Příběh dvou měst

A Tale of Two Cities
Příběh dvou měst (A Tale of Two Cities) byl napsán v pozdější části Dickensova literárního vývoje a v jednom ohledu stojí mezi všemi ostatními díly zcela o samotě. Je to myslím jeden jediný případ, ze kterého kritik v daleké budoucnosti bude moci dovozovat, že tento velký literát vůbec někdy četl nějakou literaturu. Toto zobecnění může být, když uvážíme běh jeho života, podrobeno jistým dílčím úpravým, je to ale pravda, pokud jde o proporce, jež jsou podstatou pravdy. Dickens tisíci způsoby, od nejdepresivnější bídy po nejpantomimičtější přehlídky a přepych, dokazoval, že zkoumal život a dovedl ho proměnit v literaturu. V tisíci náladách od nanejvýš čpící vulgární frašky po nejdivadelnější a nejmelodramatičtější morality prokazoval, že v sobě má schopnosti, vášně a chuti naplnit celý svět příběhy. Jen velmi zřídka máme ale při tom, když se těšíme z Dickensova světa, dojem že existoval vedle Dickense ještě nějaký jiný spisovatel. Jako všichni velmi kreativní lidé bere dějinám pevná data a stojí tu jako jakýsi nesmrtelný anachronismus. Někdy až překvapeně si uvědomujeme, že jeho hogharthiánská fraška a tragedie se odehrávala dávno po tom, co Kears napsal „La Belle Dame Sans Merci“ a dosti dlouho do období, kdy psal Tennyson své nejlepší básně, do jeho období prerafaeltiského. Disckens byl v praxi a v soukromém životě velkým Tennysonovým obdivovatelem. Jeho životopisec Forster říká, že jeho literární vkus a záliby, pokud kde o současníky, byly velmi různorodé, ale nikdy nepolevil se svém obdivu k Tennysonovi. Nejsem ale upřímně přesvědčen o tom, že by kdokoliv z tištěného slova—od prvních slov o panu Pickwickovi a panu Blottonovi z Aldgate po poslední a sporné věty naznačující identitu Datcheryho a zničení Drooda—mohl hádat, že měl Dickens nějaké zvláštní zalíbení v The Lady of Shalott“, nebo „Siru Galahadovi“. To, že Dickensova mysl tak kypěla obrazy, že si nikdy nemusel půjčovat pouhé ideje je částečně hold jeho velikosti. Je to také do jisté míry skutečnou slabostí jeho pozice, že nikdy neoceňoval velkou kulturu minulosti a proto nemohl plněn pochopit jak se všude kolem něj rozvíjela v kultuře současnosti. V devětadevadesáti případech ze sta ale platí, ať už je to dobré nebo špatné, že z Dickense lidově řečeno nikdo netrčí, ani do něj neudělal díru. Se všemi svými dary a vší svou slávou zůstával vždy sám, pevně a takřka drze svůj. Mezi všemi díly, jichž je autorem, je jen jeden příklad díla, kdy třeba jen slabě cítíme přítomnost či snad stín jiného autora. Tím dílem je Příběh dvou města tím autorem Thomas Carlyle.
