Romance rabiátova

The Romance of a Rascal
Myslím, že to byl Thackeray, kdo kdesi v závratném bludišti svých Roundabout Papers učinil poznámku, která vrhá určité světlo na literání módu a osud Smollettova Peregrina Pickle. Velmi živě popisuje zápal, který jako chlapec pociťoval pro waverleyské romány (díla Waltera Scotta pozn. překl. ) a to, jak tyto velké romance naplňovaly klukovská léta těch, kdo měli podobně jako on sám, tvořit literaturu nejromantičtější literární éry, jíž v Anglii říkáme viktoriánská. Podotýká v tomhle smyslu zajímavou poznámku: „Naši otcové mluvívali o Pereginu Picklovi a říkali nám (staří uličníci), jak náramná je to švanda . Já ale myslím, že mě to spíš ohromovalo.“
Takový může být bezprostřední účinek, obávám se, na mnohé z Thackerayovy, ale i z naší doby, která zdědila velkou literární tradici, jíž se mnozí v mládí naučili od Thackeraye a Thackeray se ji v mládí naučil od Scotta. Mnozí z těch, kdo, jako autor těchto řádků, vyrůstali v takovém literárním standardu pro beletrii mohou mít sklony mluvit nejprve o tom, že je Smollettův román jaksi mate a ohromuje. Ne tak docela matoucí a ohromující jako většina moderních románů, samozřejmě. Mnozí lidé ale podle všeho mají velmi ojedinělý literární test, na jehož základě se rádi nechávají ohromovat novou knihou, ale nelibí se jim, jak je mate stará knížka. Hned bych měl poukázat, že je to zejména proto, že nová knížka nebývá tak nová, jak se tváří. A stará knížka zas není tak stará, pokud jde o skutečná historická údobí. Zkrátka, skutečným poučením z toho všeho je ohromující prudkost s níž se zas a znova mění nálady a standardy a často se vrací z třetí podoby k první. Nic nemate víc, než rychlost s níž tuhnou nové literární formy, leda snad s výjimkou křehkosti, s níž se rozbíjí. Každá pocestná, který zahne za roh si myslí, že ho to dovede na přímou cestu pokroku, jenže ve skutečnosti ho to dovede, za nějakých deset minut dovede k jiné a stejně zakroucené cestě. Záležitost s knihou jako je Peregrine Pickle lze poměrně slušně rozhodnout, když uvážíme, jaké změny ho dělí od Thackeraye nebo jaké dělí Thackeraye od nás.
Začněme tím, že v oné malé poznámce z Roundabout Papers jsou jisté zajímavá, ba zábavná tvrzení. Pořád se nám kupříkladu tvrdí, že viktoriánský rodič, a ještě víc rodič z počátku devatenáctého století byl puritán, který své rodině zakazoval jalové, jakož i nevhodné formy lehké literatury. Byl to tvrdý otec, který velmi ztuha seděl i na běžných zamilovaných příbězích či romantických hrách. Dokonce i tak spisovatel tak typický pro osmnácté století jako byl Macaulay ztotožnil názor těch nejstřízlivějších a nejzodpovědnějších rodičů s rodičem tak mimořádným jako byl sir Anthony Absolute v komické hře. „Cestující knihovna je je věčně zelený strom ďábelského vědění.“ Dokonce i moderní člověk tak ponořený do osmnáctého století jako pan Max Beerbohm popsal typického papá z generace, do které mohl docela patřit i Thackerayův pan otec, jako osobu chmurnou a zadumanou, která ke svým dětem nemluvila o ničem, než o pekle. Jistěže jedno letmé nahlédnutí od do samotných Thackerayových esejů může vést k dohadu, že je na tom něco docela špatně. Je těžké si puritánského pana otce, který běžně mluvil o pekle, představit, jak se najednou objeví s doporučením číst Peregrina Pickle. Je těžké si představit, že pokolení sira Anthony Absoluta, odmítající veškeré romány, by udělalo výjimku zrovna v případě tohoto románu, mezi všemi ostatnímu romány světa, a to na základě toho, že je to „ohromná švanda“. Takový rodič musel být vskutku velký starý uličník, pokud pozornosti malého kluka, který měl hlavu plnou ideálů rytířství, podobným těm z Quentina Durwarda či Ivanhoea, podstrčil Peregrina Pickleho.
