem. A je velmi významné, že se lidé jakékoliv i žádné víry vrátili k této frazeologii, aby našli slova pro posměvačné barbarství současného nepřítele křesťanstva. Upřímný šedovlasý atheista zjistil, že Prusa odsuzuje na základě paradoxního principu, že nebe možná existuje a peklo existovat musí. A národy nemohou najít nic než jazyk démonologie, aby popsali jistý jed pýchy, který kvůli tomu, že jen též pokušením, není o nic méně tyranií.
Pokud někdy nějaký člověk zastával civilisaci, byl to Henry James a to kvůli onomu uspořádanému životu, v němž je možné tolerovat a chápat. Celý jeho svět je utvořen ze pochopní, z celé sítě pochopení a sympatií. Je to svět bezdrátového telegrafu pro duši, psychologického bratrství lidí, jejich komunikace nemůže být zpřetrhána. Někdy jsou tyhle sympatie hrůznější než antipatie a jeho vlastní vytříbenosti přináší jakousi promiskuitu mysli. Ticho se stává ohlušujícím odhalením. Krátké pasáže nebo krátké řeči těžknou pod ohromnou cenou lidského života. Minuta za minutou pronáší řeč, chvíle za chvíli zjevuje vědění. Teprve až poznáme, jak dokonale si tak velké lidské umění stojí, pochopíme také jeho hrozbu a poznáme, že jakákoliv vnější věc, která ho nemůže vytvoři,t ho musí nutně zničit.
Stalo se skoro zvykem mluvit o americkém původu Henry Jamese tak, jako by to bylo cosi prakticky protikladného k ušlechtilosti a vzácnosti jeho umění. Nejsem si vůbec jist, zda se tím nepřehlíží jeden jeho výtečný a závažný rys. V americké tradici je jistý prvek idealismu, který je velmi dobře charakterizován upřímnou a někdy přemrštěnou vnější úctou k ženám. Myslím, že za tento konkrétní druh čistoty vnímání, pro něj tak příznačný, vděčil původně čemu jinému než zklidnělému a zralejšímu, v němž posléze nacházel své nejhlubší zalíbení. Starší civilisace mu dala úžasné věci, které chtěl, ale úžas byl jeho vlastní. Jeho postoj v soukromém životě zůstává pro kohokoliv, kdo ho viděl, čímsi nekonečně vyšším než zdvořilostí, byl to postoj k věcem, který se dá nazvat jen neosobní úctou. Všemu modernismu navzdory mají některé z jeho milostných příběhů důstojnost, již by bylo lze odít do starověkých šatů. Mohly by se pohybovat mezi po trávnících na vysokých terasách mezi vznešenými a jemnými dámami a jejich panoši a nápadníky, kteří někdy bývali víc, než gentlemany. Jak kdesi říká pan Yeats:
There have been lovers whose thought love should be So much compounded of high courtesy, That they would sigh and quote with learned looks Precedents out of beautiful old books. (bývali milenci, podle nichž by láska měla být tak prodchnuta vyšší dvorností, až by povzdychli a vyhlížeje učeně ze starých krásných knih citovaly precedenty)
Knihy Henry Jamese budou vždy krásné a věřím, že jsou dost mladé na to, aby byly staré.