Od Mereditha po Ruperta Brooke

From Meredith to Rupert Brooke
Titul Věk rozumu byl dán osmnáctému století, třebaže typický člověk devatenáctého století, který jej vymyslel jej nejspíš mínil jako prorocké a optimistické označení devatenáctého či dvacátého století. Je jisté, že kdyby Thomas Paine předvídal skutečné devatenácté století, nazval by je spíše věkem romantismu. Kdyby předvídal dvacáté století, tak jak nakonec nastalo, nazval by je Věkem nonsensu, Věkem nerozumu a to zejména v oblastech původně ztotožňovaných s racionalismem, jako třeba oblastí vědy. Einsten by pro něj byl pouhým rozporem v pojmech a Epstein chorobou postihující bronz a mramor. Není proto tak docela zavádějící poměřovat moderní vývoj, k dobrému či zlému, od jakéhosi data či prosté nebo očividné racionality, již lze nalézt v osmnáctém století. Ať už je jinak mýlkou či lží cokoliv, tvrdit že svět nabyl na jasnosti, na srozumitelnosti a logické úplnosti znamená falšovat skutečnost. Ať už je jinak pravdou cokoliv, tvrdit že svět je oproti osmnáctému století více matoucí, a to zejména ve sférách vědy, o kterých se předpokládá, že jim vládnou zákony nebo že je vysvětluje rozum, toto tedy tvrdit znamená mluvit pravdu. Zjednodušování starších racionalistů mohla být, a také vskutku byla, přílišnými zjednodušováními. Jenže zjednodušovala a uspokojovala a především uspokojovala je samotné. Nebyli bychom k nim tak docela nespravedliví, pokud bychom řekli, že je naplňovala nejen uspokojením, ale také sebeuspokojením. A protože historická rozdělování bývají jen málokdy jednoduše přímočará, přešlo toto racionalistické sebeuspokojení zčásti na jejich děti, jak můžeme vidět mnoha způsoby pronikalo devatenácté století a v případě některých poněkud staromódních osob i do století našeho.
Devatenácté století bylo nicméně velmi odlišné a viktoriánská doba byla jiná úplně nápadně. A od osmnáctého století se lišila převážně v tom, že stará jasnost racionalismu a všelidskosti byla čím dál víc obarvována a zastiňována jistými vlnami specificky moderní imaginace či hypothesy, nebo vkusu či vymyšlenosti. Tyto nové představy byly neznámé ve Věku rozumu, ba i ve Věku revoluce. Tyto pocity Jeffersonovy či jakobínské generalisace nikdy nenarušily o nic víc, než by narušily Johnsonovy či jakobitské doktríny. Tyto pocity a sympatie přibarvovaly vše ve viktoriánské éře, a musíme jim porozumět dřív, než se pokusíme o jakékoliv její zkoumání.
Přiblížit tuto pravdu je obecně vzato obtížné bez toho, aby se člověk dostal do debat o náboženství. Shodou okolností tu ale je jeden další významný příklad, který přímo nezahrnuje zájem o náboženství. Mám na mysli ohromný zájem o rasu. Už to by samo o sobě stačilo k označení devatenáctého století jako něčeho ostře odlišného od století osmnáctého. Už to samo o sobě by stačilo k rozlišení viktoriánského a staršího georgiánsko rámce myšlení. V osmnáctém století zdědili jak revolucionáři tak reakcionáři starodávný náboženský a filosofický zvyk psát zákony proc celé lidstvo. Člověk jako Johnson smýšlel o lidech všude po světě tak, že předpokládal, že všichni žijí v jistých náboženských podmínkách a okolnostech, třebaže usuzoval, že je pro ně šťastnější, pokud jsou v podmínkách podřízenosti. Člověk jako Jefferson o lidech všude po světě usuzoval, že žijí v jistých morálních podmínkách a okolnostech, třeba měl za to, že nejšťastnější pro ně budou podmínky rovnosti. Člověk jako Gibbon mohl pochybovat jak o Johnsonově, tak o Jeffersonově morálním systému. Gibbona by ale nikdy nenapadlo vysvětlovat úpadek a pád římské říše vyzdvihování Teutonů jako takových proti Latinůmj ako takovým a naopak. Gibbon měl náboženské, nebo chcete-li protináboženské předsudky. Ovšem pomyšlení na to, že by měl mít ve sporu nějakého brutálního Vandala či Visigotha s nějakým podružným byzantským hodnostářem rasové předsudky, by pro něj bylo zrovna tak nesmyslné jako představa, že by měl vybírat komu bude stranit mezi čínskými tongy nebo kmeny Zulů. Podobně, toryové byli v osmnáctém století tradiční, ale ne kmenoví. Dokonce i tak pozdní člověk, jako byl Metternich sice mohl být ve střehu proti francouzskému atheismu či snad i ruskému pravoslaví narušujícím rakouské císařství, ale jen velmi málo by si lámal hlavu nad tím, že rakouské císařství obsahovalo směs Teutonů a Slovanů. Vzestup této rasové romantiky, či jak by někteří řekli, rasové vědy, byl jednou z význačných rozhodujících revolucí devatenáctého století a zejména viktoriánské doby.
