Nové koleje

The New Groove
Básník Tennyson musel jako správný viktorián mnoho svých básní napsat ve vlaku, protože cestování po železnici bylo hlavním vynálezem a institucí jeho doby. Sám vlastně přiznával, že báseň o Lady Godivě psal při čekání na vlak a soudě podle pečlivě sestaveného blankversu musel mít vlak hodně velké zpoždění. Jsou tu ale další Tennysonovy verše, které vypadají jako by je napsal, když usnul ve vlaku. Byl v nich tu zvláštní směs zmatku a řinčení, kterou dobře znají ti, kdo usínají ve vlaku a cítí jen kovový rytmus kol mísící se s převážně beztvarými a nesmyslnými sny. Právě v nějakém takovém momentu hluboké dřímoty zkomponoval lord Tennyson ty pokrokovějšía proročtější části Locksley Hall a přesvědčivým, ba nezvratným způsobem to dokazuje fakt, že jeden z veršů skutečně a doopravdy zní:
Let the great world spin for ever down the ringing grooves of change. (Ať velký svět se věčně valí řinčícími kolejemi změny pozn. překl.)
Psychology zaujme podivné špatné umístění slov a nepořádek idejí příznačný pro věty vymyšlené ve snu. Běžné bdělé inteligenci budou ta slova připadat jako beze smyslu. Koleje se nemění, nemusí nutně řinčet, dokonce ani svým řinčením neoznamují změnu. Ale zrovna tak jako spáč v železničním vagonu v šoku z probuzení zamumlá větu prozrazující nějaké tajemství, které by patrně, kdyby byl vzhůru skryl, jako třeba, že cestuje první třídou s jízdenkou třetí třídy, nebo že pod sedadlem je ukryta mrtvola věřitle—podobně Tennyson v tomhle mimořádném verši skutečně prozrazuje tajemství, ba zločin, svého vlastního intelektuálního světa a většiny světa, který přišel po něm
Problém s tím, co se samo označuje za moderní mysl jsou prostě koleje, a náš zvyk být v zajetých kolejích spokojení, protože se nám tvrdí, že to jsou koleje změny. A tvrdím, že je své ukazuje právě fakt, že i když chce moderní básník popsat změnu, když se ji pokouší oslavovat, pořád ji instinktivně popisuje jako koleje. To je známka zanechaná na většině moderního světa už od samého počátku mechanické a industriální epochy. Její první a nejjasnější formou ale byl právě tento fixní koncept cestování po železnici. Měli bychom zvlášť podotknout, že o moderní mysli říkáme, že jede po kolejnicích, ne že vězí ve vyjetých kolejích. To byl pojem užívaný pro stopy vyjeté povozy v oněch prostých časech, kdy jsme ještě povozy nezapřahali před koně. Když před námi kráčela živá bytost byla ve cestě, již si sama volila jakási pochybnost, jakési dobrodružství či jakési váhání, i když se pak ta stopa pro ostatní měla stát kolejemi. Na cestě člověka, který zapřáhl svůj povoz za koně a ještě ho nevyměnil za koňské síly byly podivné zákruty. A cesta toho, kdo zapřáhl svůj vůz za hvězdu se někdy se ubírala velmi divokými a fantastickým směry. Vedle všech těchto obrazů či výmyslů je podstatnou zvláštností kolejnic to, že na nich nemůže být nic nového vyjma toho, že by nás mohly dovést na nová místa nebo možná provést kolem nových míst zcela novou a vyšší rychlostí. To je podstatné pro to, co míním moderním kolejnatěním, že totiž jediná jeho forma pokroku spočívá v tom že spěchá čím dál rychleji a rychleji jednou kolejí a jedním směrem. Není v něm dost zvědavosti na zastavení, ani dobrodružné odvahy k obrácení se zpět.
