Podivný hovor dvou viktoriánů

The Strange Talk of Two Victorians
Víra se vždy vrací v protiútocích, a obyčejně to není jen úspěšný útok, ale téměř vždy i útok překvapivý.
Zde víc než kdekoliv jinde dochází k nepředvídanému. Náboženství, o kterém se předpokládalo, že pomalu vyhnívá v negramotném rolnictvu, se v působivých počtech nachází v nových industriálních městech, konfese tolerovaná ze soucitu několika starými sentimentalisty si dnes získává konvertity mezi mladými téměř výlučně z řad praktických logiků.
Tato tendence smiřování s intelektuály považovaná druhdy za smiřování s nesmiřitelným přinesla mezi jinými prazvláštními věcmi i fakt, že nejnovější skupinu tvořilo poněkud příliš mnoho těch, kdo mohou učit, zatímco ještě nevznikl dostatečný zástup těch, kdo by se mohli učit. V katolických dějinách je obrovské množství materiálu na velmi dobré romány či hry a je tu i značný díl katolíků schopných je psát, ale zatím tu není dostatečný počet běžných čtenářů, kteří by je byli schopní číst v tom smyslu, že by jim rozuměli. To obzvláště platí pro vysokou historickou vlastnost ironie.
Když si Angličan uvědomuje skutečné náboženské dějiny své země, pořád naráží na drobné sociální a politické episody, jejichž ironie je právě tak velká jako řecká tragedie a pak si vzpomene na většinu ostatních Angličanů a musí si přiznat, že pro ně by to všechno bylo, jako kdyby slyšeli řečtinu. Právě to ironické poznání, které mu dává chmurné uspokojení, by bylo celkem vzato k ničemu, protože široká veřejnost by vzala nejspíš doporučení vážně a vtip by jí vůbec nedošel.
A tak, přinejmenším až do zcela nedávné doby, veřejnost sotva viděla něco vtipného na řečech o panenské královně nebo slavné revoluci (o Alžbětě I. a o svržení krále Jakuba II a jeho nahrazení Vilémem Oranžským roku 1688 pozn.překl. ) Bez publika nemůžete mít drama, bez poučeného publika nemůžete mít ironii.
Přemýšlel jsem onehdy, zda někdy někdo uvažoval o hře, nebo spíš scéně, jež by mohla být velmi dobrým výjevem napsaným kýmkoliv slušně sečtělým v Anglii osmnáctého století. Mohla by se jmenovat „Pět Irů“.
Kolem kavárenského stolu (aniž by ale, nápadně, pili kávu) by seděli Goldsmith, starý tory, skoro Jakobita, Sheridan, mladší whig, téměř jakobín, Burke, whig, který dělá kolem narušování rovnováhy britské ústavy (většinou vznikají a odehrávají se v jeho vysoce imaginativní hlavě) víc rozruchu, než skoro kdejaký tory, Grattan, také whigovský rétor, ale svým původem patřící k irskému parlamentu, a (kdyby ho tam bylo možné silou mocí dostat) někdo nebezpečnější, třeba Lord Edward z Tone, předjímající irskou vzpouru. Všichni tihle muži byli protestanti. Každého z nich, osobně nebo přes jejich rodiny, bylo možné vysledovat do časů, kdy se zdálo, že irské srdce je zlomené a pro člověka, který se nevzdal víry jako by na zemi nebylo normální naděje.
Myslím, že by někdo mohl napsat dobrou studii, jak v několika fázích, začaly postupně praskat jedna vrstva za druhou a ona hrozná zapovězená Věc vystoupala tak, až se nad nimi všemi tyčila jako duch. Začali by spořádaně, nejspíš by s chladnou pohanskou volností debatovali o katololické emancipaci. Pak by víno, slova a irská vášeň pro osobní a zejména rodinné výčitky a stížnosti způsobily, že by jim z jejich niter začaly vylétat divné věci a v té divoké scéně jakoby přímo slyším vysoký hlas Sheridanův, ječivý opojením, jak vykřikuje jakousi provokaci: „Na to jste zapomněli, O’Bourke?“ Pak jsem si uvědomil, že s publikem v londýnském divadle by představa věčné velké věci hrozivě se vracející nic neudělala, protože většina z nich neví, že je věčná a stěží něco tuší o její velikosti.
Na další prazvláštní malé drama jsem narazil v elegantní črtě Edith Sitwell o královně Viktorii, v tomhle případě jde o dialog. Také jde o věc, která se doopravdy stala. Je popsána stručně a nestranně, ale každý kdo zná osoby a období ji může snadno pochopit a rozebrat a pro mě osobně je velmi zábavná, zábavná a ohromná. Měla v sobě onu chmurnou řeckou ironii kontrastu mezi známými velkými věcmi a většími věcmi, které známé nejsou. Byla to diskuse, ba disputace mezi dvěma velmi význačnými viktoriány. Týkala se prohlášení dogmatu o Neposkvrněném početí.
Oba to byli dobří muži, oba to byli muži prvořadého významu v očích veřejnost. Oba měli nejvybranější protestantskou kulturu, oba byli velmi jemně poznamenaní pyšnou pedanterií, ale oběma dodávalo na vřelosti velkorysé přesvědčení o jejich oblíbených záležitostech, ani jeden z nich nebyl v žádném případě hlupák, ani jeden nepatřil k těm, kdo by se v úzkém a vulgárním smyslu hlásili k „No Popery“ (pryč s papeženstvím pozn. překl.), oba byli přesvědčeni, že stojí v plném denním světle věku osvícenství a svobody, současně měli oba koníčky a intelektuální zájmy, které je mohli vést k měkčímu postoji vůči starším náboženským tradicím.