Jak jsem už řekl, normální lidské okolnosti nutné pro jeho nornální lidský život, zahrnovaly jisté úpravy tohoto tvrzení. Do značné míry byl tím, čemu se říká samouk, což znamená, že se neučil sám, ale učili ho jiní lidé, jiní lidé opravdově jednající v opravdovém světě, a ne pózující před žáky, za jejichž vyučování jsou placeni. Je rodinná situace byla od samého počátku velmi nejistá, proto viděl mnohem víc knih, než učebnic, naučil se víc z odrbaných svazků zanechaných po hospodách než z pěkných mluvnic poskytovaných vzdělávacími zařízeními. Je ale docela pravda, že mezi odrbanými tituly v hospodách či jinde byly takové, které ještě nejsou docela zapomenuté: třeba Robinson Crusoe a Tom Jobes a Roderick Random a Tristram Shandy. V tomhle smyslu byl čímsi, stejně jako každá jiná lidská bytost, který kdy psala, nebo i jen četla , zavázán tomu, co již bylo napsáno. Velké komické klasiky, jež byly slávou Anglie osmnáctého století, zanechaly jistou stopu či směr v Dickensově mysli, která je pustinou zcela prostou stop, pokud jde co vše, co se ho kdy kdo pokoušel naučit ve škole. Ze samotné povahy jeho příběhu musí ovšem být zřejmé, že do školy chodil tak nepravidelně, že to spíš bylo záškoláctví. Charles Dickens se narodil v Portsea u Portsmouthu roku 1812 a odtud byl rychle přestěhován ve dvou letech věku. Pak se stal na pár, stejně dětských let Londýňanem, než se posléze jeho toulavá rodina usadila v Chathamu, což bylo asi nejblíž tomu, aby se vůbec kdy kde natrvalo usadila. Proto úvodem zjišťujeme dva fakty, které jsou zároveň určující a důležité: jeden, že ekonomické úspěchy a prosperita jeho rodiny byly velmi proměnlivé, což vedlo k častým změnám míst pobytu a vlastně působily, že moderní chudší střední třída byla kočovnější a druhý, že oním prostředím, které geniální dítě vnímá a oceňuje (pokud měl jen poloviční šanci to dělat) byly pro Charlese Dickense až do samotné jeho smrti, velké silnice vedoucí Kentem do Doveru a zahrady, chmelnice a věže rochesterské katedrály. Pokud a nakolik měl nějaké tradice, pak to bylo tohle, tohle bylo jeh tradiční prostředí zrovna tak, jako pokud měl nějakou kulturu, pak to byla právě kultura velkých anglických spisovatelů komických románů z doby před sto lety. Byl natolik instinktivně tradiční, že na žádný z obou vlivů nezapomněl, jednoho ze svých synů pojmenoval po Henrym Fieldingovi a když dosáhl dobrého postavení, usadil se na Gads Hill, na oné slavné kentské cestě, kde kdysi dávno hrával Falstaff tak úžasného šaška.
Dickensův soukromý život ovšem pro nárys kritiky, o který nám tu jde, není příliš důležitý a je vlastně svou povahou jaksi irelevantní a nahodilý. Jeho hlavní tragedie byla skoro náhodná a jeho předčasný závěr byl jakousi porážkou vzniklou z přemíry triumfů. Je dobře známo, že v čase jeho mládí, když ještě býval parlamentním zpravodajem žijícím v Londýně, kam se přestěhoval po dětství v Chathamu, že se oženil s dcerou jednoho ze svých literárních patronů jménem Hogarth a že se kvůli dlouhodobým nesouladům, o nichž se literární kritici nikdy nedokáží shodnout, se své ženě odcizil, i když kupodivu dokázal zachovat naprosto střízlivé a bratrské přátelství s jednou z jejích sester. Není nutno se vyjadřovat k problému, který byl kvůli nikoli nedůstojným viktoriánským předsudkům udržován v soukromí. Postačí říci, že ani proti jedné ze stran nebylo nikdy vzneseno žádná velmi vážné obvinění někým z malé skupiny lidí, kteří znali pravdu. Pro nás je tu důležitější poznamenat, že jeho manželství přišlo v téměř tu samou chvíli jako jeho první a možná nejtriumfálnější vstup do literatury. Jeho první kniha, běžně nazývaná Pickwick nebo Kronika Pickwickova klubu, má jeho v jeho díle v mnoha ohledech svrchované místo, především však v ohledu, kterým se zde zabýváme, totiž v tom, že je to nanejvýš osobní dílo, které není ničím zavázáno žádné jiné knize. Je o to zábavnější připomenout si, že někteří z jeho nepřátel se pokoušeli naopak tvrdit, že je za všechno vděčí svému původnímu ilustrátorovi, umělci jménem Seymour, který kreslil tehdy oblíbené rozverné sportovní črty. V