Bude dobře ukázat, jakým způsobem tato obrovská mračna historické imaginace či theorie zabarvil či odbarvila mrtvé denní světlo, o kterém dřívější racionalismus soudili, že se rozžehlo nad světem. V případě viktoriánské literatury je možná nejlepší ověřit to tím, že zaznamenáme, jak ovlivnilo i ty viktoriány o nichž by se dalo čekat, že účinku uniknou. Carlyle tím byl nejen ovlivněn, mohli bychom říct, že tím byl přímo vytvořen. V každém případě ho to inspirovalo a opájelo, současně tím byl ohromen a ohromujícím způsobem působil. Veškerá jeho filosofická a historická práce byla plné této jediné myšlenky, že totiž vše co je v naší civilisaci dobré pochází nikoliv ze starší civilisace, ale z něčeho ještě staršího, z něčeho, co bychom mohli označit za dobromyslné barbarství. Všechno světlo, i veškerý oheň, všechen zákon, i veškerá svoboda, se mělo odvozovat od jakési ethnické energie, původně označované za germánskou, později poněkud obezřetně nazývané teutonskou a nyní, se snad až přemrštěnou opatrností, nazývanou nordickou. Je těžké zabývat se touto rasovou theorií evropské kultury, oproti staré římské theorii, je sotva možné bez toho, abychom zabrousili ke kontroversním tématům. Osobně bych řekl, že když se jisté evropské provincie odtrhly od od římské tradice, založily své určité vlastní puritánské theologie, které nemohly přetrvat, či alespoň rozhodně nepřetrvaly. zajímavé, že v každé z těchto provincií zaujala místo jak starého, tak nového náboženství strohá a poněkud úzká národní pýcha. Prus je více hrdý na to, že Prus, než na to, že je protestant, tedy rozumí se luterán. Oranžista je více hrdý na to, že si říká Ulsteřan, než na to ,že je kalvinista, tedy než že by studoval přísnou kalvinistickou theologii. A dokonce i v Anglii, kde byla atmosféra mírnější a prvky více pomíchané, se rozvinul stejný druh silného isolovaného sebevědomí, a není tak docela nepravda, pokud bychom řekli, že náboženstvím Angličanů je patriotismus. V každém případě, abychom použili stejný test, je Angličan více hrdý na to, že je Angličan, než na to, že je anglikán. Nebylo proto nepřirozené, že když tato země, tato vyhaslá sopka velkého puritánského ohně, hledala modernější a obecnější společenské pouto, hledali je v jakési rasové hrdosti, ježe je rozšířením hrdosti kmenové. Je pravda, že v ideji rasy je mnoho, co podněcuje imaginaci a propůjčuje se k literární tvorbě. Rasový ideál, podobně jako ideál náboženský má své vlastní symboly, proroctví, orákula a svatá místa. Je-li méně mystický, je stejně tajuplný. Hádanka dědičnosti, pouto krve, osud, který ve stovách lidských legend doprovází jisté rody či rodiny, jsou věci dostatečně vlastní naší přirozenosti k tomu, aby dodávaly upřímnosti pocitu národní či dokonce mezinárodní spřízněnosti. Mnozí mohli mít docela poctivě dojem, že rasa byla stejně náboženská jako náboženství. V jednom se ale jistě lišila. Nebyla stejně racionální jako náboženství. Nebyla stejně universální a filosofická jako náboženství. Obsahovala, přinejlepším, ušlechtilý předsudek a její romantičnost zastiňovala starý obecný soud na lidmi jako lidmi, ať už dogmatický či demokratický. Ze všech těchto romantických viktoriánských spisovatelů byl Carlyle ten nejromantičtější a do značné míry právě tomu věřil za své dominantní postavení v romantické viktoriánské době. Jeho oblíbení přední bojovníci, jako Froude nebo Kingsley byli ještě romantičtější, i když v případě Kingsleye to bylo opravu upřímné romantisování, kdežto v případě Froudeho je, nemohu si pomoci, slovo romanisování jakýmisi eufemismem.
