Smích

Laughter
Pokud jakýmikoliv způsobem předkládáme k diskusi téma smíchu, všimneme si normálně, že to naši bližní přijímají jedním ze dvou způsobů. Buď se smějí, což je možná to nejlepší, co mohou s návrhem na analysu smíchu provést, protože cvičení je lepší, než vyklad a každý, kdo jako já zasedne, aby sepsal celý článek na téma smíchu, je velmi náležitě předmětem výsměchu celého lidstva. Pokud ale mají dost rozumu na to, aby se smáli, pak mají patrně také dost rozumu na to, aby se sbalili a šli si po svých. Výklad to zkrátí a ukáže pouze ten druh bystrosti, který je spojován se stručností.
Pokud ale před nimi na druhé straně zmíníme smích a oni se smát nezačnou, pak vždycky udělají tohle: zkroutí své hloupé tváře do výrazu zuřivé vážnosti a zachmuření a pustí se do řečí o primitivní psychologii, automatických reflexech pitekantropa a pak po nějakém měsíci či dvou takového veselého klábosení přijdou skoro vždycky s výsledkem (nezaměnitelným to znamením a příznakem jejich umírající mysli), že „smích se koneckonců zakládá na určité formě instinktu krutosti“. Celé to je pěkná a vybroušená ukázka úžasného moderního sklonu být nevědecký, jak to jenom jde, a používat při tom vědecká slova. Ještě ani nedokázali, že nějaký instinkt krutosti existuje, o nic víc, než že existuje instinkt žvýkat sklo. Jsou šílenci, kteří sklo koušou, dělali to i jistí výteční muži. Mám dojem, že slavný sir Richard Grenville tenhle zvyk míval. Někteří lidé mají zvrácenost zvanou krutost, pokud si ale primitivní lidé měli talent k humoru rozvinout ze zvrácenosti krutosti, pak to, jak se u nich rozvinula zvrácenost je zrovna tak těžké vysvětlit, jako vysvětlit to, kde se u nich vzal talent. To už bychom počátky poesie mohli vysvětlovat závislostí pitekantropa na kokainu. Celé to je jedna z drzých předhůzek populární vědy, které nemají valnou oporu ve vážné vědě, ale mají velmi silný morální a protimorální motiv nespočtem nezodpovědných náznaků podsouvat, že lidské bytosti za vše vděčí podlidským bytostem zvaným lidé primitivní a že to byli tvorové zcela podřadní, žijící v temnotě nenávisti a strachu.
Celá tahle theorie smíchu je od podívání směšná. Každý dovede rozesmát dítě nějakou prostou záměnou nebo nesrovnalostí, třeba tím, že plyšovému medvědu nasadí brýle. Máme věřit tomu, že v jeskyni dětské hlavy procitá temný troglodyt a dopřává si potěšení z mučení plyšového medvěda nezvyklou změnou vidění, nebo že se ďábelsky raduje z trýzně postaršího strýčka, přechodně připraveného o jeho brýle? Literatura, která děti přivádí k opravdovému smíchu, jsou ty nejprostší nesmysly, jako ten o „krávě, která přeskočila měsíc“. Máme věřit, že dítě procitle leží a směje se při pomyšlení na dlouhou a mrazivou cestu ztraceného čtvernožce v studených výškách, zcela nevhodných pro teplokrevného savce? Je zřejmé, že mysl se baví nesouladem, aniž by tu bylo přímé či nepřímé pomyšlení na nějaké nepohodlí. Proč ji baví nesoulad je vskutku hluboká otázka a my se do ní neponoříme hlouběji, dokud k celému příběhu člověka nezaujmeme zcela jiný přístup, dokud nebudeme mít trpělivost přijímat velmi mnoho tajemství jako tajemství a čekat na vysvětlení, která opravdu vysvětlují, namísto toho, abychom skočili po prvním vysvětlení, které celou věc jen zamlouvá. Řekl bych, ale že se ukáže spíš spojitost s lidskou důstojností, než nedůstojností a spíš s podivností či cizotou člověka na této podivné zemi, než s tupými hrubostmi, jež ho pojí s tupým blátem.
