Konec moderních myslitelů

The End of the Moderns
Všechny myšlenkové školy, ať uměřené či revoluční nebo reakcionářské se shodují, že budoucnost je plná nových příležitostí či hrozeb, že různé formy vzpoury v umění či myšlení jsou počátkem velkých změn a zejména, že jistí géniové, kreativní či destruktivní, otevřeli brány nového světa. Komunista si může si myslit, že je to brána nebeská, konservativec může mít za to, že je brána pekel. Oba se ale v podstatě shodují, že označují nejen konec světa, ale též počátek světa jiného. Moderní spisovatelé označovaní buď za dynamické, nebo démonické nejsou, k dobrému či zlému, nic než předchůdci jiných, ještě dynamičtějších či démoničtějších. Na tom se obě strany od srdce shodují a já mám tu smůlu, že s nimi oběma nesouhlasím.
Myslím, že první fakt o tom, co by se dalo zhruba označit za futurismus, je že nemá budoucnost. Přesto už měl velmi svěží a zajímavou přítomnost. Kupříkladu život takového D. H. Lawrence se již stal pouhou legendou, která může být libovolně stará a romantické a poněkud sentimentální kouzlo, které se kolem něj již rozestřelo, je dnes již docela vzdálené a tak rozptýlené, jako je to, které obklopilo Byrona či Burnse. A pokud jde o přítomnost, žádná doba, v níž píše pan Aldoux Huxley, nemůže být nudná, je ale důležité si povšimnout, co píše. V Nádherném novém světě ukazuje, že ať už má jakkoliv chmurné potěšení z přítomnosti, zcela jistě už nenávidí budoucnost. Já se od něj liším jen v tom, že nevěřím, že by byla nějaká taková budoucnost, již by bylo možné nenávidět.
Vzal jsem tato dvě jména jako typické příklady toho, co bylo v posledním desetiletí označováno za modernu či vzpouru, ale these, již bych chtěl, se vší vážností předložit, se týká něčeho většího a možná prostšího. Revoluční elementy v naší epoše nejsou známkou počátku, ale spíš konce jisté epochy revoluce. Váhal bych popsat mnoho vážených a často poctivých literátů jako Sedlinu či Spodinu, jinak bych dal tomuto článku tento krátký a příhodný titul. Raději vložím tentýž význam, nebo i tutéž metaforu, do slov revolučního básníka (jehož současná neobliba stačí k tomu, abychom viděli, jak nejistá je budoucnost revoluční poesie) a zatímco připíjím na Lawrencovu památku či na Huxleyovo zdraví, mumlám tato slova:
All thine the last wine that I pour is
The last in the chalice I drain. (Tvoje je všechno víno poslední, jež nalévám/poslední z kalicha, který piji. Ze Swinburneho básně Dolores pozn. překl.)
To naznačí tutéž ideu méně urážlivým jazykem. Je zkrátka nesporně pravdivé, řečeno slovy pana Jeffersona Bricka (onoho průkopníka vzpoury), že přihnout si svobody někdy znamená plnými doušky popíjet krev, ale ať už je to krev či víno, je ten pohár již skoro úplně prázdný.
Můj důvod k tomu, abych si to myslet, nemá nic společného s tím, co se mi líbí nebo nelíbí, ani s přáním, které je otcem myšlenky. Je to ten druh logiky, který se více podobá matematice nebo šachům. Pokud jde o téměř všechny moderní morální a metafysické systémy, tak jak je sami modernisté předpokládají, spokojil bych se s tím, že bych k nim přičinil poznámku: „Mat třetím tahem“. Tím chci říct, že se tito myslitelé sami dostali do situace, která je zákony myšlení odsouzena ke zkáze nebo, abychom matematický obraz vyměnili na vojenský, jejich postavení je obchváceno, komunikace odříznuty a velmi očividně jim dochází munice. Jejich forma revolty může být v mnoha případech pouze jakousi dočasnou formací.
