Erastián o státní církvi

The Erastian on the Establishment
Děkan Inge je nesporně tím nejpronikavějším, nejkultivovanějším a nejosobitějším příslušníkem skeptické školy, kterou representuje. Je proto občas nevyhnutelné, že se zdá, že je mu věnována obzvláštní pozornost tehdy, když se na něj zaměří právě kvůli jeho nápadné výraznosti. Máme-li to říci hruběji, je to proto, že je jedním z mála intelektuálů oné školy, kteří stojí za to, aby na ně člověk reagoval. Sám jsem se možná často vyjádřil hruběji, než bylo mým úmyslem, jenže dvojí povinnost, o niž se tu jedná, představuje problém, který nemá snadné řešení. Potíž je v tom, že jeho posice je natolik falešná, že její správná formulace vypadá jako provokace. A přece nemusí být míněna jako pošťuchování, ale jen jako pravda. Jemu alespoň jeho vlastní posice jistě nepřipadá tak falešná jako nám, ale pro její omluvu je zapotřebí dlouhého vysvětlování, které nelze vyjádřit v krátkosti. Děkan Inge napsal kupříkladu onehdy příkrý odsudek těch příslušníků anglikánského kléru, kteří podporují zrušení postavení anglikánské církve jako církve státní (disestablishment pozn. překl.) Odseknout, jak bych měl z prvního podnětu sklon já, že děkan přirozeně váhá s tím, aby přestřihl poslední velmi tenké úřední pouto, které ho ještě váže ke křesťanství, může vypadat až příliš úsečně. Je to přitom docela pravda, která ani nemusí nutně být toliko nepřátelská.
Abychom, v duchu křesťanské lásky, porozuměli zvláštnímu případu děkana Ingeho, musíme nechat na chvíli stranou všechny otázky konfese a definic a vyvolat si v mysli jiný obraz. Je to obraz, který byl v mysli Matthew Arnolda, když otevřeně řekl, že i když je sám téměř agnostik, chce zachovat náboženské instituce a zejména náboženskou literaturu, již shledal nejlépe dochovanou v anglikánské církvi a doporučoval, ab ji nikdo neopouštěl. Musíme si připomenout obraz historické hierarchie kněží, kteří jsou též profesory a jejich hlavním posláním je věda a studium literatury. Ono není jen tak náhodou, že jak Arnold, tak Inge měli vazby na Oxford. Většina takových mužů bude patrně křesťany ve zděděném cítění a v předmětu zájmu, ale jejich křesťanství nebude, abychom tak řekli, k věci. Onu instituci si můžeme dokonce lépe představit, když ji budeme považovat za postavenou spíš na konfuciánském, než křesťanském základě. Její ideou je neporušená klasická kultura. Dalším jejím podstatným bodem ovšem je, pokud mají zůstat neporušené její tradice a obřady, pak musí zůstat nedotčeny i její pochyby a negace. Musí být natolik tradiční, aby se tam skeptik cítil v bezpečí.
Něco podobného snad mohlo i existovat u Číňanů a v dalších pohanských paralelách. Něco podobného možná existovalo mezi posledními pohanskými kněžími starověku. Starý dobrý pohanský Flamen nebo Pontifex Maximus nechtěl být rušen, když mezi svými přáteli bohy vysvětloval tak, že od nich odváděl pozornost a zamlouval je a rozhodně nechtěl přejímat odpovědnost za to, aby narýsoval přesnou hranici mezi pravdou a pohádkou v Ovidiových Proměnách nebo Jupiterových genealogiích. Cosi takového existovalo také v akademickém anglikanismu erastiánských (volné označení tendencí k plnému podřízení církve státu pozn. překl.) časů v Anglii, kdy vědečtí whigové a zesvětštělí biskupové nad oříšky a vínem lhostejně citovali Horatia, Augustina a Gibbona. To je ten establishment, to státní postavení, na kterém chce Inge stát a stavět, to je ona civilizovaná instituce, o níž tak pevně věří, že je to dobrá věc, totiž tradiční domov učenosti, třebaže převážně otevřený jen hrstce. To je ta věc, jež by měla být pro vnější svět právě tak autoritativní jako středověcí opati, ale jejíž vnitřní život by měl být tak pohodlný jako život řeckých filosofů. To je ta věc, která nemusí vylučovat heretiky, ale zbavuje se nevědomých, to je ta věc, která připouští všechny otázky, potud, pokud nezpochybňují ji samou.
Nu a kulturní tradice takového druhu může mít mnohé známky důstojnosti a národní hodnoty a člověk může toužit po jejím zachování jako národní hodnoty bez absurdity i falše. Je tu ala řada podmínek, jež je třeba mít na paměti a na které podle všeho děkan Inge soustavně zapomíná. Národ si kupříkladu musí pořád uchovávat totéž rozpoložení respektu vůči profesorskému sboru, či jak se to má nazývat. Moderní rozpoložení se měnívá velice rychle a řekl bych, že bychom přeháněli, kdybychom tvrdili, že celá Anglie je nyní plná lásky a úcty k universitním činitelům. Další potíž je v tom, že ať už tenhle druh čínské synody dovede cokoliv, nemůže existovat bok po boku se skutečným a zapáleným náboženstvím. Křesťané jej porazili na konci římské éry.Porazili jej na konci osmnáctého století dokonce i metodisté. Často se cituje, že chudák Karel II. řekl o puritánství, že to není náboženství pro gentlemana. Ne tak často se dodává, že také řekl, že anglikánství není náboženství pro křesťana.