Pravda je taková, že prvky byly na jakoukoliv z těchto generací příliš pomíchané a především módy příliš prchavé. Lidé, kteří ztratí tradice se odevzdávají konvencím, jenže konvence jsou ještě prchavější než módy. Byli páni otcové, kteří by byli téměř stejně šokováni, kdyby zjistili, že jejich dcery čtou Pýchu a předsudek, jako by je šokovalo, že čtou Peregrina Pickleho. Jenže to byli tátové a ne dědové. Byly domácnosti, kde bylo peklo nejsvěžějším tématem klábosení, ale to nebyly staromódní domácnosti, ale spíš domácnosti podle poslední módy. Přišlo to s methodisty, kteří byli považováni za novátory a rebely. Onu episodu krajní přísnosti, jež byla počátkem velmi vyčištěné viktoriánské beletrie tu nemusíme sledovat k jejím historickým příčinám. Velmi obecně řečeno vzšla z z prudkého nárůstu bohatství a moci mezi nonkonformisty ze severu, kteří zamítali jak upřímnost staré venkovské šlechty i starého rolnictva z jihu. Důležité tu pro nás je, že dílo těchto puritánů z Lancashire nebo Yorkshire bylo hotovo tak rychle, že lidé zapomněli, jak nedávno to bylo. Tohle všechno je třeba pochopit, než kdokoliv, ohlížeje se zpět devatenáctým stoletím, může bát spravedlivý k Smollettovu dílu. Jde přitom nejen o to, že nastaly změny, ale i o to, že každá generace je přijímala, jako by byly nezměnitelné. Třeba v případě, který jsem právě zmínil, začal Thackeray psát romány dávno po Dickensovi, byl ještě pořád umělcem či studentem umění, když se nabídl, že bude ilustrovat Pickwicka. Dickens v záplavě popularity, která přišla po Pickwickovi již přijal a zpopularisoval to, co označujeme, za viktoriánské konvence. To poněkud drsně vyjádřil pan Aldoux Huxley, když řekl, že takový spisovatel jako je Dickens, píše jako by byl dítětem, kdežto spisovatel jako Smollett píše jako dospělý člověk. Jenže, mezi spisovateli jako je Smollett a jako je Aldoux Huxley je vskutku význačné spojení. Cesta se totiž znovu prudce stočila zpět a mezihra viktoriánské nevinnosti je opět z dohledu. Je tu jeden příklad, který ovládá a do značné míry vysvětluje celý příběh Peregrina Pickla.
Když Thackeray nazval Veletrh marností „románem bez hrdiny“, ba i když z poměrně realistické Pendennis román s poněkud nehrdinským hrdinou, byl tou dobo už nepochybně viktoriánské beletrii uvyklý natolik, že měl dojem, že dělá cosi nového, ba „cynického“. Viktoriánská beletrie se totiž ji vrátila k staré romantické ideji, že hrdina má být hrdinský, i když mu nerozuměla tak dobře jako staré romance. Nicolas Nickleby poráží Squeerse tak, jako sv. Jiří porazil draka a John Ridd byl, jako Ivanhoe, rytířem bez bázně a hany. Ve skutečnosti ale Thackeray jen mírně reagoval na to, co bylo universální v době onoho starého uličníka, jeho papá.
