Povídky z Tolstého

Tales from Tolstoi
V jistém smyslu existuje skutečný a opravdový zákon pokroku, podle kterého jsme tím prostší, čím jsme civilizovanější. Čím víc totiž sledujeme a zkoumáme fenomény kolem nás, tím víc mají ony samy sklon sjednocovat se s mocí, která je za nimi a celá existence, nahlížená pak takto poprvé, vypadá jako by měla zcela nový tvar a barvu, jako něco svěžího a překvapivého. A všichni velcí spisovatelé naší doby představují v té či oné formě pokus opět obnovit komunikaci s elementárním, či jak to bývá někdy hruběji a mylněji popisováno, pokus navrátit se k přírodě. Někteří si myslí, že návrat k přírodě spočívá v tom, že se nebude pít víno, druzí si myslí, že to znamená pít mnohem víc vína, než je pro ně dobré. Jedni mají za to, že návratu k přírodě se dosáhne překováním mečů v pluhy, další myslí, že toho dosáhneme tak, když z pluhů uděláme velice neefektivní bodáky britského ministerstva války.
Podle hurávlastenců je docela přirozené, aby člověk druhé lidi zabíjel střelným prachem a sám sebe ginem. Podle revolucionářů, hlasatelů všelidské sounáležitosti, je přirozené vraždit druhé lidi dynamitem a sebe vegetariánstvím. Podotknout, že tvrzení jedné či druhé z těchto osob, že poslouchají hlasu přírody, je pozoruhodné, když uvážíme, že k tomu, aby samy sebe či kohokoliv jiného přesvědčily o pravdivosti svých závěrů potřebují značného množství paradoxní argumentace, by asi bylo příliš zjevným projevem šosáckého smýšlení. Giganti naší doby jsou si nepochybně podobní v tom, že se velmi rozlišnými cestami ubírají k tomuto záměru návratu k prostotě. Ibsen se k přírodě vrací odměřeným vnějškem faktu, Maeterlinck věčnou tendencí pohádky. Whitman se k přírodě vrací tím, že hledá, kolik může přijmout, Tolstoj tím, že hledá, kolik může odmítnout.
Nuže, tato heroická tužba po návratu k přírodě se v jistých ohledech samozřejmě poněkud podobá heroické tužbě kočky navrátit se ke svému ocasu. Ocas je prostý a krásný předmět, rytmický svou křivkou, uklidňující na pohmat, ovšem jednou z menších, přesto však charakteristických vlastností ocasu je, že visí vzadu. Nelze popřít, že by do jisté míry pozbyla svého charakteru, kdyby visel na nějaké jiné části anatomie. Nu a příroda se ocasu podobá v tom smyslu, že k tomu, aby konala svou skutečnou povinnost je zásadně důležité, aby byla vždy vzadu. Představovat si, že můžeme vidět přírodu či přirozenost, vůbec naši vlastní přirozenost, je bláhovost, ba rouhání. Podobá se to chování kočky z nějaké šílené pohádky, která by se vydala na cesty v pevném přesvědčení, že svůj ocas najde vzrostlý jako strom na palouku na konci světa. A reálný výsledek cest filosofa hledajícího přírodu se, nahlíženo zvnějšku, velmi podobá kroucení kočky honící svůj ocas. Projevuje velké nadšení, leč málo důstojnosti, hodně křiku, jen ocas žádný. Příroda je veliká ve své všemocnosti a neviditelnosti, v tom, že nás nejvíc ovládá, když máme dojem, že si nás všímá nejméně. „Tys Bůh skrytý,“ řekl hebrejský básník. S veškerou úctou lze říci, že duch přírody se skrývá člověku za zády.
Právě tato úvaha dodává dojem jisté marnosti i všem těm inspirovaným prostotám a hřmotným pravdám Tolstého. Cítíme, že člověk se nemůže stát prostým jen tím, že bude bojovat proti složitosti, v našich příčetnějších momentech vlastně cítíme, že se člověk sám vlastně zjednodušit nemůže. Vědomá prostota může docela dobře být sama v sobě mnohem zdobnější než přepych. Vlastně mnoho z pompy a okázalosti v dějinách světa bylo v nejpravějším slova smyslu prosté. Zrodily se z téměř dětské schopnosti přijímat, bylo to dílo lidí, kteří měli oči k tomu, aby žasly a lidí, kteří měli uši k slyšení.
King Solomon brought merchant men
Because of his desire
With peacocks, apes and ivory,
From Tarshish unto Tyre. (Král Šalamoun přivedl obchodníky/ kvůli svým tužbám/ s pávy, opicemi a slonovinou/ z Taršíše do Týru pozn. překl. z básně Merchantmen R. Kiplinga pozn. překl.)