Jenže, jak jsem už řekl, způsob, jímž tato rasová romantika pronikala viktoriánskou kulturu lze nejlépe vidět ne na tak zřejmém případu jako byl Carlyle, ale na mnohem odlehlejších případech jako byl Matthew Arnold či Meredith. Abychom nejprve vzali druhý příklad: George Meredih byl v jistém smyslu naprosto mezinárodní intelektuál, liberální humanista, pravé dítě francouzské revoluce, již oslavoval ve velkolepých odách. Ilustruje ovšem nepřímý účinek rasového třeštění, což je druhá stránka uznávaného dělené. Nejenže teutonista mluvil o tom, že je Teutonem, ale Kelt mluvil o tom, že je Kelt. Velkou většinu Meredithových sociálních úsudků pro mě mění, a na můj vkus trochu vyvrací to, jak trvá na tom, že proti sobě staví Sasa a Kelta, když má proti sobě postavit Angličnaa a Ira či Velšana. Často na Angličanovi satirizoval to, co Angličanovi chválil teutonista a začasté to bylo něco, co Angličan shodou okolností nemá. Tak i v druhém případě: Matthew Arnold působil v první řadě a především jako apoštol kosmopolitní kultury, udělal ohromné množství skutečného dobra tím, že trval na očividné pravdě, že Anglie je součástí Evropy. Byl na své vrcholné úrovni, když dával najevo své opovržení vůči opovržení pociťovanému vůči Francouzům či Irům nebo Italům. Nedokázal se ale přimět k tomu, aby je považoval prostě za Francouze, Iry nebo Italy. Byl zasažen universální ethnologickou módou a vystrašen rasovými stereotypy. Když poměrně výtečně mluvil o nesmyslném zacházení s Irskem měl příliš na mysli bádání o Keltech a příliš málo bádání o Irech. Anglické chyby a nedostatky se také pokoušel vysvětlit tím, že je to část „germánského pojiva v nás“ a marnil na antropologii tím, co bylo určeno studiu lidského rodu. Mohli bychom vzít i třetí příklad. William Morris byl na jedné straně komunista, který téměř musel být internacionalistou, na druhé straně se věnoval středověku a oslovovala ho ona starodávná krása, která patřila všem Evropanům bez rozdílu. Byl však obtížen klopotnou touhou být Sasem, s angličtinou nakládat jako by to byl jen rudimentální jazyk Anglů a svého obdivovatele Stevensona dováděl k rozčilení, když psal „pročež“, když měl na mysli jen „proto“.
