Obroda filosofie – proč?

The Revival of Philosophy – Why?
Nejlepším důvodem k obrodě filosofie je to, že pokud člověk filosofii nemá, stávají se mu různé hrozné věci. Bude praktický, bude pokrokový, bude pěstovat efektivitu, bude důvěřovat v evoluci, bude dělat to, co je zrovna potřeba, bude se věnovat skutkům, ne slovům. A tak sužován jednou ránou slepé tuposti a nahodilého osudu za druhou se povleče až k bědné smrti a nebude mít jiné útěchy než řady frází, jako jsou třeba ty, které jsem právě vyjmenoval. To jsou prostě jen náhražky myšlenek. V některých případech to jsou nálepky a konečky myšlenek někoho jiného. To znamená, že člověk, který odmítá mít vlastní filosofiii nebude mít ani výhody divé zvěře a nebude ponechán svým instinktům. Bude mít jen použité a zahozené zlomky filosofie někoho jiného, které zvířata dědit nemusí a proto jsou tak šťastná. Lidé měli vždy jednu ze dvou věcí: buď úplnou a vědomou filosofii nebo nevědomě přijímali polámané kousky nějaké neúplné, rozbité a mnohdy diskreditované filosofie. Ty polámané kousky jsou fráze, které jsem citoval: efektivita a evoluce a tak dál. Idea „praktičnosti” stojící sama o sobě je to jediné, co zbylo z pragmatismu, který sám ani vůbec stát nemůže. Nelze být praktický a nemít Pragma (své zaměření a pravidla pozn. překl.). A co se asi tak přihodí, když se obrátíte na prvního praktického člověka, kterého potkáte a zeptáte se toho chudáka starého nemotory: „Kde máš Pragma”? Dělat to, co je zrovna potřeba, je zřejmý nesmysl, přesto se opakoval v mnoha albech. V devíti případech z deseti to znamená dělat něco, k čemu se nejméně hodíme, třeba umývat okna nebo mlátit po hlavně policajta. „Činy, ne slova ” je samo o sobě výtečným příkladem zásady „Slova, ne myšlenky”. Oblázek do jezírka posílá čin, vězně na šibenici slovo. Jistě ale existují velmi marná slova a tenhle druh žurnalistické filosofie a populární vědy pozůstává téměř výlučně z nich.
Někteří lidé se bojí, že by je filosfie nudila nebo mátla. Myslí si totiž, že je to nejen řada dlouhých slov, ale také spleť komplikovaných myšlenek. Úplně jim uniká celý smysl a význam moderní situace. Právě tohle jsou zla, která již existují, převážně kvůli chybějící filosofii. Politici a noviny používají vždy dlouhá slova. To, že je používají špatně, není až tak úplná útěcha. Politické a sociální vztahy jsou i bez nich beznadějně komplikované. Jsou mnohem komplikovanější než jakákoliv stránka ze středověké metafysiky, jediný rozdíl je v tom, že středověký člověk se v té spleti dokázal vyznat a komplikace sledovat, ale moderní člověk to nesvede. Hlavní praktické věci dneška, jako finance či politická korupce, jsou děsivě komplikované. Spokojili jsme se s tím, že je tolerujeme, protože jsme se spokojili s tím, že je budeme chápat špatně, místo abychom jim rozuměli. Dnešní ekonomický svět potřebuje metafysiku, aby byl jednodušší.
Vím, že tato slova budou přijata s opovržením a s mrzutým opakováním, že není čas na nesmysly a na paradox a že ve skutečnosti potřebujeme praktického člověka, který půjde a uklidí ten nepořádek.
A není pochyb o tom, že se praktický člověk objeví, bude to jeden z nekonečné řady praktických lidí, není pochyb o tom, že půjde a dá se do toho a možná vyčistí pár milionů do své kapsy a nepořádek zanechá ještě víc matoucí, než byl předtím, tak jak to udělal každý praktický člověk před ním. Má to zcela prostý důvod. Osoba takto poněkud hrubého a nevědomého druhu vždy přidává zmatku, protože sama má v jednu chvíli tak dva až tři různé motivy a nerozlišuje mezi nimi. V mysli takového člověka už je beznadějně spletena 1) srdečná a lidská touha po penězích, 2) poněkud domýšlivá a povrchní touha být pokrokový nebo brát se tím směrem, kterým běží svět, 3)nelibost nad myšlenkou, že by se o něm mohlo soudit, že je příliš starý a nestačí mladým lidem, 4) jisté množství neurčitého leč autentického patriotismu či veřejného ducha, 5) nepochopení omylu, jehož se pan H. G, Wells dopustil v podobě knihy Evoluce.