Vezměme, aby bylo mezi námi jasno, tenhle dobře známý příklad železniční soupravy. Historie parní lokomotivy byla často presentována ve všech fázích jejího zdokonalování a evoluce moderního vlaku z prvních neohrabaných modelů Bafajícího Billa. Parní stroj ale nepřinesl nic než rychlejší a rychlejší lokomotivy a velmi důležité tu je, že nikdy nikdo ani nic jiného nečekal. Nikdo, ani v bujné fantasii nepřemýšlel, zda by se nevyvinul nějakým jiným směrem, vyjma směru svých vlastních kolejnic. Nikdo kupříkladu nikdy netvrdil, že by mohl přijít s vlastním typem architektury, aby se stavba aut či vagonů podobala stavně chrámů či radnic. A přitom by tu zcela dobře mohly být čtyři nebo pět architektonických škol projektování vlaků, jako tu jsou různé školy projektování chrámů. Byla by to příjemná vymyšlenost, kdyby se architektonický styl vlaku měnil podle toho, kterou zemi projíždí nebo navštěvuje. Pennslyvania Railway Station v New Yorku je ušlechtilý a vážný kus architektury a je to vskutku jakýsi pozdrav velkému městu Philadelphii, k němuž jsou obráceny jeho brány. Mohlo by se docela dobře stát, že totéž, co bylo provedeno s nádražím by mohlo být provedeno s parní lokomotivou a samotný tvar a barvy vozu se mohly měnit podle toho, zda jel do starých francouzských měst nebo na indiánské pláně, mezi aljašské sněhy nebo pomerančové háje Floridy. Vlastně si myslím, že kdyby parní stroj vynalezli antičtí Řekové nebo středověcí křesťané a ne Filištínští viktoriánských časů, bylo by to kolem něj mnoho poetického symbolismu ve stovce forem, které by patrně střežily a chránily rituály zasvěcené bohům nebo svatým patronům. Jde tu ale o to, že na takové věci nikdo nikdy nepomyslel, a rozhodně nikdy nikoho nenapadlo ověřovat pokrok vlaku takovými zkouškami. Vlak měl jednu jedinou zkoušku a to byla zkouška kolejnic, jejich hladkosti, jejich přímosti, rychlosti s níž vlak po kolejích cestoval. V tónu celé záležitosti bylo něco, co i jen pouhému nápadu bránilo rozběhnout se jakýmkoliv jiným směrem, nebo i jen tak zbůhdarma uvažovat, jestli by někdy mohl nést hrad jako slon či ozdobnou hlavu jako loď na přídi.
Nu, navzdory těm nejdivočejším tvrzením o nezávislosti se mi zdá, že dnešní intelektuální život symbolisuje především vlak, či trať či kolejnice. Na určitých fixovaných směrech či proudech myšlení je zrovna tolik ruchu a svěžesti, kolik je prudké rychlosti na pevně položené železniční koleje. Pokud ale začneme uvažovat o tom, že bychom úplně vyjeli z kolejí zjistíme, že co platí o vlaku platí zrovna tak o pravdě. Zjistíme, že je vlastně těžší vyjet z kolejí, když vlak jede rychle, než když jede pomalu. Zjistíme, že prudkost značí tuhost , že sám fakt, že nějaké sociální, politické či umělecké hnutí uhání čím dál rychleji a rychleji, znamená, že čím dál méně lidí bude mít odvahu se mu postavit. A nakonec se možná nikdo neodhodlá ke skoku za skutečnou intelektuální svobodou, zrovna tak jako nikdo nevyskočí z železničního vagonu jedoucího rychlostí osmdesát mil za hodinu. To mi připadá jako prvořadá známka toho, co označujeme za pokrokové myšlení v moderním světě. Je v nejpřesnějším slova smyslu omezené. Celé je obsaženo v jednom rozměru, v jednom směru. Je omezeno svým pokrokem. Je omezeno svou rychlostí.
Řekl jsem, že postrádá zvědavost k tomu, aby zastavilo.. Kdyby ti, kdo ve vlaku přebývají byli opravdovými cestovateli probádávajícími cizí zemi, aby učinili nějaké objevy, pak by vždy zastavovali na malých odlehlých stanicích. Vždycky by kupříkladu zastavili, aby zkoumali zvláštní povahu svých vlastních konvenčních představ, což nikdy, ani náhodou, nedělají. Jejich fráze a hesla slouží jen jako nástroje a a pomůcky k tomu, aby se dostali tak, kam míří a nikdy se ani myšlenkou neobrátí tam, odkud ony fráze pocházejí. Jenže právě to by dělali, pokud by v jakémkoliv důkladném a zevrubném smyslu. Když se dotýkáme těchto intelektuálních mód, že velké části, možná většina, lidstva, vůbec nikdy vlakem necestovaly. Zůstávají ve svých vesnicích a mají se mnohem lépe a jsou mnohem šťastnější, nejsou ale považovány za intelektuální vůdce své doby. Co mi vadí je to, že intelektuální vůdcové dokáží vést pouze jednou úzkou cestou, jinak též známou jako „řinčivé kolejnice změny“. Vezměme si v této záležitosti moderních frází příklad kontroverse ohledně pokročilého a futuristického umění. Nechci se zabývat uměním, ale kontroversí v tom, jak ilustruje to, co bylo řečeno o rozumnosti zastavení a pitomství vlaku, který nestaví.