Tuto konkrétní viktoriánskou módu jsem zmínil jako prvořadou a významnou záležitost proto, že se o ní obyčejně nemluví skoro vůbec. Při čtení moderních záznamů o dávných i nedávných věcech jsme natolik navyklí dojmu stále se rozšiřujícího světa, popsaném v až příliš typickém viktoriánském vyjádření „myšlenky lidí jsou rozšiřovány oběhem sluncí“, že často zapomínáme na doby, kdy se svět stahoval do nových zúžení či výlučnosti nebo se myšlenky lidí viditelně smrskly seschly pod nějakým čerstvým vlivem isolace či odlišení. Rozhodně to platí o imperialismu a tribalismu, které se vyvinuly v devatenáctém století z rasové romantiky, když je srovnáme s prvními revolučními generalisacemi o lidském pokolení. Je to fakt zřejmý v příběhu prvního revolučního experimentu: americké republice. Mnozí z těch kdo v Jeffersonových časech vlastnili otroky otroctví neschvalovali, mnozí z těch, kdo je schvalovali nijak zvlášť neschvalovali otroctví černochů. Představa černocha, negra, jako čehosi jedinečně zlověstného či zhoubného není nijak starodávný předsudek, ale velmi nedávná a převážně antropologická móda. Je příbuzná všemu tomu, co se daruje od Darwina a od Huxleyem popularisovaného téměř pesimistického typu evoluce. Moderní Jižané jsou vůči černochům mnohem nepřátelštější, než v dobách kdy vlastnívali otroky. A právě tak, jak se v Americe nedávno objevila antropologická theorie, že negr je opice či lidoop, tak se v Evropě v posledním čase objevila antropologická theorie, že Polák je jen Slovan, nebo že Ir je jenom Kelt. Lidé byli tak pyšní na to, že objevili tyto větší skupiny, že si nevšimli, že to jsou vlastně volnější a neurčitější skupiny. Patřily k tomu, co jeden přední viktorián správně označil za vědecké pohádky. Neměly ani přesnost náležející naukovým definicím, ani praktičnost, která patří ke každodenní zkušenosti. V náboženství a morálce všichni opravdu víme, co rozumíme člověkem, a ve stressu reálného života všichni opravdu víme, co rozumíme pod Irem. Není ale vůbec jisté, zda všichni více, co rozumíme pod Keltem. Proto se spolu s rozmachem populární vědy začalo nad lidovým sentimentem šířit cosi velkého a imaginativního, ale beztvarého a částečně imaginárního. Bylo to temnější a pochybnější, než jak všelidská sounáležitost osmnáctého století, tak nacionalismus století devatenáctého. Nebylo to tak čistě střižené, ba troufnu si říct, že to nebylo tak čisté. Bylo to smíchané s mlhou a blátem, chaotickým jílem a bahnem primitivních ba zvěrských počátků, mělo to neurčitou vizi barbarských migrací, masakrů a zotročování. Zahájilo to naši nedávnou preferenci prehistorického nad historickým. To vše musíme mít na paměti jako vliv vrhající stín na druhou polovinu devatenáctého století, protože to nakonec nabylo zahrocenější a kontroversnější podoby, k níž vedle materalismu patřil také pesimismus. Dřívější racionalisté mohli a nemuseli být materialisty, jisté ale je, že nebyli pesimisty. Připouštím, že byli poněkud přemrštěnými a nadměrnými optimisty. Je však nicméně zvláštní, že obecná revoluční tradice, tradice vzpoury a kritiky podmínek a okolností, která začala s Rousseaovou filosofií má skončit s filosofií Thomase Hardyho.
Tolik k jedné stránce této pozdější viktoriánské změny. Už ale sama zmínka o Hardym a realistických rebelech nám připomíná, že změna měla i jinou stránku, která byla velmi dobrá. Přibližně řečeno, pozůstávala z obrácené pozornosti od čistě politických křivdk základním ekonomickým zlům. I v tomhle Carlyle, náležející do předchozího období, dál zabarvuje, ba kontroluje osudu doby pozdější. Pokud jde o data, patří Carlyle a Macaulay do stejného období. Pokud jde o osudy, pak žili každý v jiném století. Macaulay byl v dobrém i zlém plně člověkem osmnáctého století. Byl zrovna takovým whigem jako Fox, zrovna takovým patriotem jako Pitt a zrovna takovým protestantem, jako kdejaký georgiánský farář držící se erastiánsé velkorysosti, stejným logikem jako dr. Johnson, historikem jako Gibbon. Carlyle, který vnesl do dějepisetví pochybnou romantiku krve, také vnesl do politiky velmi skutečnou tragedii chleba. Stojí na počátku těch nejlepších snah pozdějších viktoriánů čelit problémům práce a hladu, které se rozvinuly v útrobách nové průmyslové civilisace. S velkou výjimkou Cobbetta, který stál stanou a sám, nepchopený a urážený všemi stranami, je jen férové říct, že Carlyle započal mnoho z čistě sociálního nepokoje svědomí, který změnil zla pozdního devatenáctého století. Zde nemusíme vážit ono zlo proti dobru, nebo rozebírat kolik z jisté nezaujaté důstojnosti starých republikánů bylo ztraceno v jeho praktickém a netrpělivém horování pro kapitány a krále. Důležité je jen trvat na realitě kontrastu a změny. Grattan, velký a typický řečník ideálu osmnáctého století, tvrdil že Ir bude chodit v hadrech, ale nesmí jít v řetězech. Ruskin a sociální reformátoři princip obraceli, až mají někteří z extrémních socialistů, jako marxovští komunisté, sklony říkat, že lidé musí jít v řetězech, aby nemuseli chodit v hadrech.