Jenom proto, abych vysvětlil, co mám na mysli, použiju nejprve mimořádně hrubý a dokonce neohrabaný příklad. Netýká se těch význačnějších typů, které jsem zmínil, ale velmi jasně a jednoduše ukazuje, v jakém smyslu jsou tyto věci samy o sobě prchavé. Mám na mysli to, co by se dalo označit za literární užití rouhání. Dříve, když duch vzpoury býval mladší, užívali ho jistí géniové. Užíval ho Swinburne, v jehož díle dnes jako by ono rouhání zcela ztratilo svůj osten. Moderní spisovatel, nedávno přímo pověřený sepsáním zvláštní studie o Swinburneovi, se unaveně tázal, jak to bylo možné, že se někdo cítil rozrušen z veršů, které říkaly, že i Galilejský se přidá k zemřelým. Narušovalo to i vytříbenou literaturu a velmi zmatenou kosmickou filosofii Thomase Hardyho, který se pokoušel (současně) říct, že Bůh neexistuje a že se má stydět, že existuje, nebo možná že se má stydět, že neexistuje.
Tohle otravné rouhání, které je již mezi kultivovanými lidmi poněkud vyčpělé, je očividně pořád čerstvé a svěží mezi komunisty, to je ale kvůli tomu, že bolševické Rusko je nejzaostalejším státem v Evropě. Říká se dokonce, že byly snahy tisknout atheistická tvrzení na krabičky zápalek a prodávat je v Anglii jako propagandu. Je-li to pravda, pak museli mít o Anglii prazvláštní představu, pokud se domnívali, že tuto poněkud příliš nehybnou populaci bude možné podnítit k všeobecné občanské válce špatnou řečí psanou na krabičkách zápalek. Nám tu ale jde jen o to, že tenhle druh zlých řečí, jako všechny zlé řeči, se užíváním sám oslabuje. Atheistická literatura je odsouzena k nezdaru v přímé úměře ke svému úspěchu. Bolševici se nejen snažili zrušit Boha, což někteří považují za trik vyžadující jistý důvtip. Pokusili se ze zrušení Boha učinit instituci. Když je Bůh zrušen, je zrušeno zrušení. Rouhačská literatura nemůže mít budoucnost, protože pokud selže, selže a pokud uspěje, stane se literaturou vážnosti a uznání. Každý takový efekt zkrátka může být toliko efektem okamžitým, je to roztříštění vzácné vázy, kterou už nelze znovu rozbít. Gesto vzdoru vůči nebesům může být působivé jen jako gesto poslední. Rouhání je z definice konec všeho, rouhače v to počítaje. Jobova žena to viděla zdravým rozumem, když instinktivně řekla: „Proklej Boha a zemři.“ Moderní básník, jakýmsi roztržitým opomenutím, velmi často umřít zapomíná.
To byl velmi hrubý a populární příklad, který ale přesně definuje, co mám na mysli, když říkám, že všechny dynamické a smrt rozsévající nápady v sobě nesou símě své vlastní smrti. A když se obrátíme k subtilnějším a působivějším autorům, jako jsou ti, jež jsem jmenoval, zjistíme, že s nimi se tomu má právě takhle. Neotevírají brány ani do nebe ani do pekla, jsou ve slepé uličce a na jejím konci nejsou žádné dveře. Pořád filosofují, ale žádnou filosofii nemají. Nedosáhli do reality, onoho důvodu věcí, či i jen onoho plně rozpoznaného nerozumu věcí, nedosáhli toho, co tak zřejmě a vlastně zapřisáhle hledají. Nás tu ale více zajímá, že (podobně jako staří revolucionáři) ani neví, kterým směrem to hledají. Nedokázali najít ani žádný účel ve světě, ale nenalezli ani žádný účel ve vůli. Jsou to duchaplní, brilantní a módně oblíbení zkrachovanci. Jsou u konce a nedospěli k Cíli. Dřívější rebelové byli rádi průkopníky skutečných pokrokových hnutí své doby, třeba jako Walt Whitman, který se sekyrou v ruce šel před vlastním pochodem industriální demokracie. Pana Aldouse Huxleye by ale bylo slovem demokracie sotva možné roznítit. Na druhé straně D. H. Lawrence by slovo industrialismus pořádně probudilo.