Když má člověk tohle všechno v hlavě a ani se nepokusí nějak si to přebrat, říká se mu na základně obecné shody praktický člověk. Od praktického člověka ale nelze očekávat, že prakticky nepoužitelnou kaši nějak vylepší, protože ten si nedokáže přebrat ani tu ve své hlavě, nemluvě o té v jejich vysoce komplexní společnosti a civilisace. Z jakéhosi zvláštního důvodu je zvykem o tomhle druhu praktického člověka říkat, že „ví, co si myslí.“ Samozřejmě že pravý opak je pravdou. V několika šťastných případech ví, co chce, tak jak to ví pes nebo dvouleté dítě, ale ani tehdy neví, proč to chce. A právě otázkami proč a jak se musíme zabývat, pokud chceme vysledovat to, jak nějaká kultura či tradice zamotala. Potřebujeme, a starověcí lidé to věděli, ne politika byznysmena, ale krále filosofa.
Omlouvám se za použití slova král, které není pro smysl řečeného nutné, dovolil bych si ale tvrdit, že jednou z funkcí filosofa je nad takovými slovy se zamyslet a usuzovat na jejich významnost a nevýznamnost. Římská republika a všichni její občané měli až do posledka hrůzu ze slova král. Důsledkem bylo, že vymysleli a nám vnutili slovo císař. Velcí republikáni, kteří založili Ameriku, měli taky hrůzu ze slova král, a proto se pak objevilo se zvláštními upřesněními jako ocelový král, ropný král, král vepřového a další podobní monarchové z podobných materiálů. Prací filosofa nutně není odsuzovat inovace nebo popírat význačnost. Má ale povinnost ptát se, co se jemu a ostatním nelíbí na slově král. Pokud je předmětem nelibosti muž nosící strakatou kožešinu malého zvířete zvanou hermelín, nebo muž, kterému kdysi duchovní vkládal na hlavu kovový kruh, odpoví jedním způsobem. Pokud se mu nelíbí, že má někdo ohromnou či nezodpovědnou moc nad jinými lidmi, může rozhodnout jinak. Pokud se mu nelíbí, že se taková kožešina či moc dědí z otce na syna, bude zkoumat, zda se něco takového děje za nynějších obchodních podmínek. V každém případě ale bude mít ve zvyku podrobovat věci zkoušce myšlenkami, idejemi, které se mu libí nebo nelíbí a to nejen podle zvuku, slabiky či čtyř písmen začínajících na R.
Filosofie je prostě jen myšlenka, která je promyšlená. Jenže člověk nemá na výběr, než mezi tím, že bude ovlivněn myšlenkou, která byla promyšlena a být ovlivněn myšlenkou, která promyšlena nebyla. Ta druhá je tím, co dnes obvykle nazýváme kulturou a osvíceností. Vždy je ale člověk ovlivněn nějakou myšlenkou, svou nebo cizí, myšlenkou někoho, komu důvěřuje nebo někoho, o kom nikdy neslyšel, myšlenkou z první, druhé, nebo třetí ruky, myšlenkou, která je vyvrácenou legendou či neověřenou pověstí, vždy je to ale něco se stínem systému hodnot a důvody, proč tomu dát přednost. Člověk vždycky něco něčím ověřuje. Otázkou tu je, zda vůbec někdy ověřoval, čím ověřuje.
Vezmu jen jeden příklad z tisíce, které bych mohl předložit. Jaký je přístup a postoj člověka k tomu, když slyší o něčem mimořádném, o zázraku? Myslím tím něco, čemu se jaksi volně říká věc nadpřirozená, které by se ale přesněji mělo říkat paranormální. Slovo nadpřirozené se totiž vztahuje na to, co je vyšší než člověk a velmi mnoho moderních zázraků vypadá, jako by přišly odkudsi mnohem níž. Tak či tak, co moderní lidé říkají, když jsou zjevně konfrontováni s něčím, co nelze, řečeno omletou frází, přirozeně vysvětlit? Nu, většina moderních lidí začne hned vykládat nesmysly. Když se dnes o takové věci začne mluvit, v románech nebo v novinách či časopisech, zní první komentář vždy nějak takhle: „Ale drahý pane, tohle je přece dvacáté století!“ Vědět aspoň něco málo o filosofii stojí za to, už jen proto, aby člověk nevypadal jako tak děsný hlupák. Celkem vzato, dává to méně smyslu, než říct: „Ale drahý pane, vždyť je přece úterý odpoledne!“ Pokud se zázraky nemohou dít, pak se nemohou dít ani v dvanáctém, ani ve dvacátém století. Pokud se mohou dít, pak nikdo nemůže prokázat, že existuje nějaká doba, kdy se stát nemohou. To nejlepší, co lze říct o skeptikovi je, že nedokáže říct, co si myslí a proto, ať už jinak míní cokoliv, nemůže mínit to, co říká. Pokud ale míní jen tolik, že v zázraky lze věřit ve dvanáctém století, ale nelze v ně věřit ve století dvacátém, pak se opět mýlí, jak teoreticky, tak fakticky. Teoreticky se mýlí proto, že rozumné rozeznání možnosti nezávisí na datu, ale na filosofii. Atheista může nevěřit v prvním století a mystik může pořád věřit ve století jednadvacátém. A fakticky se taky plete, protože vše nasvědčuje tomu, že v jednadvacátém století bude mnoho mystiky a zázraků, a je docela jisté, že obojího přibývá ve století dvacátém.
