Nebeští psi

The Hound of Heaven
„Nebeští psi“, největší náboženská báseň moderní doby a jedna z největších básní vůbec, byla vytvořena za jistých zcela specifických historických okolností, což podtrhuje její osamělost. Můžeme začít tím, že náboženská báseň je náboženskou básní nejen v tom, co bychom mohli označit za skutečný smysl, ale i v tom, co by někteří označili za omezený smysl. Slovo náboženství je v naší době užíváno jakýmsi extenzivním či teleskopickým způsobem, někdy nevyhnutelným, jindy docela nesnesitelným. Používá se v různých sférách emotivní nebo duchovní spekulace, které leží více či méně na hranici náboženství samotného, aplikuje se na další věci, které s náboženstvím nemají nic společného, a je aplikováno na některé věci, které jsou prakticky synonymy bezbožnosti. Ovšem linii mezi legitimním a nelegitimním použitím slova je tak těžké nakreslit, že tím lze stěží přijít k něčemu jinému, než k pouhé hádce o slovo zvané logomachie (slovíčkaření pozn. překl.) Kolem definic nebo výjimek z pravidla je vždy nějaký zmatek. Velký princip, že prase je prase, se nedokáže tak docela vypořádat s existencí ingotů surového železa (v angličtině pig-iron pozn. překl.) nebo tím, že kanibalové o člověku říkají, že je to dlouhé prase. Všichni známe prostého praktického člověk, skeptika v davu, atheistu na bedničce od mýdla, který se chlubí tím, že věci nazývá bez okolků pravými jmény a rýči říká rýč, jenomže obvykle říká rejč. Ale i on se musí vypořádat se vzdělaným člověkem na úrovni, který mu vysvětlí, že dokonce i pikové (hříčka s anglickým spade, i rýč i piky v kartách) eso, který tříská o stůl, když hraje poker, není ten případ, kdy by mohl piky nebo rýče nazývat jedním jménem, protože tady spade není vlastně rýč, ale odvozuje se od španělského espada, meč. Jakmile se jednou začneme hádat a škorpit o to co mají slova znamenat, nebo jaký smysl bychom jim mohli připsat, zjistíme, že se nacházíme ve světě pouhých slov, z nichž nejtopornější jsou ta, která se týkají myšlení. Pokud jde o to druhé, stačí si uvědomit, že tu jistě bylo a je cosi, co naši otcové shledali praktičtější nazvat náboženstvím a současně význam slova omezit právě na tohle, že uznávali, že ta věc má mnoho forem a že náboženství existuje mnoho. Právě tak si ale byli jisti tím, které záležitosti náboženstvím nebyly, včetně mnohého z toho, co moderní moralisté označují za širší náboženský život. Rozeznávali protestantské náboženství a katolické náboženství a jedno či druhé z nich patrně považovali za pravé, uznávali mohamedánské náboženství, i když je považovali za falešné, uznávali židovské náboženství, které bývalo pravé, než se jakousi zradou stalo falešným a tak dále. Neuznávali ale náboženství lidskosti, nebo „náboženství životní síly“ nebo náboženství kreativní evoluce, nebo náboženství, jehož konečným cílem je vytvořit boha, který prozatím neexistuje. Rozdíl lépe zachováme tím, když vezmeme na vědomí tyhle příklady, než tím, že bychom se snažili pevně usadit prchavé úniky dnešních verbálních sofistů.
To, co máme na mysli, když říkáme, že „Hound of Heaven“ je opravdovou náboženskou básní, je prostě to, že by vůbec nedávalo smysl, kdybychom předpokládali, že se vztahuje ke kteréhokoliv z těchto moderních abstrakcí, nebo k čemukoliv jinému, než v osobnímu Stvořiteli ve vztahu k osobnímu tvorovi. Pohlížet na všechna ta množství lidí s pochopením a loyalitou by mohlo být a také vskutku je velkorysé a laskavé. Jenže hrdinu této básně nepronásledovali „noci i dnem“ zástupy lidí. Pro lidi by mohlo být dobré očekávat, že lidstvo někdy, tisíce let od nynějška, vydá ze svých řad nadřazenou bytost, která se ve srovnání s masou běžných lidí bude podobat bohu. Jenže hříšníka v tomhle příběhu nehnala z úkrytu do úkrytu nějaká nadřazená bytost, která se narodí od nynějška za tisíc let. Neutíkal o život před Životní silou, před pouhým souhrnem vší přírodní vitality, která by se rovným dílem projevovala jak v pronásledujícím, tak v pronásledovaném. Ono je totiž potřeba právě takového množství životní síly k tomu, abyste před někým utíkali nebo někoho honili. Neutíkal rychle před pomalým adaptivním procesem zvaným evoluce, jako člověk pronásledovaný slimákem. Neděsila ho postupná biologická transformace, jíž by se z psa nebeského vyvinulo psisko pekelé. Vypořádával se s přímým individuálním vztahem mezi Bohem a člověkem a celý ten příběh by vůbec nedával smyslu komukoliv, kdo by si myslel, že služba člověka je náhražkou služby Boží. Právě tady osvědčuje praktický zvyk řeči mezi našimi předky všech náboženství, svou pravost a pravdivost. Francis Thompson byl katolík a to velmi katolický katolík. V některých aspektech umění, poesie, a pompy má katolík blíž k pohanovi, v některých aspektech filosofie a logiky, má (třebaže je to málo chápáno) víc porozumění pro skeptika či agnostika. Pokud ale jde o ústřední hmatatelný fakt v celé záležitosti či tématu, je pořád čímsi zcela odloučeným od skeptika, ba i od pohana a všichni křesťané v něm mají svůj díl. Zcela prostý a přímočarý člen Armády spásy ví, o čem Hound of Heaven je, i když to bude vědět lépe bez čtení té básně a její ústřední theologii by rozeznal stejně rychle jako papež. Ovšem pouhý humanista, pouhý hlasatel všelidské sounáležitosti, universální estét, člověk, který se na všechna náboženství dívá s laskavou přehlíživostí, ten nikdy nepochopí, oč tu jde, protože nebyl nikdy Bohu natolik blízko, aby před ním utíkal.