Ruskin byl Carlylovým dědicem a zástupcem v tomto pozdějším a lepším viktoriánském vývoji. Není třeba reagovat proti romantismu to té míry jako jeden kritik v poslední době, který Ruskina v knize o viktoriánech shrnul slovy, že aspoň jeho ekonomika byla celkově vědecky zdravá, i když on by za karamely by psát nemohl. Jistě by nemohl psát v onom vznosně moderním stylu, kde karamely představují cenu za psaní. Když kritik naznačuje, že by nemohl psát, znamená to prostě jen tolik, že se kritikovi konkrétní druh psaní nelíbí, což prokazuje spíš omezení kritika, než neschopnosti autora. Ruskin určitě psal poetickou prózu, která zrovna v tuhle chvíli nemusí být v módě v době prosaické poesie. Tvrdit ale, že to není dobrá poetická prosa znamená prostě nevědomost o rozmanitých možnostech dobrého psaní. Je také pravda, že to co dělal, přeháněl či přetahoval, což platí celkem vzato o celém tomhle vysoce zabarveném a romantickém závěrečném vývoji viktoriánství. I hrstce těch, kdo se to snažili záměrně korigovat tím, že volili příliš skromná vyjádření se jejich skromnost podařilo přehnat. Matthew Arnold záměrně usiloval vnést do anglické literatury francouzskou klasickou vyváženost a kritický odstup. Důsledkem bylo, že ho označovali za ješitného puntičkáře, což bylo sice nespravedlivé, leč nikoliv nemyslitelné, kdežto žádného Francouze čtoucího Saint-Beuve by ani nenapadlo myslit, že to byl ješita a puntičkář. Walter Pater chtěl vytvořit uměleckou kritiku nezaujatější, než byla ta Ruskinova, ve skutečnosti se mu ale povedlo vyvolat dojem, že je nejen umělecký, ale uměle strojený. Být klasický bylo v pozdně viktoriánské atmosféře velmi složité. Byl v ní romantický nepokoj, a tak i sudí byli bojovní a soutěživí. Ztráta přirozeného klidu a spočinutí v latinské logice nebo francouzské zřetelnosti byla jedním z trestů za rozchod s duchem osmnáctého století. Další známkou byl růst intelektuálního individualismu, který se projevoval nejen extavagací, ale vlastně též ukrýváním. Browning a Meredith patřili k těm největším mezi viktoriány a nad oběma se zachmuřeně vznášel onen oblak, o kterém jsem už řekl, že přicházel zastínit celou epochu a třebaže byl zabarven divukrásně jako mračno šírání, přesto se postavil mezi mnoho lidí a slunce.