Nu a třebaže skutečné masy si Picasso či Epstein na svou stranu nezískali, přece jsou podmínky a okolnosti kontroverse, jediné nálepky sporu známé tisku, jediné dobře známé a téměř populární sofismata, mimo pouhých populárních urážek, na straně nových škol. Chci tím říct, moderní lidé nejsou obeznámeni s racionálními argument pro tradici, ale dobře znají, možná až moc dobře znají racionální argumenty pro změnu. Ať už má ohledem umění pravdu kterákoliv ze stran (což zjevně záleží převážně na konkrétních umělcích) je celý moderní svět verbálně připraven považovat nové umělce za ty, kdo mají pravdu a staré umělce za ty, kdo se mýlí. Je k tomu připraven celou pokrokovou filosofií, jež je často spíše fraseologií, než filosofií. Jazyk, který každému přijde nejdříve na mysl je jazyk inovace, ale to je spíše jazyk, jímž se mluví, než aby se zkoumal. Je kupříkladu pravděpodobné, že více lidí je třeba aspoň obeznámeno s básněmi pana W. B. Yeatse, než s básněmi slečny Edith Sitwell, Ale mnohem, mnohem víc lidí rozumí tomu, co slečna Sitwell míní, když prostě říká,že je ve své době kritisována stejně, jako byl ve své době kritisován Keats, než může kdy porozumět, co míní pan Yeats, když říká, že v poesii nelze použít nic tak docela nového, nebo že nevinnost se rodí toliko z obřadu a zvyklosti. První argument je totiž dobře známý argument všech pokrokářů a reformátorů, druhá tvrzení jsou hluboká slova člověka, který opravdu myslí vlastní hlavou. Souhlasím s tím, že v mnoha jiných věcech, a zejména v nejlepších ukázkách své poesie, může slečna Sitwell myslet vlastní hlavou. Říkám jen tolik, že tento konkrétní argument („Vysmívali se Janu Křtiteli a vysmívají se mně“, „Nevěřili Galileovi a nevěří mně“), je součástí běžných a známých triků reformátorů a revolucionářů, patří k velmi starému aparátu Nového hnutí. Když je například aplikujeme na spory o malířství či sochařství setkáme se se stejnou situací, ať už je totiž pravda kdekoliv, celý aparát moderních řečí dává přednost ideji, že to nové je vždy správné. Existuje určitý výběr frází, které jsou často používány, ale zřídka zkoumány. Kdyby kupříkladu nějaký šosák slabě protestoval proti tomu, aby socha Heleny Trojské měla hlavu v přesném tvaru Velké pyramidy, nebo Titanie postavu přesně reflektující vznešené prosté linie nosorožce v zoo, nebo dokonce i proti tomu, aby se jeho vlastní dcera představovala veřejnosti v působivém, ba dojemném stavu s odsekaným nosem a očními víčky—pokaždé, když se ozve takováhle kritika, ať už je správná nebo mylná, dostane se jí s přesností hodinového stroje odpovědi v tom smyslu, že někteří lidé chtějí, aby umění bylo „ pěkně hezké“. Nu prvním činem kterékoliv nezávislé mysli by bylo podrobit tuto kritiku kritice a zejména pocítit údiv nad její podivnou formou. Proč všichni říkají „hezky pěkné“? Proč neříct, že některým lidem se nelíbí , pokud je něco „hnusně ošklivé“ nebo možná „zvěrsky zvěrské“. Jaký smysl má tohle divné opakování? Pokud ve vás je ta nezávislá zvědavost, která zastavuje na odlehlých zastávkách, pokud zkrátka nespěcháte s cestou na oblíbenou konečnou stanici, pak se nad takovou frází můžete, ne bez užitku, pozastavit. Všimnete si, že taková fráze je poněkud směšným pokusem napodobit užaslé dětské zvolání. A už to by stačilo ke zničení argumentace. Dítě má totiž velmi zdravý smysl žasnout nad tím, co je skutečně úžasné a rozhodně ne jen nějaký vulgární a omšelý vkus pro to, co je toliko konvenčně krásné. Věc, kterou dítě může označit za „pěkně hezkou“ není kýčovitý portrét společenské debutantky nebo strnulá skupina královské rodiny, mnohem spíš to bude záblesk rudého ohně, nebo výrazné barvy krásné zahradní květiny nebo něco co je opravdu podstatné a zásadní, něco co je svým vlastním způsobem stejně „silné“ (jak by řekli naši drazí přátelé) jako Velká pyramida nebo velký tlustokožec. Děti jsou v umění právě tak málo snoby jako v morálce. A pokud mají často potěšení i ve věcech, které jsou opravdu „hezké“ ve smyslu sličného děvčete do Greuze nebo mračna růžových květů zjara, pak je to prostě proto, že v umění je naprosto legitimní místo pro to, co je hezké a toho se nelze jen tak zbavit tím, že začneme kousavě opakovat dvě skoro stejná slova nazývat to uměním „hezky pěkným“. Tak či tak dělají ti domýšlivější mezi moderními lidmi tu velkou chybu, že podsouvají dětinskost při obraně některých věcí, které lze hájit jen jako dětinské ve vyšším slova smyslu. Byl to sám Cezanne, kdo řekl „Snažím se obnovit přímé vidění dítěte“.