Jeden hodně četl Otce a první náboženskou literaturu, druhý měl autentickou zálibu v tom, co je dosud považováno za dětinské ozdoby středověkého malířství. Jeden byl příslušníkem High Church a oxfordského hnutí, druhý byl liberální luterán. Jedním byl velký Gladstone, druhým Albert, princ manžel královny Viktorie.
Oba muži spolu mluvili a neshodli se. Ostře spolu nesouhlasili. A to, čem se neshodovali byla mimořádná věc. Ale nebyla ani z jedné setiny tak mimořádná jako to, na čem se shodli.
Pana Gladstonea velmi zarmoutilo, že prince manžela zastihl ve stavu, jak soudil, neslušného rozjaření nad zprávami o Neposkvrněném početí. Neslušné rozjaření nepatří k neřestem, které by byly nápadnou poskvrnou na jménu prince Alberta, o Gladstonovi ani nemluvě. Dva vážnější diskutéry byste hledali jen těžko. Jenže princ Albert se radoval víc, protože (jak svým způsobem řekl) je vždy dobře, když nějaký zlý systém klopýtající ke svému konečnému zhroucení spáchá jakýsi nespoutaně šílený a spěšný arogantní čin, který mu dozajista přinese definitivní zhroucení. Řím se dosud tak nějak belhal s dobou, je ale zřejmé, že po tomhle už nikdy nebude mít žádné nohy, na které by se mohl postavit.
Jenže pan Glastone, příslušník oxfordského hnutí (jedno z hnutí obnovy v anglikánské církvi na sklonku devatenáctého století, k jeho protagonistům patřil John Henry Newman, přední křesťanský intelektuál své doby, později konvertoval ke katolické víře pozn. překl.) se k tomuto prostému germánskému triumfu nad pohromou a zneuctěním, jež konečně zničily Věčné město, nemohl přidat. Oněmi hlubokými tóny odsudku, které tak výtečně ovládal, princi vyčinil jeho necitlivost vůči ostouzení a očerňování jména, které tolik znamenalo v dějinách. Měl pocit, že žádný křesťan nemůže tak naprostému pádu tak velké části křesťanského světa přihlížet nepohnutě. Myslel to vážně. Byl tím ohromně rozčilen. Ještě se pak k tématu vrátil a snažně žádal prince Alberta, aby uronil nad ruinami sv. Petra, který nyní ležel vyvrácený stejně pustý jako Stonehenge, aspoň jednu slzu.
I princ byl ale pevný, a zůstával v pro něj poněkud nezvyklém stavu velkého nadšení nad zprávami, že celá přespříliš dlouhá záležitost je u konce a papež se konečně sám definitivně odepsal.
A to všechno…proč vlastně? Kvůli tomu, že k věži korun byla přidaná jedna další, že zástup za zástupem, město za městem, národ za národem, jeden věk za druhým, všichni zvedali výš a výš právě ten obraz, který je mezi všemi ostatními, pokud jde o tuto zemi, nejsilněji založen a postaven na lásce obecného lidu. A princ Albert se svým nesobeckým úsilím o vzdělávání pracující třídy a Gladstone se svým důvěrným apelem k velkému srdci lidu, tak velmi málo chápali, co ta koruna a obraz vlastně doopravdy znamenají pro miliony prostých chudých lidí, všude po venkově a ve městech poloviny světa, že doopravdy intelektuálně očekávali, že kvůli této poslední, všechny meze překračující, drzosti tyranských nároků bude svržen jako tyranie.
Zdá se, že tou mimořádnou věcí, na níž se tihle mimořádní muži shodli, bylo to, že půjde o nepopulární rozhodnutí…Jedna Bellocova balada má refrén, známý především díky poslání, jež zní:
Prince, is it true that when you met the Czar
You said that English people think it low
To coax to life a half-extinct cigar?
Good Lord, how little wealthy people know! (Princi, je-li pravda, když jste potkal cara/že jste řekl, že anglickému lidu špatně zní/když se připaluje napůl zhaslá cigára? /Ach můj Bože, jak málo toho bohatí ví!“ pozn. překl.)
V každém případě se zdá, že jeden předpoklad sdílený těmito obdivuhodnými veřejnými osobnostmi byl v čemsi pomýlený. Když se prodavačky jablek nebo švadlenky dozvěděly, že Marie byla prohlášená za Neposkvrněnou, neutíkaly z kostelů jako šílené, ani své malé obrázky Panny Marie nevyhazovaly ze svých podkrovních komůrek na ulic.i
Čtyři roky poté, co měli naši hodnostáři svou politováníhodnou rozmíšku, když se biskup ještě pořád mračil a farní kněz se bál věřit, se malé skupinky chudých venkovanů začaly shromažďovat kolem podivného vyhladovělého dítěte před prasklinou ve skále, z níž měl vytrysknout nový pramen a takřka nové město, u skály, jíž už resonovalo volání „Já jsem Neposkvrněné početí…“ (narážka na mariánské zjevení ve francouzských Lurdech pozn. překl.)
Ach můj Bože, jak málo toho bohatí ví!“

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s