George Meredith stál převážně o samotě, ale jako by přitom zastupoval mnoho jiných, kteří měli také smyl a vkus pro to, aby stáli osaměle. Celá tato poslední fáze je plná lidí, které je si zajímavé zapamatovat a velmi snadné zapomenout. To kvůli individualistické isolaci jejich talentů a dokonce i jejich témat. Příkladem je Richard Jeffries, který byl „Lesníkem doma“ nebo E. T. Brown, který si našel své místečko, které je jaksi najednou skryté i oblíbené, nebo William de Morgan, který si s anglickou výstředností zvolil literaturu jako koníček pro léta stáří. Nebezpečí sdružování do skupin je v tom, že nám unikne mnoho těch, kdo se do skupiny nevejdou. Dá se nicméně mluvit o dvou nebo třech skupinách, které jsou v dané době nejpočetnější. Je to doba po triumfu Tennysona a Browninga v poesii, či Dickense a Thackeraye v beletrii. Poprvé se tu, především Ruskinovým vlivem, objevuje to, co bylo nazýváno skupina prerafaelitů, která vyšla z ruskinovské verse křesťanského středověku a pak vybledla do pozdějších forem estetismu, ne-li pohanství. Vůdcem, který byl též pojítkem, byl Rosseti, který s nadšením přijal středověký vzorec, ale opatřil jej smělejšími a teplejšími barvami, než by někteří z literárních prerafaelitů schvalovali. Provázeli ho jeho sestra Christina, která byla medievalistka poněkud ortodoxnějším smyslu a také svých zcela vlastním způsobem William Morris, který ze středověku udělal výraz moderní nespokojenosti a sociálních ideálů na místě náboženských ideálů Christine Rosseti. Prapodivný přechod prerafalelitů od obrody křesťanství k oživování pohanství dokonává básník Swinburne, který patřil k směru, ale měl pramálo společného se sektou. To, že na jednom konci stojí Ruskin a na druhém Swinburne jako volná a neurčitá může skupina, vůbec, v anglické literatuře, být. Swinburne prošel třemi fázemi, jedna z nich byla ta, kdy psal nejlepší poesii v nejhorším rozpoložení, či náladě, nebo ustrojení mysli, protože jeho překrásný chlapecký zpěv nejenže velebí pohanství, ale rozhodně též vzdává chválu pesimismu. Pak je tu druhé období, kdy je mu na duchu poněkud lépe a jeho poesie je poněkud horší, to je údobí jeho politického nadšení pro sjednocenou Itáli, pro Victora Huga a pro zvučně znějící slovo Republika. Je tu, bohužel, třetí období, kdy se omezoval a dělal to mizerně. Měli bychom si tu ale uvědomit to, že ve své velké hodině byl Swinburne kouzlem, zmocňoval se lidí jako kouzelná flétna, až zapomínali, že je na světě ještě nějaká jiná melodie. Pro někoho tak vynikajícího je naprosto příznačné, že tu byly velmi silné, hrubé a velice nerozumné rekce proti jeho nerozumné moci. S ním a a s Walterem Paterm končí hnutí ve své poslední pohanské fázi, snad vyjma prazvláštního estetismu, který se posléze v Oscaru Wildem stal dekadentním dandyovstvím.
To už tu ale byly nové skupiny, které působily, že tahle začínala vypadat staře. Jednu bychom mohli nazvat skupinou pikaresní či dobrodružnou, ale lépe k poznání by byla jako skupina Stevensonova či Henleova. Obě, a bylo to k propěchu i škodě, reagovaly silnou krevnatou a hřmotnou literaturou, která v případě Stevensona, který byl z těch dvou nejen větší, ale také přátelštější a vyváženější, byla právě tak bez poskvrny jak byla krvavá. Bylo tu ovšem nebezpečné dvojí užití slova krev. A, třebaže je to roztodivné, ten pochybnější prvek je spíš v krvi, než v krveprolití. Krev, jíž jsou nasáklé stránky Ostrova pokladů nemůže než podporovat úctu k opravdovým ctnostem udatnosti a loyality. Krev, která není prolita vůbec, ale zůstává