A to je, zdá se mi, to, co má děkan ve skutečnosti na mysli a vysvětluje to, proč je současně takový konservativec i takový obrazoborec, takový skeptik a takový tory. Samozřejmě, on to neříká zrovna takhle. Když už je dohnán k tomu, aby hájil svou partu pohlavárů s jejich knihovnami a statky, typicky vezme ze zaprášených regálů jednu starou knížku a cituje z Burka thesi, že církev byla toliko státem nahlíženým v jednom světle a stát byl toliko církví nahlíženou v jiném světle. Burke mi, mezi všemi ostatními, připadal jako člověk s nejimaginativnější a svrchovaně nereálnou myslí. Už když něco takového říkal, musel vědět, že církev byla plná lidí, kteří v ni nevěřili a vůdců státu, kteří už to skoro i přestali předstírat. Stojí přitom za připomenutí, že Burke zcela vážně rozvažoval, zda přijímat do církve disidenty, jejichž veškeré nadšení bylo bez zastírání soustředěno na to, aby svého kalvinistického Boha učinili ještě podobnějšího ďáblu, než tomu bylo kdy dřív. Věděl, že svět kolem něj byl přímo přeplněný podobnými fanatiky a rouhači, a přesto si dokázal představit, že ve skutečnosti byla celá Anglie, světsky nahlíženo, církví Kristovou, třebaže v jednom ohledu mírně posunutou. Dokonce i Burkeově době bylo ovšem poněkud zvláštní něco takového zastávat a je naprosto bláznivé zastávat to v naší době. Děkan Inge připouští, že jsou dvě velké pohromy, které mohou zničit jeho plán a učinit postavení anglikánské církve nemožným. Má ale za to, že obě jsou natolik nepravděpodobné, že nestojí ani za úvahu. Jedna z nich je—co by se stalo, kdyby značná část Anglie opravdu opustila křesťanství? Druhá, co by se stalo, kdyby se Anglie obrátila k Římu? Odpověď na obě nemožnosti je velmi prostá. Druhá může nastat kdykoliv ze dne na den, a k té první již došlo.
Je samozřejmě možné hrát nekonečnou hru se slovem křesťan a pořád dokola rozšiřovat jeho epochu soustavným umenšováním jeho významu. Až přijde doba, kdy se všichni shodnou, že být křesťanem znamená jen myslit, že Kristus byl dobrým člověkem, bude zajisté pravda, že vně zdí blázinců bude možné jméno křesťana upřít jen několika málo osobám. Ovšem jen pouhá záměna smyslu slova nám brání upřímně říct, že značná část, možná většina, našeho moderního lidu jsou pohané. Mnozí z nich se vysmívají standardům rodinné zbožnosti či veřejné důstojnosti, jež pohané obecně přijímali. Většina z nich ale, pokud vůbec mají nějaké náboženství, mají náboženství pantheismu nebo čiré ethiky, jež by většina velkých křesťanských postav dějin, jak katolických, tak protestantských, okamžitě označila za pohanské. Kdybyste se zeptali Wesleye nebo Swedenborga, nebo Dr. Johnsona, nebo Baxtera, nebo Luthera, označili by moderní lidi za pohany rychleji, než by to udělali, pokud je to vůbec možné, Bosseuet nebo Bellarmine. Je-li pravda, že církve je prostě státním náboženstvím, pak jsme se dostali velice blízko k tomu, abychom řekli, že jej to státní bezbožnost.
Jeden zahořklý a cynický člověk (a jsem si jist, že to byl také člověk z Oxfordu) řekl: „Církev je naší poslední záštitou proti křesťanství.“ To je dosti nespravedlivý popis anglikánské církve. Není to ale zas tak úplně nespravedlivá charakteristika děkana Ingeho. Na pozadí jeho mysli je právě tento obraz velké akademické a kulturní tradice, etablované jako potřeba národní či státní, ale nijak zvlášť jako potřeba duchovní. Potřebuje náboženské texty—aby měla co kritizovat, náboženský obřad—aby měla co z času na čas mírně a poněkud pompézně reformovat, potřebuje jakýsi předpoklad náboženství v tom smyslu, že nebude tolerovat hrůzy čehokoliv podobného ruskému popření náboženství. Bude ale podléhat jednomu testu procházejícím jí skrz na skrz. Může koexistovat s pochybností, ale ne s vírou.
Na konci svého článku se děkan Inge pokouší pojem erastiánství, který je až příliš pravdivý na to, aby iritoval, odhodit stranou jako impertinenci. To ale rozhodně jeho význam v této chvíli absurdně podceňuje. Nejde tu o otázku, zda ti, kdo formují národ tím, že jsou Angličané, by mohli tím, že jsou anglikány, abstraktně vzato, formovat náboženství. Jde tu o to, zda církev, která, když nic jiného, tak aspoň existuje, má být ( s některými, kdo k ní náleží a některým, kdo k ní nenáleží) řízena a ovládána těmi, kdo k ní nenáleží. Erastiánství dnes existuje v tom naprosto praktickém smyslu, že jakýkoliv Žid, halasný evangelizátor nebo atheista z Hyde parku může diktovat, co má křesťanská církev dělat v naprosto jakékoliv věci, bez ohledu na to, jak je intimní či posvátná. Bradlaugh byl poslancem, stejně dobře se mohl stát členem vlády a jmenovat biskupy. Pan Saklatvala byl socialistickým předákem a mohl být docela dobře labouristickým ministrem s většinou ve Sněmovně a zákonem mohl nechat předepsat, že modlitební knihou (Prayer Book či Book of Common Prayer základní liturgický dokument anglikánské církve) bude cokoliv, co by chtěl. To je postavení státní církve (state establishment) tak, jak je dnes všeobecně chápáno, to je to, co si děkan Inge přeje a co patrně hájí, nebo se delikátního úkolu takové obrany musí chopit.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s