Stejné tmu je se všemi omletými frázemi, které jsou již v oběhu k obraně jakékoliv výstřednosti, dokonce před tím, než se vyskytne. Každý tak například zná frázi, že umění není fotografie a že realistická musí být jen fotografie. Frázi zná dobře každý, ale nikdo není dobře obeznámen s děrami či chybami v ní. Ve skutečnosti není nic méně realistického, než fotografie. Na samém začátku je vyseknuta ze vší reality, podobně jako z reality vysekána mramorová socha, tím, že je běžně bezbarvá a tím rozlučuje velkou optickou jednotu tvaru a barvy. Jenže fotografie není realistická ani pokud jde o tvar. Poměrně realisticky reprodukuje světlo a stín a světlo často mění tvary a vždy mění barvu. Pokud chceme pravý tvar, pak nám ho musí víceméně abstraktně namalovat kreslíř a když jej nakreslí Leonardo nebo Michelangelo, pak jej nelze odbýt jako fotografický o nic víc než „pěkně hezký“. Moderní umělec může mít své důvody k tomu, aby kreslil nohy, jako by to byly opěrné sloupy nebo buřty, to ale ještě neznamená, že silné rozmáchlé linie oblých kostí či zaťatých svalů na velkých florentských kresbách jsou mdlou mechanickou reprodukcí, hodnotnou jen jako obyčejný záznam triviálního faktu. Ty linie jsou silné a jsou krásné, tak jako jsou krásné linie vodopádu a vodního víru. Vlastně se přesně podobají abstraktním formám, které by moderní umělec rád vynalezl, kdyby mohl.
Použil jsem jen tento jeden typ řeči o nových školách v umění, abych ilustroval, co jsem měl na mysli, když jsem řekl, že svět tak spěchá, aby byl nový, že se ani nepozastaví nad pravdami nové školy, o staré ani nemluvě. Kolik z milionů mužů a žen, kteří slyšeli tyhle dvě fráze, slyšelo nějakou frázi z opačné fraseologie a filosofie? Myslím tím jakoukoliv, která by nabízela filosofickou obranu jiné filosofie? Kolik z těch, kdo se dozvěděli (poněkud zbytečně) , že Epstein netvrdí, že je pěkný, slyšelo obranu civilisace, jejíž samotná síla se projevuje v tom, že dokáže vypěstovat, postavit a chránit krásu? Přímo kyklopskou mohutnost základů měst lze nejlépe dokázat skutečností, že žádné zemětřesení neotřese slonovinovou soškou na podstavci nebo porcelánovou pastýřkou na poličce. Kolik z nich uvažovalo o starobylejším argumentu kultury, která je dostatečně athletická, aby byla elegantní? Nebo, vezměme si jiný příklad, kolik z nich chápalo věděcké a psychologické argumenty pro samotný starověk? Kolik z těch, kterým bylo řečeno, že mají moderní obraz obdivovat prostě proto, že že je ještě nepodobnější životu, než fotografie, nebo že mají obdivovat moderní poesii z žádného jiného důvodu než proto, že je prosaičtější než slang—kolik z těch všech si i jen vzpomene na zdravou poznámku kdysi dávno přičiněnou Oliverem Wendellem Holmesem, že velikost velkých latinských básníků vlastně rostla tím, že byli pořád dokola citováni, že jejich slova vlastně postupem času srůstala, tak jak srůstají části starých houslí? Netvrdím, že je celá pravda na straně tradice, říkám jen, že veškerá publicita je na straně inovace. Dokud se nedávno v Americe neustavila skupina humanistů, málokdo, i z řad vzdělaných tříd, měl třeba ji jen slovní zásobu k obraně tradice. Samotná používaná slova, struktura vět, běžný tón celého veřejného tisku mi bránil používat skutečné a rozumné argumenty proti pouhé novosti. Anglie má proti Americe kupodivu ještě méně funkční humanistické slovní zásoby. Žurnalistická pracovní ethika tu také byla příliš zredukována a zjednodušena na několik hrubých idejí podnikatelské aktivity či trvající reformy. Kdybych byl chápán, že volám po nějakém zpátečním lístku do Athén či Edenu byl bych zcela špatně pochopen, protože já nechci jet dál levným vlakem Utopie. Chci jet kam se mi zamane, zastavit kde se mi zamane. Chci znát svět zdéli i našíř a toulat se od železničních kolejí po dávných pláních svobody.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s