v lidském těle byla použita k podněcování úcty ke skutečným neřestem pýchy a rasového opovržení. Je tu totiž, pokud jde o tuto skupinu, jedna důležitá věc: právě skrze ně či některé z nich došlo k plné moci a vládě ono podivné náboženství rasy, které jsem už před chvíli popsal, jak se rozvíjelo z teutonských kořenů. Nesmíme je zaměňovat s patriotismem či nesobeckou láskou, již člověk chová ke své zemi. Je to pouze pýcha na to, že někdo pochází z nějaké skutečné či smyšlené rasy či rodu. Francouz Franci miluje, jako kdyby to byla žena, člověk nordický miluje toliko sebe sám, že je nordickým člověkem. Tato slabina do jisté míry kazí oduševnělou snahu Henleye a jeho školy o mužnou kritiku, chci říci, jejich velmi spravedlivý pokus, že literatura má být poháněná rudou krví oproti pesimismu dekadentů poháněnému zelenou krví. Ať už měli ale jakékoliv slabiny, naplnili dobu novou změnou a neklidem a pesimistům dali když ne lék, tak aspoň protijed a uklidňující přípravek. Nejranější a nejlepší dílo pana Rudyarda Kiplinga pro ně bylo jakoby novým dechem proroctví a zaslíbení, Sir Henry Newbolt se k chóru přial se dvěma či třemi z nejlepších moderních anglických básní. Obecně byla v módě patriotická poesie a hurávlastenecká novinařina—ve verších či jinak. Bylo to to jediné, co mohlo nejsilnějšího a nejmužnějšího z pesimistů, hrdinu či autora cyklu básní Shorpshire Lad, na okamžik pohnout k poněkud rouhavému veselí. I John Davidson, temný Skot v temném, ba matném stavu vzpoury vůči všemu, byl připraven následovat vlajku a bouřit se proti všemu, vyjma impéria. V tom všem nám jde ne o to, že došlo k oživení patriotismu, starší básníci a kritici brali patriotismus za danost, ale o to, že z onoho poněkud barbarského kořene rasy vzešel zvláštní typ kmenového imperialismu, o kterém jsme už řekli, že to byl romantismus vědy, který reagoval na racionalismus revoluce.
Naštěstí z téže Stevensonovy a Henleovy zásobárny idejí vzešla ještě jedna další, která naplnila svůj věk. Pochází výlučně od Stevensona, který se tím liší od Newbolt, Henley, Kipling a ostatních a mohli bychom ji označit za kult dítěte, zejména pak kluka. Asi bychom byli příliš hrubí, kdybychom řekli, že Stevenson si chtěl dál hrát na zloděje a četníky, kdežto Henley a imperialisté chtěli zloději být. Stevenson si ale v každém případě zábavnost svého počínání uvědomoval, když nechal dítě prohlásit, že byl je kapitánem malé lodičky, kdežto je nevyzpytatelnou skutečností, že tuším Henley, kdo neviděl nic směšného na tom, když pobízel Johna Bulla „Uháněj dál, Johne, val se dál“ a ujišťoval onu veřejnou postavu, že jí bude brzy patřit celý svět. Skrze Stevensonovu vpravdě čarovnou lucernu, již popsal v Nosičích lucerny zářilo pravé znovuosvícení mystického melodramatu dětství. Mnozí v onom světle putovali do téže pohádkové říše, obzvláště Sir James Barrie, který do ní zavedl určitou ironii. Pokračoval v tom, co bychom mohli nazvat Stevensonovým stereoskopickým pohledem, pohledem na jeden předmět dvěma způsoby, okem dospělého a okem dítěte. S těmi realističtějšími příslušníky oné robustní školy byl však tenhle fantastický prvek spojen spíše řetězcem náhodných přátelství, i když bylo samozřejmě mnoho vynikajících jedinců, které je možné zařadit jen vedle této skupiny nebo do ní. Tak s ní byl spojený Joseph Conrad, i když byl Polák, svými drsnými či tvrdými dobrodružstvími na moři i pan John Mansfield, který sice psal později delší básně o venkovských zábavách či náboženství, ale začínal bouřlivými námořními písněmi bukanýrů.
