Školská pověra

The Superstition of School
Je omylem předpokládat, že postupující roky přináší ustupující názory. Jinak řečeno, není pravda, že s tím jak člověk stárne, musí se měnit v čím dál většího reakcionáře. Některé z potíží poslední doby byly způsobeny zatvrzelým optimismem starých revolucionářů. Vynikající starci jako byl Kropotkin a Whitman a William Morris, pokud nevyhlíželi Nebesa,odcházeli do svých hrobů v očekávání Utopie. Ovšem lež, jak tomu často bývá, je falešnou variantou polopravdy. Pravda, či polopravda, není, že zkušenost musí lidi učit, aby se stávali reakcionáři, ale že se musí zkušeností naučit očekávat reakce. A když říkám reakce, myslím reakce. Ve světě nynější kultury se musím omluvit, že užívám v tohle slov v jeho správném smyslu.
Když nějaký kluk vystřelí po lišce, statkáři, či zahraniční hlavě státu, bude napomenut v poměru k relativní hodnotě těchto cílů. Pokud ale vystřelí z pušky vůbec poprvé je velmi pravděpodobné, že nebude čekat zpětný ráz, ani to jak silně ho může udeřit. Může strávit život tím, že poběží životem a bude střílet po takových a podobných cílech, jen ho zpětný ráz, tedy reakce, bude čím dál méně překvapovat. Může dokonce svou malou šestiletou sestru přemluvit, aby nezkoušela těžkou pušku vyrobenou k zabíjení slonů a bude tedy kvůli tomu vypadat jako reakcionář. Prakticky stejný princip platí pro palbu z velkých kanonů revoluce. Ideály člověka se nemění, nemění se jeho Utopie. Cynik prohlašující „Až zestárneš, na všechny idealistické hlouposti zapomeneš,“ říká pravý opak pravdy. Pochybnosti, které přicházejí s věkem, se netýkají ideálu, ale reality. A jednou z nesporně reálných věcí je reakce, tedy praktická pravděpodobnost nějakého obratu směru a toho, že se nám částečně podaří dělat opak toho, co jsme zamýšleli. Zkušenost nás učí tomuhle: v tom jak je ustrojen mechanismus lidstva je cosi, co působí, že výsledek působení na něj bývá často neočekávaný a téměř vždy složitější, než bychom čekali.
Jsou tu svízele sociologie, jedna z nich se týká vzdělávání. Kdybyste se mně ptali, zda si myslím, že má být obyvatelstvo, zejména chudina, uznáno jako občané schopní vlády ve státě, pak bych hromovým hlasem odpověděl „Ano“.Pokud byste se mně zeptali, zda se jim musí dostat vzdělávání ve smyslu široké kultury a povědomosti o tom nejdůležitějším z dějin, pak znovu říkám „Ano“. Jenže v dosahování tohoto cíle tu je jedno úskalí, či zpětný ráz, který lze poznat jen ze zkušenosti a nikde se oněm nepíše. Není dovoleno svěřit to papíru, ještě méně než zpětný ráz pušky. A přece je to v současné době mimořádně praktická část praktické politiky a i když to byla byl už odedávna politický problém, je o trochu nápadnější (pokud mohu tyto vznešené a nepředpojaté stránky poskvrnit tak politickou poznámkou) za nynějších okolností, které přivedly do popředí tolik vysoce vážených socialistů a všeobecně uznávaných odborářů.