Tohle počínání ale nebylo součástí Šalamounovy moudrosti, patřilo k jeho bláhovosti—skoro jsem řekl k jeho nevinnosti. Máme pocit, že Tolstoj by se s vrháním satirou a ostouzením „Šalamouna v celé jeho slávě“ nespokojil. S žhnoucí a nenapadnutelnou logikou by zašel ještě o krok dál. Strávil by celé dny a noci na paloucích a mýtinách a z polních lilií otrhával šarlatové korunky.
Jakákoliv sbírka Tolstého Povídek je vypočítána tak, aby přitáhla obzvláštní pozornost k této ethické a asketické stránce Tolstého díla. V jistém, a vskutku nejhlubším smyslu je Tolstého dílo samozřejmě autentickou a ušlechtilou výzvou k prostotě. Úzkoprsý dojem, že umělec by neměl učit je dnes už docela rozbitý. Pravda je ale takový, že umělec učí mnohem víc už jen svým pouhým pozadím a vlastnostmi, svými krajinami, kostýmy, idiomy a technikou, zkrátka všemi složkami svého díla, které jsou nejspíš zcela nevědomé, než dokáže naučit propracovanými a pathetickými morálními naučeními, o nichž si zálibně představuje, že to jsou jeho názory. Skutečný rozdíl mezi ethikou vysokého umění a ethikou umění fabrikovaného a didaktického spočívá v prostém faktu, že špatná bajka má morální naučení, kdežto dobrá bajka je morální. A skutečná Tolstého morální naučení vychází najevo v jeho příbězích neustále, velké morální naučení, které leží v srdci celého jeho díla, jsou to naučení, které si patrně vůbec neuvědomuje a které by velmi pravděpodobně horlivě odmítal. Podivné studené jitřní světlo zářící nad všemi jeho příběhy, folklorní prostota, s níž se o „muži či ženě“ hovoří, aniž by byli nějak blíž identifikováni, láska—člověk by skoro řekl chtíč—k vlastnostem hrubých materiálů, tvrdosti dřeva, měkkosti bláta, hluboce zakořeněná víra v jistou starodávnou laskavost usazenou vedle kolébky lidského plemene—to jsou zcela morální vlivy. Když vedle nich položíme vytrubované a rozervané nonsensy Tolstého didaktického, vřískavě se dožadujícího obscénní čistoty, rozkřikujícího se po nelidském míru, rozsekávající lidský život sekyrou na malé hříšky, ošklibujícího se z respektu k lidstvu nad muži, ženami a dětmi, spojujícího v jeden chaos rozporů nezmužilého puritána s necivilizovaným pedantem, pak budeme věru jen stěží tušit, kamže to Tolstoj zmizel. Nevíme, co si počít s tímhle malým a hlučným moralistou, který obývá jeden z koutů velkého a dobrého muže.
Je těžké pokaždé smiřovat Tolstého velkého umělce s Tolstým téměř jedovatým reformátorem. Je těžké uvěřit, že člověk, který kreslí v tak ušlechtilých obrysech důstojnost každodenního života lidstva, považuje za zlý onen božský akt plození, jimž se ona důstojnost obnovuje z jednoho věku do druhého. Je těžké věřit, že muž, který s tak mrazivou poctivostí vykreslil srdcervoucí prázdnotu života chudých, jim může opravdu vyčítat jednu každou z jejich žalostných rozkoší od dvoření po tabák. Je těžké věřit, že básník v prose, který s takovou silou zachytil atmosféru člověka narozeného ze země, esenciální spříznění lidské bytosti s krajinou, v níž žije, může popírat tak elementární ctnost jako je ta, která člověka spojuje s jeho vlastními předky a jeho vlastní půdou. Je těžké věřit, že člověk, který tak palčivě vnímá opovrženíhodnou drzost útisku, by utiskovatele, kdyby se mu naskytla příležitost, nesrazil pěstí k zemi. To vše ale pochází z hledání falešné prostoty, z cíle být, pokud to tak mohu říct, přirozenější než je přirozené. Bylo by nejen lidštější, ale bylo by od nás i pokornější, kdybychom se spokojili s tím, že budeme složití. Nejpravdivější spříznění s lidstvem znamená jednat tak, jak lidstvo vždy jedná, přijímat se sportovním potěšením stav, do něhož jsme povoláni, hvězdu našeho štěstí, a osudy země našeho zrození.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s