To již ale bylo slyšet nový hlas a nový vliv, který vyvažoval či napomínal vliv třeba Kiplingův a byl to hlas ze vzdálenější pohádkové říše, než byla říše pohádek Petera Pana. Stevenson sám říkal, že v poesii dvakrát zaslechl nový tón či jedinečný a poutavý hlas, poprvé když četl Love in A Valley George Mereditha a pak znovu, když četl verše nazvané The Lake Island of Innisfree od Williama Butlera Yeatse. Přece jen se ale hodí poznamenat, že tu pořád přetrvávala ona podivná vytrvalost romantiky rasy, dokonce i v tom, co bylo tak přirozeně nepřátelské romanci anglosaské rasy. Vznikající nová kulturní ohniska v Dublinu v sobě měla cosi z prerafaelitů a tedy cosi z viktoriánů, ale v tomhle konkrétním ohledu byla natolik viktoriánská, že se jako všichni ostatní zapletla s etnickým označením: označením „keltský“. Ani to nenahrazovali starým irským označením gaelský. Je pravda, že sám pan Yeats, zakladatel školy a jeden z prvních básníků nedávné doby, sám svou vlastní věc na antropologii nezakládat, spíše stavěl na dějinách a (zcela správně) ještě více na legendě. Je ale známkou již popsaného rasového vlivu, že slovo „keltský“ už zůstalo označením hnutí, které ve skutečnosti bylo oživením vzdálené legendy a jemného pohanství vrchů. Také to vysvětluje, proč se mu dostalo jistých nepříznivých reakcí i v jeho vlastní domovině. Bylo hodně těch, kterým přestávalo nějak zvlášť záležet na Keltském soumraku, když se dožili toho, že viděli Irské svítání.
Někdy v té době nebo o něco později se v Anglii objevila skupina formálně nazývaná Menší básníci, i když jeden z nich byl dozajista básníkem velkým, Tehdy byl řazen vedle Johna Davidsona a Sira Williama Watsona, což byli oba velmi autentičtí básníci se svým vlastním stylem a jisté velmi okouzlující verše najdeme i u jejich současníků, Normana Gale a Richarda Galliene. Do tohoto období vskutku spadají také dva další autoři vytříbených veršů, Ernest Dowson a Lionel Johnson. Je ale myslím férové říct, že Francis Thompson, takto počítaný jako jeden z nich, patřil do jiné a celkově vyšší třídy. Za něco byl zavázán jednomu z opravdu nejoriginálnějších viktoriánů, Coventry Patmorovi a za něco Alice Meynell, která byla básníkem (ne básnířkou) toho druhu, který se od žen přinejmenším očekává, tedy básníkem vnitřně intelektuálním. Ale i od těchto básníků byl svobodný se vší svobodou tvořivého a nanejvýš produktivního či plodného génia. Jeho obrazy byly natolik imaginativní, až byly téměř přeplněné a ve smyslu odlišném od analytičtějších viktoriánů potemnělé přebytkem světla. Protože byl katolík, čekali by mnozí, že bude gotický, ale v jeho bujarosti bylo něco, co mnohem víc připomínalo to opravdu nejlepší z baroka.
Nutnost vyznačit období pomocí nálad nás zde vedla k tomu, že jsme ji příliš výlučně vymezovali básníky, kteří jsou jedinými trvalými záznamy nálad. Není nutné dodávat, že se v oněch posledních letech rozvíjela práce jiného druhu, o níž mohou někteří soudit, že je pevnější či podstatnější povahy. Část z ní byla vskutku velmi solidní v nejlepším a možná také v nespornějším slova smyslu. Kupříkladu beletrie následovala vedle romance i jiné průvodce. Byl tu nesmírný vliv Thomase Hardyho se jeho silným smyslem pro pravdu země a také pro tragedii popela. To přivedlo mnoho zdatných lidí k tomu, aby se dali do práce v dole realismu. Dva z nejschopnějších a nejtypičtějších v této tradici byli Arnold Bennett a John Glasworthy. Pokud zde nemluvím o mužích takového génia, jako je H. G. Wells a Bernard Shaw je to proto, že oni jsou svým způsobem vstupem do jiného světa a nejjasněji je ozařuje žár Velké války (první světové pozn. překl.) a stávajících sociálních hrozeb, což jsou záležitosti, které označují skutečný konec epochy. Na všechen život a tedy na veškerou literaturu totiž sestoupila děsivá a ohromující apokalypsa a ty nejpříhodnější emblémy takové nádhery a děsu a na kusy rozervaných umění míru a mladých lidí se zpěvem pochodujících na smrt zůstávají s něklika málo posledními básněmi Roberta Brooke.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s