Nu další zajímavostí je, že tato báseň čistě osobního náboženství, tak přímo zbožná, tak dogmaticky pravověrná, se objevila v čase, kdy by se to dalo nejméně předvídat a na konci historického procesu, o kterém se mohlo zdát, že něco takového znemožní. Devatenácté století bylo, přinejmenším na povrchu, jedním triumfálním procesím pokroku ubírajícím se od těchto theologických vztahů, které byly považovány za úzké k ideálům bratrství či přírodního života, které byly považovány za čím dál širší. Můžeme říct, že ono procesí vedli básníci, protože už na začátku devatenáctého století se Shelley a Landor a Byron a Keats různými cestami blížili k pantheistickému pohanství. Na tuto tendenci navázal v Evropě Victor Hugo v Americe Walter Whitman, I nadále se samozřejmě vyskytovaly napříč jdoucí proudy a zmatek. I dovolávání se pantheismu se jaksi podobá dovolávání se theismu a bylo velmi těžké napodobovat pohany a nezjistit přitom, jako to zjistil sv. Pavel, že byli velmi náboženští. Tenhle rozpor se projevil dosti zvláštně u Swinburna, který se vždycky snažil dokázat, že je atheista tím, že vzýval asi tak různých deset bohů stylem přesně okopírovaným ze Starého zákona.
Zhruba ovšem řečeno, sám si docela dobře pamatuju podivné kulturní podmínky z nichž vzešel génius Francise Thompsona, protože jsem sice tehdy byl ještě kluk, ale i kluk může někdy do sebe vstřebávat atmosféru společnosti s tímtéž subtilním podvědomím, s nímž může dítě vstřebávat i atmosféru domu. Četl jsem všechny menší básníky a byla to doba zejména malých básníků. Zvláštní je, že Francis Thompson byl považován, kritisován, oceňován či obdivován jako jeden z menších básníků. Vzpomínám si na pana Richarda Lee Galliene, který patřil k těm, kdo z této éry přetrvali, jak se hájil oduševněle, ale s jistým dojmem smělosti proti obvinění z přespřílišného a nevkusného přehánění tím, že řekl, že básních tohohle pana Thompsona byla alžbětinská bohatost a někdy skoro až shakespearovskou nádheru. Pan Le Gallienne měl docela pravdu, nejdůležitější tu ale je, že jeho obrana byla obecnou obranou menších básníků a tohoto básníka jako menšího básníka. Světu jako takovému stěží došlo, že Francis Thompson byl velký básník, skoro bychom mohli říct velký prorok. V celém onom kulturním světě byla atmosféra pohanství, která se už poněkud opotřebovávala. Sotvakdo si ale myslel něco jiného, než to, že budoucnost poesie je budoucností pohanství. A právě tehdy, v hloubnoucím tichu, jako v básní Convetry Patmore, se poprvé zdálky ozvalo kvílení honicího psa.
To je to nejdůležitější, pokud jde o dílo Francise Thompsona, ještě před jeho mnohobarevnou přehlídkou obrazů a slov. Probuzení domini canes, psů Božích, znamenalo, že lov a hon, lov na duše lidí, opět začal a že náboženství tohoto starého druhu je všechno možné, jen ne mrtvé. V Patmoreově básni je pes „starým loveckým psem“ a bez vší neuctivosti můžeme říct, že prvním poučením či dojmem bylo, že v tom starém psu je ještě nějaký život. V každém případě to byla i historická i literární událostí, když se osobní náboženství náhle vrátilo se silou jež čímsi připomínala Danta či Dies Irae, když se vrátilo po století, ve které se zdálo že tohle náboženství čím dál víc slábne a provinční a vše nasvědčovalo tomu, že budoucnosti se víc a víc zmocňuje náboženství neosobní. A ti, kdo světu nejlépe rozumí, vědí, že svět je změněn a že hon bude pokračovat, dokud se svět neocitne v úzkých.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s