Není divu, že věk, který se vyznačuje tímto obludným divadlem převádějícím lidi chmurně vážné a pesimistické ohledně původu smíchu, se též vyznačuje určitou ztrátou smíchu prostšího druhu ve svém umění a literatuře. A zdá se mi, že i ti, kdo by snad tvrdili, že produkujeme více humoru, by mohli připustit, že produkujme méně smíchu. Ovšem jed protilidské herese, který jsem už zmínil, účinkuje zvláštním způsobem zpětně v počínání těch, kdo onu theorii slyšeli a ideje příčiny a následku na sebe působí akcí a reakcí. Je možné, že jen v suchých dobách mohou pedanti stopovat původ všeho veselí k zlomyslnosti a je možné, že atmosféra tvořená tvrzeními podobného původu způsobila, že veselí je méně veselé, a pokud není zlomyslnější, pak je aspoň sušší. Jisté však je, že v poslední době měla kultura přinejmenším sklon povzbuzovat úsměv, ale odrazovat od smíchu. Jde tu o tři odlišnosti. Za prvé, že úsměv se nenápadně může změnit v úšklebek, za druhé, že úsměv je vždy individuální, ba tajnůstkářský (zejména je-li poněkud šílený), kdežto smích může být společenský a družný a je možné, že je jedinou autentickou přeživší formou Obecné vůle a za třetí, že samotný smích je otevřený kritice, je nevinný a nestřežený, je v něm ten druh lidskosti, který v sobě má vždy cosi z pokory. Soudobou fázi kultury a kritiky lze docela dobře shrnout tak, že lidé, kteří se usmívají, kritizují lidi, kteří se smějí. V kterémkoliv současném románu můžeme číst: „Grigsy si promnul bradu a usmál se poněkud nadřazeným úsměvem.“ Sotvakdy, i jen v románu, čteme „Grigsby hodil hlavou vzad a zavyl směrem ke stropu v poněkud nadřazeném záchvatu smíchu.“ V okamžiku, kdy se Grigsby přestane ovládat natolik, že se začne smát, ztrácí něco u oné dokonalé nadřazenosti Grigsbyů, jíž jsou známí v lepších kruzích a kvůli níž, by je mnozí z jejich spolutvorů tak rádi nakopali, podobně jako starý Weller nakopal panu Stigginsovi. Je totiž naprostý omyl domnívat se, že od dob, kdy jsme opustili starý dobrý obyčej kopat pana Stigginse ubylo krutosti. Jediný rozdíl je, že být krutý je dovoleno panu Grigsbymu, protože se nedostává prostších a pokornějších lidí, kteří by si dopřáli nevinného potěšení mu nakopat. V mysli pana Grigsbyho, v onom výtečném okamžiku, kdy se usmívá, je nekonečně více krutosti, ve smyslu pouhé zlovolnosti, než bylo v mysli páně Wellera, když použil svou botu nebo v mysli Dickensově, když psal tu knihu. Hlavní známkou většiny moderních změn ve světě je to, že mírnější společenské způsoby neprovází vřelejší společenské city. Hlavní fakt, jemuž dnes musíme čelit, je absence třeba i jen té míry demokratické družnosti, která patřila k obhroublému smíchu nebo jen konvečnímu zesměšňování. Lidé ze starších společenství mohli někdy nespravedlivě mít v nelibosti obětního beránka nebo cizince, ale navzájem se měli rádi mnohem víc, než se dnes navzájem snáší mnozí dobří literáti. Je tisícero způsoby zjevné, že v táborech, kde lupiči Breta Harta třímali své lovecké tesáky a revolvery, nebo v hospodském sklepě, kde pana Bardella praštili hrncem po hlavě, bylo mnohem víc pospolného cítění, či chcete-li sentimentu, než v mnoha moderních intelektuálních kruzích, v nichž je duše konečně isolovaná tak, jak jsou hlavy v pekle držené ve svých ledových kruzích. Proto dávám v tomto moderním konfliktu mezi úsměvem a smíchem zcela přednost smíchu. Smích v sobě má něco, co ho spojuje se starodávnými větry víry a inspirace, rozmrazuje pýchu a vypouští tajemství, působí, že lidé zapomínají na sebe v přítomnosti čehosi většího, než jsou sami, něčeho (jak říká běžná fráze o vtipu) čemu nemohou odolat. Světec je ten, kdo má potěšení z dobrých věcí a odmítá je. Šosácký pedant je ten, kdo dobré věci odmítá a užívá si je. Když ale slyší něco opravdu dobrého, co se opravdu líbí a z čeho se těší, pak tím jím již dál pohrdat nemůže. Při tak hrozné a apokalyptické příležitosti se neusmívá, ale směje.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s