Pokud jde jen o tohle, je věc celkem prostá. Lawrence, z něhož mnozí modernisté udělali jakýsi test modernosti, se ve skutečnosti divoce bouřil proti všemu a čemukoliv, co by se dalo označit za moderní. Nejenže nenáviděl obyčejnou industriální mašinerii a otrockou společnost, kterou vytvořila. Nenáviděl prakticky všechny účinky vědy a veřejného vzdělávání, ba i politického pokroku. To vše bylo velmi správné a v pořádku, ale on také vedle industrialismu nenáviděl i intelektualismus, i když já si nedokážu představit, proč by měl někdo pokládat industrialismus za nějak zvlášť intelektuální. V tom, že se ale proti těmhle věcem bouřil, měl naprostou pravdu, jen to ve své podstatě všechno byly věci velmi moderní či nedávné. On sám velmi dával přednost věcem velmi starodávným a to zejména jedné z vůbec nejstarších věcí vůbec, totiž zbožnému uctívání země samotné, Velké Matky Deméter. Ani tohle, jak sám přiznal, nemohl dělat, aniž by si skoro doslova nesetnul vlastní hlavu. U myslitele bychom to mohli považovat přinejmenším za ekvivalent toho, že by si sám podřezal krk. Sám prakticky přiznal, že může Deméter uctívat jen od krku dolů. Může ji uctívat jen tak, že postaví podvědomí proti vědomí, nebo jinak řečeno, sny proti dennímu světlu. Na věk realismus je to nepochybně pozoruhodné evangelium. V proslavené pasáži napsal: „V mém srdci temném bohové jsou,“ dodal ale, že v jeho „bílé mysli“ nejsou proto, že byli vypláchnuti, nebo zabíleni vzděláním na základní škole. Jenže moderní mysl není bílá, ona je bledá.
Jde tu o to, že z každého pohledu, ať starodávného či moderního, není jeho řešení řešením. Člověk nemůže nechat hlavu doma a tělo poslat, aby si tančilo světem a dělalo si, co se mu zamane a není žádného pozemského důvodu předpokládat, že by dělalo, co dělat má, ať už moderního či jakéhokoliv jiného pohledu. Pokud se mu například zachce jídla, bude je krást a bude je krást zrovna tak z komunistických obchodů jako ze soukromých domů. Tohle není počátek nového života, překrásná džungle otevírající se před člověkem jako před nějakým Magulím. Je to konec naprosto nemožného argumentu, který už nelze dovést nikam dál. Člověk povalující se po zemi se zvířaty nebude zvířetem, Bude to jen šílenec, což je pravý opak zvířete. Z intelektuální či protiintelektuální slepé uličky, do níž se Lawrence dostal, nebylo úniku, vyjma třetí cesty, na kterou nikdy ani nepomyslel….možná proto, že vedla do Říma. Pokud samotný racionalismus nestačí, pak musíme jít nad rozum a ne pod něj. Přímé dovolávání se Přírody je naprosto nepřirozené. Připouštím, že to slabě uznávali pantheisté první revoluční, dnes daleko vzdálené fáze a že to přijímali mnozí z těch, jež by bylo možné označit za zbožné. Profesor Babbitt poukázal na jisté nebezpečné ústupky u Wordswothe. Chybu oné doby vyjádřil další, ještě pravověrnější, autor. Řekl, že musíme skrze Přírodu vystoupat k Bohu Přírody. Mýlil se. Musíme sestoupit od Boha k Boží Přírodě. Příroda je správná jen tehdy, když je nahlížena ve světle nejvyššího práva, ať už by to byla, řekli by někteří humanisté, mysl člověka nebo, řekli by křesťané, v mysli Boží. Jenže oni opravdu věří ve svého Boha, kdežto Lawrence ve svou Bohyni opravdově nevěřil. Vášnivě nevěřil ve vše, vyjma čehosi, v co opravdu věřit nemohl.