literárním smyslu to bylo ojediněle falešné osočení. U Pickwicka jde totiž právě o to, že jeho pádící inspirace nejen nechává Seymourovy první nápady daleko za sebou, ale zrovna tak daleko nechává první nápady Dickensovy. Mohli bychom říct, že na Picwickovi je hlavní věci to, že se nedrží hlavní věci, nebo přinejmenším, že se nedrží Pickwicka ve smyslu presidenta Pickwickova klubu. To nejlepší v Pickwickovi nemá nic společného s hlavními postavami a ještě méně s úvodními kapitolami a už vůbec ne s prvními ilustracemi. Je to výjimečný případ, kdy je příběh tím lepší, čím dál se od příběhu zatoulá. Toto průzračnou a dokonalou svobodu Dickens pro své další příběhy neuchoval. Napsal lepší romány, ale takhle dobrou knížku už ne. Přesto můžeme o dalších řadách knih říct, že ať už byly jakékoliv školometsky knižní nebyly. Ukazovaly Dickensův zájem o rozmanité věci, nikdy ale vliv dalších autorů na Dickense. Tak v Oliveru Twistovi, kterého jakoby chtěl napsat právě tak chmurného a ponurého jako byl Pickwick veselý a jasný, vlastně protestoval proti mnoha společenským zlům, která již přinesla ušlechtilé protesty od mnoha velkých mužů té doby. Robotárny, které tak nenáviěl stejně zdravě nesnášeli Cobbet či Hood, Cartwright nebo Carlyle. Nicolas Nickleby a Martin Chuzzlewit jej ještě očividněji ukazují jak se prochází vlastní ulicí, která je v jistých ohledech ještě užšší než cockneyské uličky. Totéž platí o Starožitníkově krámu a třebaže je Barnaby Rudge coby historický román jistým experimentem, není ve skutečnosti o nic historičtější než Starožitníkův krám či nebo jeho starožitnosti ve Wardour Street. Dombey a son mají tutéž již zavedenou rovnováhu dokonalé komedie a poněkud nedokonalého melodramatu a třebaže David Copperfield míří mnohem hlouběji a uvolňuje mnohem vybranější proudy inspirace, je ještě mnohem osobnější, než ostatní díla. Dickens našel nový zdroj inspirace, ne ale v tom, že by četl knížku někoho jiného, ale spíš v tom, že si přečetl vlastní diář. Totéž lze říci o oné velmi pěkné knížce, Velkých očekávání i mnohem ostřejší sociální kritice vynucenou ještě pořád spíš soudobými fakty než soudobou kulturou, který se projevuje v nevědomém či nezařaditelném socialismu v Těžkých časech. Jeho vlastní pozorování se tu mísí s pouhými výmysly méně než v jeho prvním protestu v Oliveru Twistovi, jsou to ale vždy jeho vlastní pozorování a nikoho jiného. Na tomto hodnocení mohou jen málo změnit dva další romány, Ponurý dům a Malá Dorritka. K tomu, že máme ten konkrétní pocit o kterém mluvím, že totiž Dickens pociťoval tlak nějaké imaginativní atmosféry vně své vlastní překypující energie a dostatečnosti, oné energií jejíž odstředivá zuřivá síla odstranila všechny výmysly, vyjma jeho vlastních, dojdeme až s knihou, kterou se zde obzvláště zabýváme, Příběhem dvou měst, který vyšel roku 1859.
Tento sevřený a kompetentní, někdo by řekl domýšlivý, poct sebevyjádření v Příběhu dvou měst musí poprvé jakoby připustit cosi vnějšího, cosi co by se dalo nazvat ozvěnou. Vlastně bychom mohli v jistém smyslu mluvit o ozvěně ozvěny. Jde o Carlylovu Francouzskou revoluci spíš než oo Micheletovu Francouzskou revoluci, jinak řečeno, není to zcela ani přesně francouzská revoluce francouzských revolucionářů. Dicknes nemá, na rozdíl od Carlyla, sklony opomíjet míru do níž ji sami revolucionáři nepovažovali za výbuch nerozumu, či dokonce vášně, ale za nevyhnutelný výbuch rozumu. Oni sami by skoro mohli říct, že výbuch byl vysvětlením, tak jako jím je výbuch předvedený v rámci chemické přednášky. Tomuhle Carlyle, který s námahou probádal všechny historické dokumenty a historickou literaturu francouzské revoluce nikdy nerozuměl. Ve srovnání s Dickensem, který nikdy žádnou literaturu, žádné dějiny, ani žádné dokumenty nestudoval a vlastní sotva nějaké knihy, vyjma těch vlastních, je poměrně malou výčitkou, že jim taky nerozuměl. Jednu knihu, a to tu Carlylovu, studoval a stín onoho jasného leč zlověstného mračna leží nad celou krajinou a scenérií knihy. Tyto toliko atmosferické věci, je velmi těžké definovat či dokazovat. Krátce a neobratně