Všechny romány podobné Peregrinu Picklovi, všechny romány až po dobu Pickwicka byly psány upřímně na základě mnohem cyničtější konvence: že totiž hrdina nemá být hrdinský. Podnikavá pan Pickle bezesporu hrdinský není. Je na něm mnoho dobrého, jen nejen udatný, ale často i dobrosrdečný a chápavý, a především schopný uznat lidi lepší, než je on sám. Pokud ale jde o to ostatní je podle viktoriánských, ba i normálních standardů, je to prostě obhroublý a dravý darebák, a Smollett ani nepředstírá, že by byl něčím jiným. Tendence sledovat s potěšením triky a triumfy někoho, kdo je stěží lepší, než podvodník, vychází z histrických počátků toho typu příběhů, který sahá k tomu, co se označuje za pikareskní, šibalské příběhy. Jsou to tulácké romance, s potenciálem změnit se z romance podomního obchodníka v romanci lapky. Zvláštní shodou okolností přeložil Smollett Gil Blase, v němž tato nová cynická romance oslavila svůj první triumf a přeložil také Dona Quichota, v němž mu cestu otevřely staré romance obrácené na útěk, které své hrdiny učinily hrdinskými až k nemožnosti. Pokud ale jde o tohle neuspořádané vyprávění, o romanci raubířskou, jsou tu jistá moderní nedorozumění, jimž je zapotřebí se vyhnout. Vůbec bychom lidem jako byl Tobias Smollett nerozuměli, kdybychom předpokládali, že jelikož jsou hrdinové amorální jsou autoři nemorální. Specifickou vlastností celé této pevně stojící školy představující tento pikareskní anglický element je, že věří v heroismus pro kohokoliv vyjma hrdinů. Jak u Fieldienga, tak u Smolletta da dalších najdeme jakýsi pevně daný směr úvah, na jehož základě je ctnost představována, ba hlásána, a často hlásána vehementně a autoritativně, nikdy to ale nedělá hlavní postava, což bývá mladý světák, od kterého se zjevně nečeká ani to, že by ctnost kázal, ani že by ji praktikoval. Farář Adams je vážný obraz dobrého člověka a Joseph Andrews je jen špatný vtip, ale Joseph dává knize jméno. Fielding se více soustředí na Toma Jonese než na Alworthyho, ale souhlasí s pane Alworthym, ne s Tomem Jonesem. A pokud si někdo chce všimnout, jak se tento sklon přesně projevuje u Smolletta, nasměrujme ho k typické scéně v níž Peregrine Pickle vyprovokuje souboj s panem Gauntletem (gauntlet – rukavice pozn. překl.) podle všech možných standardů se Peregrine chová jako mrzký hulvát, který se vysmívá chudobě vojáka, kterého urazil a je neslavně poražen mužem jímž tak hrubě pohrdal. Žádný tvůrce viktoriánských romancí by jistě svého hrdinu nevláčel blátem takové schůzky. A přece tahle příhoda v nejjasnějších barvách ukazuje vše, co je na Peregrinu Picklem dobré a roztomilé. On si živě uvědomuje, že ten druhý je ctnostější než on, jedná stejně zbrkle jak z morálního, tak z nemorálního podnětu, omlouvá se po porážce, což je těžší, než se omluvit před ní. Jinak řečeno, pan Gauntlet, právě tak jako farář Adams, představuje cosi pevně daného a uznávaného, ctnost, již ostatní postavy uctívají i tehdy, když se proti ní proviňují. V této příhodě je Peregrine předveden, jak se během asi tak hodiny chová nejdřív skoro až neuvěřitelně zle a pak zase skoro až neuvěřitelně dobře a přece je přitom docela uvěřitelný. Proč tedy máme pocit, že je tu koneckonců cosi pevného a hmatatelného? Nepochybně je to v první řadě tím, že Smollett byl opravdový romanopisec a postava Peregrina Pickla má skutečný charakter.. Je z něj poznat to, co by pozdější chápání označilo za rozpor: že Peregrine byl mizera, ale mizera s dobrým srdcem, že měl vždy blízko k podvodníkovi, ale k podvodníkovi zbrklému. Téměř ve stejné míře je tomu tak ale i kvůli pocitu pevnosti plynoucímu z faktu, že neřest i ctnost jsou stále ještě pokládány za fakty. Náš pocit upřímnosti se zakládá na tom, že jak Tobias Smollett, tak Peregrin Pickle doopravdy věřili v dobro a zlo a měli za to, že hlavní postava se mýlí a vedlejší má pravdu.
