Nová obrana katolických škol

The New Case for Catholic Schools
O nutnosti či potřebě novot se navykládalo už hodně hloupostí a v tomhle smyslu není na modernosti nic obzvlášť záslužného. Člověk, který své vyznání či konfesi ve vší vážnosti nazve modernismem, by stejně tak dobře mohl vynalézt konfesi zvanou pondělnictví, kvůli tomu, že věří obzvláště těm výmyslům, které ho napadnou v pondělí, nebo kult rána, nazvaný tak proto, že věří tomu, co ho napadne ráno, ale už ne tomu, co mu přijde na mysl odpoledne.
Modernita je pouhý okamžik v čase, kde se zrovna nachází a nikdo, kdo přemýšlí, nebude usuzovat, že kvůli tomu musí být nadřazen času, který předcházel, nebo bude následovat. V relativním a racionálním smyslu si můžeme blahopřát, že známe nejčerstvější zprávy a že jsme si povšimli aktuálních faktu či objevů, které někteří lidé stále ignorují.
A právě v tomto smyslu můžeme vskutku základní koncept katolického vzdělávání označit za vědecký a zejména psychologický fakt. Náš požadavek úplné kultury, založené na vlastní filosofii a náboženství je požadavkem, na který ve světle té nejzásadnější i té nejmodernější filosofie není odpovědi. A když na to přijde, pro ty, kterým na takových věcech záleží, těžko může být modernější slovo než atmosféra.
Nu, pokud a dokud se naši moderní a vědečtí přátelé věnují čemukoliv vyjma pří s námi, nikdy je neunaví říkat nám, že vzdělávání se musí pojímat jako celek, že se všechny části mysli ovlivňují navzájem, že nic není příliš triviální na to, aby to bylo významné, ba symbolické, že všechny myšlenky lze zabarvit vědomými či nevědomými emocemi, že vědění nelze nikdy držet ve vodotěsných nádobách, že to, co vypadá jako nesmyslný detail může být symbolem hluboké touhy, že nic není negativní, nic není nahé, nic nestojí o samotě a samo o sobě.
Tyhle argumenty používají pro všechny možné účely, některé z nich jsou dostatečně rozumné, další jsou téměř šíleně hloupé, ale ze široka vzato, takhle oni argumentují. Jediné co neví, je to, že argumentují ve prospěch katolického vzdělávání a zejména ve prospěch katolické atmosféry v katolických školách. Možná, kdyby to věděli, nechali by toho.
Vlastně je to tak, že ti, kdo odmítají pochopit, že katolické děti musí mít zcela katolické školy, zůstávají ve starých špatných časech, jak by tomu říkali oni, kdy se nepožadovalo vzdělávání, ale poučování. Jsou to relikty z mrtvých dob, kdy se považovalo za dostatečné děti vydrezírovat ve dvou či třech nudných lekcích, o kterých se očekávalo, že budou docela mechanické. Jsou potomky původního šosáka, který mluvil o „třech R“ (míní se tři základní dovednosti, čtení psaní, počítání: reading, writing and arithmetic pozn. překl. ) a vtip o něm je pro jeho typ nebo dobu velmi symbolický. Byl to totiž ten typ člověka, který se vší gramatickou pečlivostí trvá na gramotnosti, a už jen tím, že to dělá, ukazuje, jak je negramotný. (narážka na ona tři R, protože ta slova trochu zní, jako by začínala všechna na r, ale platí to jen u prvního z nich pozn. překl.)
Vzdělávání požadovali velmi hlučně velmi nevzdělaní boháči. A mezi známkami jejich ignorance a pitomosti se obzvláště vyjímala ta, že písmena a čísla považovali za mrtvé věci, docela oddělené navzájem i od obecného pohledu na život. Kluka učícího se prvním písmenkům považovali například za docela odříznutého od toho, co se rozumí pod slovem spisovatel. Měli za to, že z kluka učícího se počtům lze udělat jakési počítadlo.
Když jim tedy někdo řekl: „Těmto věcem je nutno vyučovat v duchovní atmosféře“, považovali to za nesmysl, měli jakýsi matný dojem, že to značí, že dítě může provádět docela jednoduché sčítání, jen když je obklopeno vůní kadidla. Jenže oni považovali prosté sčítání za věc mnohem jednoduší, než ve skutečnosti je. Když jim katolický polemik tvrdil, že i abecedu lze učit po katolicku, mysleli si, že je to fanatik žvanící nesmysly, mysleli si, že tím chce říct, že nikdo nemusí nikdy číst nic, než latinský misál.
Jenže on myslel právě to, co říkal a to, co říkal má veskrze zdravou psychologii. Na učení se abecedě existuje katolický názor a ten vám, kupříkladu, brání myslet si, že jediné, na čem záleží je učit se abecedě a brání vám i pohrdat lidmi lepšími, než jste vy, pokud se abecedu náhodou nenaučili.
