Henry James

Henry James
Umělec, který je současně individuální a současně úplný, přitahuje druh chvály, který je současně znevážlivým odmítnutím, a i ti, kdo ho přeceňují, ho podceňují. Vždy totiž existuje tendence trvat na jeho umění a uměním se začasté míní pouhé uspořádání. Jelikož v obraze může být harmonicky uspořádáno jen pár barev, naznačuje se, že jich na paletě nemá mnoho. A jelikož studie Henry Jamese bývaly často vyvedeny v poněkud nočních tónech šedé a stříbrné dařilo se i těm, kdo o něm pěli ódy, naznačovat, že na jeho díle bylo cosi drobného či řídkého. Než se pokusíme dotknout toho, co je na jeho tónu opravdu zvláštní, je nutné opravit, ba rozporovat, tento matný dojem připomenutím, co má společného s dalšími velkými spisovateli. Henryho Jamese je totiž nutno považovat za velkého literáta a velikost sama je něco, co existovalo v géniích, kteří mu byli zcela nepodobni. Srovnávat ho s Dickensem, ba se Shakespearem může šokovat či i působit komicky, ale jeho činí velkým to, činí velikým je, a co jediné může učinit literáta v nejzazším smyslu velkým. Jsou to ideje, schopnost vydávat ze sebe živý a neustálý proud idejí. Není pravda, pokud někdo tvrdí, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě. Většina lidí udělala za celý svůj život jeden dobrý vtip, ale dělat vtipy tak, jak je dělal Dickens, znamená být velkým člověkem. Mnozí zapomenutí básníci nechali nějakou lyriku padnout s jediným opravdu dokonalým obrazem, když ale jakoukoliv ze Shakespearových her, dobrou či špatnou, otevíráme na kterékoliv stránce, důležité nebo nedůležité, s praktickou jistotou, že najdeme nějaké obrazy, které přinejmenším padnou do oka a možná obohatí paměť, pak skládáme svou naději ve velkého člověka. Když přemýšlíme o dřevěné noze paní Todger nebo o nose pana Fledgebyho nebo perutích pana Pecksniffa nebo dvojlůžkovém pokoji pana Swivellera, vybíráme nahodile z celé zásobárny toho, co lze vpravdě označit za velké nápady.
A třeba se může zdát, že jde o velkou vzdálenost, v přesně stejném smyslu platí, že z pokladnice jedinečných nápadů čerpáme, když uvažujeme o dvou nebo třech z nespočtu nových idejí Henry Jamese, o dvou lidech, kteří se začali obávat mystické shody okolností z toho, že se nikdy nesetkají, o člověk, který když byl ponechán o samotě, přestal existovat, o tajemné jednotě, která se vinula všemu spisovatelovými knihami jako „vzorek koberce“, o perlách považovaných kvůli vážnosti za falešné a pravé za účelem prodeje, o náhlém nadpřirozeném klidu, který na obloze vytvoří zhroucení plně zaměstnaného mozku, o manželce, jež se neospravedlní svému manželovi, protože v jeho rytířskosti byl celý jeho život a tak dál a dál tisícovkou dalších. Taková idea sice může být jako atmosféra delikátní, jako idea je ale přesná jako vtip. Nemůže to být souhra okolností, vždy jde o tvůrčí dílo. Napadali ho, že toho moc nadělá kvůli maličkostem, většina z nich, toho ale nadělala ještě víc kvůli velkému ničemu. Jde o to, že na něm nebylo důležité to, zda věci, jimiž se zabýval, byly tak malé, jak si někteří mysleli, nebo tak velké, jak je dokázal on udělat, zda to byl jemný odstín vulgarity nebo skrytá houževnatost neřesti, zda to byl neklid návštěvníka, který přišel o deset minut dřív, nebo neklid milence, který přišel o deset let později. Jde tu o to, že ty věci byly věci, že bychom o ně přišli, kdyby nám je nedal, že by je nemohla nahradit žádná pouhá dokonalost prosy, že zkrátka nikdy nepsal o ničem. Každý malý nápad měl v sobě vážnou věc zvanou hodnota—jako drahokam, jako něco, co je současně menší i cennější, než drahokam, totiž semeno.
Jeho velikost je tedy to, co je na něm největší a podobá se té, která je vlastní jiným tvořivým lidem. Když se tento velký a poněkud opomíjený faktor poprvé vzal v úvahu, je nyní možné Jamese posoudit jako zcela specifického a pečlivého. Je jisté, že jeho dílo je takového druhu, kterému je těžké učinit zadost mezi všemi pulsujícími přímými veřejnými energiemi, jimiž se cítí většina z nás, kdo máme vůbec nějakého veřejného ducha, dnes znepokojena. Měli bychom se v oněch velkých a neurčitých prostorách zahrad a velkých zanedbaných domů , jež jsou prostředním tolika z jeho duchovních dramat poněkud uvolnit, najít zalíbení v jemných odstínech celé vědy stínů a pomalu oceňovat mnohotvárné barvy toho, co na první pohled vypadá jednobarevně. Některé z jeho nejlepších příběhů byli příběhy o duších a aby člověk mohl potkat ducha, musí být sám. A přece i fráze, kterou používám, naznačuje svá vlastní omezení, protože nikdo jiný než Henry James nepochopil tak rychle velikost této strašné doby, v níž musíme i o duších myslet v zástupech. V nejhlubším nitru své bytosti byl vždy mystikem, a mrtví mu byli nablízku a možná víc než kdokoliv jiný vyrostl vstříc oné hodině, kdy byli mrtví tak naživu a tak blízko nám všem. K jeho peru vždy lnula jedinečná čistota a nezaujatost a dostalo se mu za to odměny tím, že si uvědomoval morální proporce. Nikdy nepřehlížel malé věci, ani neupadal do modernějšího a osvícenějšího omylu přehlížení věcí velkých. Neměl problém svou subtilnost uzpůsobit ohromné prostotě války za spravedlnost, jeho mozek, podoben Nasmythovu kladivu, se během dlouhého jemného ťukání neodnaučil, jak zprudka dopadat a tříštit.