Právě zde nacházíme hlavní rozdíl mezi starými spisovateli jako byl Smollett a mnoha moderními autory, kterým se daří vytvořit tentýž přesvědčivý pach špíny, tutéž nezaměnitelnou ošklivost detailů každodenního života, tutéž kluzkou a někdy lepkavou nezodpovědnost ohledně sexu, tutéž hrdinnou vytrvalost ve vyhýbání se heroismu. Rozdíl je tom, že Smollettův hrdina, či padouch, přesně zná své místo v morálním světě, i kdyby to mělo být místo, kde být nemá. Moderní dobrodruh stejného druhu plní všechna svá dobrodružství snahou zjistit, kde vlastně je. On se ani tak nesnaží, s prohnaností a udatností, přestupovat zákony, jako se spíš v trvalém zmatku a zoufalství snaží zákonům naučit. Ctnost jo nekárá, to nejlepší, co o něm lze zpravidla říct je to, že ho neřest zpravidla nudí. Proto se mu nedaří plně napodobit starší spisovatele v jejich dvou darech jasnosti a ohavnosti, protože mu chybí třetí úhel trojúhelníku, jejich sebevědomí.
Když bychom Peregrina Pickla posuzovali jako řadu kapitol je to prostě jen kapitola plná příhod. Je s podivem, že téměř celý rozruch, který knížka ve své době, a zejména v třpytivém světě bystrých slov a módy, způsobilo to, co by dnes téměř kdokoliv považoval za nejnudnější část knihy. Vsuvka „Paměti urozené dámy“ měla obsahovat jisté skandální narážky na dobovou aristokratickou společnost, ale není typická ani pro autora, ani pro knížku. Nemůžeme ani prakticky její splácaný a odbočkový styl řadit vedle podobné nepravidelnosti knih jako třeba Pickwick. Pickwicka četla většina lidí, aspoň většina dospělých. Je velmi málo, v porovnání, i mezi těmi nejstaršími četlo Peregrina Pickla. Po ulicích už nemůže chodit mnoho starých rošťáků, kteří by moderní mládeži radili, aby si ho přečetli a zjistili, jaká je to ohromná švanda. Mnohým dnes musí být představen spíš jako nová, než stará knížka a metoda přístupu je ostře odlišná. Když píšeme o Dickensovi, píšeme pro ostatní dickensovce a cokoliv můžeme dokázat či ilustrovat příklady, které známe právě tak dobře jak oni. Nebude myslím unfair, když řeknu, že odkážu-li běžného čtenáře na dobře známý postoj pana Metafory nebo na to, co se přihodilo panu Hornbeckovi, sotva ho to náhle osvítí stejně, jako kdybych se zmínil o panu Stigginsovi či panu Wellerovi. V podobných případech, kdy nějaké historické dílo geniálního autora není nyní široce populární, nebo v bezprostředním kontaktu s čtoucí veřejností, bývá příčina a problém téměř vždy v určitých změnách vkusu, které při vší své prudké rychlosti, v zásadě odpovídají změnám idejí. Když někdo otevře Peregrina Pickla nesmí od něj očekávat to, co najde v dobrém viktoriánském románu, nebo v dobrém moderním románu a jen na základně určitého vysvětlení principů může vůbec zjistit, že obsahuje zrovna tak dobré věci. Je tedy na místě zdůraznit některé obecné vlastnosti, které jsou ještě lepší. Román ze Smollettových časů byl lepší než román z viktoriánských časů do té míry, nakolik jasněji uznával že dobro a zlo existují a jsou navzájem propleteny i v jediném člověku. Román ze Smollettových časů byl lepší než román z naší doby do té míry, nakolik uznával, že i pokud jsou navzájem propleteny i v jediném člověku, lze je pořád ještě rozlišit a že jsou velmi odlišné a bojují proti sobě na život a na smrt.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s