Stará nepsychologická škola učitelů říkávala: „Jaký to může dávat smysl, když budeme míchat dohromady počty a náboženství?“ Jenže počty s náboženstvím, nebo přinejhorším s filosofií pomíchané jsou. Je velký rozdíl, jestli dává učitel na vědomí, že pravda je reálná, nebo relativní, nebo měnlivá, nebo že je to iluse. Člověk, který řekl: „Dvě a dvě je mezi hvězdnými stálicemi pět“ učil počty protiracionálním a tedy protikatolickým způsobem. Katolík si je mnohem víc jist stálými pravdami, než si je jist hvězdami stálicemi.
Nepřu se teď ale, která filosofie je lepší, jen poukazuji na to, že vzdělávání vždy učí nějakou filosofii, pokud ne dogmaticky, tak tvrzeními, implikacemi, atmosférou. Každá část vzdělávání má souvislost se všemi ostatními částmi. Pokud se všechny nespojují k tomu, aby poskytly nějaký obecný pohled na život, pak to není vůbec žádné vzdělávání. A moderní odborníci na vzdělávání, moderní psychologové, moderní mužové vědy se všichni shodují na tom že tohle tvrdí a potvrzují—dokud se nezačnou hádat s katolíky o katolické školy.
Existuje-li zkrátka psychologická pravda objevitelná lidským rozumem, pak je to ta, že se katolíci buď musí obejít bez katolického učení, nebo musí vlastnit a řídit katolické školy. Najdou se důvody odmítnout připustit, za pomoci jakékoliv mašinerie hodné jména vzdělávání v existujícím smyslu, aby katolické rodiny vyrůstaly po katolicku. Najdou se důvody odmítnout jakékoliv ústupky katolíkům vůbec, důvody ignorovat jejich výstřednosti, jako by to bylo šílenství. Vždy se pro to najde důvod, protože se vždy najde důvod k pronásledování, důvod k tomu, aby stát jednal na základě principu, že jisté filosofie jsou falešné a nebezpečné a musí být rozdrceny i když jsou zastávány upřímně, vlastně musí být zničeny především tehdy, pokud jsou zastávány upřímně.
Pokud ale mají katolíci pořád a ve všem učit katolicismus, pak nemohou katolickou theologii učit jen ve vymezeném čase. Skutečně pobuřující a pověrečnou pozici ohledně dogmatické theologie zastávají naši oponenti a ne my. To oni předpokládají, že speciální „předmět“ zvaný theologie lze do lidí dostat půl hodiny trvajícím experimentem a že tohle magické očkování jim vystačí tomu, aby vydrželi ýden ve světě, který je skrznaskrz prosáklý opačným pojetím života.
Theologie je jen artikulované náboženství, jenže i když to pravým křesťanům, kteří nás kritizují, může připadat divné, je zapotřebí mít i náboženství i theologii. A náboženství, jak nám tak často a ochotně připomínají, když nejde o tenhle konkrétní problém, je věc pro každý den v týdnu a ne jen pro neděli a mši v kostele.
Pravda je taková, že moderní svět se oddal dvěma naprosto odlišným a inkosistentním chápáním vzdělávání. Pořád se snaží rozšířit rozsah vzdělávání a pořád se z něj snaží vyloučit všechno náboženství a všechnu filosofii. To je ale čirý nesmysl. Můžete mít vzdělávání, které učí ateismus, protože je atheismus pravdivý, a ze svého vlastního hlediska, to může být úplné vzdělávání. Nemůžete ale mít vzdělávání, které o sobě tvrdí, že učí celé pravdě a pak odmítne diskutovat, zda je atheismus pravdivý.
Od té doby, co nastoupilo ambiciosnější psychologické vzdělávání, prohlašovaly naše školy, že rozvíjí všechny stránky lidské přirozenosti, že z nich tedy vychází úplné lidské bytosti. Nemůžete dělat něco takového a ignorovat přitom velkou živoucí tradici, která učí, že úplná lidská bytost musí být křesťanská nebo katolická lidská bytost. Buď ji musíte pronásledovat do úplného zničení, nebo dovolit, aby učinila úplným své vlastní vzdělávání.
Když se ještě mělo za to, že školní vzdělání má spočívat v čtení, počítání a klikyhácích, mohli jste najít nějaké důvody k tomu, abyste tvrdili, že to může učit právě tak baptista jako buddhista. Jaký smysl, ale můj ty světe má takové vzdělávání, které má obsahovat například výuku „občanství“ a které pak předstírá, že neobsahuje vůbec nic, co by se podobalo morální theorii a ignoruje všechny ty, kdo si zrovna myslí, že morální theorie závisí na morální theologii.
Naši učitelé tvrdí, že své žáky rozvíjejí všestranně, z estetické stránky, z atletické stránky, z politické stránky, a tak dál. Přitom pořád omílají vyčpělé fráze devatenáctého století o tom, že veřejné vyučování nemá nic společného s náboženskou stránkou. Pravda je taková, že v téhle záležitosti jsou balící a nekňubové vězící v zatuchlé atmosféře nevědeckého a nerozvinutého vzdělávání naši nepřátelé, zatímco my, přinejmenším v tomhle, v uznávání ideje atmosféry, jsme na straně všech moderních psychologů a důležitých vzdělávacích odborníků. Oni tomu někdy rádi říkají prostředí.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s