To, že měl cítit předzvěst pruské urážky lidstva překvapí jen ty, kdo ho četli povrchně, nebo možná četli jen jeho povrchnější črty. Způsoby rozhodně neukazoval jako něco víc, než morálku, i když možná ukazoval způsoby jako něco víc, než by si o nich kdo myslel. V příbězích jako byl The Turn of the Screw (Utahování šroubu) měl jaksi povahu božského detektiva. Žena zkoumající čpící tajemství zvráceného chlapce a děvčete je rozhodnuta odpustit a proto neschopna zapomenout. Je jakýmsi inkvizitorem a její morálka je zcela starého důkladného a theologického druhu. Je to volání k pokání a smrti, spíš než neurčitá schopnost zemřít a kát s. A když se nakonec zdá, že chlapcovo vysvobození oddaluje zjevení jeho zlého génia u okna „bledé tváře zatraceného“, je to možná jediné místo v moderní literatuře, kde to slovo není pouhým vtipem. A je velmi významné, že se lidé jakékoliv i žádné víry vrátili k této frazeologii, aby našli slova pro posměvačné barbarství současného nepřítele křesťanstva. Upřímný šedovlasý atheista zjistil, že Prusa odsuzuje na základě paradoxního principu, že nebe možná existuje a peklo existovat musí. A národy nemohou najít nic než jazyk démonologie, aby popsali jistý jed pýchy, který kvůli tomu, že jen též pokušením, není o nic méně tyranií.
Pokud někdy nějaký člověk zastával civilisaci, byl to Henry James a to kvůli onomu uspořádanému životu, v němž je možné tolerovat a chápat. Celý jeho svět je utvořen ze pochopní, z celé sítě pochopení a sympatií. Je to svět bezdrátového telegrafu pro duši, psychologického bratrství lidí, jejich komunikace nemůže být zpřetrhána. Někdy jsou tyhle sympatie hrůznější než antipatie a jeho vlastní vytříbenosti přináší jakousi promiskuitu mysli. Ticho se stává ohlušujícím odhalením. Krátké pasáže nebo krátké řeči těžknou pod ohromnou cenou lidského života. Minuta za minutou pronáší řeč, chvíle za chvíli zjevuje vědění. Teprve až poznáme, jak dokonale si tak velké lidské umění stojí, pochopíme také jeho hrozbu a poznáme, že jakákoliv vnější věc, která ho nemůže vytvoři,t ho musí nutně zničit.
Stalo se skoro zvykem mluvit o americkém původu Henry Jamese tak, jako by to bylo cosi prakticky protikladného k ušlechtilosti a vzácnosti jeho umění. Nejsem si vůbec jist, zda se tím nepřehlíží jeden jeho výtečný a závažný rys. V americké tradici je jistý prvek idealismu, který je velmi dobře charakterizován upřímnou a někdy přemrštěnou vnější úctou k ženám. Myslím, že za tento konkrétní druh čistoty vnímání, pro něj tak příznačný, vděčil původně čemu jinému než zklidnělému a zralejšímu, v němž posléze nacházel své nejhlubší zalíbení. Starší civilisace mu dala úžasné věci, které chtěl, ale úžas byl jeho vlastní. Jeho postoj v soukromém životě zůstává pro kohokoliv, kdo ho viděl, čímsi nekonečně vyšším než zdvořilostí, byl to postoj k věcem, který se dá nazvat jen neosobní úctou. Všemu modernismu navzdory mají některé z jeho milostných příběhů důstojnost, již by bylo lze odít do starověkých šatů. Mohly by se pohybovat mezi po trávnících na vysokých terasách mezi vznešenými a jemnými dámami a jejich panoši a nápadníky, kteří někdy bývali víc, než gentlemany. Jak kdesi říká pan Yeats:
There have been lovers whose thought love should be So much compounded of high courtesy, That they would sigh and quote with learned looks Precedents out of beautiful old books. (bývali milenci, podle nichž by láska měla být tak prodchnuta vyšší dvorností, až by povzdychli a vyhlížeje učeně ze starých krásných knih citovaly precedenty)
Knihy Henry Jamese budou vždy krásné a věřím, že jsou dost mladé na to, aby byly staré.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s