Pan Aldoux Huxley, na kterého jsem poukázal jako na další výtečný talent oné doby, tuto nemožnost vidí a vyhýbá se jí. Může se jí ale vyhnout jen tak, že svůj vlastní standard sníží tak, že je z něj cosi tak tenkého, že to sotva může samo stát. Postava jednoho z jeho románů shrne většinu obecného učení autora slovy, že člověk nesmí doufat, že byl buď zvířetem, nebo andělem. Významně dodává, že je to poněkud provazochodecká záležitost. Nu chodit po visutém laně je i obtížné i nebezpečné a autor činí dobrý život opravdu těžším, než je život asketika. Má se vyhýbat nejen tomu, aby byl zvířetem, ale musí být ostražitý i před tím, aby ho nepotkala nešťastná náhoda, která by ho mohla proměnit v anděla. To znamená, že se mu zakazuje nadšení a duchovní ambice, které sytily světce a přece se má chladnokrevně stát čímsi výjimečnějším než světcem. Po takovém realistovi jako je pan Huxley nikdo nechtěl, aby si reálné idealizoval. Jenže takový realista musí také jistě vědět, že lidská přirozenost nemůže, v každém okamžiku, projevovat udatnost a bdělost duchovního provazochodce, nemůže pro tento ideál trpět více než všichni hrdinové a přece si nesmět ani idealizovat svůj vlastní ideál. Takový životní plán jednoduše nelze naplnit tam, kde se ukázaly jako naplnitelné plány nejnespoutanějších mystiků a mučedníků.
Tvrdím, že mě nejímá hrůza z těchto mužů jako prvních postav postupující anarchistické armády. Obdivuji tyto muže jako poslední postavy poražené anarchistické armády. Tyto dva originální a působivé spisovatele beru jako typy mnoha jiných, důležité tu ale je, že podobně jako anarchisté v dějinách nejsou v čele armády pochodující určeným směrem. Právě tím nejsou. Lawrence vyrážel proti skoro všemu, Huxley, protože byl citlivější, se před téměř vším odtahoval. Bez ohledu ale na to, jak cenné a důležité mohou být živé popisy jednoho či ostrá kritika druhého, jako průvodci cenu nemají a už vůbec ne jako průvodci k revoluci. Nemají ono zjednodušení získávané buď náboženstvím či bezbožností. Na to, jak D. H. Lawrence slepě tápal v temnotě, bylo cosi velkolepého, ale on opravdu byl v temnotě a to nejen pokud jde o vůli Boží, ale i pokud jde o vůli D. H. Lawrence. Byl připraven jít kamkoliv, ale opravdu nevěděl kam namířit další krok. Aldoux Huxley je člověk ideálně bystrého rozumu, ale je s rozumem v koncích.
