Skutečný Dr. Johnson

The Real Dr. Johnson
Jsou možná v Anglii ještě pořád lidé, kteří nechovají v úctě Dr. Johnsona. Takových osob je třeba se zbavit, pokud možno tím, že budou přesvědčeny o opaku. Krátký a jednoduchý pokus je přesvědčit musí mít v konversaci každého velkého člověka přednost před subtilnějšími otázkami. Nu toto staré a povrchní nepochopení Johnsona (nyní téměř vymizelé) se projevuje ve dvou hlavních populárních představách—totiž, že by byl pedant a že byl hrubián. Hrubý občas býval, pedant nebyl nikdy. Byl to možná nejméně pedantický člověk, který kdy žil, jisté je, že vy nebo já jsme větší pedanti, než býval Dr. Johnson. Pedanterie totiž znamená zbožnou úctu před mrtvými slovy, jeho slova, ať krátká nebo dlouhá, však byla vždy živá. S obojími si hrál a stavěl je proti sobě s improvizovaným, leč neomylným umem. Jsem daleko od knížek, cituji tedy po paměti, ale myslím, že jeden Skot dotčený Johnsonovými rituálními pokřiky proti své zemi, řekl: „Bůh stovřil Skotsko, vzpomínáte si?“ Johnson rychle odpověděl: „A vy si, vážený pane, budete pamatovat, že ho stvořil ze Skotů.“ Pak, po krátké pause, hlubobce zamyšlen dodal: „Srovnávání jsou odpudivá, ale Bůh stvořil peklo.“ Mínění o Johnsonovi, které je nyní jaksi neurčitě populární by se soustředilo na dlouhá slova jako je „srovnávání“ a odpudivá a zachovala dojem, že byl pedant. Stejně tak snadné by bylo soustředit se na krátká slova jako „peklo“ a zapůsobit dojmem, že byl vulgární. Jediný pravý způsob, jak celou záležitost ověřit je podívat se na celou větu a ptát se sám sebe, zda je v ní jedno jediné, krátké či dlouhé, slovo, které by nebylo na svém místě. Johnson byl pravým opakem pedanta, dlouhá slova používal jen tam, kde byla účinná. Obvykle to vypadalo tak, že mluvil patheticky, tam kde byl Boswell prostořeký a prostořece tam, kde byl patheticý Boswell, velmi rozumné pravidlo. Když ho Boswell konfrontoval s tvrdými fakty osamocené věže a dítěte, odpověděl mu s odtažitou důstojností: „Vážený pane, ze své společnosti bych moc potěšený nebyl“. Když ale Boswell nějakého mravně padlého biskupa nebo vikáře ospravedlňoval onou složitou směsí sofistiky a laskavosti dosud používané k omlouvání bohatých, odpověděl mu Johnson několika krátkými slovy, která byla tak plná křesťanství a zdravého rozumnu, že bych je nesměl otisknout.
Obvinění z hrubosti je mnohem skutečnější, ale i zde je nutno stále přežívající dojem notně korigovat. Spolu s obviněním z pedanterie vytvořilo obraz tyranského ředitele školy, nadřazené osoby, která si o soě myslí víc, než by odpovídalo dobrým způsobům. Nu je jisté, že Johnson občas býval drze domýšlivý, ale nikdy nebyl nadřazený. Nebyl despotou, ba naopak. Hlučně a bez okolků se, jako dav, choval kvůli svému smyslu pro demokracii diskuse. Převážit kraválem se snažil v zoufalých případech právě proto, že druhé lidi považoval za stejně bystré jako sebe. Všichni ví, jak ho brilantně popsal jeden z jeho nejlepších přátel. „Když mu nevystřelí, srazí vás k zemi pažbou.