A ta svízel je v tom, že ti, kdo se vzdělávali sami, si o vzdělávání myslí příliš mnoho. Mohl bych dodat, že polovzdělanci považují vzdělání vždy za to nejdůležitější. Není to skutečnost, která by se projevovala na povrchu sociálního plánu či ideálu, je to něco, co lze objevit jen zkušeností. Když jsem řekl, že chci aby lidové cítění našlo politický výraz měl jsem tím ono skutečné a autochtonní lidové cítění, které lze nalézt ve vozech třetí třídy, na lidových hostinách a mezi davy svátečních výletníků a samozřejmě zejména (pro horlivé společenské hledače pravdy) v hospodách. Myslel jsem si a pořád si myslím, že tihle lidé mají pravdu ve velmi mnoha věcech, ve kterých se módně oblíbení lídři mýlí. Potíž je v tom, že když někdo z těchhle lidí začne „zdokonalovat sám sebe“ začínám právě v té chvíli pochybovat, zdali je to skutečně nějaké vylepšení. Zdá se mi, že s nebývalou rychlostí sbírá množství pověr a tu nejslepější a nejzpozdilejší je pověra o škole. Školu nepovažuje za běžnou sociální instituci, která by se měla přizpůsobit a odpovídat dalším sociálním institucím, jako je domov, církev a stát, ale za jakousi naprosto nadnormální a zázračnou morální továrnu vyrábějící kouzlem dokonalé muže a ženy. Této modloslužbě školy je v okamžiku připraven obětovat domov i dějiny i lidstvo se všemi jeho instinkty. Této modle předloží jakoukoliv oběť, zejména lidské oběti. A někde vzadu v mysli, zejména u nejlepších lidí tohoto druhu, je téměř vždy jedna ze dvou variant téhož soustředěného pojetí: buď „Kdybych nechodil do školy, nebyl bych dnes takový velikán, jaký jsem,“ nebo „kdyby chodil do školy, byl bych ještě větší než jsem“. Ať nikdo netvrdí, že se ošklíbám nad nevzdělanými lidmi, neošklíbám se na tím, jak jsou nevzdělaní, ale nad jejich vzděláním. Ať si to nikdo neplete s výsměchem polovzdělancům, nelíbí se mi totiž ta jejich učená polovina. Důvod mé nelibosti ale není v tom, že bych neměl rád rád vzdělání, ale proto, že vzhledem k moderní filosofii či absenci filosofie se vzdělávání obrátilo proti sobě samému a ničí samotný smysl pro rozmanitost a proporce, jehož předání je cílem vzdělávání. Žádný člověk, který uctívá vzdělávání nezískal ze vzdělávání to nejlepší, nikdo, kdo vzdělání obětuje vše není vůbec vzdělaný. A nemusím tu vůbec připomínat mnoho příkladů této monomanie rychle se měnící v posedlý útisk, třeba směšné pronásledování rodin žijících na lodích. Chyba je opomíjení principu a to principu, že bez jemného opovržení vzděláním, není vzdělání žádného gentlemana úplné.
Volnou formulaci tu používám volně, protože se tu nezabývám gentlemanem, ale občanem. Je tu nicméně jedna historická pravda v případě aristokracie, že je to, že pro aristokrata v nejlepší formě je někdy snazší, aby měl ten poslední dotek kultury, jímž je nadřazenost kultuře. Pravda o níž mluvím, nemá nic společného s jakoukoliv zvláštní kulturou jakékoliv zvláštní třídy. Patřila libovolnému množství rolníků, zejména když byli básníky, ona dává jakousi přirozenou odlišnost Robertu Burnesovi a skotským rolnickým básníkům. Silou, která ji produkuje účinněji, než jakákoliv krev či rod, je náboženství, protože náboženství lze definovat jako to, co dává první věci na první místo. Robert Burns po právu neměl trpělivost s náboženstvím, které zdědil po skotském kalvinismu, ale čímsi byl za tohle dědictví zavázán. Jakmile se lidé začnou starat víc o vzdělání, než o náboženství, začíná jim víc záležet na ambici, než na vzdělávání. Již to není svět, kde by byly všechny duše rovné před nebesy, ale je to svět, kde je mysl každého soustředěna na získání nerovné výhody vůči ostatním. Zde začíná pouhá marnivost na vzdělání, ať už je to sebevzdělání nebo vzdělávání státem. Vzdělání má být pátravým světlem daným člověku, aby jím zkoumal vše a především věci, od něj nejzvdálenější. Vzdělání bývá spíš reflektorem upřeným na jedno místo, soustředěným na sebe sama. Jistého vylepšení lze dosáhnout tím, že se stejně ostré a možná vulgární reflektory obrátí i na mnoho dalších lidí. Jediným definitivním lékem je ale vypnout světla ramp úplně a nechat člověka, aby začala rozeznávat hvězdy.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s