Je tu samozřejmě nespočet kopistů a následovníků, kteří se sami označují za revolucionáře, kteří budou tvrdit, že ví kam jít, prostě proto, že si vystačí s nějakým takovým konvenčním slovem, jako je komunismus. Komunismus je totiž skoro to samé slovo jako konvence, znamená to, že se lidé dávají „dohromady“ a nic víc. Už jen ten sám fakt ale ilustruje to, co říkám, když tvrdím, že armádě dochází munice a konec je blízko. Když velké demokratické hnutí začínalo, podporovaly je skutečné demokratické emoce. Duší komunismu může být jen soudružství, jinak totiž žádnou duši nemá. Čím víc si ale všímáme skutečné letory nových rebelů, tím víc si všímáme, že to vše je pryč. Lidé, kteří si říkají komunisté nejsou soudruzi. Jejich tón je hořce individualistický a hořce kritický. Když Walt Whitman pohlédl na dav lze zcela pravdivě říct, že dav miloval. Když moderní básník napodobující volný verš Walta Whitmana (což na něm byla ta nejméně volná záležitost) popisuje dav, činí tak vždy proto, aby vyjevil své pohrdání davem. Nemají žádné přirozené sentimenty, které by odpovídaly jejich nepřirozeným dogmatům. Jinak řečeno, armádě chybí prach, chybí jí zápal, chybí ji primární impulsy, které působí, že taková armáda začne konat. Nejsou totiž vpřed postupujícím předvojem, v dobrém i zlém jsou koncem revolučního dobrodružství, které začalo před sto lety, a oni svádějí ústupové boje zadního voje. Svoboda, rovnost a bratrství opravdu cosi znamenaly pro emoce těch, kdo ono heslo jako první používali. Ovšem bratrství je ta poslední emoce, kterou by člověk mohl najít v trpkém článku či básni moderního rebela, svoboda je v obou systémech, starém i novém, ztracena a rovnost zůstává je v tupé snaze o uniformitu, okopírované právě od toho mechanického kapitalismu, který chtějí rebelové odmítnout.
Vedle těch, kdo takovou záležitost přijímají jako nálepku nebo falešně doufají, že ji budou moci přijmout jako módu, tu jsou i někteří, kteří ji přijímají ušlechtilejším, ale velmi negativním způsobem, právě z těch důvodu, který jsem zdůrazňoval v tomto článku. Chci říct, že ji přijímali zoufale, jako jedinou cestu z intelektuální slepé uličky. Nebudeme mnoho přehánět, když řekneme, že pan Middleton Murry přijímá sověty s gestem velkého pohana přijímajícího sebevraždu. Vypadá jako by se těšil z pomyšlení, že je to konec všeho, nebo aspoň konec všeho, co měl rád. To je jen další příklad psychologie, kterou jsem se pokusil ukázat, psychologie lidí, kteří se ocitli na konci. Nechci tenhle specifický dojem zaměnit a splést s otrlými novinářskými řečmi o pesimismu. Lidé budou pana Aldouxe Huxleye označovat za pesimistu, ve smyslu člověka, který na všem vidí to nejhorší. Pro mě je spíš onou mnohem chmurnější postavou, totiž tím, kdo na všem vidí to nejlepší. Dává ty nejlepší rady, jakých je schopen v podmínkách blížících se nemožnosti. Nepsal jsem tu o žádném z těchto nedávných realistických či revolučních spisovatelů v nepřátelském duchu, ba naopak, upřímně s nimi soucítím, protože na rozdíl od prvních revolucionářů oni vědí, že jsou v intelektuální jámě. Není pochyb o tom, že tu jsou tisíce svěžích a optimistických inovátorů, kteří nejsou dost inteligentní na to, aby to věděli. Ale týž plán porážky je rozprostřený nad celou situací. Lze to například vidět v tisícovkách bezmyšlenkových „sexuálních románů“, jejichž autoři si očividně neuvědomují, že pokud jde o celé postavení sexu, dostali se do logického rozporu. Zdědili představu, že sex je vážný problém, jádro věci a krise, protože to je vlastně nutně sama povaha románu. V tomhle žijí v z posledního odkazu romantismu, který samotný zase žil z posledního odkazu náboženství. Jenže jejich nová a prostá filosofie je učí, že sex je toliko nutností toho druhu, jež je současně triviální, že sex není o nic zásadnější, než kouření. A tak se moderní romanopisec, rozervaný mezi dvěma idejemi, pokouší psát příběh o člověku, který kouří dvacet cigaret a pokouší se myslet, že každá z nich představuje krisi. V tomhle všem je intelektuální změť a spleť, cosi, co se nakonec stáhne a začne rdousit. O filosofovi tohoto druhu platí přesně a doslova, že když mu dáte dost provazu, oběsí se na něm. Utěšuje nás pomyšlení na to, že sebevraždě patří v jeho filosofii vznešené místo.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s