“ Jen málokomu ale dochází, že tohle čin prostého a heroického chlapíka, který bojuje s mocnější silou. Johnson byl muž velké živočišné impulsivnosti a nevyrované nátury, intelektuálně byl ale pokorný. Do každého konfliktu se vždy pouštěl s tím, že jeho prostěješek byl zrovna tak dobrý jako on, a že sám může prohrát. Jeho hulákání a mlácení do stolu by lo výrazem podstatné skromosti. Myslím, že je to prvek, který můžme cítit ve všem, co kdy řekl, včetně oněch posledních hrozných slov na smrtelné posteli, když mluvil o Burkem, který ho skutečně vzrušoval a upoutával. „Kdybych ho nyní viděl, zabilo by mně to. “ Jeho osud byl v těchto ohledech podivný. Protože byl jedinou veskrze nepedantickou osobou v pedantickém věku byl označován za pedanta par excellence. Protože byl jediným z lidí své intelektuální třídy, který byl hotov přít se lidmi, kteří na tom byli hůř, byl označován za tyrana konversací. Na jedné straně se často říká, že předkládal angličtinu do johnsovštiny: Mějme ale na paměti, že byl také jediným člověkem své doby, kdo johnsovštinu dokázal přeložit zpět do angličtiny. Půl sta kritiků mohlo o nějaké divadlení hře v té době říct, že nemá dost vitality, aby ji to uchránilo před hnilobou. Ale jen Johnson mohl také říct, že není dost bystrá, aby si zachovala sladkost. Bylo mnoho těch, kdo si v osmnáctém století drželi klub či dvůr lidí, kteří na nich záviseli a kde se věci odbývaly zcela podle toho, jak chtěli oni. Nemusím to dokazovat, největší satirik oné doby učinil ten obraz nesmrtelným:
Like Cato gave his little Senate laws, And sat attentive to his own applause. (Jak Cato svému Senátu trochu řádu dal a ku vlastnímu potlesku pozorně kýval pozn. překl)
Jenže Johnson byl pravým opak pozornosti, pokud došlo na lidi, kteří mu aplaudovali. Johnson byl zuřivě hluchý vůči těm, kdo mu protiřečili. Měl daleko k tomu, aby byl vznešeným a přehlíživým králem jako Atticus, spíš byl jakýmsi irským poslancem ve svém vlastním parlamentu. Tohle všechno jsou jen roztříštěné a nahodilé příklady, všem o něm zvučně zní skutečností a ctí, nikdy si nepomyslel, že má pravdu, aniž by se nehotovil k boji, nikdy si nepomyslel, že se mýlí, aniž by nebyl připraven se omluvit. O tom, jak býval dr. Johnson nespolečenský jsme toho všichni slyšeli dost na to, abychom tím naplnili celou knihu. Byl bych rád, kdyby sestavili knížku z Johnosonových omluv. Není lepšího ověření toho, jakou má kdo definitivní integritu a do jaké míry je mu nakonec vlastní rytířskost, než v tom, jak se chová, pokud se mýlí, a Johnson se choval velmi dobře. Chápal něco, co nechápou mnozí lidé, jejichž zdvořilost je bez poskvrny, že totiž upjatá omluva je další urážkou. Chápal, že ublížená strana nechce náhradu za to, že se jí stala křivda, ale že chce být uzdravena, protože byla zraněna. Boswell si mu jednou soukromě stěžoval a vysvětloval mu, že nevadí hrubost, když jsou spolu sami, ale že se mu nelibí, když je trhán na kusy na veřejnosti. Dodal k tomu nějaký řečnický obrat, nějaké podobenství natolik triviální, že jsem už zapomněl, co to bylo. „Vážený pane,“ děl Johnson, „to je jedno z nejšťastnějších přirovnání jaká jsem kdy slyšel.“ Nemarnil čas tím, aby formálně odvolal tohle slovo s výhradou a támhleto s vysvětlením. Když zjistil, že způsobil bolest, dal si záležet, aby potěšil. Nevěděl-li, co by mohlo Boswella podráždit, věděl aspoň, co ho může uklidnit. Právě tenhle gigantický realismus Johnsonovy laskavosti, přímost jeho emocí, když je emotivní jsou tím, čím se zmocňuje celých generací živých lidí. Na jeho ethice není nic složitě propracovaného, chce prostě vědět, znát jako fakt, zda je člověk šťastný nebo nešťastný, zda lže nebo mluví pravdu. Může se zdát, že za buší do mozku za dlouhých nocí hřmotu a lomozu, ale do srdce dokáže vejít, aniž by musel klepat.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s