to můžeme popsat, když porovnáme, jakým tónem Dickens mluví o pouhé představě davu či lůzy, jak tomu je třeba v Barbnaby Rudgem ve srovnání s tím, jakým tónem o podobném davu mluví v Příběhu dvou měst. Není to samozřejmě moc férové srovnání. Do konce i člověk, který se historii věnoval tak málo jako on by dokázal říct, že ten druhý byl historičtější, než ten první, že druhý byl, když nic jiného, tak aspoň výbuchem svobody, porovnáváno se záchvatem fanatismu. Jenže v tom kontrastu jde o víc, máme pocit, že by nikdy nemohl brát vážně účastníka Gordonovských nepokojů, i kdyby se mu zamlouval a měl ho rád, tak jako míváme často dojem, že měl rád své nejabsurdnější a nejnehajitelnější postavy a jak čtenář mívá opravdu svým způsobem rád Sima Tapperitta. Neměl rád Madame Defrage, ale bral ji vážně. Kdyby se vyskytla v Barnaby Rudgem byla by to sprostá záporná postava, ježto je v Příběhu dvou měst je Osudem. Jinak řečeno, do příběhu tu vstoupil nejen romantický, ale také mystický element a třebaže v jistém smyslu byl Dickens vždy romantický, rozhodně nebyl nikdy mystik. Tohle srovnání zahrnuje v jistém smyslu paradox. Carlyle, coby reakcionář, prohlašoval, že dav, protože ho tvoří většina lidí, je tvořen převážně hlupáky. Dickens, coby radikál, o davu soudil, pokud se jím mínila většina běžných lidí, že je tvořen rozumnými a odpovědnými občany, jejichž hlasy byly všechny cenné a jejichž intelekty mohly v každém případě mít užitek ze vzdělávání a diskuse. V praxi byl ale Dickens vždy, když viděl zástup lidí v jakémkoliv elementárním nepořádku, jednající ve hněvu, nebo z nějaké nahodilé příčiny bezprávný či negramotný, byl hluboce znechucen do posledního záhybu své sevřené a rozumné inteligence a nenáviděl právě tu divokost, již Carlyle napůl obdivoval. Tyto pocity Dickens kupříkladu choval vůči rozlezlé libovůli a příležitostné zuřivosti, některých divočejších a západních elementů americké republiky. Kdyby měl přímou zkušenost, hněvivá bojovnost a spontánní militarismus davu francouzské revoluce, by ho děsila právě tak. Nicméně carlylovský dojem jakéhosi divošského symbolismu ve velkých dějinných svárech působí, že se atmosféra této knihy nebo poloviny této knihy, liší od všech jeho ostatních knih.
Možná je opravdu nemožné, aby Příběh dvou měst napsal kterýkoliv dobrý občan. Jedno bude vždy vidět zvenčí a druhé zevnitř a linie mezi relativní skutečností a relativní neskutečností je v tomto případě docela zřejmá. Popis staromódní londýnské banky je tak nezaměnitelně napsaný starým londýnským Dickensem. Příběh oběti Sydney Cartona, je sice autenticky dojemný a zejména v porovnání s jinými Dickensovými melodramaty i ušlechtilejší, ale pořád je to svým způsobem londýnské melodrama, s širším pozadím pařížské tragedie. Hrdina jedná hrdinsky z privátních pohnutek, zatímco francouzské revoluci nerozumí, ani k ní není spravedlivý nikdo, kdo zapomíná, že polovina jejích vůdců přišla o hlavy proto, že je jednali vskutku hrdinsky z důvodu veřejného zájmu. Je náležité snadné si z nich utahovat kvůli jejich klasické rétorice o Brutovi, který zabil své syny, nebo Timoleonovi, který zabil svého bratra, ale není tak jednoduché popřít, že pokud jim přebývalo toho smyslu pro obětování soukromého dobra ve prospěch dobra veřejného, pak nám příliš přebývá korupce a a zbabělství, jež plynou z obětování veřejného dobra dobru soukromému. Ideály kvůli nimž byla vedená válka byly nedostatečné, ale převážně spravedlivé, a je zvláštní a trochu dojemné zaznamenat, že autor je natolik povznesen atmosférou, že se nakonec obrací staršímu a vpravdě většímu ideálu, který existoval i dříve i později a který potvrzuje stejnou spravedlnost v soukromém i veřejném životě. Neznám v celém díle tohoto génia nic, co by bylo v pravém slova smyslu stejně imaginativní, jako onen poslední silný hlas odnikud, ona velká nadčasová slova nevložená do úst žádné postavě z řad smrtelníků, pronesená náhle jako by z čistého nebe do cvakání pletacích jehlic a rachotu gilotiny zazněla polnice: „Já jsem Vzkříšení a Život…“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s