První povrchní repliku jsem ale použil proto, že už jen fakt, že je první na řadě a že už svou samotnou povrchností odhaluje cosi o podvědomí, má svůj význam. Je to replika téměř automatická a automatická slova mají v psychologii svou důležitost. Nebuďme příliš přísní na váženého gentlemana, který svého drahého společníka informuje, že máme dvacáté století. V tajuplných hlubinách jeho bytosti i taková ohromná volovina cosi doopravdy znamená. Jde tu o to, že on nedovede vysvětlit, co si vlastně myslí, a to je argument pro lepší vzdělávání ve filosofii. On ve skutečnosti míní něco jako: „Existuje teorie tohoto tajuplného vesmíru, k níž se během druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století fakticky přiklánělo čím dál víc lidí a přinejmenším do té doby tato theorie rostla s růstem vynálezů a objevů vědy, jimž vděčíme za naši současnou společenskou organisaci—či desorganisaci. Tato theorie tvrdí, že příčina a následek od počátku působily v nepřerušeném řetězci jako pevně daný osud, a že za tímto osudem ani v něm samém není žádná vůle a že za nepřítomnosti takové vůle musí pracovat tak, jak za nepřítomnosti člověka pracuje stroj. Sám tuto theorii zastávám a proto tedy očividně nemohu věřit na zázraky.“ To naprosto dává smysl, jenže to samé platí i o opačném prohlášení: „Já ji očividně nezastávám a tedy očividně mohu věřit v zázraky.“
Výhodou elementárně filosofického návyku je, že člověku například dovoluje pochopit třeba takovéhle tvrzení: „To, zda mohou nebo nemohou být výjimky z nějakého procesu, záleží na povaze daného procesu.“ Nevýhodou toho, když člověk takový návyk nemá je, že se netrpělivě odvrátí i od tak jednoduchého truismu a nazve ho metafysickým blábolem. Pak vyrazí svou cestu a řekne „Něco takového ve dvacátém století mít nemůžeme,“ což je opravdový blábol. A přece je možné mu první tvrzení dostatečně jednoduše vysvětlit. Když člověk vidí řeku tekoucí den za dnem a rok za rokem z kopce, může po právu počítat, mohli bychom říct sázet na to, že tak poteče až do jeho smrti. Nemůže ale po právu říkat, že nemůže téct do kopce, dokud nebude opravdu vědět, proč teče z kopce. Říct, že tak teče kvůli gravitaci, znamená odpovídat na fysikální, ne filosofickou otázku. Jen opakuje, že je tu nějaké opakování, nedotýká se hlubší otázky, zda lze toto opakování změnit něčím vůči němu vnějším. Představme si například, že by člověk viděl řeku jen ve snu. Mohl by ji vidět ve stovce snů, které by se pořád opakovaly, a řeka v nich pokaždé tekla z kopce. To by ale nemohlo zabránit tomu, aby stý sen nebyl jiný a řeka v něm nestoupala na horu, protože sen je sen a je tu cosi vně něj samotného. Pouhé opakování nedokazuje skutečnost či nevyhnutelnost. Musíme znát povahu věci a příčinu jejího opakování. Je-li povahou věci Stvoření a její příčinou Stvořitel, jinak řečeno, pokud je opakování samotné je jen opakováním něčeho chtěného nějakou osobou, pak není nenožné, aby tatáž osoba nechtěla něco jiného. Je-li člověk hlupák proto, že věří ve Stvořitele, pak je hlupák proto, že věří v zázraky, ale ne naopak. Naopak je pouze filosofem, který je ve své filosofii důsledný.
Moderní člověk má docela volnost v tom, kterou filosofii zvolí. Jenže s moderním člověkem je nakonec vlastně ten problém, že nezná ani svou vlastní filosofii, zná jen svou fraseologii. Na další duchovní poselství vytvořené spiritistou, nebo na další uzdravení potvrzené lékaři v Lurdech může jen reagovat tím, co celkem vzato jsou jen fráse, nebo nanejvýš a přinejlepším, předsudky.
Když tedy člověk tak brilantní jako je pan H. G. Wells říká, že se takové nadpřirozené ideje staly pro „inteligentního člověka “ nemožnými, pak (pro tu chvíli) nemluví jako inteligentní osoba. Jinak řečeno, nemluví jako filosof, protože ani neříká, co si myslí. Nemá totiž na mysli, že by takové věci byly „nemožné pro inteligentní lidi“, ale nemožné pro „nemožné pro inteligentní monisty“nebo „nemožné pro inteligentní deterministy“. Jenže zastávat jakékoliv koherentní a logické pojetí tak tajuplného světa není žádná negace inteligence. Není negací inteligence myslit si, že všechna zkušenost je sen. Není neinteligentní myslit si, že je to mámení, jak si myslí někteří buddhisté, a už vůbec ne myslit si, že je to výsledek tvořivé vůle, jak si myslí křesťané. Pořád slyšíme, že lidé se už nesmí tak ostře dělit na různá náboženství. K bezprostřednímu pokroku je mnohem naléhavěji potřebné, aby se mnohem jasněji a ostřeji dělili podle svých různých filosofií.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s